Na tomto blogu se mohou vyskytovat články určené lidem od 18 let

O mě se snažit (NE) musíš (10.část)

16. září 2013 v 20:00 | Konduto |  O mě se snažit (NE)musíš
Shimizu:
Bylo docela snadný vymotat se s tohohle budovního labyrintu a přitom dávat pozor na to, aby nás nikdo nezpozoroval. Jistě byla to zásluha hlavně toho, že jsme sebou měli dobrého senzibila, který nás od nezvaných hostů až po cestu k venkovním dveřím vedl s naprostým přehledem a klidem. Ale i tak se dá říct, že to byla bezproblémová akce. Popravdě už jsem Narumiho dlouho neviděl takhle klidného. Což byl bezesporu voprus.
Možná to způsobila věčná obava o Sakuru…


Můj statut nudně klidného stratéga byl v ohrožení a já opět musel uznat, že na pozici velitele se moc nehodím….ale upřímně to nikdo z nás tří. Možná jen bylo brzo o něčem takovém dost zásadním rozhodovat…Podle mě by se to už v našem věku, tedy kolem sedmnácti osmnácti, mělo trochu poznat nebo alespoň začít tvarovat. Jediný, u kterého už byly známky nějakého tvaru, byl Narumi. Ale to se dalo docela i očekávat…i když ho štve plnit očekávání druhých lidí, někdy to prostě jinak udělat nejde. Zase by zapíral sám sebe a to je v jeho rodině snad tím největším hříchem.

Náš senzibil najednou před poslední odbočkou zvedl ruku a my zůstaly schovaní za stěnou! Podle toho, co nám naznačoval pohyby zápěstím, se dalo usoudit, že jsme dohonili hledanou osobu! Slyšeli jsme otevírání dveří, slušné rozloučení a pak hluk při zavření dveří. Sotva ten stařičký majordomus odbelhal, vyšli jsme obezřetně zpoza rohu a vyšli opatrně ven! Tam jsme dál sledovali,…teď už nám stačili jen oči,….pohlednou dlouhovlasou blondýnu, která společně se svým malým bráškou, šla ladnými kroky po pěšině zpět do města kousek před naší malou skupinkou. Bylo jen otázkou času, než si nás všimne a bude jednat. A začíná to být otrava.
…..
Do asi devíti minut se to stalo! Dle očekávání se blondýna z ničeho nic otočila a hodila po naší trojici tři dobře mířené kunae! Její malý bráška uskočil někam za roh napůl rozbořené zídky a sledoval náš boj se zvláštním pohledem! Jeho sestra byla tedy fakt něco! Nejen, že jsem jí nemohl za boha chytit svým stínovým jutsu ale ještě ke všemu dokázala s přehledem vychytávat Hikaru a její dokonalé taijutsu! Každý její pohyb byl pečlivý a klidně vyrovnaný! Hlídala si snad všechno….
Bohužel pro ni, jí cosi uniklo.
Narumi v jednu chvíli stál kousek ode mě a v tu druhou se objevil za jejími zády! Ta jeho rychlost je vážně něco úžasného! Chytil jí za ruku a ke krku jí přiložil se stejnou rychlostí její vlastní před chvilkou hozený kunai! Trochu se vyděsila,…koho by Narumiho pohyby nevyděsily, že,….ale pak se opět zatvářila klidně! Její zelené oči si nás postupně prohlédly od hlavy až k patě, než její hlavička usoudila, že je čas na diplomacii! No prostý voprus.
"Co chcete?!"řekla a oči stočila na Narumiho, který měla pár centimetrů od sebe! Ten byl až moc soustředěný na svoje dva úkoly a tak jsem raději odpověděl za něj….a to dost kultivovaně, jelikož to zřejmě byla něco jako princezna nebo tak.
"Jen se na něco zeptat."řekl jsem a dívka o něco starší než mi sami se na mě podívala zkoumavým a průbojným pohledem. Ta jen tak něco neřekne. "Nechceme tobě nebo tvému bratrovi ublížit."dodal jsem informaci od Narumiho a krátkým pohledem do strany jsem poukázal na schovávajícího malého blond kluka s jasně světlýma hnědýma očima.
"Jak víš, že….?!"podivila se a pomalu se její tělo uvolňovalo s útočného postavení. Její bratr pomalu vyšel ven, a když se pohledem zarazil u Narumiho, všechno bylo jasné.
"To je ten Shinobi, Nee-san."křikl takovým tím nadšeně zabarveným dětským tónem a ukazoval při tom na zamlklého a usmívajícího se Narumiho. "Ten, kterého jsem včera potkal."dodal a ve tváři se mu objevily nenápadné růžové flíčky.
"Ahoj, rád tě zase vidím."řekl Narumi a rozcuchal Kamimu vlasy. Jeho sestra ho chvilku pozorovala, než se podívala zpět na mě s pochopením a uznáním. Uvědomělá ženská no totální otrava.
"Aha."řekla a prohrábla si svůj účes, což ženský dělaj, aby se cítily důležitě. "Vy jste ti z Listové."
"Omlouváme se, že jsme…."začal Narumi s dost jemným, přívětivým hlasem a drbal se přitom nervózně na hlavě, což jaksi vadilo naší krasavici číslo jedna, která nikdy nehodlala být dvojkou a než jsem stačil cokoliv dalšího věcného říct,…a že jsem měl na jazyku spoustu důležitých a neodkladných věcí,….pustila se Hikaru do své další nesmyslné ódy.


Hikaru:
"To ona zaútočila první!"okřikla jsem ho naštvaně a postavila se vedle Shimizua s dost pevným postavením, které jasně říkalo: Tohlejejejíchyba! Najednou jsem se zase chovala jako vůdce smečky, no trochu jsem se cítila tou kráskou před námi ohrožena….Vůbec mi pár minut nedocházel jeden dost velký fakt . A to ten, že ani Shimizu a už vůbec ne Narumiho tahle dívka nezajímá. Zřejmě jim stačila jedna kočka v týmu s vysouvacími drápky.
"Jen klid, Hikaru."řekl mi Narumi klidně a dál svou pozornost věnoval spíš tomu malýmu klukovi Kamimu, než té proklaté holce, která stála pár metrů od něj.
"Sledovali jste nás, takže co jsem si asi tak měla myslet?!"bránila se blondýna a dost provokativně házela svými vlasy! Co si o sobě sakra myslí?! Rozešla se ke mně…
"Né každej se chce prát, ty nádhero!"křikla jsem a udělala taky pár kroků k ní tak, aby se naše výstavní hrudníky dotýkaly a mohli jsme tak lépe s klidem posoudit velikost té druhé! Měla je o malinko větší, ta štětka!
"V tomhle městě jo!"řekla mi dál nafoukaně. "Ale co ty o tom asi tak víš, že Bárbie!"
"Co si to…?!"tak to už jsem byla dostatečně vytočená na to, abych….!
"Hlavně klídek, ano."řekl nezaujatě Shimizu. "Chceme se jen na něco zeptat."dodal a v jeho tváři se opět zrcadlila jeho nejčastější hláška…nudila jsem ho, hajzla blbýho!
"A to na co?"řekla ta blbka, ale pohled věnovala stále mě. "Než si tu tvojí krásku podám…"dodala a ušklíbla se mým směrem! Cítila jsem, jak se mi nahrnula do tváře horkost a snažila se, aby si jí nikdo nevšiml…jenže v pár centimetrech to vůbec nejde snadno! Shimizu se jen překvapeně pousmál.
"Mojí krásku?"zeptal se hloupě, idiot jeden!
"On není můj…!"bránila jsem se, ale než jsem uvedla věci na pravou míru, vložil se do toho Narumi. Odtáhl nás dvě od sebe a stoupl si čelem k té neznámé princezničce!
"Tohle vynecháme."řekl jen a zeptal se. "Nevíš o někom, kdo by si přál smrt Hibari-sana?"
"Myslíš z města nebo jenom z rodiny?"řekla ta dívka a zvědavě si Narumiho prohlížela. Asi se jí líbil nebo co…ha, ty máš ale smůlu holka. Ten už je zadaný.
"Ono je toho víc?"zeptal se překvapeně Narumi.
"Kdo by nechtěl."řekla dívka a složila si ruce na těch větších prsou. "O jeho místo už se všichni perou léta."pokračovala a nevypadala na to, že by jí na tom přišlo něco divného. "Myslím naší rodinu."
"Takže se vlastně na jeho smrt čeká?"zeptal se Shimizu na rovinu. Ani to jí nerozházelo, mrchu!
"Dalo by se to tak říct."řekla jen a trochu se začala upravovat. Prohrábla si vlasy a tam, kde jsem se jí dotkla se tak náznakově oprašovala…a přitom se dívala do mých očí! Ta svině, ona toho nenechá! Pěnila jsem každou minutu, ale vzhledem k situaci jsem musela zachovat tvář svým klidem a hlavně nadhledem při její očividné provokaci. Po další minutě se opět věcně ozval Shimizu…
"Kdo je jeho právoplatným nástupcem?"
"Hibari-sama nemá děti a tak je podle zákona ustanoven následníkem jediný syn jeho mladší sestry, která zemřela před osmi lety."odpověděla jako by se nic nedělo a sdělovala nám to, co by normálně neměla. Třeba to u nich byla veřejná informace, anebo nás tahala za nos…bohužel taky bylo možné, že jí její rodina vůbec nezajímá, soudě i podle toho jakým tónem o ní mluvila. Shimizu tyhle alternativy zdá se taky zvážil a proto se s nezájmem ptal dál na to, co jsme jaksi vědět potřebovali, abychom věděli další náš postup.
"Jeho jméno?"
"Dai Miyake. Můj a Kamiho otec. (velkolepý)"řekla a na chvíli se zamyslela. "Ale nemyslím si, že by toho byl schopný."dodala a nechala se od svého bratra vzít za ruku.
"To nikdy nikdo nevěří."ozval se Narumi s nepříznivou poznámkou. Bohužel pravdivou a dost často dějící se všude, kam jsme kdy zavítali. Možná to dělají shinobi a možná sami lidé, kdo ví.
"Nemáte v rodině někoho se zvláštní schopností?"zeptal se Shimizu opět na tvrdo. To bylo možná přes čáru. Nevíme, jestli náhodou není naším protivníkem právě ona. S jistotou jsme nemohli říct nic. Asi bylo lepší hodit návnadu mezi zjasněné než tápat ve tmě.
"Ne."nezaváhala. "Dle mého názoru jsme jen obyčejní burani, kteří ukradli šlechtický titul."řekla a podívala se na svého mladšího bratra. Viděla jsem jí na očích, že to, co právě řekla, myslí vážně. Nechtěla jsem s tou mrchou soucítit ale něco v jejím postoji….náhlý pocit jsem musela pustit do svého naštvaného srdce a chvíli se chovat jako chytrá a přitom obyčejná holka. Přesto jsem si zachovávala jistou úctu ve svém hlase. Přece se nenechám jen tak zlomit.
"To o své rodině nemáš moc valné mínění."řekla jsem a upoutala tak její zelený pohled.
"Ty je neznáš."zamračila se, ale mluvila klidně. "Je to pořád jak na bojišti."dodala a trochu se na mě pousmála, což mě překvapilo….mile překvapilo a tak jsem jí lehký úsměv vrátila.
"Nevíš, kde bychom ho našli?"zeptal se Shimizu s malým úšklebkem, když viděl, že jsme se jaksi tak si smířily s přítomností té druhé. Blondýna se zamyslela a podívala se někam za nás.
"Doma přes den nebývá…."řekla a zůstala očima u Narumiho. "Možná je v laboratoři, nad křižovatkou Shiba."dodala a já se dost podivila….
"Řekla si křižovatkou?"zeptala jsem se a nadšená sama sebou, že mi kolečko zapadlo na správné místo a že to, co právě řekla, by mohlo být vodítko, se podívala na své dva kolegy.
"Ano."řekla blondýna a nevěřícně zakroutila hlavou. "Je na tom něco divného?"
"Ne jen…, že tu máte jednu moc divnou křižovatku."řekl Narumi a pousmál se.
"To bude nejspíš ona."potvrdila mu blondýna s úsměvem a vypadalo to, že si je už něčím jistá. Pořád se sice nenápadně dívala na Narumiho….mě však sledovala taky….A trochu se šklebila a kývala hlavou na Shimizua, který očima něco zkoumal v postraní uličce.
"Kdo vůbec jsi?"zeptal se Narumi, kterému jaksi vadilo, že jsme se vlastně ještě ani nepředstavili. Blondýna se jen pousmála jeho směrem a mně neušlo, jak moc si to užívá. Ona je asi fakt princeznička, anebo ví něco, co my ne….
"Jsem Yuuka. Yuuka Miyake. (výborné aroma)"řekla a trochu se uklonila. "Kamiho znáte."
"Měli jsme tu čest."řekl Narumi s úsměvem a mrkl na malého blond prcka, který se jako pokaždé začervenal a víc schoval za sestřiny výstavní nohy.
"Zavedla bys nás za ním?"zeptal se Shimizu.
"Proč ne."odpověděla Yuuka, pokývala rameny a otočila se na svého bratra. "Kami, vrať se domů a o tomhle s nikým nemluv, jasné!"řekla mu a rozcuchala mu vlasy, které si celou dobu tak pečlivě upravoval už od chvíle, kdy mu je rozcuchal Narumi.
"J-jasné."odpověděl Kami a otočil se k nám zády. Když sotva zalezl za první zeď jednoho s domů, mi jsme se vydali za Yuukou, která nás vedla za svým otcem do jeho laboratoře. Ten je teď, aniž by o tom měl páru, vůdcem tohoto města a jeho okolí. Klikař.
…..
Po vysvětlení několika faktů, naší mise a událostí s naším velícím důstojníkem, naší nové společnici jsme se opět vrátili k vážnému a aktuálnímu tématu. Proč jsme se ještě do teď nepředstavili, mi bylo vskutku záhadou, kterou jsem ale nechtěla před Yuukou řešit. Zase bych s toho totiž vyšla jako totální zabedněná káča.
"Proč si myslíte, že Hibariho-sama chce někdo zabít?"zeptala se Yuuka nijak nepřekvapená naší diagnózou, která jaksi nebyla zcela na místě. Ale to Yuuka nevěděla, zatím tedy ne.
"Já nevím, třeba ten fakt, že si nás vyžádal jako ochranku."řekla jsem suše a nijak neměla chuť být tím, kdo jí tu novinu o jejím dědečkovi poví. Narumi to na mě poznal do několika sekund a tak bylo rozhodnuto, ještě dřív, než nějaké rozhodování vůbec padlo do rozhovoru.
"Tak jsem to nemyslela."řekla mi stejně Yuuka a podívala se na Narumiho, jako by věděla, že právě on jí prozradí pravdu…jako jediný s nás má na to taky žaludek. "Co se ve skutečnosti děje?"
"To se těžko vysvětluje…"začal Narumi a to dost ze široka. "Obzvlášť někomu z toho obrovského sídla, kterému říkáte dům."dodal a snažil se tu zprávu odlehčit…Yuuka s jeho postupu asi vycítila, o co se to Narumi snaží a sklopila hlavu. Pak opět pohlédla před sebe, aby do něčeho nenarazila,…při našem shinobi běhu se to občas někomu stát může…viz. Narumi.
"Je mrtvý, co?"řekla klidně a věcně. Narumi se chtěl omluvit ale…
"Yuuko, my…"
"Nemusíš vás nějak obhajovat."přerušila ho a podívala se mu do očí. "Neměli jste důvod ho zabít."
"Našli jsme tvého dědečka v jeho kanceláři."informoval jí Narumi pomalu. "Někdo ho dost brutálně mučil, než ho zabil."dodal a stále sledoval její povahové reakce. "Nevíš proč?"
"Ne, ale…na jednu stranu si to zasloužil."řekl Yuuka a rychleji zamrkala naštvanýma očima.
"Proč to říkáš?"zeptal se Narumi, protože tohle nerad nechával jen tak. Bohužel v řešení cizích problémů byl často lepší než v řešení svých vlastních…to měli v rodině….chránit cizí štěstí je přece priorita ale pro Uzumakiho je to něco jako mantra.
Nechápu jak, ale tohle Yuuka musela vědět…
Z ničeho nic se totiž zamračila a bodala pohledem jeho směrem! Nevypadala na to, že chce být poučována a tak vybalila svůj trumf na stůl a ještě si to užila….
"Ujasněme si to!"začala s nadsázkou. "Nejsem s tak úžasně mírumilovné rodiny jako ty, takže nečekej nějaké ty láskyplné výlevy o tom, jak byl můj děda super vůdce a….!"
"O mě a o mé rodině přece nic nevíš, takže co to tu….?!"bránil se Narumi ale vzhledem k Yuukiině obličeji a postoji to byla zbytečná poznámka a taky opět překvapila….
A to nejen mě.
"Vím toho dost, Uzumaki!"řekla najednou a stále od Narumiho stála dva metry. U toho projeli hned tři pohledy a pocity. Nejdřív byl překvapený, pak šel poznat jeho vzrůstající vztek a nakonec se ušklíbl a změnil jejich dialog do vtipných vod, aby alespoň trochu vypustil přebytečný vzduch.
"Začínám si myslet, že to snad mám napsané na čele."řekl jen a společně s Yuukou se tomu na oko zasmál. Ta jen pokývala rameny a pohodila provokativně hlavou. Takže už nelezla na nervy jen mě.
"Tak nějak."řekla jen a já sledovala jak se Narumi pomalu uklidňuje a zapomíná na svojí druhou kolej, na kterou zase odstavil nějaký ten svůj osobní problém. To zase bude něco, až se k němu dostane a bude ho řešit.

Opět dubové dveře, cestu do laboratoře jsem si tedy představovala jinak. Yuuka nás dovedla na křižovatku Shiba, na které se Narumimu předtím ztratil s Radaru Shimizu, a pak nás pozvala do jednoho postranního domu. Otevřela dveře do sklepa a mi poslušně sešlapaly asi stovku schodů dolů pod zem a tedy zřejmě i pod naší záhadnou křižovatku, jejíž záhadu teď možná rozluštíme.
Začala jsem si totiž dělat starost o Sakuru-sensei.
Trochu jsem doufala, že jí tu možná objevíme v řetězech a šťastně se shledáme. Vyřešíme vraždu Hibari-sana a pošleme kumpány spár za mříže. Bohužel tak snadné to nikdy není. Yuuka nás vedla malými úzkými chodbami, až jsem si říkala, že občané tohoto města snad mají zálibu ve stavění labyrintů. Ale tak dlouho jsme zas nešli, než se tady před námi neobjevily dveře bukové.
"Tak, a jsme tu."
"To je ono?"zeptala jsem se a překvapeně se dívala na další nádherně zdobené dveře. Kdo by si pomyslel, že v takovém zapadlém a špinavě temném místě najdu takovou krásu a lesk.
"V celé své kráse."poukázala na fakt Yuuka a jistě jí neušlo, jak jsem s pouhých jediných dveří tak moc dlouho celá pryč. Trochu jsem zatřepala hlavou a dělala uraženě, že mě to nijak nezaujalo. Bohužel bylo pozdě a já se začervenala na úsměvy ostatních.
"Doufám, že jdeš ty novinky oznámit s námi."řekl Narumi a podíval se na Yuuku a pak nervózně zpět na ty nádherné dveře. Yuuka se ušklíbla.
"Copak?"začala. "Bojíš se tmy, Uzumaki?"rejpla si a to doslova, do jeho žeber.
"Jsem Narumi!"řekl naštvaně náš senzibil. "A nebojím se!"pokračoval se stejným zapáleným duchem. Pak nadzvedl jedno obočí. "Jen bych nerad schytal další útok od rodinného příslušníka."
"Je na to asi hodně háklivej, co?"zeptala se mě Yuuka a spiklenecky se ke mně nahnula. Trochu mě tím překvapila alené dost na to, abych se ihned nedokázala vzpamatovat a odpovědět.
"Občas míň a občas hůř."řekla jsem jen. "Záleží na tom, co mu zrovna jede v hlavě za rychlík."
"Jsem rád, že se dobře bavíte, dámy."řekl Narumi a kdyby byl pes měl by teď složená ouška a ocas mezi nohama. Což byla fakt zábavná představa.
"Hikaru jen vyslovila svůj názor."řekla Yuuka s úsměvem, pobavena našimi vzájemnými vztahy.
"To dělá od doby kdy jí znám."řekl Narumi sklesle. "Někdy by mi mohla říct i něco pěknýho."
"Jo, to asi mohla."zastala se ho Yuuka a mrkla na mě s takovým tím - Jdidoněj!
"Hej, ty jedna….!"zrudla jsem a vůbec si nedokázala užívat fakt, že s obou mých kolegů udělala mé partnersky chlapské konkubíny na veselé hrátky, které raději provádím s někým, kdo mě tak moc dobře nezná, anebo ještě nezjistil, jaká jsem přeběhlice. Yuuka to ale zdá se věděla.
"Pšt!"řekla mi Yuuka a dala si prst na ústa. "Máme přeci úkol…."dodala. "Tedy, vy máte úkol."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Konduto Konduto | 16. září 2013 v 20:02 | Reagovat

Jsem zpět doma od krásy moře a tak jsem se vrhla na psaní :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania