Některé články jsou určené lidem od 18 let
OHLEDNĚ MANGA MI PROSÍM NAPIŠTE NA MAIL

Home-cože to? - Penalty

12. září 2018 v 20:41 | Konduto |  Home-cože to?

17. Kapitola
PENALTY


Nejdříve jsem Holly musela předvést svůj vybroušený odpal, aby si udělala vlastní představu o mém výkonu. Proto se Bart postavil znuděně na kopec a Lio beze slova přiklekl za má záda a nasadil si ochrannou masku. Alan se s úsměvem postavil do pole a čekal, i když měl jasno v tom, že nic chytat nebude. Já se lehce nadechla a postavila do odpalovací pozice, připravená na cokoliv. Nevnímala jsem okolí ani kluky samotné, teď nebyli podstatné naše vztahy. Hádky ani porozumění nehráli roli v tom, co teď musím udělat. Bart mi nadhodil, jako vždy ukázkově, já ale nebyla začátečník ani pokročilý student. Já byla něco extra.


Tři, dva, jedna,… a Pal!

Super bezchybný odpal, tak jak to má být. To jsem předvedla. Není možné, aby nebyla okouzlená nebo zaražená. Nebo obojí zároveň, jako to bývá u mužského osazenstva mého týmu. Pohlédla jsem na Holly a její pohled mě překvapil. Nebyla okouzlená ani zaskočená, sledovala upřenýma hnědýma očima let míčku a hned jak dopadl, si začala něco zapisovat do svého poznámkového bloku. Nedokázala jsem udržet klidný výraz a byla fakt dost zmatená, nad její celou reakcí. Za svými zády jsem zaslechla lehký posměch a pohrdavý pohled od idiota Lia mi taky neunikl. Přivřela jsem svoje modré vážné oči a rozhodla se jeho provokaci ignorovat.

"Co bylo špatně, Holly?" Zeptala jsem se plná zvláštní pocitů. Tohle se mi už dlouho nestalo.
"Nic. Byl to perfektní odpal."
"Ale?"
"Něco je na tvém stylu divné. Tvoje pohyby jsou ladné a vypracované do nejmenšího detailu. Každý tvůj odpal je tak unikátní dovedností a každý tvůj jednotlivý sval dostane jasný a předem vytrénovaný signál, co má provést. Podvědomě však sám ví, jak se má stáhnout nebo natáhnout, dle tvé vlastní potřeby a tvé reakce na danou situaci," podala své vysvětlení, které mi mělo vše objasnit. Bohužel, jsem byla jen z hloupé Země a ne ze zlatého Jupitera. Zakoktala jsem se.
"Eee… A… to přesně… znamená co?"
"Tyhle příznaky jsou na světě zcela běžné jen u jednoho typu sportovců," pokračovala stroze Holly.
"Příznaky?"
"Docela mě ale překvapuje, že jsou tak špatně rozeznatelné. Příznaky tohohle typu se také moc často nevyskytují u tak mladých lidí."
"Příznaky…"
"Ale když vezmu v úvahu místo, čas, psychické parametry a celkovou kondici jedince, nemělo by to být zas až tak zarážející zjištění."
"Vážně si to nazvala Příznaky, Holly?" Skoro to vypadalo, že mojí poznámku nebere na vědomí.
"Jistě a dávej pozor, když mluvím," vynadala mi Holly a dost uraženě po mě střelila hnědýma očima.
"Hej. Říkala si, že je to běžné u specifických sportovců. U jakých?" Zeptal se Lio, který už měl masku dávno dole z hlavy a lehce si prohrábl svou modrovlasou arogantní palici. Holly ho chvilku skenovala, než se s naprostým klidem rozhodla odpovědět.
"U těch, kteří měli talent a pak o něj z ničeho nic přišli a snažili se to zakrýt."
"C-cože?" Zakoktal najednou Alan, který se díky překvapivému sdělení málem utopil v džusu.
"Tohle poslouchat nebudu," řekla jsem jen a otočila se, jakože k odchodu do sprch.
"Ty si kdysi býval lepší, že jo?" Optal se Lio s dost ledovým obličejem plným pochybností a zmatku.
"Mluvíš jako se mnou?" Zeptala jsem se stejnou ledovou tříští a přivřela své naštvané modré oči.
"Takže byl."
"To je skoro neskutečný, Lio. Jako tohle o Reve jen tak tvrdit," poznamenal Alan, který si mě, ještě v lepší kondici a ještě z většími odpalovými schopnostmi, ani nedokázal představit. Lio na to jen lehce přikývl, ale nespouštěl ze mě světle hnědý pohled. Jako by viděl to, co se snažím už celá léta zakrýt.
"Myslím, že si je toho moc dobře vědom, Alane," řekl Bart znuděně a jen dlouze zívnul.
"Měl si nehodu nebo nějaká nemoc?" zeptal se mě zase Lio, překvapivě mluvil víc než obvykle.
"Co tě to najednou tak zajímá, Šmoulo-diote?"
"Upřímně, nezajímá to jen jeho, Reve," řekl jemně Alan a tak nějak nerad se přidal na stranu Lia, i když věděl, že mě tím fakt dost vytočí. Bart na to nic neřekl, ale jeho obličej klidného starce mluvil jasně. Taky to chtěl vědět… a naší Holly raději ani nezmiňuju. Jen stála se zápisníkem v ruce a napjatě čekala, zda své velké tajemství řeknu světu nahlas, anebo je pošlu do temných a dost smradlavých krajin. Bože, jak moc jsem to udělat chtěla… naštěstí se ve mně jednou za čas ozve svědomí.

.
"Omlouvám se. Já, od jisté doby jsem… no prostě nechci to nikomu říct. Zatím ne."
"Dobře," řekla skoro okamžitě Holly a otočila se zpět čelem k poli. Docela mě to vykolejilo, proto jsem udělala pár kroků zpět k ní a snažila se něco vyčíst z jejího pokerface. Bez šance.
"Vážně, Holly?"
"Jistě. Nehodlám tě nutit do něčeho, co nechceš," řekla mi na to a koutkem oka sledovala můj zaskočený vykulený modrý pohled, který směřoval do její okouzlující tváře. Nedalo mi to a hned mi došla věc, na kterou mi běžně nestačí software.
"Hodláš se podívat do mé školní složky, co?" Zeptala jsem se ironicky a nahlas těžce vydechla.
"Mám své speciální metody," odpověděla mi dlouhovlasá blondýna a v jejím koutku úst se na pár sekund objevil nepatrný úsměv. Tak se mi Holly líbila víc. S úsměvem. Škoda, že jsem to viděla jen já.
"Skvělý. Budu jen doufat, že nejsi drbna."
"Za informace si nechám platit. Obzvlášť za ty důvěrné."
"Jo, to mě uklidnilo."
"Myslím, že v jejím případě strach mít nemusíš," řekl Bart klidně a zcela upřímně a jednohlasně ve svém hnědém pohledu respektoval moje rozhodnutí, neříct nic o prvním mém největším tajemství. Kéž bych žádné mít nemusela. Bohužel jsem si vymyslela, ještě jedno… být holkou je těžké.
"Snad máš pravdu."
"Nechtěl si odejít?" Připomněl mi ledově Lio a vrátil se na svou pozici, hlavní prudič.
"Jo vlastně. Holly, můžu pro dnešek skončit a jít do sprchy?"
"Hlavní parametry tělesné stability, výkonu a odhadované změny či vylepšení ve tvém osobním případě jsem už zjistila a zapsala si je do grafu," řekla Holly a přitom se ani jednou nepodívala do toho svého velkého zápisníku. Takovou paměť bych taky chtěla. Kdo ví, co všechny ty slova znamenaly, a jestli to byl její způsob propouštění vězňů ve výběhové cele.
"Takže?"
"Takže můžeš do sprchy, když potom tak toužíš," řekla už v řeči, která se více či méně podobala té mojí a zbytku světa. Usmála jsem se na ní a rozeběhla se k šatnám, kde byly i sprchy.
"Fajn, díky, slečno manažerko."

.

"Ach,… tohle jsem potřebovala," zafuněla jsem, když na mě konečně dopadaly kapky teplé vody.Smít ze sebe špínu a pot je po celodenním drilu někdy vážně zápřah. A že dneska mě nedostala jen únava fyzického rázu. Nečekala jsem, že to na mě vybalí takhle brzo. Ale co už, nějak jsem se z toho zatím dostala. Mlžení a dementní obličejové posuňky mi koneckonců vždycky šly.

Teď už to bude v klidu. Školní a tréninkové dny budou v klidu.
Teď už mě snad delší dobu nic neohrozí ani ne…
.
"BAF!" Křikl najednou známý a veselý hlas a skočil bez sebemenšího varování před můj sprchový kout, který neměl ani závěs! Jako ostatních sedm v naší šatnové společné koupelně.
"C-co… t-tady…?!" Lekla jsem se, trochu zrudla a začala se zakrývat rukama. Přeci jen jsem byla nahá a taky celá mokrá, což nebylo zrovna… Sakra! Tohle se nemělo stát! Možná mě nepozná, možná…
.
"Reve? T-ty…?!" Zakoktala nevěřícně příchozí osoba a detailně skenovala celé mé nahé dívčí tělo!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania