Některé články jsou určené lidem od 18 let
OHLEDNĚ MANGA MI PROSÍM NAPIŠTE NA MAIL

Krasavec a zvířátko - Kapitola 2.

1. srpna 2018 v 16:08 | Konduto |  Krasavec a zvířátko
.
Měl jsem co dělat, abych na něj hned nehodil stůl. Dělá si za mě prdel, anebo jen zkouší, kdo a co jsem? Z jeho letmého pod kapucou zahaleného pohledu se dalo vyčíst jen to, že si nedělá legraci. Uklidni se, Alexi. Určitě naschvál provokuje, a i kdyby ne, nadzvedneš sukni a poletíš odtud na stovku. Pousmál jsem se a už s klidem si prohlížel jeho dlouhý vous. Nic jiného ani zpod jeho kapuci zahlédnout nešlo. Je snad černoch? Nemá oči? A ten hlas. Vůbec k němu nesedí.


"Vypadáte klidně." "Nebojíte se."
"Maximálně toho, že jste magor." A sakra! Ta moje huba nevymáchaná! Eric jen udělal takové to spokojené mručení kočky, kterou zrovna drbete za ušima.
"Tak konečně."
"Co… prosím?"
"Konečně jste odhalila svou povahu."
"Ne to… Já jen…!"
"Čekal jsem na to. Tamto jste nebyla vy."
"Jak to můžete vědět?"
"Stačí se na vás podívat. Vypadáte na všechno, jen ne na křehkou květinku." No moment, jsem trochu pohublý a svaly mi moc nenarostly, ale můj obličej, zejména modré oči, by alespoň trochu mohl zajistit dojem roztomilosti a křehkosti dívčího charakteru. Pousmál jsem se.
"Takže… nejsem váš správný typ na vězeňkyni?"
"Spíš můj běžný typ," raději jsem nijak nereagoval na sdělení, že nejsem první uvězněnou osobou.
"Osvěžující změna. Nudíte se, co?"
"Ano i ne," jeho hlas zněl stále tak melodicky, i když teď, na malou sekundu, se zdál ledovější.
"Co bude dál? Mám utíkat?" Zeptal jsem se a pohlédl na prázdný stůl. Mám trochu hlad.
"Jestli se vám chce."
"Naznačujete, že vám neuteču?"
"Naznačuji tím to, že to stejně nepůjde," chacha! Ten je ale blbě vtipnej. Snad si nemyslí, že budu prostě poslušná holčička, která i roztáhne nohy na příkaz. Jako, že tohle bych klidně udělal. Ten pohled uslintanýho překvapenýho chlupáče by stál za to.
Zvedl jsem se rázně od stolu a vyrazil k východu z tohohle panoptika. Asi nebude třeba ukazovat mu napnuté malé kalhotky naplněné zpoceným banánem. Už bych se potřeboval podrbat, svědí to jak čert na Mikuláše.
"Tak nashle. A mimochodem je červenec."

.

Nevydal se za mnou, ani se mě nesnažil zastavit. Zůstal sedět tam, kde byl a nehnul ani brvou. Mě to ale bylo jedno. Už mě tahle hra nebavila. Na minimálně sedmdesáti procentech těla mě něco šimralo nebo svědilo a ještě mi začalo kručet v břiše. Taky mi mohl něco nabídnout suchar jeden chlupatej. Jak jsem byl trochu v naštvaném rozpoložení, nevšiml jsem si, kam jdu a jestli správnou cestou. Zastavil jsem se tedy zmateně a brzy zjistil, že nevím, kde jsem. Sakra, kde je ten blbej východ?! Samá křižovatka chodeb z milionem dveří, ale nikde schody nebo náznak venkovních vrátek. Zvláštní, nepamatuju se, že bych šel kolem těchle kamen. Ani tenhle stolek tu nebyl. A co je…

Co sakra dělám ve druhým patře?! Řekl jsem si poplašeně po výhledu z jednoho honosného okna. Vždyť jsme nešli po schodech ani nejeli výtahem! Co se to tu děje sakra?! I koberec je tu jinej, hnusně vyšívanej nějakou východní metodou a… Modrý dveře?! Kdo by si uvnitř domu nechal lakovat dveře na modro? Úchylka? Nebo tradice či co? Co za nimi asi je? Napadla mě jen jedna věc. Ale, pán má v domě prasečinky pro dospělý kluky. Že bych zkouknul jeho výstavičku sprosťáren a mučících nástrojů. Ušklíbl jsem se a vydal se k těm dveřím s barvou oblohy, vzal jsem drze za kliku a s očekáváním je otevřel dokořán.

Jaké bylo moje zklamání, když jsem uvnitř našel jen obyčejnou postel, stolek s papírama a knihama, a taky fakt velkej obraz. Páni, skoro v životní velikosti! A ten hnědovlasej týpek na něm, oblečenej jak Napoleon, je fakt sexy. Až tak, že jsem se na moment zapoměl a málem začal slintat... a přehrabovat se v koulích pod zelenýma středně dlouhýma šatama. Uff, to se mi dlouho nestalo. Podle data v rohu se zdálo, že to byl nějakej rodinnej předek, ale teda. Bych si dal hned říct. Nemusel by mě ani svádět. A ty tmavě hnědé oči... hm a jak mě propalují až na kost. Tahle technika malby se mi líbí, to jak dokázali nakreslit oči, které vás sledují kamkoliv se hnete. Jen se dívej, hochu.

.
Díval jsem se na ten obraz se zájmem ještě chvíli a pak se rozhodl pokračovat ve svém rázném odchodu. Vyšel jsem z pokoje a chtěl zavřít modré dveře. Když tu jsem náhodou zvedl naposledy oči k obrazu a málem se propadnul do sklepa!

.

Ta postava, kterou jsem celou dobu obdivoval, byla fuč!

Zarazil jsem se a cítil, jak mi ztuhly nohy a krk. Mám halušky nebo co?!

Rozhlédl jsem se po celém pokoji a zmateně hleděl z obrazu na postel, stolek a zpět. Nehnul jsem se z prahu a snažil se dýchat pravidelně. To není možný, zavrtěl jsem hlavou a zavřel dveře. Dál chodbou jsem už pokračoval v tichosti a trochu opařeně a snažil se to vypustit.

Na tu postavu jsem však nedokázal přestat myslet. Byla tak záhadná a zvláštně živá, že by sama si někam odrkáčela na kafe? Tak to přece dělají obrazy v Bradavicích. Jasně blbe, a peřina s polštářem šli s ním! Si to ale idiot, Alexi! Praštil jsem se do čela a snažil se imaginární gumou vygumovat sexy pohled i s celým pokojem. To je zase zážitek.

.

Začal jsem se opět soustředit, jak z tohohle bludiště ven... a čím dál tím víc jsem se pokoušel dostal blíž k vytouženému cíli, který se ode mě dál a dál vzdaloval. Měl jsem toho plný nervy a s každým dalším rozcestím, které se pořád oběvovalo jako plevel, se ve mě zvyšoval počet epicenter výbuchů. Nasranej a zmatenej zároveň jsem se z nepochopitelných důvodů dostal zpět do jídelny, kde seděl zcela nehnutě ten exot v kapuci a rukavicích a všechna moje pěna vzteku šla k víčku, kde fakt fest zatlačila a bouchla!

"TAK TO SAKRA VYKLOP!"
"Co prosím?"
"Kde je východ kurva!"
"Bez mého svolení žádný není, slečno."
"Koukej vysvětlovat, Izáku!"
"Už jsem to říkal. Jsem váš vězni..."
"Ještě jednou řekneš věznitel a vymrštím se na tebe jak ocelová pružina!"
"Chápu. Zřejmě nějaký druh trestu. Obávám se, že mi ale neublížíte."
"Chceš se vsadit?!"
"To raději ne," že by mě prosil o milost. No nezdál se být slaboch. "Posaďte se a uklidněte."
"Sázej to sem raději za tepla! Co je to za barák?! Kdo si?! A co kurva chystáš?!"
"Chci, abyste zrušila mou kletbu," Asi vážně zvednu tu podělanou sukni. A to pěkně vysoko!
"Tak... ty máš dost, chlape."
"Myslím to zcela vážně, slečno Sally."
"Dobře. Budeme hrát tu vaší hru." "Jak zruším kletbu kletbičku?"
"Musíte mi nějakou dobu dělat společnost."
"Uvědomuješ si, co po mě chceš? Já pracuju, nemám čas na posedávání a klábosení."
"Váš čas vám zaplatím, slečno."
"A-ha. Nezlobte se ale... zní to trochu podezřele."
"To... asi ano," znělo to skoro jako by dostal pravý hák. "Jistě zní, přiznávám," jeho hlas se zlomil trochu do jiných vod, hodně zklamaných a bezmocných. Podepřel si hlavu a začala z něj sálat deprese. Zalitoval jsem svého původního tónu a pomalu se posadil zpět na svou židli, kterou jsem předtím opustil. Zamyslel jsem se nad tím trochu víc. Přeci po mě nechtěl nic tak fatálního, abych takhle nepříjemně reagoval. Ach jo, hloupej Alexi!

.

Dokonce mi nabídnul i prachy za můj čas, tak proč mě to najednou tak moc urazilo. Nevím, asi nerad jsem v něčí moci nebo ovládaný, chycený mezi stěnami, které neznám. Jo, tak to nejspíš bude. Nadechl jsem se a dlouze vydechl všechen přebývající vztek a frustraci.
"To... je všechno?" Zvedl ke mě pohled. Teda kapucu. "Jako, co chcete?"
"Ano. Vcelku ano."
"Tak dobře. Ale mám podmínku."
"Jakou?"
"Už si proboha sundejte tu blbou kapucu. Vypadáte jak kápo nějaký sekty."
"Jak si přejete. Jen..."
"Jen co?"
"Zůstaňte v klidu."

Nechtělo se mu do toho, ale fakt si pomalu, na můj popud, sáhnul na lem kapuci a pamalu jí sundal.

.

První, co mě napadlo při pohledu na jeho chlupatou skoro zvířecí tvář bylo, hustý! Hned jsem měl chuť vytáhnout mobil a cvaknout si s ním selfie. Ale zavrhl jsem to hned, jak jsem zahlédl jeho strach a znechucení z vlastní osoby. Snad si teď v hlavě neprobíral, že si o něm myslím něco odporného a rovnou ztrácí naději na to, že s ním vydržím. Upřímně ale nevipadal o nic hůř, než někteří moji bývalí zmalovaní a propíchaní spolužáci ze střední. Vzdychl jsem a pousmál se na jeho ztrápený výraz, což ho očividně šokovalo.

"Došly vám břity?"
"Ne..."
"Hm. Takže letní moda?"
"Pochybuji, že něco takového je dnes v oblibě."
"Byste se divil."
"Nevypadáte vyděšeně nebo zhnuseně."
"Kdysi jsem chodila na základku z holkou co měla Hirsutismus. Chránila jsem jí, protože ty blbci kolem nechápali, že je nemocná," oznámil jsem mu a vzpoměl si na svou první lásku Ellu, která byla po všech stránkách úžasná. Až na ty vousy. "Nemám ve zvyku odsuzovat někoho, kdo vypadá trochu nezvykle."
"Tohle je trochu něco jiného."
"Nebudu se v tom pitvat pokud nechcete."
"Děkuji."
"Zdá se, že jsem první, kdo na to takhle zareagoval, co?"
"Mé bývalé společnice byly dost vyděšené nebo zhnusené."
"To zřejmě neměly mozek."
"O mozek tak úplně nešlo... Navíc jsem to chápal."
"Bože, mužský ego. Upřímně mě spíš zarážejí vaše rukavice."
"Ty si s prominutím ponechám."
"Jistě, beze všeho," řekl jsem na jeho ledový skoro černý pohled a změnil raději téma. Tohle byla očividně jeho mentální slabina. "Když už tu tedy budu na dobu neurčitou, co bude k večeři?"
"Zajisté," zjemnil opět Eric a dvakrát plácnul koženýma rukavicema o sebe. Načež se jako na armádní povel rozrazily druhé dveře za jeho zády a vešlo asi šest sloužících s velkými stříbrnými podnosy zakrytými poklicemi. Najednou je položili na velký stůl a odklopili tu nádheru. Jestli mi teď tečou sliny, tak oprávněně, takovou hostinu už jsem dlouho neviděl. Naposledy na maturiťáku. I když tohle bylo o dost lepší a rozhodně to líp vonělo. Polknul jsem a dal se do jídla. Eric mě s mírným úsměvem pozoroval a sám jen upíjel něco alkoholického z křišťálové skleničky. Neptal jsem se proč nejí taky, asi prostě nemá hlad a nebo není zvyklý před obecenstvem.

Jediná divná věc byla, že všichni ti sluhové měli, po celou dobu obsluhy, zavřené oči.

.


****


Po úžasném jídle mi Eric ukázal ještě úžasnější pokoj, který je prý odteď můj. Ani mi nevadilo, jak to vyznělo, prostě jsem byl moc okouzlenej. Navíc mi ještě prozradil, že kdyby se mi nelíbil, můžu ho změnit. Když jsem se zeptal jak, vyvedl mě ven na chodbu a zavřel ho na kliku. Řekl mi, ať si představím cokoliv za nábytek či barvu a ba chvíli na to myslím. Pak otevřel dveře do...

Sakra! Všechno se změnilo! Prostě to, co jsem měl v hlavě tam všechno najednou bylo!

Nevěřil jsem vlastním očím a tak jsem to zkoušel ještě několikrát po dobu deseti možná patnácti minut. Eric mě jen s mírným pobavením sledoval a zdál se být spokojený.

Po shlédnutí různých variacích pokoje včetně soupravy z Bílého domu a pornografického hracího pokoje, mě Eric zastavil a prohlásil, že zítra si můžu hrát taky. Bylo fakt pozdě ale nemusel mě poučovat jako malýho fakana. To ale asi patřilo k jeho povaze. Nechal jsem to být a rozhodl si jít lehnout stejně jako on. Ani nevím, do kterých dveří zapadnul, a na chodbě jsem nic podezřelého neslyšel. Musel jsem se holt po dvou minutách přesvědčit, že si taky šel lehnout. Ale rychle jsem přestal poslouchat za cizími dveřmi a vrátil se do svého pokoje.

Zajímavý bylo, že mi až v posteli došlo, co magicky neskutečného jsem to vlastně před pár minutami zažil na vlastní kůži. Přejel po mě ledový pot. Jak to všechno jenom udělal?


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 4. srpna 2018 v 23:46 | Reagovat

Tak a může začít Alexova zácranná mise. Jsem zvědavá a těšim se na jejich společně strávené chvíle...

PS: Prosím tě...ve slově nevypadáte a vypadat se píše tvrdé y. Když to máš s měkkým, tak to strašně bije do očí a bolí to...

2 Konduto-sama Konduto-sama | 5. srpna 2018 v 13:12 | Reagovat

[1]: ok díky za upozornění, já jak to čtu stokrát tak už nic nevidím :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania