close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Některé články jsou určené lidem od 18 let
OHLEDNĚ MANGA MI PROSÍM NAPIŠTE NA MAIL

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pecora - Jako Walking dead

17. června 2015 v 22:00 | Konduto |  Pecora
2. Kapitola
Jako Walking dead
.
Už to bude pár let, kdy mi společnost doma dělají jen dva švábi Hiro a Miro, kteří se vůbec nestydí zajít až do takových extrémů - typu velké párty svých kamarádů,… které jistě pozvali z okolních přepychových bytů, …a to čistě náhodou u mě v posteli. Výhodou je, že jsou to ti nejvěrnější partneři schopní mě následovat i do míst, kam by se žádný jiný smrtelník neodvážil. Třeba na velkou. Nikdy mě zatím nezklamali. Proto není divu, že i při dnešním dlouho plánovaném úklidu, nezklamali mojí důvěru a připravili mi menší uvítání lehkým štípnutím na pravém palci u nohy. To zřejmě jako pomstu za to, že jsem si jich dvě hodiny vůbec nevšímal. Zmetci nevděční.
Můj palec vykukující z mých děravých teplých ponožek, které pamatují lepší léta, protestoval tak moc, že to málem skončilo jako vražda z nedbalosti. Mínus pro Hira. Nemá se člověku plést pod nohy. Alespoň bych měl konečně důvod najít si spolubydlícího.


Ukončovací ceremoniál promoce, který pro mě relativně přestavoval celý život, byl celkem nudná záležitost, jelikož jsem jako jeden z oblíbenců u učitelského zboru dostal práci hostesky. Společně s mým dlouholetým spolužákem a nejlepším kamarádem jsme tak schytali jako jediní kluci z Vysoké školy Chibaru tu nejhorší možnou činnost na závěr. Nechtěl jsem se k tomu moc vyjadřovat, ale nakonec ze mě pár neurčitých nadávek stejnak nakonec vypadlo. Shikamaru to vzal jako vždy s klidem anglického šlechtice a znuděně mi podával prázdné formuláře ze stolu v přeplněné řiditelně, kam jsme se všichni nepříliš nadšení zúčastnění, kvůli docházce ostatních absolventů, museli dostavit pro podklady a instrukce. Věděl jsem, že je to potřeba udělat, ale stejnak jsem nedokázal udržet dlouho pozornost u tohoto hloupého úkolu. Zabloudil jsem očima ke starým gotickým oknům a zahleděl se do šedé oblohy, která nápadně připomínala tamtu v ten den…
Nechtěl jsem se vracet v čase za tím vším, na co jsem se snažil zapomenout. Nechtěl jsem a to jen kvůli sobě a svému čistému vědomí, a bdělé mysli, kterou jsem si chtěl zachovat nehledě na následky. Musel jsem to přejít a rozeběhnout se k dalšímu cíly a to proto, abych přežil a nezapomněl na život. Na to, jak přes všechno svinstvo dokáže byt nádherný a nesrovnatelně krásný s něčím jiným, proto tu stojí a pomáhám místo, abych si nechal pomáhat. Proto tu stojím… pevně ne svých vlastních nohou.
Vrať se zpátky.
...
Mluvilo se na mě a o tom jak a co mám vyplňovat a co mám nechat vyplnit stálé příchozí tak ty nové, kteří jsou jistě nadšení svojí suprovou cestou ze středu na okraj města Yokohama. Usmíval jsem se a přitom kýval hlavou na srozuměnou. Když jsem vyšel po dalších pár minutách ven a rozhlédl se, už na pozemcích před budovou čekalo pár skupinek z Vysoké škole Touhou. Nečekal jsem, že jsou tak dochvilní, ale rozhodně mě to spíš příjemně překvapilo. Pousmál jsem se a vybral si namátkou nějakou skupinku uprostřed, která se tvářila jako by právě dostala pohlavní nemoc. Nejsem ten, co hned odsuzuje druhý za to, že se narodili se stříbrnou lžičkou v zadku, nebo je našli mezi odpadky s čerstvě přestřiženou pupeční šňůrou. Ne, je mi to jedno, budu se chovat slušně dokavaď se budou chovat slušně ti druzí. Zase stlát s na hlavu nenechám dlouho. Jen chvilku…
Poklepal jsem Shikamarovi na rameno a ukázal mu, ke komu si to namířím jako prvnímu obětnímu beránkovi a on jen přikývl a rozešel se na druhou stranu ode mě. Zpozorovali mě celkem brzo a dokonce namyšleně sledovali, jak mi sem tam upadl ten samý kluzký list papíru. To jsem se tedy ukázal v tom nejlepším první světle. To, co následovalo mě nijako moc z míry nevyvedlo. Tím myslím tu část, kdy se semnou dohadoval povýšený hnědovlásek, který si chtěl jasně jen něco dokazovat. Dokonce i ta příchozí klidná reakce toho arogantně vyhlížejícího černovláska mi nezněla jako moc velká výzva ale přeci jenom, se mi ta jeho výhružka zalíbila mnohem víc, než jsem původně čekal. Způsob jakým mě provokoval, mě vytáčel a těšil zároveň. Jako bych měl co ztratit…
Teď už hold ne.
Když se mi konečně všichni uráčili podepsat a představit, dovedl jsem je do haly, kde zase začali remcat. To už jsem vážně nevydržel a trochu přitvrdil svůj jemný slovník, což se ne každému líbilo. Obzvlášť ne tomu černovlasému hezounovi, co si o sobě myslel, že je snad nevídaným jevem nebo co. Takový typy mi fakt lezou na nervy jen s principu. A tak se stalo, co se stalo. Vykašlal jsem se na mozek a znovu se vrátil k používání svého srdce, které jasně říkalo, řekni mu to svoje podělaný jméno, ať vidí, že máš kuráž a odvahu si s ním klidně začít. Tak jsem mu ho řekl a bylo to.

Pro mě bylo metro něco jako třetí ruka, nepřežil bych nebýt téhle dopravní senzace. Možná proto pro mou hlavu bylo tak těžké uvěřit, že se v tom systému někdo dokáže ztratit. Málem jsem se rozesmál, když jsem toho černovlasého kluka uviděl nervózně přešlapujícího u velké mapy metra. Očividně byl zmatený jak lesní včela a já se hodně dlouhou dobu rozmýšlel, co udělám. Nakonec mi to moje svědomí nedovalilo a já si to lehkými, ale svižnými kroky namířil přímo k jeho ledové výsosti. Rozhovor s ním byl po celou tu dobu dost zajímavý, ale zejména jsem se dobře bavil na jeho účet, což obyčejný člověk jen tak nezažije a tak jsem zůstal, ptal se dál a dál nabízel svou pomocnou ruku, kterou podle jeho obličeje vůbec nechtěl, ale musel se jí pevně chytit.
"Kam potřebuješ?"pokračoval jsem a díval se mu do černých ledových očí, které stále hleděly na mapu se světelným ukazatelem, tady právě stojíte. Zavřel je a nafoukaně zvdychl.
"Kam bys tak řekl?"
"Už zase ten tón a špatná vyjadřovací schopnost."řekl jsem a ukazováčkem mu kýval před očima ze strany na stranu, jako se to dělává malým nezbedným dětem. "Zkus to znovu."
"Do centra."řekl neochotně a já se poumál.
"Minami nebo Kita?"
"Minami."
"Fajn. Tak pojď se mnou."zavelel jsem a on šel poslušně za mou maličkostí směrem k pokladnám, kde jsme si museli zakoupit jízdenky, což mu ještě asi nedošlo, jelikož se tvářil dost zmateně. Pak z něj vypadlo něco, co jsem si zase neuvědomil já sám.
"To už je dneska podruhý."řekl znuděně ale smířen se svou stávající situací a začal prohledávat svoje kapsy. Chvíli jsem čekal, nedošlo mi hned, že hledá drobný, protože člověk v našem věku má většinou jen drobné ale tenhle je hold jinej level. Pak nastalo trapné ticho, kdy dokonce zjistil, že nemá žádné peníze ani kartu u sebe. Svěsil ruce a těžce vzdychl, kousl se do rtu a zavřel svoje oči. Pak se nadechoval a zase vydechoval, jako by se chtěl na něco zeptat, ale zapomínal na to, jakým slovem to chtěl začít. Sledoval jsem celé to divadlo, kdy se začínal trochu potit a rudnou na tvářích než jsem se pousmál a otočil se k netrpělivé staré pokladní.
"Minami, dvakrát prosím."
"Tohle je zlej sen."řekl si pro sebe, ale já to slyšel a vyměnil peníze za dvě jízdenky. Jednu jsem mu podal a rozhodl se trochu si rejpnout za to poslední, co řekl o mojí společenské třídě.
"Měl jsem za to, že si zvyklej, že za tebe platí někdo jinej."
"Taky že jo, jen…"řekl s klidem a díval se na mě jako zabiják na svou oběť a vzal si ode mě jízdenku.
"Jen co?"naléhal jsem, jelikož mě jeho odpověď docela zajímala, vzhledem k situaci jsem čekal vtipnou pointu, jelikož chápal trochu jiný reálný svět nežli já sám. To bylo zábavný pozorování.
"Nikdy jsem nikomu nic nedlužil."vylezlo z něj nakonec přidušeně, což jsem nejdříve nechápal a pak, když mi přeskočilo to správné kolečko v hlavě na prázdné místo spojení, jsem se tomu chtěl ze srdce dlouze zasmát. Tu touhu jsem ale raději potlačil, jelikož se na jeho tváři začal rýsovat velmi nepříjemně ledový obličej, který nevěštil nic dobrého. Obrátil jsem tedy list.
"Myslím, že tahle částka ve tvém světě nic neznamená."
"Vyložil sis to špatně."řekl a jeho ledový klid se mu vrátil jak do obličeje, tak do černých očí.
"Tak co kdybys mi to objasnil."
"Dluh je dluh. A já nechci být k někomu vázaný."vysvětlil mi, což mi jako vysvětlení moc nepřišlo, ale kýval jsem hlavou, jako že ho zcela chápu. Nechtěl jsem ho ještě víc naštvat, v tuhle chvíli mi to nepřišlo jako dobrej nápad. Stejnak ho zase něčím vytočím. "Obzvlášť ne k někomu jako jsi ty."
"Ty toho naděláš, vždyť to byl jen jeden lístek na metro."řekl jsem a raději se otočil směrem ke kolejím. Nijak jsem nestál o to, aby spatřil můj chvilkový vztek v podobě naběhnuté žilky, která se objevila na mém spánku těsně po jeho poslední vyřčené větě, která vůbec nebyla uspokojivá.
"To je mi jedno."
"Ty si vážně složitá osoba, víš to?"vzdychl jsem těžce a podrbal se ve svém blonďatém vrabčím hnízdě, které už nutně potřebovalo kadeřníka. No, k mé dvouleté smůle na takové věci nemám peníze a ani moc čas, takže to padá na domácí nůžky a asistenci švába Mira.
"Na takové hlouposti neodpovídám."odpověděl mi a koukal se po přijíždějícím spojení, které právě dorazilo do stanice. Já se podíval také a rovnou si to po pár sekundách namířil k otevřeným dveřím. Můj nechtěný doprovod mě neochotně následoval a s ještě větší nechutí se posadil vedle mě na jediná volná místa v celém vagonu. Když jsme se rozjeli, nečekal jsem, že si založí ruce na prsou a bude dělat, jako že mě v životě neviděl. Jak já k tomu vždycky přijdu. Smůla se na mě nalepila a nechtěla se mě jen tak pustit, a tím nemyslím jen tuhle zvláštní situaci ale i ten incident před nějakou dobou. Ten, co se na něj snažím zapomenout. Koukal jsem na tmu za okny a za pár minut vzdychl.
"No, pojedeme docela dlouho a já nemám ve zvyku koukat zadůmaně před sebe."
"To se mnou nemá nic společného."řekl mi aristokraticky můj super společník a já se uculil.
"Tak tohle bude na dlouho."vzdychl jsem znuděně. "Že já jsem raději neutekl…"za stěžoval jsem si a užíval si stálé a vzrůstající zneklidnění svého společníka na cestách. "No ták, bav se semnou, Sasuke."
"I kdybych se s tebou chtěl bavit, tak nevím o čem."řekl mi smířeně a stočil na mě za celou dobu ve vagonu svůj ledový arogantní pohled. Já se jen zvesela pousmál, v nitru mi při tom narůstal pocit štěstí, že se mi ho povedlo dostat k rozhovoru. Ani nevím proč, ale srdce mi tleskalo k úspěchu.
"To klidně vyřeším."
"Jak?"otázal se překvapeně ale nezáživně můj kolega.
"Na něco se tě zeptám."začal jsem a natočil své tělo víc k tomu jeho, jako bychom se znali léta.
"Myslíš, že ti odpovím."řekl a instinktivně udělal to samé s mírným úšklebkem v koutku úst.
"Ale zkusit to můžu ne, rozhodnutí bude na tobě."nenechal jsem se odbít a zamyslel se nad první otázkou, kterou bych mu měl jako položit, a to aby řeč nestála celých třicet minut jízdy.
"Dělej si, co chceš."řekl černovlásek a otočil se zpět ke svému koukání do sebe sama. Podzemní vlak se lehce houpal, jak přejížděl spáry nejmodernějších kolejnic. Vzduch vevnitř začínal řídnout a vagon začal být cítit potem kolem stojících osob. Začalo se mi potit čelo a pak i vlasy vzadu na krku. V takových dnech jsem nerad seděl uvnitř vagonu, který byl narvaný cizími stejně zpocenými lidmi, ale protentokrát jsem se rozhodl, že situaci vydržím a užiju si pocit nadvlády.
"Co máš v plánu?"
"Jak to myslíš?"zeptal se černovlásek s pohledem stále upřeným před sebe. Já mu to vysvětlil.
"No, jako, co chceš dělat dál za práci? Měl si vyznamenání, ne."
"No a?"řekl nezůčastněně jako by to bylo něco běžného dostávat na tak těžké škole vyznamenání.
"Takže musíš mít nějakej boží vysokej cíl?"mluvil jsem dál a tentokrát raději jeho arogantní přístup k lidem a lidské konverzaci neřešil. Pořád mi nevěnoval pohled a dělal, že mě nezná.
"Ani ne."
"Počkej, tomu nerozumím. Ty nemáš žádnej cíl?"řekl jsem, jelikož mě to překvapilo.
"Jasně, že mám jen…"začal se bránit, ale pak se zarazil.
"Jen co?"
"Zatím… jsem ho nezahlédl."vyšlo z něj nakonec a mě proběhla hlavou myšlenka na menšího blonďatého klučinu, který ode dveří domu mává smutně rodičům, které… , což ještě neví,… už nikdy víc neuvidí. Zatřepal jsem hlavou a zahnal bolestnou vzpomínku, do které bych se zbytečně moc vžil a pak jí nedokázal dlouho vypustit. O to jsem nestál, vzdychl jsem a věděl jsem, že v očích pozůstatky smutku ještě jsou trochu patrné. Ještě, že je tenhle zbohatlík slepí.
"Aha… Rozumím."
"Čemu jako?"řekl a najednou se na mě podíval s ledovým ostřím v černých očích.
"Ne to,… neber si to osobně, já jen… nemyslel jsem to tak, že…"začal jsem se omlouvat, i když jsem popravdě nevěděl za co. Co ho sakra najednou tak moc vytočilo?
"Je mi jasný, jak si to myslel! Syn nejmocnějšího zbohatlíka v zemi je nakonec jen další dojnou ovcí v jeho perfektní ekonomice!"křikl hlasitěji, než zřejmě zamýšlel a po pár sekundách si uvědomil, že stojí a napruženě mě propaluje pohledem před všemi okukujícími překvapenými lidmi. Sedl si a kousl se nenápadně do rtu, ruce sevřel v pěst a raději se díval na opačnou stranu vagonu.
"Ne, to jsem vůbec ne…"začal jsem klidně, ale…
"Radši se už vrať nohama do svojí třídy a drž hubu!"řekl mi s pohledem vraha a já si raději zbytek věty nechal pro sebe. Naštvalo mě, jak se chová sebestředně, jako by byl jediný kdo má problémy s rodinou, ale očividně ho ta pravda pravdoucí samotného štve… a myslím, že i bolí.

"Nakamachidai…, příští zastávka je ta naše."řekl jsem po deseti minutách ticha.
"Fajn."odpověděl mi jen a o další konverzaci jasně nestál. Já se ale rozhodl spáchat sebevraždu.
"Žádnej plán teda nemáš?"
"Ne."odpověděl mi po delší pomlce, která tvořila jen hlasy ostatních cestujících a zvuků vagonu.
"O něčem bych věděl. Chci tam zítra zajít a zjistit, jak vzali mojí žádost o pracovní místo."
"Ty už si posílal žádost?"řekl a já věděl, že jsem ho překvapil a zaujal naráz. Líbilo se mi to.
"No jo, minulý měsíc. Hodila by se mi totiž lepší práce."pokračoval jsem a pousmál se při vzpomínce na svoje dva malé spolubydlící, kteří vlastně nikdy neplatili za nocleh.
"Ty už si pracoval?"
"Stále pracuju,… ale je to jen takový, abych neumřel hlady."přiznal jsem a dělal, že jsem na tom mnohem lépe, než ve skutečnosti jsem. Nechci, aby si myslel, že jsem bezdomovec.
"Jméno té společnosti?"otočil a zajímal se o něco jiného, to jsem nečekal, ale byl jsem rád, že se zase můžeme chvilku bavit jako dva dospělí, co zrovna odpromovali.
"Masuta no Hitsuji, je tady v centru Minami."
řekl jsem pyšně, ale můj kolega se lehce zasmál.
"To myslíš vážně?"
"Jo. Proč ne? Vím, že dostat se tam je těžký, ale za zkoušku nic nedáš."bránil jsem se ale marně.
"Vzhledem k tvému vzdělaní a známkám, bys mohl mít určitou šanci, nebo…"řekl a nepokračoval.
"Myslíš?"řekl jsem až příliš nadšeně, jelikož za pár okamžiků jsem byl vrácen na tvrdou zem.
"Nebo taky žádnou, když přičtu tvůj zevnějšek."
"Ty opravdu umíš potěšit, Sasuke."řekl jsem jen a zamračil se nevěřícně. On mě vážně zase shodil.
"Nejsem tu pro tvoje potěšení… A vůbec, kdo ti dovolil oslovovat mě křestním jménem?"
"Gomenasai,… Uchiha-chan."řekl jsem a zasmál se ze srdce při jeho ještě víc naštvanému pohledu.
"Štveš mě."
"Já vím. Navíc se necháš podezřele snadno naštvat. První zdání klame."přiznal jsem pobaveně.
"To jsou jen tvoje hloupý představy."řekl můj nedobrovolný doprovod a já si nemohl nevšimnout menších rudých flíčků na ledových tvářích. Pousmál jsem se, teď jsem tě dostal.
"Vážně?"
"Ještě si mě nevyděl naštvanýho,… ale pomalu k tomu směřuješ."řekl mi a opět byl ledovcem.
"Nevím proč,… ale strašně mě to těší, Uchiha-chan."oslovil jsem ho znovu, bavilo mě ho štvát.
"Vrať se radši k Sasukemu."vzdychl smířeně a zavřel oči. Žilka na jeho spánku dokazovala mou výhru.
"Jak si přeješ."řekl jsem s úsměvem na rtech a už ho raději nechal na pokoji.
"A jsme tu, vystupujeme."zavelel jsem. Cestu jsem si vážně užil, to za tu cenu stálo.
"Jméno?"otočil se na mě černovlásek na nástupišti se zvláštní otázkou, jen co je pravda.
"Minami-centrum."řekl jsem překvapeně a zamrkal jsem. "Sem si přeci chtěl, nebo…"
"Myslím tvoje jméno, Usuratonkachi."řekl mi aristokraticky, až jsem se leknul. Ušklíbl jsem se.
"Nedělej se."
"Jako v čem?"zamlouval to, no co taky on někoho jako je on čekat. Nadzvedl jsem jedno obočí.
"Pamatuješ si ho moc dobře. Přeci jen mě máš v plánu zničit, no ne?"
"Stále o tom uvažuju."řekl mi popravdě a ušklíbl se mým směrem. Já si nedokázal pomoct.
"Docela se těším."
"Na co?"zeptal se a stále mě nespouštěl z očí. Provokativně si mě prohlížel a já mu to vracel.
"Na to, co si na mě vymyslíš."
"Jsi pako, víš to."řekl nakonec a zatvářil se zase ledově. Naše malá hra skončila.
"Vím."
odpověděl jsem a otočil se k odchodu. "Tak se měj, Sasuke."
Udělal jsem asi dvanáct kroků, než se za mými zády ozval volající arogantní hlas mladého aristokrata.
"Hej."nejdříve, na to jsem neměl zájem odpovídat. "Hej!" znovu to řekl! "Naruto!"to už je lepší.
"Co?"řekl jsem, zastavil se a otočil se zpět ke svému volajícímu. Chvíli na mě zamyšleně hleděl, než konečně dokázal přes svoje ústa propustit svojí myšlenku, která mu jaksi dělala problémy.
"Pořád ti dlužím."
"Ty toho prostě nenecháš, co?"řekl jsem smířeně a vzdychl jsem nad svojí smůlou.
"Ne. Jak jsem řekl, nesnáším dluhy."trval na svém aristokrat a já se pomalu vzdával svých lidských práv a svobod. Hádat se s ním kvůli tomu nemělo smysl, pro něj je to očividně důležitý rodinný zvyk.
"Chápu, chápu,… takže…"
"Prostě si řekni, co chceš a já to zařídím."řekl a založil si povýšeně ruce. To na mě udělalo dojem. Jak jako? Dělá si srandu? Takhle se přeci dluhy neřeší, nebo jo? Mafiánské zvyky mi stoprocentně unikaly.
"Páni, to znělo až hrozivě."řekl jsem nakonec. "Nechceš vyloupit banku, nebo tak něco, že ne."
"Moc se díváš na televizi."vzdychl a stále čekal na něco smysluplného, co by ho uspokojilo.
"Tak to pardón, ale já tu neházím mafiánský řeči."bránil jsem se a nafoukl uraženě rudé tváře.
"Ty vypadají trochu jinak."
"Když myslíš."šeptl jsem si spíš pro sebe. "Dokud ti něco neřeknu, tak mě nenecháš, co?"
"Ne."tak tahle odpověď, zase neuspokojila mě samotného. Co s ním mám jako dělat pro boha?
"Bezva."
"Člověk jako ty, přeci musí mít něco, co chce a nemůže to mít."řekl mi a nadzvedl nudně obočí.
"Lidi většinou nesnáší, když se o nich mluví jako o ohroženém druhu."
"Takže po ničem netoužíš?"řekl a pousmál se, asi mu to přišlo vtipný. Ale jedna věc by tu byla.
"To jsem neřekl, jen prostě… nic mě nenapadá. Ne, teď."řekl jsem nakonec, jelikož pravdu mi nedokáže splnit nic, a to ani neomezený zdroj peněz a slávy. Který jistě tenhle kluk měl.
"Máš mobil?"zeptal se mě jako by se nechumelilo a já překvapeně zamrkal. Na tohle fakt nechci odpovídat, ne protože bych to neuměl, ale pravda v dnešní době… ta by hodně zabolela.
"Takovej chudák zase nejsem, Princezno."vypadlo ze mě nakonec a moje tvář chytila červenou barvu, což pochopitelně prozradilo můj stav. A to že lžu, tedy alespoň mě to tak přišlo.
"Dej mi číslo."
"T-to asi nepůjde."začal jsem koktat, i když jsem tedy vůbec nechtěl. Černovlásek se pousmál.
"Proč?"
"No,…t-to se má tak,… víš já… tak nějak… teď… Prostě je s tím něco a…"sakra už mu to došlo.
"Ty nemáš mobil,… že ne?"řekl mi a dál se tak potěšeně usmíval, přitom toho moc nevyhrál.
"N-ne..."šeptl jsem nervózně a zahanbeně zároveň. Vážně jsem nechtěl odpovídat.
"Tady. Za tři dny ti zavolám, tak se rozmysli."řekl mi a dal mi do ruky svůj mobil, který jsem viděl asi před týdnem na reklamních tabulích. Byla to naprostá světová novinka s každou existující aplikací. Úžasný stroj, takovej jsem vždycky chtěl, ale jeho cena byla astronomická, to že mi ho dal jako by šlo o hračku za dvacku, mě začalo znervózňovat. Začal jsem panikařit, co když to rozbiju, to mu nikdy nebudu moc splatit. A sakra! Nechci to držet, nemůžu to mít, já….! Počkat sakra!
"Počkej, Sasuke a jak ti ho…"
"Nech si ho."řekl mi pobaveně, můj vnitřní rozpor rýsující se v mé tváři se mu jistě moc líbil. Nechtěl jsem, aby to viděl, ale stalo se. "Stejně mám v plánu říct si o novej. Navíc by byl problém, kdybych tě nemohl sehnat."řekl mi a ušklíbl se, když zahlédl moje skrývající nadšení. Vzdychl jsem pohoršeně.
"Tak tohle si fakt říkat nemusel."
"Můžeš si za to sám. Mimochodem…"řekl mi a zase nasadil svojí ledovou masku číslo jedna.
"Jo."ozval jsem se omámeně, jelikož už mi bylo všechno jedno. Rezignoval jsem a nechal se porazit od dnešního podivného dne, který ještě neskončil. Černovlásek bojoval chvilku se svojí pýchou.
"Kde je východ?"
"Naproti západu."řekl jsem naschvál a začal se hihňat jeho nespokojenému výrazu prohry.
"Radši už mě neprovokuj."řekl mi, taktéž smířen s mojí dnešní pomocí.
"Můžeš si za to sám."vrátil jsem mu jeho větu. A pak jemně dodal: "Jdi pořád rovně a pak zahni doleva, tam je eskalátor."pousmál jsem se a ukázal mu směr. On se na mě… pousmál taky?
"Fajn."
"Jak se říká, Sasuke?"řekl jsem ještě, ale dočkal se jen překvapivého obličeje. On je fakt divnej.
"Jak se říká čemu?"
"Nech to plavat."řekl jsem, zamával mu a vydal se pro novou jízdenku. "Zatím."

Uběhhl dlouhý týden...
Měl jsem za to, že zapomněl. Moje velká chyba. Aristokrati nezapomínají. Moje smůla.
Hm… , kdy jsem se sakra tak změnil? Kdy se z vlka stala ovce?

Otevřel jsem unavené oči do slunečních paprsků, které na mě šly z otevřeného velkého okna, a cítil, jak mě každičký sval na těle i končetinách strašně bolel. Proto jsem rychle zahnal chuť se protáhnout a jen lehce se rozhlédl ospale po pohádkovém pokoji, který rozhodně nebyl můj.
Lekl jsem se!
Snažil jsem se rozpomenout na to, co jsem zapomněl!
Jak jsem se sakra najednou objevil ve velké bílé posteli s přepychovými lehce modrými nebesy? Sakra! Neměl jsem ani to nejmenší tušení, co se událo v posledních hodinách, natož abych si vzpomněl na to, co se dělo před tím. Jak moc jsem na tom uboze, mi došlo až pár minut potom, co se najednou pomalu otevřely dveře do vedlejší místnosti.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Konduto-sama Konduto-sama | 17. června 2015 v 22:05 | Reagovat

Další dílek, to znamená tenhle, bych ráda za čekání věnovala těmto čtenářům: KATKA,Ayumi,Market a Ash :-P ať se vám líbí další dejový posun a první zvrat :D

2 Ayumi Ayumi | 19. června 2015 v 14:33 | Reagovat

Yay~ velmi příjemné překvápko po písemce z matiky :3 ale ten konec ? to si fakt musela XD ? Teď budu pořád dumat nad tím, co se stalo, táákže prosím rychle další dílek :33

3 Konduto-sama Konduto-sama | 19. června 2015 v 15:26 | Reagovat

[2]: To jsem právě udělala schválně, ale ráda jsem ti udělala radost. Matika byl pro mě vždycky horor, i teď na Vysoký je to horor :-D Budu se snažit napsat další o trochu dříve, ale protože teď v neděli jedu na dovču, tak deset dní nebudu mít pc a internet už vůbec ne, přesto se pokusím a něco sepíšu alespoň na papír :-)

4 Lusy Lusy | 20. června 2015 v 12:13 | Reagovat

To je úžasná povídka! Líbí se mi, jak si vykreslila Naruta :-) Už se nemůžu dočkat dalšího dílu!! :-D

5 Konduto-sama Konduto-sama | 20. června 2015 v 16:50 | Reagovat

[4]: Děkuju, jsem z něj nechtěla dělat chudinku, jak to většinou bývá :-D Další dílek se budu snažit vydat co nejdříve :-)

6 market market | 20. června 2015 v 20:26 | Reagovat

Naprosto úžasný díl. Naruto je skvělý a i Sasuke se mi moc líbí, ale Naru vede :-P Moc se těším na pokračování :-) Jsem vážně zvědavá, jak to s Narutem bude :-D

7 Konduto-sama Konduto-sama | 20. června 2015 v 22:53 | Reagovat

[6]: Jsem nadšená, že se ti líbí. A to obě hlavní postavy :-P Děkuju za pochvalu a s pokráčkem to zkusím urychlit :-D

8 market market | 21. června 2015 v 8:31 | Reagovat

Není za co. Protože je to fakt pravda :-D Už se těším :-)

9 market market | 12. srpna 2015 v 12:05 | Reagovat

Tak jak ti to jde s tím psaním? Moc se těším na další dílek :-)

10 Konduto-sama Konduto-sama | 15. srpna 2015 v 13:58 | Reagovat

[9]: Jdeme mi to pomalu ale jistě :-D Už něco sepsané mám, jen se pořád piplám s nejlepší zápletkou :-) Už to nebude dlouho trvat neboj :-D

11 market market | 18. srpna 2015 v 14:45 | Reagovat

Ok :-D Těším se :-)

12 market market | 18. srpna 2015 v 14:46 | Reagovat

[11]:
Ten obrázek je senzační :-)

13 Konduto-sama Konduto-sama | 21. srpna 2015 v 20:30 | Reagovat

[12]: Díky, jsem ráda, že na můj lenivý způsob života spisovatele bereš ohled :-D Mě se ten obrázek taky líbí.

PS: Zítra nebo v neděli vyjde další v pořadí třetí dílek :-D

14 market market | 22. srpna 2015 v 19:53 | Reagovat

Co jiného zbývá :-D V pohodě. Ty seš autor, takže se rozhodneš, kdy něco zveřejníš a na nás zbývá jen čekat a podporovat :-) Moc se těším, snad to stihneš zítra do dvanácti, jinak budu muset nedočkavě čekat až se vrátím další týden... :-( :D

15 Konduto-sama Konduto-sama | 23. srpna 2015 v 1:10 | Reagovat

[14]: Na tom něco bude, jsem ale ráda za podporu :-D Uvidíme, jak rychlá budu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania