
14. Kapitola
Rozhovor s Titanikem
Nemusel dělat nic. Jídlo dostával rovnou pod nos, takzvané domácí práce, jak to sám nazval, obstarávalo služebnictvo a dokonce nosil jen značkové oblečení. Přesto na něm bylo vidět, že není vůbec spokojený. Dobrá na jednu stranu jsem chápal, že poslouchat na slovo nemá zrovna v krvi, ale na tu druhou mi nedocházelo, čím si jako pomůže, když bude odmítat přepych a luxus. Po plus mínus měsíci mi to nedalo a jen tak jsem se po večeři zeptal, co se mu jako na tomhle stylu života hnusí. Blonďák se na mě překvapeně pousmál a prohlásil docela mile: "Zlatá klec je pořád klec, Sasuke." Aha, došlo mi. Svoboda ale něco obvykle stojí. Popravdě tě ve většině případů stojí úplně všechno. A přesto za ní hodně lidí neustále bojuje, i když tím víc ztratí, než získají. Zvláštní a nepochopitelné řekl bych. To byl můj první vjem z jeho vyřčené věty. Pak mnou ale projel ten druhý. Náhlá vzpomínka na jednu svobodnou noc bez limitu či omezení. A později se to mému srdci už tak nepochopitelné nezdálo. Stála za to. Přiznal jsem si. Za tohle celé peklo ta jedna noc stála.
Už jsem nedokázal čelit sám sobě. Prostě to byla pravda, kterou jsem ale neměl v plánu nikdy přiznat nahlas a obzvlášť někomu dalšímu. Stačil přeci jen ten fakt, že s tím samým člověkem, se kterým jsem tu noc zažil, jsem musel spát každý budoucí den v jedné posteli. Ještě, že je tak velká, že by se do ní vešli tři. To se hodilo i v jiných situacích, jestli mi rozumíte.












