Na tomto blogu se mohou vyskytovat články určené lidem od 18 let

O mě se snažit (NE) musíš (14.část)

5. prosince 2013 v 17:32 | Konduto |  O mě se snažit (NE)musíš
Shimizu:
Vážně nemám nejmenší tušení, co se v posledních sekundách událo. Než se otevřely ty okrasné draze pevné dveře, měl jsem zajímavý a vcelku příjemný sen o tom, že se ke mně Hikaru,…TA krásná Hyuuga Hikaru, naklání, aby mě mohla políbit. Jo, já vím, je to trochu přitažený za vlasy, ale koneckonců to byl jen sen. Prostě musel být….
Zamrkal jsem a snažil se vrátit nohama na zem. Moc mi to nešlo a tak trochu déle trvalo, než jsem se opět napojil na svůj geniální mozek a na svou rozumovou část. Tohle všechno se seběhlo tak rychle, že jsem si ani nevšiml, jak rychle jsem od Hikaru odskočil. Jako od rozpáleného karabáče…
Což nebylo daleko od pravdy.


"D-dobrý den."zakoktal jsem a trochu si odkašlal, abych trochu uvolnil napjetí a zvláštní nervozitu v hlase. Kde se tam vzala? Musím být vážný a soustředit se. "My s vámi potřebujeme něco probrat."
"Ten uřvaný tu není?"řekl Dai-san jen a lehce se rozhlédl po chodbě s nehraným pobavením v obličeji. Vůbec jsem nemusel dlouho přemýšlet, co ho to pobavilo. No, děsnej voprus.
"Ne, pane."řekl jsem a cítil, že moje jistota se vrátila. Chvíli jsme čekali na rozhodnutí nového vůdce města. Taky nás mohl odmítnout a já bych se vůbec nedivil po tom posledním představení našeho malého Tajfunu, který se teď jistě nahoře hrozně nudí.
"Tedy dobrá."rozhodl nakonec Dai-san a udělal krok zpět do své kanceláře. "Chvíli čas mám." "Děkuji."řekl jsem, s Hikaru se trochu uklonil a vešli jsme dovnitř. "Bude to jen chvilka."
"To doufám."řekl Dai-san příkře a usedl zpět do křesla. Opřel svojí hůl o kraj stolu a s každou přibývající minutou si naší dvojici měřil. Možná podrobněji než poprvé. Já se podíval na Hikaru, která jen s narudlou tváří kývla, a já se dal do prvního bodu plánu….
"Zúžil jsem seznam podezřelých na tři možné osoby."řekl jsem, dnes už podruhé, otrava.
"A na to ti stačilo pár hodin?"zeptal se uznale Dai-san a i já poznal, že to myslí upřímně.
"Ano."přikývl jsem. Hikaru se asi rozhodla působit jako pouhý doprovod a tak jen stála a poslouchala nás. Svojí přítomností mi stále připomínala to, co se stalo před dveřmi kanceláře. Chtěla mě políbit…nebyl to žádný sen. Ona mě chtěla vážně políbit….proč jen se mi ten fakt dokola vrací?
"To mě zaujalo."řekl Dai-san a složil ruce na prsou. "Pokračuj."
"S toho, co jsme viděli a z toho, co stoprocentně víme, lze dojít k jednoznačnému závěru."začal jsem se vší úctou a respektem v hlase, aby moje hlášení neznělo jako výsměch. Už tak to dospělým nebývá příjemné, když je poučuje nedospělý mladík.
"Tři lidé."přikývl Dai-san a opřel se lokty o stůl. Zdá se, že ho moje teorie velmi zajímala, ale přitom si dával hodně záležet na tom, abych jeho zájem nezjistil. "Jména?"
"Goro, mladý sluha ve vašem domě."začal jsem. "Yuuka, vaše starší dcera."nechal jsem pomlku, abych zjistil, jak moc pohoršeně na to zareaguje. Jeho pohoršení nebylo tedy nic moc. "A se vší úctou Vy, pane."dodal jsem a díval se mu přitom do očí, ze kterých jsem tedy moc nevyčetl. Boží voprus.
Jak to ten Narumi sakra dělá?
"Zajímavé."poukázal na fakt Dai-san. Vcelku bych to vyjádřil stejně. "Váš osobní typ, Shimizu Naro?"
"Vaše dcera Yuuka, pane."řekl jsem bez zaváhání, po rozmluvou s Narumim to ani nijak jinak nešlo. Tím, jsem ho docela dostal. Zamračil se, ale nic neřekl. Asi nečekal, že pro něco nepodstatného zaváhám a udělám tak přijatelnou pomlku mezi myšlenkou a jistotou názoru.
"Proč si to myslíte?"zeptal se po pár sekundách.
"Ten, kdo to udělal, musel být členem rodiny a navíc musel být schopný."pokračoval jsem a dával si záležet na každém slově. "Váš sluha by to nedokázal a vy zdá se máte alibi."
"Ale já se nijak neobhajoval."řekl Dai-san překvapeně a já se jen pousmál.
"Prostě jste byl špatný odhad."
"A to jste mi vyčetl s tváře?"neodpustil si Dai-san a překřížil si ruce na prsou. Až teď bude otrava.
"Abych byl upřímný…"řekl jsem popravdě a vzpomněl si na naší malou válečnou poradu dnes ráno, která měla zajímavý výsledek. "…na začátku padlo moje podezření na vás, než se…"nedokázal jsem se neušklíbnout. "…no, jak to říct…?"
"Než co?"naléhal lehce Dai-san, asi nechtěl vypadat jako, že ho to zajímá, i když zajímalo. Hikaru se pousmála a já věděl, že jí v hlavě běhá ta samá myšlenka na obličej našeho třetího spolužáka.
"Než mi to Narumi vyvrátil se slovy: On to nebyl, protože svého strýce miloval."řekl jsem jen a čekal. Dai-san si mě nejdřív nedůvěřivě prohlížel, jako by nechtěl věřit tomu, že ho ten drzý spratek, jak ho včera nazval, před námi obhajoval. Pak ale přivřel oči a pochopeně pokýval hlavou, jakoby si na něco velmi důležitého vzpomněl. Zavřel oči a pousmál se. Pak sáhl pro svou hůl a zapřel se. Obešel belhavě stůl a opřel se o jeden s jeho krajů. Na malou chvíli se zasnil a….mě jen napadlo: To čekání je voprus.
"Vypadá to, že mu hodně důvěřujete."podíval se mi uznale do očí a já mírně pokýval hlavou.
"Jen v jeho odhadu na lidi."přiznal jsem a vzdychl. "V tom se nikdy nemýlí."
"Jistě."přiznal Dai-san také a chvíli se odmlčel. "Sice se mi to vůbec nelíbí ale…."začal s opět vážným hlasem a já se přestal usmívat. "…jestli to opravdu Yuuka spáchala, bude tvrdě souzena."
"Bohužel."pokýval jsem smířlivě hlavou. Hikaru to očividně moc netrápilo, přesto nic neřekla.
"Tudíž ale nejdřív k takovému obvinění musíte mít důkaz."řekl Dai-san nekompromisně. "Bez toho nikoho nenařknu ani bezdůvodně neuvězním."dodal a důrazně klepl svojí holí o zem.
"Jistě."řekl jsem jen. "Jen jsem chtěl, abyste byl obeznámen s možnými aspekty skutečnosti."
"Tak, domácí úkol splněn."ušklíbl se Dai-san a opřel se o vlastní hůl. "A teď mě omluvte."řekl a ukázal nám očima cestu ven s jeho kanceláře. Pochopil jsem. Čas vypršel. "Chvilka uběhla."
"Děkujeme za váš čas."řekl jsem a jak já tak Hikaru jsme v polovině úklonu zmizeli v kouři.

To, že to vezme tak moc s ledovým klidem, jsem nečekal asi jako to, že Narumiho nenajdeme na místě, na kterém jsme ho na pár minut zanechali. Byl jako neposlušný pes, když ho neuvážeš někam za vodítko, tak ti uteče. Muselo ho něco zaujmout, nechtěl jsem totiž ani jednou buňkou v těle přiznat, že by ho zvládl někdo unést a tak jsem, ač na jednu stranu rád, opět s Hikaru osaměl.
Sice jsme nevěděli, kam mohl náš parťák tak na rychlo odejít, ale jisté bylo, že se vrátí a to na jediné možné stanoviště. Na ubytovnu. A proto jsme tam vyrazili i mi,…rozhodl jsem, že to bude lepší pomalými kroky po ulicích města. Chtěl jsem něco prověřit kousek od Dai-sanovi kanceláře a taky si promluvit s Hikaru o tom….no…neuskutečnitelnému polibku. Což mi, ač jsem si to nerad přiznával, dělalo strašný guláš v hlavě a taky trochu v srdci, které do teď bylo jako, no jako….pařez.
Pousmál jsem se, když mi došla moje vlastní myšlenková slova. Nazval jsem se úplně přesně. Dokonce stejně, jako mě nazvala ta smysluplná kráska, kráčící vedle mě. To, že jsem to přiznal, no otrava….
Když si tu tak všechno hezky uvědomuju, jak jsem si nemohl nevšimnout toho, že vedle mě stála vždycky. Ať už jsem jí vnímal nebo ne. Stála vedle mě. Možná jsem jen vždycky došel ke špatné logické úvaze, že tam stála, protože musela. Byla členkou mého týmu. Tak jsem to chápal. Logicky ti dojde, stojí vedle nuceně, jste přidělenci. Blbče. Logika s tím nikdy neměla co dělat. Proto jsem si nevšiml, moc přemýšlel. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mě mohl někdo jako ona mít rád.
Kdo by měl rád pařez?
Znovu jsem se pousmál a podíval se koutkem oka na ní. Nesla se jako správná Hyuuga. Pyšně ale ne arogantně, vážně ale ne moc přízně. Znala své postavení a moc svojí rodiny. Znala své povinnosti a svou úctu k řádu prokázala nespočet-krát. Přesto měla i chvíle, kdy jsem měl pocit, že jí neznám…jako právě před několika minutami, tam u dubových dveří.
"Co to chceš prověřit?"řekla Hikaru, prohrábla si svoje dlouhé hnědé vlasy a podívala se mi do očí, kterýma jsem si jí už nejméně pět minut detailně prohlížel. Mírné rudé fleky jí s tváře nezmizely a já měl pocit, že mě samotnému se objevují nové. Tohle uvědomění byl teprve voprus.
"Nic jsem neřekl."
"Ale k ubytovně jdeme oklikou."pousmála se Hikaru, věděla, že má navrch. "A navíc to cítím taky."
"Chci na to místo."řekl jsem jen. "Možná je to, co najednou cítíme, jen hloupý pocit, nebo…."odmlčel jsem se, abych získal vážnost. "…náš RUŠIČ přece jenom zanechává slizkou stopu."
"Myslíš, že přesně proto Narumi zmizel?"optala se Hikaru s obavou. "Šel za tím pocitem?"
"Možné to je."přiznal jsem, ale věřil jsem jen napůl. Kývl jsem a vyskočil na střechu. "Prověříme to."
"Proč jsme to necítili už dřív?"zeptala se mě Hikaru, když doskočila za mnou. Pak jsme zrychlili.
"To nevím."řekl jsem mezi skoky. "Past, hra znuděného, nebo jen udělal chybu."ze střechy na další střechu. "Může to být všechno, nebo taky nic."poznamenal jsem a zamyšleně se podíval do jejího obličeje. Trochu jsem se nechtíc začervenal, když vzhlédla směrem ke mě a tak nějak mou maličkost přistihla, že zkoumám její tváře a pootevřené rty, které mě ještě před pár minutami chtěly….


Hikaru:
Sledovala jsem jeho zkoumavý pohled, který měl pár sekund, než si všiml, že ho vidím. Nečekala jsem žádnou reakci na tož tu, u který by se červenal, jak čerstvý pubertální kluk. Trochu mě to potěšilo a taky dost překvapilo. Vždycky jsem mu byla volná, jako každá holka. Prostě pro něj nebyly nikdy ani v jednom ohledu logické holčičí snahy o to ho pozvat na rande. Stejně jako moje občasné snahy ho sbalit. Taky jsem vždycky věděla, že na něj musím jinak, než svými obvyklými metodami svádění. Ale on nikdy neudělal nic, čím by mi nějakým způsobem naznačil, že o mě trochu alespoň stojí. Proto mi trochu došel dech,….než jsem zase dokázala normálně myslet a vnímat jeho dosavadní letmé pohledy,….když se jasně začervenal, potom, co si vzpomněl na mou snahu ho polí…..
"Chceš vědět, proč jsem tě políbila?"řekla jsem při delší odmlce, kdy bylo slyšet jen naše přistání na střechu toho a toho domu a následné skoky do další cílové stanice. Shimizu jen vzdychl, protože musel vědět, že na to při naší stávající osamocené situaci jednou stejnak přijde řeč.
"Spíš, proč si se snažila mě políbit?"opravil mě a nadzvedl jedno obočí, když se na mě krátce, při běhu k ohnisku toho divného pocitu, podíval. Já od něj hodnou chvíli nedokázala odtrhnout pohled a tím mu jasně ukazoval svou očividnou slabost, než jsem zavřela pootevřená ústa a nadechla se.
"Chtěla jsem."vyšlo ze mě nakonec a trochu jsem se ušklíbla při pohledu před sebe.
"Jak, chtěla si?"optal se Shimizu, bylo jasný, že to hned nepochopí. "To přeci nic nevysvětluje."
"Co přesně na tom chceš vysvětlovat?"zeptala jsem se a začala být dost napružená.
"Proč si chtěla?"
"Člověk chce vždycky to, co nemůže mít."řekla jsem a ani se moc nesnažila zakrývat svůj momentální stav zklamání a zmatku nad nedosažitelným snem. Shimizu ale můj malý chvilkový citový kolaps pochopil úplně jinak, než jsem očekávala. Místo, aby mu to přidalo na sebevědomí a on poznal, že má strašně velkou šanci u mě zabodovat i s málem, tak….
"Takže jsem prostě jen výzva?"
"Cože?"řekla jsem a nestačila se divit natož se rozzlobit! Ten je ale tupej! Copak to na mě nevidíš? To jak jsem s tebe občas tak mimo, že si nedokážu zachovat normální barvu v obličeji?! Pařez! Totální pařez na druhou! Já,…co mám sakra udělat, aby sis šiml a začal o mě trochu bojovat?!
Protože to ty máš bojovat!
Ty se musíš snažit! Ne já….
Shimizu se na mě pár chvil díval, jak zápolím s vlastním vztekem a zklamáním, než se trochu nezáživně pousmál a pokýval rameny, jakoby to tahle situace přímo vyžadovala.
"To by mě ani moc nepřekvapilo."řekl a protočil oči. "Při tvém výčtu partnerů."nesnáším tu jeho odměřenost a stálý klid! Proč se taky občas nenaštveš nebo nezakřičíš…nemusíš zrovna pořád vyvádět jako Narumi ale on alespoň projevuje nějaký ty emoce, když je zmatený nebo když se mu něco nelíbí….Ale ty, Naro…ty jsi totální pařez!
"Tohle si o mě myslíš?"řekla jsem dotčeně a v hlavě mi trochu došlo, co tím… "…že jsem běhna?"
"Máš talent každou věc překroutit proti mně."poukázal zase logickou věc. Jak mi lezeš na nervy! Jak moc mi chceš ještě takhle ubližovat? Bože, proč se chováš jako naprostej idiot neschopnej citů?!
"A co jiného si tím jako chtěl říct?"
"To, že holka jako ty,…proč by měla mít zájem o kluka, jako jsem já?"řekl a já se nad jeho otázkou pozastavila. Hleděla jsem mu do očí a pomalu rudla, přesto mě nenapadla jediná rozumná či normální věc, proč se mi jenom tak líbí. Ukončila jsem pohled a koukala se znovu před sebe, blížili jsme se každým skokem blíž k cíly, kde už nebudeme mít šanci tohle vyřešit a proto….
"No, já….t-to se těžko vysvětluje….prostě se mi…"zakoktala jsem se a než to dořekla, tak mě Shimizuovo hlasité vydechnutí přerušilo v už nacvičeně připravené a láskyplné řeči, kterou bych mu vlastně přiznala vlastní skryté city. On ale zastavil na jedné střeše a zavřel zamyšleně svoje nádherné hnědé oči. Skočila jsem k němu a poslušně stála vedle něj čekajíc na odpověď, která by mi změnila celý život a….taky by mě udělala strašně šťastnou a věrnou a byla bych….
"Aha, jasně."řekl a podíval se mi s pochopením do očí. Nevím proč, ale jeho pohled v sobě nesl náznak zklamání. Něco mi říkalo, že nedošel k správnému závěru a pak když otevřel pusu, se můj hloupý pocit vyplnil v podobě…. "To bylo dobrý. Uznávám, si fakt třída."řekl a uznale pokýval hlavou.
"C-cože?"řekla jsem a se stále narudlou tváří nechápala, kam tím sakra míří.
"Asi se hodně nudíš, nedivím se."řekl Shimizu a podíval se do dálky. Pak pro něco sáhl do kapsy a já sledovala, jak se vysmrkal do týdny starého kapesníku. To, že to bylo dost nechutný jsem ani nedokázala vnímat natož to okomentovat. Co to sakra říká?! Nemyslí si snad, že si jen něco nacvičuju, že ne?! Copak je slepej! "Tvoje oblíbená hra na rozptýlení je tedy fakt něco, klobouk dolů."dodal.
"T-ty….t-to…."zakoktala jsem a nevěřila vlastním uším! Podívala jsem se pořádně a viděla na něm, že to vážně myslí. Chtěla jsem ho seřvat, zbýt a utrhnout mu hlavu v jednom! Ale když mi došlo, že to vlastně nedělá schválně jen je to prostě v něm, že je to jeho přirozený software, polevila jsem a snažila se uklidnit svoje bolavé srdce! Shimizu se na mě zase obrátil čelem a zamračil se….
"Ale upřímně už se vrať na zem."řekl a podíval se za mě. Párkrát zamrkal, než přivřel s vážnou tváří oči k místu, ze kterého byl ten zvláštní pocit. "Máme nějakou práci, takže si nemůžeme dovo…"
"Chápu."přerušila jsem ho rázně, když jsem se dostatečně uklidnila a moje srdce profesionálně nevnímala. "Už se k tomu nebudu vracet."nesmím ho teď moc vnímat.
Teď jsem ho musela umlčet, Naruto-sama. Omlouvám se.
"Fajn."řekl Shimizu a rozeběhl se dál po střechách domů. "Jsme skoro na místě."já ho následovala.

Cítila jsem se minutu od minuty hůř a hůř. To, k čemu Shimizu v té své makovici došel, mě štvalo až do morku kostí! Ta jeho hloupá logická úvaha, při které došel k závěru, že jsem jen běhna, která se chce jen zabavit nebo hůř dobře pobavit na cizích projevech pravé lásky! Nikdy jsem nelitovala žádného vztahu, všechny ty kluky jsem buď měla ráda, anebo jsem na nich něco milovala, ať to byla třeba úplná prkotina, nikdy jsem nebyla lhostejná! A teď mi tenhle idiot, do kterého jsem se já blbka zamilovala, řekne něco tak hnusného! Na okamžik jsem si myslela, že třeba….že se mu líbím.
Jsem to ale naivní.
Zakroutila jsem hlavou a zatvrdila se, že nebudu brečet, ne před jeho očima, které by to určitě ani nepochopily, natož, aby ho třeba napadlo mě k sobě přivinout a utěšit mě jednoduchým pohlazením po hlavě. Nesmím na takový věci myslet, musím se soustředit na náš úkol. To je prioritní, musí být, protože,…pohlédla jsem na Shimizua,….pro toho dospívajícího muže pohybujícím se pár metrů přede mnou, je právě tahle situace prioritní. Nic jiného teď pro něj není podstatný.
Jsem to ale dětinská….
Na jednu stranu strašně moc.
Když já si nemůžu pomoct. Neovládám se, když přijde na něj. Pousmála jsem se a zrychlila svůj krok tak, abych srovnala svůj krok s tím mého partnera. Zatím jen týmového….
.....
Už uběhlo pět minut a my stále stáli před tou divně natřenou budovou bez toho, abychom se třeba podívali dovnitř. Nechápala jsem, proč nejdeme dovnitř a pak mi to došlo. Ten divný pocit zmizel. Už jsem ho necítila a taky….zmizel nám mimo….naposledy ho bylo cítit za touhle budovou, zřejmě asi na zahradě, která za ní jistě byla. Přestávalo se mi to líbit a tak jsem neváhala ani sekundu a zapnula svůj byagugan, abych zkontrolovala, jestli někdo není uvnitř a taky….
"Shimizu?"řekla jsem vyrovnaným a vážným hlasem. Můj kolega se na mě nepodíval, stále pozoroval každé okno a každý nepatrný pohyb záclon. Přesto mi nezapomněl odpovědět ve stejném duchu.
"Vidíš něco?"
"Ne."řekla jsem a opravdu ve vnitř nikoho neviděla. Až když jsem sklonila trochu víc hlavu a podrobněji prohlížela každý kout, všimla jsem si nenápadného svě…. "Alespoň ne uvnitř té budovy."
"Co tím myslíš?"otočil se a díval se na mě znepokojeně pár sekund. Já jen přivřela oči…
"Pod tou budovou…."začala jsem, abych vysvětlila svůj výrok. "Vidím tam velmi malý, skoro nepozorovatelný proud chakry."řekla jsem a podívala se Shimizuovi do očí. Chvíli se na mě ještě díval, než se podíval zpět na budovu. Já ho napodobila a dál pozorovala ten malý proud.
"To je divné."přiznal Shimizu a udělal pár kroků dozadu. Podíval se na střechu a ještě jednou dům detailně prohlídl. Já ho doplnila a zkontrolovala svým zrakem celou budovu. Žádná změna.
"Velmi."přiznala jsem a vypnula svůj zrak. Prohrábla jsem si vlasy. "Prověříme to?"
"Jo."odpověděl Shimizu a udělal krok vpřed. "Ale opatrně. Stále je tu možnost, že je to past."
"Jasně."poslušně jsem přikývla a šla obezřetně v jeho stopách. Otevřel dveře a zmizel ve vnitř dříve, jak já a tak mě ta tíživá tma pohltila o pár sekund později. Přesto jsem se nebála, je přece prázdná.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Konduto Konduto | 5. prosince 2013 v 18:47 | Reagovat

A tu je další dílek :-P Omylem jsem to uložila dvakrát,takže se moc neděste :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania