Na tomto blogu se mohou vyskytovat články určené lidem od 18 let

O mě se snažit (NE) musíš (19.část)

8. února 2015 v 16:37 | Konduto |  O mě se snažit (NE)musíš
Narumi:
Abych tak pravdu řekl, nechtělo se mi ani jednou buňkou v těle brát do tak nebezpečné situace malého sotva osmiletého nevyzrálého kluka. Bohužel byl na jednu stranu a v jistém ohledu užitečnější, než celá moje průprava a praxe z terénu za posledních pět let. Navíc bych měl trochu pomlčet, co se týče osmého života. V tom věku jsem byl mnohem horší kvítko, než ten blonďatý andílek na mých zádech. Což by mohla potvrdit půlka vesnice. To nikdy nebylo moc chytré vytahovat, obzvlášť né před Narutem, ale takhle si to v hlavě člověk přiznat mohl.
"Cítíš něco, Narumi-san?"zeptal se mě můj malý společník a snažil se o velmi jemný tón s mírným ledovým zabarvením nevěřícného školáka na výletě.


"Ani ne."přiznal jsem, jelikož pravda někdy byla tou nejlepší alternativou. "Ale něco…"
"Něco?"zeptal se Kami s dětskou roztomilostí, až jsem se trochu ošil, vzdychl a podíval se před sebe se smíšenými pocity na hrudi. Lepší slova jsem opravdu najít nemohl a tak zase budeme za blbečka.
"Něco se změnilo, cítím to v…kostech."řekl jsem to první, co mi přišlo na mysl a hned v tom okamžiku mi došlo jaký je to hloupý přirovnání. Malý Kami si mě chvíli prohlížel s vykulenými nechápavými oči, než se v jeho hlavě zrodil ten správný dotaz myšlený jako otázka úrovně zaostalého chlapa po čtyřicítce, co žije jen s kočkou a počítačem.
"V kostech?"
"Jo."přitakal jsem a nejistě přejel očima okolní budovy. "Takový to jak to maj i starý lidi, neznáš?"
"Máš na mysli revma?"řekl Kami a trochu se mi posunul na zádech víc do boku. Díky narážejícímu větru, který způsoboval můj běh, jsem mu pořádně nerozuměl, ale měl jsem za to, že řekl něco hrozně inteligentního a správného. A tak jsem poskládal těch pár písmenek, které jsem pochytil a vytvořil z nich slovo nejvíce podobné tomu, které řekl můj spolujezdec bez řidičáku.
"Jojo, přesně to… ravema mám zrovna teď."řekl jsem a byl na sebe docela pyšný. Kami jen vzdychl a raději pokračoval dál v našem zajímavém rozhovoru, kdy na tom s mozkovou kapacitou byl ten prcek líp než já sám, což vás moc nepovzbudí. Bitý nebitého nese.
"Ale to znamená, že se bude měnit počasí a ne situace."mluvil dál Kami a já si dost živě uměl představit jeho nynější obličej s grimasou typu - tojealeidiot.
"Hmm, třeba se u mě objevil vyšší stupeň."snažil jsem se to zakecat, ale blbost byla a bude hold vždycky blbost a tak jsem chytil jen další obličej a protočení očí. To už jsem raději nechtěl vědět, co si myslí a tak jsem jen čekal na další slušnější poznámku od malého kluka, co se baví se skoro dospělým mužem, co má v hlavě zrovinka jen makarony se sýrem.
"Vyšší stupeň je smrt, Narumi-san."
"Někdy mám pocit, že tě to baví."řekl jsem a netvářil se zrovna moc nadšeně, že nesu na zádech opět chytřejší mozek, než je ten můj vlastní. Co jsem komu udělal, že to jsem vždycky já? Na což opět přiletěla vtipná odezva, kterou jsem ani nežádal.
"Tak alespoň něco cítíš správně."
"Ty jeden malej…"řekl jsem naštvaně a chtěl ho srotit, než…
"T-tam!" vykřikl nervózně Kami, když jsem ho na jedné střeše sundal a začal ho lochtat bez možnosti útěku nebo nějaké obrany."Viděl si to, spadlo tam kus střechy."dodal, když jsem přestal a zaměřil se na místo, které mi ukazoval svou malou hubenou ručkou.
"Jo, tak to může znamenat jen jedno."řekl jsem, hodil si ho zpět na záda a pak se rozeběhl co nejrychleji směrem k oblaku prachu, který vystoupal nad dům. "Někdo políbil Šípkovou Růženku."
"C-cože…?"zakoktal Kami a pevněji se mě chytil. Teď byl jako klíště, no při mé stávající rychlosti jsem se ani moc nedivil, možná bych měl zpomalit, jinak ho ještě někde vytrousím. A fakt nemám čas na to se vracet a řešit jeho případné zranění. Přesto jsem nemínil zmírnit svoje tempo. Teď bylo nejmoudřejší dostat se co nejrychleji k ostatním a varovat je, než se stane něco moc zlého. A tak jsem Kamiho chytil pevněji a snažil se být co nejobezřetnější ve vybírání si cesty pro svoje skoky.
"Musíme si pospíšit a uklidnit sopku."řekl jsem mu ještě na jeho podivné zakoktání a nemohl si, vzhledem k situaci, odpustit svůj sarkasmus, který se vždycky víc hodí pro tyhle drsnější okamžiky, než do nějaké klidné akce hlídaní dětí a koček. "Tohle pocítíme všichni i bez seismografu."
"Mluvíš čím dál, tím víc, divněji, víš to?"zamumlal si Kami spíš pro sebe, ale já mu tentokrát moc dobře rozuměl a tak se dočkal mé malé stejně nepřítomné odpovědi do větru.
"Vážně, tak promiň no." Řekl jsem omluvně, ale usmíval jsem se u toho, jelikož jsem se spíš omlouval svému idiotskému egu, které poslední dobou nějak moc stouplo k výšinám. Do kterých se, jen tak mimochodem, nikdy nemělo,…z mnoha hloupých důvodů…, dostat. "Když jde fakt do tuhýho, tak prý kecám kraviny."přiznal jsem další věc, kterou bych jen tak na světlo vytahovat neměl a už jsem si chtěl jednu vrazit, ale to jsem byl prostě já. Pusa je rychlejší než mozek. A tak je to pořád.
Kami se na mě čím dál tím víc pevně přidržoval, až jsem jeho malé úzké prstíky cítil zařezávat se mi do ramenou, což nebylo tedy dvakrát příjemný, ale ani se nadalo říct, že by to vysloveně bolelo. Ignoroval jsem jeho křečovité svírání a soustředil se jen na zběsilý běh k místům, kdy měl být údajně celý můj tým, Misaki a podle toho napůl hroutícího se baráku i Sakura.
"To ti řekl tvůj tým?"
"Hůř."odpověděl jsem s nemalým nadšením v hlase. "Můj táta."

Bylo divné, že tu nejsou jen čisté známky po brutální síle mé nadřízené. V okolí domu, teď už skoro ruiny bych měl říkat, bylo totiž mnohem víc nesrovnalostí, než jsem čekal. Za prvé tu bylo až moc pastí a nástrah pro nezvané hosty, kterých by si jen tak nějaký začátečník ani nevšiml. Za druhý jsem pořád cítil v kostech takový to nepříjemný pnutí a to jsem stál jen před vchodovými dveřmi. Prostě tu byl špatný vzduch a mě osobně bylo trošičku na omdlení. Ještě že mám výcvik. A za třetí se mi vůbec nelíbilo, že všechno kromě toho domu jsem najednou neviděl. Jako bych vstoupil do nějaký velký růžový bubliny a necítil v okolí jinou chakru, než tu uvnitř tý barabizny, co to bude mít brzo za sebou jestli se Sakura fakt hodně naštve, k čemuž fakt chybělo málo.
Vzdychl jsem a po prozkoumání všeho podezřelého na dohled raději postavil malého Kamiho na zem, než se něco semele. Je lepší mít volný ruce, pro všechny případy. Ne, že bych čekal, že z té polorozpadlé věci zvané dům vyletí nějaký ten nepřítel úrovně S a bude mě chtít zabít, jelikož jsem zrovinka náhodou objevil jeho tajnou skrýš, ve který už dlouhá léta uskutečňoval svůj velkolepí plán pomsty, při který zničí celý svět a tak, ale…víte, co myslím. Prostě bylo lepší být připravený, než potom hloupě a překvapeně o něco zakopnout, což se mi většinou povede, když se něčeho leknu a...
"Narumi-san?"zeptal se mě z ničeho nic Kami a zatahal mě za lem kalhot. Nikam jinam ani nedosáhl, což mi přišlo vždycky v těch prvních chvílích hrozně roztomilý a vtipný. Teď jsem se ale trochu lekl, jelikož žádný útok od nohou jsem tedy nečekal. Ne, že by to byl opravdový útok, chápete jen, no vyloudil jsem něco mezi šepotem a koktáním a tak jsem možná vypadal ještě víc hloupě než před několika minutami, když jsem se snažil hrát si na drsňáka.
"A-ano…?"
"Jak dlouho tu budeme stát?"zeptal se mě Kami a ukázal přitom na vchodové dveře, které vypadaly na rozdíl od zdí domu, relativně jako nové. Panty neskřípaly a klika nebyla rezavá či zašpiněná. Prostě normální používané dveře, jako kdybych zrovna šel k nám domů a chtěl vejít.
"Jasně, jasně."odpověděl jsem mu a sledoval jeho vzrůstající neklid. Byl víc natěšený, než se původně zdálo, až jsem si začal říkat, jestli to byl dobrý nápad brát ho sebou. Přeci jen je to ještě dítě a něco takového by zažívat zatím neměl. Bůh ví, co vevnitř najdeme a vysvětlovat mu co je krev na stěnách, nebo hlava bez těla se mi tedy fakt vůbec nechtělo. "Zkusím svojí vnitřní samomluvu zkrátit."
"To by bylo super."řekl a jeho hlas zněl až podezřele klidně.
"Jo, jo…hm…"řekl jsem, ale stejnak jsem stále koukal okolo sebe. Cítil jsem to pořád. Tu bublinu.
"Nespěchal jsi náhodou?"
"Necítíš něco divnýho?"řekl jsem po další minutě ticha, kdy jen šustil vítr. Pak, když jsem zahlídl Kamiho obličej vzpomněl jsem si, že vlastně není senzibil, ale můj opak. "A jo vlastně. Promiň."
"Ty snad… něco jo?"řekl a jeho barva hlasu mnou prohnala takový zvláštní pocit. Vzdychl jsem.
"Hm… Víš, že jsme v bublině?"řekl jsem a naposledy se rozhlédl po zahradě domu. Kami nechápal.
"Co tím přesně myslíš?"
"Sám nevím."řekl jsem a podíval se do jeho klidného obličeje, který šel tak najednou snadno přečíst.
"Tak jdeme dovnitř nebo ne?" otázal se Kami slušně a věnoval pohled dveřím. Já jsem jen,… už s pochopením…, a se spokojeným úsměvem na tváři, přikývl. Sáhl jsem po klice a pomalu otevřel.


Misaki:
Vztek, jaký jsem měla sama na sebe, se nedal popsat! Jak jsem si toho nemohla do teď nevšimnout? To jsem úplně blbá nebo co? Nebo už mě láska tak zaslepila? To doufám, že ne, ať už tím urážím kohokoliv, tak dopadnout rozhodně nechci. Sladký růžový brýle mi jen tak zadarmo na nos nikdo nevrazí, i když bylo zcela možný, že jsem si je tam nechal dát dobrovolně a to už před dvěma lety. To jsem to ale dopadla. Zaláskovaná hlupačka.
Pohodila jsem svojí dlouhou rudou hřívou, na kterou jsem jako vždy byla náležitě pyšná, a byla kdykoliv připravená, lehkým pohybem pravé ruky, rozdrtit toho hnusáka, co se tu už nějaký čas vydává za mého milovaného skoro muže. Můj ledově černý pohled mu musel jasně naznačit, že je po všem a že každým špatně zvoleným slovem si říká o smrt mojí hladkou dlaní.
"Kdo si?"optala jsem se a snažila se o co nejklidnější tón, který by říkal, jak moc mě ten hlupák nedostal. Jsem profesionál a tak jsem se proměnila svou zabijáckou auru na kámen, ze kterého nešlo nic vyčíst. Nejistota je hrozná věc, obzvlášť když ji jste schopni vyvolat u svých nepřátel, anebo jen u lidí co vás zrovinka naštvaly a vám běhá hlavou, jak jim useknou tu jejich. Nadzvedla jsem potěšeně jedno obočí, když jsem zahlédla strach v očích muže, který byl ještě pořád v podobě Narumiho Uzumaki. Líbila se mi jeho vzrůstající hrůza. Skryla jsem svůj nepatrný úšklebek za delšími prameny vlasů mé vlastní ofiny a podívala se do jeho obličeje už jako zabiják.
Mluv nebo ti vyrvu střeva a opeču si je před tebou na kusu klacku!
Asi mojí myšlenkovou výhružku slyšel, protože jeho obava a nejistota vzrostla ohromnou rychlostí, až málem dosáhla k výšinám stratosféry.
"Odpověz na otázku."řekl mírným rozkazem Shimizu a stejně jako já byl v pozoru a to před teď už naším společným nežádaným nepřítelem. Z jeho hnědého pohledu mi bylo jasné, že už uvěřil mým instinktům a… taky, že mu pár důležitých věcí došlo, co mou teorii jen podporovali. Tohle byla možná ta věc, co tu neseděla celou tu dobu v tomhle hrůzném domě.
"Měl jsi nás svést z cesty. Co nemáme nejít?"optala jsem se a Shimizu mě jemně opravil.
"Spíš koho, Misaki."
"O mrtvolách těch dvou si toho věděl až podezřele hodně. Zabil si je?"ptala jsem se dál a vůbec mě nezajímaly obličeje ostatních, i když se nezdálo, že by nějak chtěli protestovat nad tím, že jsem se hlavního slova ujala prozatím já. A samozřejmě Shimizu se svými věcnými dodatečnými otázkami.
"A jestli ano, tak na čí rozkaz?"dodal a postavil se vedle mě, nechala jsem ho dělat si co chce.
"Máte až moc otázek, nezdá se vám?"ozval se cizí hlas z Narumiho úst. Hlas, který nebyl jeho ale našeho špionážního přítelíčka. Zvedl hlavu a ušklíbl se na nás provokativním způsobem. Asi mu ještě nedošlo, že prohrál a to dokonce na celé čáře.
"Na žádnou si zatím neodpověděl."řekla jsem a utáhla víc svoje písečné sevření! To už špion nevydržel a zakřičel bolestí na celý sklep. Jeho krycí přeměna se ztratila v oblaku bílého kouře a před námi se najednou krčil dospělý dost polámaný muž, kterému šlo z úst stále víc krve.
"Pravda."zašeptal těžce, přesto se nezdálo, že by měl nějakou špatnou náladu. Jako by mu ani nevadilo, že je polomrtví a čeká na rozsudek. "Jsem Goro, služebník poctivého Dai Miyake."
"To se dalo očekávat. Co přesně vám Dai-san nařídil?"řekl najednou Shimizu a já se rozhodla zbytek vydíravého výslechu přistiženého nechat na větším profesionálovi. Ne, že bych to nezvládla, ale nechtělo se mi dělat víc věcí najednou. Chtěla jsem se soustředit a napravit svoje prvotní hloupé okouzlení, které nás mále stálo všechno. Ještě, že dospělý jsou tak chytří.
"Zbavit se těch dvou, samozřejmě. Věděly toho moc."mluvil dál Goro a zakašlal, při čemž si odplivl přebytečnou krev z pusy. Jeho kosti museli být dost polámané a tak jsem se divila, že s tou bolestí může vůbec mluvit. Ten pohled se mi stejnak líbil, ať už to bylo jakkoliv nelidské stanovisko.
"Logický. Koho přesně jste tím svým malým divadlem chtěl obvinit z jejich zabití?"ptal se dál Shimizu a nám všem bylo moc dobře jasné, kam tím směřuje. Jen jsme nečekali, že na to Goro skutečně odpoví a dokonce se ani nebude moc zdráhat.
"Tu mrchu, co se snaží převzít postavení Dai-sama."
"To přece Yuuka ani nechce."ozvala se skoro šeptem Hikaru a složila si nervózně ruce na prsou. Jasný signál toho, že v ní narůstá nejistota. Nevěřila tomu, že by ta zmíněná Yuuka toužila po něčem takovém. Asi jí potkala a mluvila s ní, stejně jako Shimizu. Ten si ale zachovával stálý objektivní postoj k věci, bez emocionálních zásahů a tak jsem raději věřila jeho úsudku, který zatím nic moc neříkal.
"Zahrála to na tebe dobře,… na vás všechny. Ona a ten její vypečený bratříček, který..."
"Ty jeden hnusnej…!"křikla Hikaru naštvaně a Sakura jí musela chytit za ruce, aby jí zabránila udeřit toho ubožáka z hloupými keci. Ne, že bych mu nechtěla taky vrazit, ale to se týkalo jiné věci.
"Chtěl jste obvinit nevinou. Ať už byl váš úmysl jakkoliv oprávněný, spáchal jste zločin."ozval se opět věcně a klidně Shimizu Nara a já sledovala reakci špiona. Pořád se usmíval a stočil pomalu hlavu na mě a můj tým, pak pomalu přejížděl očima každého z nás, než si opět odplivl vlastní krev pod sebe.
"Pro svého pána vše."řekl a zakašlal dusivým chrapotem. Chvíli chytal dech a těžce zvedal svou polámanou hruď, aby nasál více kyslíku do poraněných plic. Pak se zářivě ušklíbl a zasmál se až patetickým způsobem pohádkového zloducha. "Ale to vy důvěrně znáte, co…Shinobi."
"Můj Pán…by se nikdy nesnížil k rozkazům, které zahrnují zabití jiné lidské bytosti."řekl Shimizu pomalu a dal si záležet na každém slově té věty. Zamračil se a poprvé za celou dobu se v jeho hlase objevil jeho ukrytý vztek na celou tuhle situaci, ve které byl déle než já sama. Gorovi zmizel úšklebek z tváře a jeho oči se přivřely tak moc, že připomínaly malé štěrbiny na mince na automatu.
"Když tomu věříš, chlapče."řekl nadpřirozeně jemně, což mě zaujalo nejvíc ze všeho, co tu napovídal. Co tím myslel? Jestli to tedy zase jen nehraje a nesnaží se nás opět svézt jinam. Nevím.

Dost dlouhé minuty se nedělo skoro nic. Shimizu koukal před sebe, Hikaru koukala na něj. Sakura mírně uzdravila našeho špiona, aby nám tu nevykrvácel a my tak neztratily důležitého svědka. Toshiro s Yorim stáli každý z jedné mé strany a dávali pozor na případné nepřátelské výpady. Tohle mě nebavilo, na co tu sakra tak dlouho čekáme? Proč už to dávno neřešíme a nejdeme si to s tím Daiem vyřídit osobně? Ty lidi z Listové jsou fakt tak zpomalení. Anebo jsem jen přehnaně unáhlená. Jasně, pořád mnou protéká ten vztek na sebe samu, díky selhání vlastního srdce ale příště už se to nestane.
Nesmí se to už stát!
To jsem věděla na sto procent. Moje ego by to totiž nevydrželo. Ve chvíli, kdy jsem zvedla hlavu, se na mě podíval Shimizu a přivřel oči. Asi ho něco napadlo, že by řešení.
"Co teď?"zeptala se Hikaru a chytila se přitom letmo rukávu svého týmového kolegy. Ten se na ní podíval a zasněně na sebe chvíli hleděli, než jejich momentální láskyplné prozření přerušil můj netaktní Toshiro svým všudypřítomným narušujícím sarkasmem.
"Předáme psa jeho pánovi."
"To zní dobře."souhlasila překvapivě i Sakura, která přestala léčit našeho vězně a pevně ho spoutala vláknem, které jí předtím půjčil Yori s poloúsměvem podřízeného štěněte. Divila jsem se, ale nic na to neřekla, bůh ví, co má ta ženská zase za lubem.
"Má to jeden háček."oznámil Shimizu a bylo vidět, že z blízkosti Hikaru a jejího hrudníku je nervózní.
"Jaký?"zeptal se Toshiro a nadzvedl nespokojeně jedno obočí. Já ho napodobila.
"Náš senzibil se asi rozhodl, že si dá dvacet někde na stromě."řekl a dost hlasitě vzdychl.
"Kde ten blbec vůbec je?"řekla Hikaru a opřela se o svého kolegu ještě víc. To je dračice!
"Usuratonkachi."šeptla jsem si pro sebe, ale bohužel to všichni slyšeli i někdo navíc...

"Volala si mě, drahá?"ozvalo se najednou a na prahu dveří se objevila znenadání postava!
"Narumi?!"vykřikli jsme všichni najednou, což bylo dost neobvyklé! Málem se mi zastavilo srdce.
"Krásná Misaki, jak si se měl…?"začal hned věnovat pohled a svoje slova mě, což bylo moc…
"Ani se nehni!"řekla jsem a na chvíli se probudila ze snu! Nesmím udělat tu samou chybu dvakrát!
"C-cože? P-proč?"zarazil se Narumi a dal ruce poplašeně nad svojí hlavu.
"Dokaž, že si Narumi!"řekla Hikaru a zamračila se stejným způsobem jako já. To ho zmátlo.
"To jako jak?"zeptal se a vážně nechápal, co se to tu děje. A tak mě něco napadlo, co by mohlo prokázat, jestli to jen skutečně on, anebo jen další přeměněný špeh toho grázla, co nás tu oblbuje!
"Co jsem udělala, když jsem před dvěma lety opouštěla Konohu a vracela se domů?"
"No,… tohle."řekl ten pitomec. Přešel ke mně, vzal mě za obě ruce jako tenkrát a sklonil se k mému rudnoucímu obličeji. Pousmál se a s rudými flíčky mě s tou největší jemností políbil. Zavřela jsem oči stejně jako on a nechala se hýčkat jeho horoucími rty, které teď a tady konečně patřily jen mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Konduto-sama Konduto-sama | 8. února 2015 v 16:40 | Reagovat

Tak tu je slíbená část věnovaná speciálně jedné věrné čtenářce Ayumi-chan, které se ještě jednou omluvuju za dlouhou pauzičku :-D

2 Ayumi Ayumi | 8. února 2015 v 21:46 | Reagovat

Yaay xD Parádní :'33 A to jsem si myslela že sem se závislosti na tvých povídkách konečně zbavila xDD Hlavně mě tentokrát nenapínej tak dlouho ! x3

3 Ayumi Ayumi | 8. února 2015 v 21:49 | Reagovat

Jo a dotaz ty mě stalkeruješ O.o ? Je zvláštní žes mi to věnovala a na konci je obrázek z anime na které sem se včera dokoukala XD Ale z nějakého důvodu z toho mám o to větší radost xD :)

4 Konduto Konduto | 9. února 2015 v 10:27 | Reagovat

[2]: Jasný, pokusím se tě napínat jen pár dnů, snad ve škole něco napíšu O_O A k tomu stalkerování, tak to není vůbec pravda, já jen vybrala náhodný obrázek, dokonce ani netuším z jakého anime to je :-D :D Tak alespoň, že máš radost, se příště možná trefím zase :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania