Některé články jsou určené lidem od 18 let
OHLEDNĚ MANGA MI PROSÍM NAPIŠTE NA MAIL

Krasavec a zvířátko - Kapitola 4.

24. srpna 2018 v 8:00 | Konduto |  Krasavec a zvířátko
JEDEME SE SIS NA DOVČU, TAKŽE TU CHVILKU NEBUDU (přesto budu psát do sešitu). TADY JE DALŠÍ DÍLEK JAKO MALÉ ZAKOUSNUTÍ. SNAD SE VÁM ZALÍBÍ PRŮBĚH A BUDETE SE TĚŠIT NA TYHLE DVA ŠÍLENCE DÁL :-D Vaše Konduto.

(+18)


Ani v nejmenším mě nenapadlo, co se teď jako chystá udělat. Jasně, viděl jsem spoustu hororů, kde je pár podobných scének, kdy se psychopatický vrah vrhá na svou oběť, ale vážně jsem nikdy nevěřil tomu, že je toho nějaký člověk schopen. No, člověk. Skoro rudý pohled, pár centimetrů od mé maličkosti v šatech, mě ale rychle přesvědčil na sto procent v jedné reálné věci. Nic pěkného se teď nestane, Alexi. A už vůbec ho nesrovnávej s člověkem, blbče!


Jeho ruka, spíš tlapa s nabroušenými drápy, se natáhla k mému napjatému obličeji a otřela se skoro nepatrně o mou tvář. Nehýbal jsem se a ani z něj nespouštěl pevný pohled. Teď nesmím ztratit nervy. Díval se na mě klidně ale přísně a celou dobu tak jemně vrčel. Dotknul se znovu mé trochu rudé tváře a pak mých umělých vlasů. Pootevřel trochu tlamu a nechal zbytky krve stékat po jejích okrajích.

Přejel mi po špičce brady a sledoval, jak mírně otvírám ústa i já, a…

Aniž bych to čekal nebo snad vytušil, mě jeho obří tlapa chňapla docela agresivně za krk! Přimáčknul mě ohromnou silou k matraci a jednou nohou mi klekl na břicho! Naklonil svůj ledový obličej k tomu mému a trochu se ušklíbl.

.
"Měla si dál utíkat,… holčičko."
"Za-biješ mě… že jo…?" Zašeptal jsem přiškrceně a cítil, jak mě dusí vlastní ohryzek! Pokoušel jsem se vymanit zpod drtivého stisku a dost vehementně kopal nohama všude kolem. Nebylo mi to ale nic platné, jeho chlupaté koleno na mém břiše vykonávalo svou funkci bravurně. A když na ní přehoupl celou svou teď zvířecí váhu, málem jsem se pozvracel a udusil v jednom tahu.
"Myslíš si, že s tím něco naděláš? Tak dělej! Křič a pros mě."
"Na… ser… si…!" Prsknul jsem mu s posledním větším vydechnutím do tváře a nenávistně ho probodnul modrýma očima. Nohy mi ochably a ruce skoro přestaly s pokusy o uvolnění krku.
"Ta dnešní mládež. Nikdo vás nenaučil respektu ke starším."
"U…udě… lej to…"
"To chceš tolik umřít? Nebo jen toužíš být ode mě, co nejdál?"
"J-já…chrm… ani…" docházel mi kyslík a můj mozek na to reagoval přesně, jak podle všech učebnic biologie měl. Přicházel jsem tedy o část vědomí, což mého trýznitele příliš nepotěšilo.
"Mluv!" Přitlačil koleno hlouběji do mého žaludku, až narazil svou čéškou do mých žeber! Způsobená bolest mi vrátila kus reality před oči a já chraplavě zavil bolestí! S obličejem plným slz a slin jsem v sobě našel sílu jen pro pár slov. Ani nevím, kde jsem vzal vůli, dát do nich i smysl.
"Ani… jedno…"
"Zajímavý," utrousil arogantně Eric s ledovou tváří. Zdálo se, že nad ničím dlouze přemýšlí, než se na jeho obličeji objevil mírný pobavený úšklebek. "Ale ty si od začátku zajímavá osoba."

To byla možná moje jediná šance na záchranu. Tyhle slova.

"Pu… sť… mě…" Cítil jsem, jak trochu povolil stisk, ale moc mi to v klidném dechu nepomohlo.
"Abys zdrhla a vyprávěla kraviny po městě?! To tak!"
"Si… říkal… že nemůžu… odejít…" Zahleděl jsem se nechápavě do jeho rudých očí a našel v nich panickou obavu. Co ho jen tolik vyděsilo? A proč si najednou dává pozor na můj případný útěk? Vždyť říkal, že bez jeho svolení to tu nejde opustit. Navíc jsem to ráno zkoušel na vlastní pěst a fakt nelze najít východ ani otevřít jakékoliv okno v domě.

.
Snažil jsem se dýchat pomalu ten kousek vzduchu, který mi nechal nasávat do plic, a taky jsem svýma očima hledal nevyřčenou odpověď v těch jeho. Když viděl, jak mi to šrotuje, přivřel nespokojeně rudý pohled. Byl v té chvíli tak moc blízko… ani jeho zvířecí tlama plná tesáků a krve mě nedonutila k tomu být chladným či znechuceným. Skoro se zdálo, že srdce mi tluče dvakrát rychleji.
Proč jsem jen vytušil, že to není jenom strachem a adrenalinem. Jako bych i přes tohle všechno krvavé a odporné, co jsem viděl, chtěl o téhle bytosti vědět mnohem a mnohem víc.

Všiml si, že se můj modrý pohled uklidnil a že jsem mírně pootevřel ústa. Trochu zavrčel a sklonil se uslintaným čumákem až k mému nosu, kterého se lehce dotknul. Jeho sliny smíchané s krví mi začaly téct po levé tváři, což příjemné nebylo, ale já byl rozhodnut necuknout.

.
"Pamatuješ si," poznamenal a ušklíbl se. "Výborně," zašeptal a dlouhým ulepeným jazykem mi přejel bez varování celý obličej! Od brady až k čelu mi udělal hodně vlhkou a krvavou cestičku. Pořád jsem byl v relativním klidu a do svého pohledu dával všechnu svou zbývající odvahu.
"Má s tím co dočinění to, že jsem tě viděla takhle?" Dostal jsem více kyslíku do mozku i do hlasivek a tak jsem toho náležitě využil. Musí něco znamenat ta jeho změna nálad.
"S čím?"
"S tím brzkým zabitím."
"Možná. Taky to možná je jenom z rozmaru."
"Tak na co čekáš, Ericu. Do toho."
"Myslíš si, že to neudělám?"
"Vím, že to uděláš. Ale taky vím, že budeš rychlej."
"Na to spoléháš, jo," řekl mi ironicky, ale úsměv z jeho tváře zmizel. "Co když ne?"
"Pak nejsi ten, za koho jsem tě měla."
"A za koho si mě měla, holčičko?"

.
A chvíle napětí…. Pa pa da pa… za bé je správně, pitomče!

.
"Za čestnýho magora."

.
Nevím, co čekal, že odpovím, ale tohle rozhodně nečekal ani v nejmenším. Jeho obličej zůstal stejný, ale jeho oči změnily barvu zpět na hnědou. Zjemnily tak nejen jeho vzhled ale i celý jeho postoj. Nelhal jsem mu, byl rozhodnut mě zabít, takže lež by byla zbytečná. Navíc se mu líbilo, že mu říkám upřímnou pravdu. Celý tři dny to na mě obdivoval. Ani nevím vlastně proč je to tak obdivuhodná vlastnost, když tě skoro pořád dostává do malérů. Eric hleděl dlouho do mých modrých očí a potom lehce párkrát nespokojeně sykl někam do strany.

.
Celkem pomalu a nečekaně spustil svou tlapu z mého krku a posadil se na kraj přepychové postele. Nechápal jsem to. Co jako dělá? Zůstal jsem ještě chvilku ležet a pak se pomalu posadil. Všiml jsem si, že se jeho tlapy zmenšovaly, až nakonec připomínaly černé ruce s dlouhými nastajlovanými nehty. Jeho obličej se nejspíš taky smrsknul zpět, protože jsem zahlédl kousek malého orlího nosu a úst s menšími špičáky.

.
"Když mě někdo zahlédne v této plné podobě, může opustit tento dům," prozradil mi tichým, možná trochu zklamaným, sexy hlasem, jakým na mě mluvil celé tři dny. To mě překvapilo a uklidnilo zároveň. Rychle jsem zamrkal a nahnul se blíž k němu.
"Jako… bez tvého svolení?"
"Jako bez mého svolení."
"Aha. Tak proto si tak vyšiloval."
"Výhružku smrti berete jako vyšilování?" Poznamenal a trochu se smutně pousmál. Tomu říkám změna osobnosti, ale který je teď pravý, že jo. Nejsem si jistý proč, ale zajímá mě to. Vzdychl jsem.
"Klidně zůstaň u tykání, sedělo to k tobě víc."
"Co tím myslíte?" Sakra, to snad zapomněl, jak tu se mnou před chvílí komunikoval?!
"Ty máš MPD*, nebo co?"
"Ne… Jen se ptám, co přesně tím máte na mysli."
"Po téhle SAWové zkušenosti, si myslím, že je tykání na místě."
"Proč to teď měnit. Máte v plánu odejít. Odteď směle můžete."
"Ty chceš?" Zajímal jsem se o jedinou informaci, která teď byla nejpodstatnější. Podíval se na mě s upřímným překvapením a očekáváním. Páni, tímhle jsem ho očividně dostal mimo koleje. Ha, konečně si taky jednou ty, kdo netuší, oč tu jde, Ericu. Ten pocit se mi líbí. Rozechvívá mi to srdce.
.
"Co prosím?"
"Jestli chceš, abych odešla?" Zopakoval jsem pobaveně. On to ale tak neviděl. Zvážněl.
"V téhle chvíli přeci nezáleží na tom, co já…"
"Mě jo. Odpověz!" A tak jsem zvážněl taky. Musí vědět, že mi na tom fakt záleží. Poznal to, když se ztrácel v mém modrém pohledu. To, že já se začal ztrácet v tom jeho, jsem si neuvědomoval.
"Nechci," zašeptal nakonec a s očekáváním čekal na mou odpověď. Já se usmál od ucha k uchu.
"Tak mi přestaň vykat, není mi padesát," poznamenal jsem a posadil se vedle něj na kraj postele. Tam jsem si lehce upravil sukni a rukávem otřel oslintaný obličej. S úsměvem to pozoroval a pak mi nabídnul kapesník. Přijal jsem ho a nijak nekomentoval jeho černé ruce, za které se očividně stále styděl. Mě ale přišla jejich barva docela všestranná. Tuhle teorii mu ale řeknu jindy.
.
Pomalými pohyby jsem se rozhodl využít kapesník a trochu otřít i jeho tvář. Nejdřív se mě leknul a trochu cuknul, pak ale držel jako cvičený pejsek a nechal si vyčistit všechnu krev i tu na krku a holé hrudi. Až teď mi došlo, že jeho chlupaté tělo se moc nezměnilo. Připadal jsem si jako bych mil obřího vlčáka s náznaky mužského svalnatého torza. Nad tou úchylnou myšlenkou mi trochu zrudly tváře.

"Navíc. Někde jsem četla, že pokus o zabití a týrání se dá pokládat za akt sblížení," pokračoval jsem v rozmluvě, aby řeč nestála, a abych přestal myslet na jeho Yetiovskou hruď. "Věděls to?"
"Vy… Ty bys… tu zůstala? I když… víš, co já…" Zadrhnul se, chytil mě za ruku a prohlížel si mě s neuvěřitelnou nadějí v hnědých očích. Zase se mi rozbušilo srdce, ale nedal jsem to na sobě znát. Ty kouzla v tomhle domě a jeho okolí asi začínají působit i na mě. Na mou plochou hruď určitě.
"Taky si zajímavá osoba, abys věděl," řekl jsem a pousmál se. Nic neřekl ani neudělal, jen mi vrátil úsměv plný úlevy, naděje a štěstí. To jsem moc nechápal, ale asi je sám už hodně dlouhou dobu.

.
****

.
Tu noc jsem měl divnej sen. Na dvacetiletého kluka asi ne moc divnej, ale vzhledem k tomu, co jsem doposud zažil, divnej teda byl. Abych se vrátil k věci, tak v tom fakt divnym snu na mě hleděly dvě velké a svůdné čokoládové oči. Neptejte se mě, proč mi přišli svůdný, prostě a jednoduše se mi z nich postavil Eiffel. Ty oči patřily tmavé siluetě dospělého dobře stavěného muže, který se celou dobu skláněl jen pár centimetrů nade mnou. Pak když se mě jeho světlem zalité ruce začali dotýkat po nahém těle,… ano byl jsem nahý, což mě taky dostalo,… jsem pocítil horkost a pocit nesmírného vzrušení po celém těle. Jeho ruce nepřestali ani potom, co jsem poprvé vystříkl na jeho hruď. Žár neopouštěl ani mě, a z nepochopitelného důvodu jsem chtěl víc. Ty kouzelné ruce se mi starali nejen o naběhlé bradavky a opět ztopořený penis, ale i o stehna, bříško a zadek. Kde po pár sekundách dva prsty zajely hlouběji, než se kdy odvážili zajet němci do Ruska.

.
Vykřikl jsem a nechápal ten výbuch plnosti ve svém nitru. Moje tělo se v tu chvíli muselo zbláznit, protože se napnulo a vzrušením jen překypovalo. Nedokázal jsem to ovládnout a tu tryskající fontánu mezi mýma roztaženýma nohama taky ne. Dýchal jsem jak po osmistovce a stále cítil ten příjemný tlak na svém konečníku. Zvyšoval se a zase zmenšoval pokaždé, jak moc daleko a hluboko prsty jedné z deseti kouzelných rukou zajely. Na samém dně se občas dotkly měkkého mlže, který tam zřejmě žije léta, což u mě způsobilo výbuch sopky a následný slastný křik. Černý obrys nade mnou vypadal celou dobu velmi spokojeně, i když nevím, jak jsem to poznal, když neměl obličej. Asi šestý smysl nebo jsem si hodně fandil. Každopádně nechtěl jsem, aby v tomhle divném snu přestával.
.
Zbytek noci tak byl v podobným mokrým ražení. A to doslova.
.
Ráno jsem pod sebou našel takovou skvrnu, že bych mohl soutěžit s tou ropnou v Mexickém zálivu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 26. srpna 2018 v 15:45 | Reagovat

Jako...opravdu to byl jen sen? Ten dům je přeci plný kouzel, ne?
Ale je dobře, že se i tak Alex rozhodl zůstat s Erikem.
Myslim si, že to bude ještě hodně zajímavý. Těšim se na další díl :-D

2 Kated Kated | 28. srpna 2018 v 14:35 | Reagovat

[1]: Možný je všechno, v tomhle domě určitě, to je jasný, ale vždycky v tom bude ale :-D Děkuji za komentář :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania