Pecora
18. července 2016 v 21:15 | Konduto
11. Kapitola
Mám to dobře spočítaný
(+15)
Věděl moc dobře, kam jdu a co tam budu dělat. Zvláštní bylo, že na to nic neřekl,… ani mi to dokonce nezakázal nebo tak něco podobného spravedlivě nechutného. Možná jen přeci měl sám nějaké to nutkání podobné pomstě. Podle mě se jen rozhodl koukat se tentokrát jiným směrem, aby nemusel čelit svým vlastním životním pravidlům a zákonům. Do smíchu mi nebylo, ale do pláče taky ne. Spíš jsem cítil něco mezi tím, to se lidově označovalo jako vztek nebo hněv. Když máte moc a kontakty byla by škoda toho nevyužít. Obzvlášť, když to moc chcete. A já to chtěl, tohle si musel zapamatovat každý debil a pobuda v Yokohamě. To, co se stane každému, co si dovolí šahat na věci naší rodiny. Byla to hlavně otázka pověsti a cti, ale nemohl jsem se zbavit myšlenky na to, že chci hlavně vidět trpět ty, co mě donutili dívat se na jeho utrpení.
9. července 2016 v 21:39 | Konduto
10. Kapitola
Našel si mě
Doteky okolního světa byly najednou tak jemné, že jsem je skoro necítil. Vzdálené napůl vyděšené hlasy mě ujišťovaly jen o jediné věci. Aha, to budou doktoři… tak přeci jen neumřu v odpadcích. Zvláštní. Jeden z doteků mi byl tak nějak povědomí, ale moje hlava se nedokázala soustředit na detaily. A už vůbec ne si je spojovat do smyslů. Vnímal jsem jen na půl a myslím, že okolí si toho bylo moc dobře vědomo. Bolest mnou prostupovala stále, ale rychlé ošetření, které mi moji zachránci poskytli, snižovalo další silné vlny. Možná mi něco píchli, aby mi tak trochu ulevili. Chtěl jsem jim poděkovat, vyjádřit vděk, nebo tak něco, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Dokonce i můj zrak byl zkreslený a nepřesný, viděl jsem totiž jen obrysy. Ach jo, to musela určitě způsobit ta rána do obličeje. Stále to bolí, celé tělo… bolí. K tomu jsem unavenej jako kůň po celodenní šichtě oddřené na poli. Už si ani nevzpomínám, co mě tak moc unavilo… ani proč je najednou tak těžký zvednout ruku. Dýchání mi taky dělalo velký problémy, skoro jako by mi na něm nějaký pár profesionálů hodinu tancoval tango.
3. července 2016 v 17:20 | Konduto
9. Kapitola
Našel jsem tě
Kopce se jako na povel přikryly peřinou barvy holubičí šedi a jejich zeleně zbarvená pyžama zmizely z našich docela dost okouzlených dohledů. Vítr skoro nefoukal ale i tak jeho malá nepatrná sílá přesouvala oblaka z jednoho vrcholku na druhý. Zářivé sluneční paprsky neměly šanci protrhat okouzlující cukrovou vatu složenou výhradně z vody v jejím nejkrásnějším a nejpoutavějším skupenství. Teploty byli tím pádem tak akorát a naše oblečení se vůbec nelepilo, jako v předchozích dnech díky tropickým vedrům.
16. června 2016 v 10:57 | Konduto
8. Kapitola
Bezcenný a bezmocný
(+18)
Koukali na mě. Všichni koukali a to po celou dobu mé ranní cesty do práce. Prostě každý člověk, kterého jsem míjel nebo zahlédl. Dokonce i lidé z protější ulice se otáčeli a zírali na mou osobu. Tohle nebylo normální. Nemohlo být. Překvapené pohledy se střídali se znechucenými. A ty zase na závistivé a nervózní. Pár mladších holek dokonce vypískly nadšením a snažily se mě vyfotit na své přehnaně drahé iPhony. Nedalo mi to a při každé příležitosti jsem se na sebe podíval v jakémkoliv odrazu výlohy, před kterou jsem prošel. Nic neobvyklého na mě nebylo. Nikde žádný zbytek nechutné snídaně ba ani jsem si nezapomněl přezout bačkory za boty. Tak co to s těmi lidmi sakra je?! Tohle není normální. V žádné situaci na městské poměry tohle není normální.
26. března 2016 v 19:22 | Konduto
7. Kapitola
Bezcitný a bezmezný
(+18)
Tohle nebylo zrovna to nejhorší, co mě v životě mohlo potkat, zato to mým bezchybným bohatým světem důrazně a razantně otřáslo. Klid už jsem nedokázal ani předstírat natož, abych zvládal pomalou rozvážnou chůzi. Obzvlášť po tom, co jsem ho zase viděl. Nikdy bych nečekal, že mě tak znervózní jen tím, že na mě stočí ty své modré oči. Ach jo, určitě je to jen tím, že jsem s ním spal, nic jiného v tom být ani nemůže. Prostě mi jeho přítomnost připomíná tu fatální chybu a to je celý příběh mého znepokojení a taky toho, že jsem z něj nemohl spustit oči.
Musel jsem se na něj přeci jen dívat, abych zjistil, zda mi kecák, hraje o čas, anebo jestli je vážně takovej naivní idiot. Tak proč sakra, proč si to jen v tý svý kebuli stále snažím odůvodnit? Tohle není normální, nebo alespoň né v mém světě, o tom jeho jak se zdá nevím vůbec nic.
Naštvaně jsem nahlas vzdychl. A to jsem původně nechtěl nic dneska dělat. Lehce jsem se podíval dolů směrem ke svým špičkám bot. Trochu mi v tom bránila hloupá vyboulenina.
S tímhle to ale sakra nepůjde.
29. ledna 2016 v 21:09 | Konduto
6. Kapitola
Rozchod po tom, co si mě vzal
(+18)
Chtělo se mi utéct. Utéct od toho jeho divného pohledu, který mě, už od prvního okamžiku, zařazoval mezi jeho největší životní zklamání. Jako že až teď toho lituje! Jako že teprve teď, když dostal, co tak chtěl, by to nejradši vzal rychle zpět! Ubožák a posera schovávajíc hlavu do písku pokaždé, co mu hrozí vydědění od tatínka kmotra. Co si to sakra o sobě myslí?! Taková věc se přece nedá vzít jen tak zpátky. Co teď čeká? Co ode mě sakra čeká?! Podplatí mě nějakou astronomickou částkou nebo mi do pár minut začne vyhrožovat, jako by to zrovna na mou osobu nějak významněji zabíralo. Anebo obojí? V jeho obličeji jsem zahlédl jen jednu pozitivní věc. Něco v čem jsem měl sám jasno.
Tohle se nesmí nikdo dozvědět.
17. listopadu 2015 v 22:03 | Konduto
5. Kapitola
Rozchod po žhavé noci
Je mi blbě. Potím se a cítím, jak se mi v ústech hromadí sliny. Přemlouvám sám sebe a snažím se polknout, můj krk je ale stále hrozně ztuhlý nebo mi to tak alespoň přijde. Nezmůžu se na slovo, natož na nějakou tu krátkou větu, na důkaz znechucení dokážu jen nakrčit nos. To ale stačí, v tomhle případě bohatě. Naruto nedokázal nic jiného než na mě pár dlouhých tichých minut čučet se stejně vyděšeným výrazem, který se pomalu ale jistě měnil ve znechucení vlastního a náhlého vzplanutí nepochopitelné touhy. Malými sekavými pohyby pravé ruky se osahal tam, kde jsem se ho hruběji dotkl, až se dostal tam, kam já včera večer. Nechtěl tomu uvěřit, stejně jako já. Kdo by tomu taky uvěřil? Prvních pár sekund jsme se té realitě oba zarputile bránili, ale vytěsnit něco takového a za tak krátký čas, se prostě jen tak nedalo. A navíc důkaz jasně našel sám na sobě, nebo spíš v sobě. Tahle podoba chtíče, který sám běžně vyprodukuje a který mu teď stékal po stehnech, mu způsobil několika minutový zásek. Nedivil jsem se, sám jsem byl popravdě vyveden ze své obvyklé a stálé rovnováhy. Pravdu ale ani jeden z nás nedokázal zapomenout. Útržky vzpomínek to jen potvrzovaly.
Já a on jsme se včera milovali.
29. září 2015 v 18:38 | Konduto
4. Kapitola
To, co dluží se vším všudy
(+18)
Můj nový kamarád z vyšších tříd se ani nesnažil předstírat, jak moc mu vadí moje zažité způsoby a zvyky. Osobnosti se v našem případě příliš dobře neshodli a to skoro v ničem, proto mě celkem překvapilo, že spolu vydržíme tak dlouho sami ve vstupní hale tohohle ohromného baráku, kterému můj hostitel říkal prostým slovem chata. Proč jen mě to v jeho případě tak moc překvapilo.
"Jsme tu první?"
"Jasně, že jsme. Jen já mám klíče."odpověděl mi, ač očividně nerad na mou stupidní otázku.
"Paráda, takže…"řekl jsem a zatvářil se spiklenecky. Nemohl jsem si tak nějak pomoc.
"Takže co?"
"Můžu jít šmejdit?"zeptal jsem se jako dítě přesto, že mi už dávno bylo přes dvacet.
"Dělej si, co chceš, ale asi za hodinu budu potřebovat tvojí přítomnost."řekl jen Sasuke.
"Spíš budeš mít potřebu někoho komandovat."
"Rád spojuju užitečné s příjemným."řekl mi a věnoval mi jeden ze svých ledových pohledů.
"Jo, všiml jsem si."odpověděl jsem mu na to ironicky a zasalutoval. "Tak za hodinu, Pane domácí."
23. srpna 2015 v 16:39 | Konduto
3. Kapitola
To, co mu dlužím
Vzpomínky se mi vracely bolestně a pomalu. Alkohol toho posral víc, než jsem původně čekal a tak jsem byl docela překvapený kde a hlavně s kým jsem to hrozný ráno skončil v posteli. Jakoby nestačilo, že jsem sekundu po probuzení, okamžitě běžel k záchodové míse a hned jí dal nový odstín žluté. V koupelnovém odrazu velkého drahého zrcadla se k mému zděšení náhle objevila zelená potvora s rozcuchanými mastnými havraními vlasy, co se tak moc podobaly mým vlastním. Aha, pomyslel jsem si. To jsem já, v celé své ranní po-flámové kráse. Tu mokrou lepkavou část na svém těle jsem ani raději nechtěl identifikovat, prostě jsem se tvářil, že jsou to sliny. Vlezl jsem do sprchy, pustil vodu a postavil se pod ni. Vše jsem si pomalu dával dohromady. To všechno, co se vlastně stalo, co jsem udělal a co všechno jsem si vzal. Útržky v mé hlavě nejdříve nedávaly smysl a stejnak se všechny bez výjimky týkaly sexuálních poloh.
17. června 2015 v 22:00 | Konduto
2. Kapitola
Jako Walking dead
.
Už to bude pár let, kdy mi společnost doma dělají jen dva švábi Hiro a Miro, kteří se vůbec nestydí zajít až do takových extrémů - typu velké párty svých kamarádů,… které jistě pozvali z okolních přepychových bytů, …a to čistě náhodou u mě v posteli. Výhodou je, že jsou to ti nejvěrnější partneři schopní mě následovat i do míst, kam by se žádný jiný smrtelník neodvážil. Třeba na velkou. Nikdy mě zatím nezklamali. Proto není divu, že i při dnešním dlouho plánovaném úklidu, nezklamali mojí důvěru a připravili mi menší uvítání lehkým štípnutím na pravém palci u nohy. To zřejmě jako pomstu za to, že jsem si jich dvě hodiny vůbec nevšímal. Zmetci nevděční.
Můj palec vykukující z mých děravých teplých ponožek, které pamatují lepší léta, protestoval tak moc, že to málem skončilo jako vražda z nedbalosti. Mínus pro Hira. Nemá se člověku plést pod nohy. Alespoň bych měl konečně důvod najít si spolubydlícího.
25. května 2015 v 18:45 | Konduto
1. Kapitola
Jako Gossip girl
Dnes jako obvykle trávím svůj veškerý volný čas na lenošce, která je pro mé vlastní potřeby umístěna přesně v nejklidnější části naší menší zahrady, která čítá něco málo přes třiadvacet akrů.
Pomalým tempem popíjím už druhou sklenku brandy a pozoruji ty příživníky skákající kolem mě, jak se ve svém vlastním potu topí už několik dlouhých dusných hodin. A to jen proto, aby získali tučnou výplatu od mých rodičů, o kterých si jistě potají v kumbále,… po skupinovém sexu…, špitají, jací jsou to ve skutečnosti prohnilý za zobanci. Nesnáším ty jejich falešné úsměvy a přehnaně dlouhé a čím dál tím víc složitější úklony. Nikdo jiný z mé velké rodiny, která vlastní asi dvě třetiny průmyslu a obchodu v Yokohamě, si na tenhle přehnaný luxus ale nestěžuje. Podle mě se těm lidem ani moc nekoukají do obličejů. Na co taky, polovina z nich jsou jen patolízalové. Zejména ti, kdo mají vyšší funkce, než třeba jeden z našich jedenáct zahradníků nebo šestadvaceti služek v domě.
11. května 2015 v 17:48 | Konduto
Prolog
Vlk schovával se v temném houští a hlady šilhajíc už několik dlouhých minut větřil po své nové a hloupoučké kořisti. Stádo napůl nevinných ovcí stojíc v poklidu nedaleko od něj o něm vědělo, ale hlad vítězil nad strachem. Nakonec přeci každá ovce chtěla být jeho objetí. Příroda, jo ta zrádná matka příroda to tak zařídila,… tak proč se bránit té základní touze?