
Tři dny a tři noci. To je celkový stav mé známosti s opeřencem jménem Naruto. Po tu dobu, strávenou v přítomnosti jeho rodiny, jsem poznal dost věcí a způsobů abych s jistotou mohl říct, že o našich jediných nepřátelích nevíme vůbec ale vůbec nic. Což bylo dost zarážející, když vedle sebe žijeme tolik tisícovek let.
Sám jsem si musel čtvrtý den přiznat, že mi Naruto vůbec není lhostejný. Každá věc na něm mě hodinu od hodiny víc a víc přitahovala a zároveň ve mně narůstal ochranitelský komplex. S čehož jsem vůbec nebyl nadšený….bohužel se to nedalo zastavit. Bylo to jako nemoc. Nevyléčitelná nemoc, která vám postupně zahltí celý vaše tělo a úplně ho ovládne. Dokonce jsem o něm začal i snít, což by nebylo zas tak neobvyklé, kdyby ty sny byly mokrého rázu. Což nebyly. Ani jeden….
Začal jsem děsit sám sebe.
Moje srdce poskakovalo v Narutově přítomnosti čím dál tím víc. Moje tělo ho strašně moc začalo chtít, ale v mojí hlavě se objevila stěna, která mi nedovolovala mu jakkoliv ublížit….Nedokázal jsem udělat něco proti jeho vůli. Takže jsem ho nemohl znásilnit ani ve snech ani v reálu, což bylo dost frustrující a já tak byl dvakrát tolik nepříjemnější.
Následující dny se všechny tyhle nové pocity stupňovaly, až mi začalo připadat, že už se nedokážu dlouho bránit sám sobě….svému chtíči a tím i svému skutečnému já, které se dralo na povrh s takovou razancí, až mě s toho bolel celý hrudník. Alespoň, že to moje zranění se hojilo neskutečně rychle, na čem měl podíl hlavně Naruto a jeho moc, jinak bych neměl v zásobě jedinou pozitivní věc.
"Začínáš mě děsit, Sasuke?"řekl mi asi po dvou týdnech Naruto ve svém pokoji pár minut po výborné snídani. Na jídlo se tu tedy opravdu nedalo stěžovat. Hold to nebyla žádná taková šlichta jako od nás s kasárenské jídelny, která snad vařila naše mrtvé spolubojovníky. Tak moc to bylo nechutný…
"A to jako čím?"zeptal jsem se stroze ledovým hlasem a dál, zády k němu, si procvičoval, jako každý ráno, svoje bolavé křídlo společně s ramenem. Ještě pořád to nebylo na odlet….
"Díváš se na mě jako na kořist…"řekl Naruto svojí obavu. Byla dost oprávněná, protože jsem měl fakt každou minutu pocit, že se na něj vrhnu a…. "…na kořist, kterou chceš dostat, ale nemůžeš."bohužel ta blbá zeď mi v tom bránila! Dřív jsem nevěděl, co představovala, ale teď už to vím. Je to zobrazené mého proklatého svědomí! To, které až do setkání s Narutem spalo někde uvnitř mě zimním spánkem! Bylo k vzteku, že si toho všiml tak zatraceně pozdě….!
"Takže…sis všimnul."
"Nechceš mi říct, co se děje?"zeptal se Naruto a já na něm vyděl jeho obavu. Tím mi to jen stěžoval, blbec! Kdykoliv se zatvářil, že má o mě strach a nabízel mi svojí pomocnou ruku, jsem měl chuť mu utrhnout hlavu! Zatracená touha! Zatracený svědomí! Co je to sakra za hloupou kombinaci!
"Právě, že se neděje nic."
"Jsi nervózní s toho, že ještě žiješ?"zeptal se mě Naruto sklesle. "Nebo že žiješ se mnou?"
"Ne."odpověděl jsem stroze a odměřeně. Přitom jsem tak moc chtěl říct, jak mě jeho pohled ničí! Jak mi tluče do srdce kolík, když se takhle trápí kvůli něčemu, za co prakticky může a zároveň nemůže!
"Tak co v tom je?"
"Nic."
"Pořád jsem ten problém já, že jo?"řekl a mě jeho otázka donutila se otočit. Pohlédl jsem do jeho modrých očí a věděl, že už nemusím odpovídat….ale já jsem stejnak chtěl.
"Bohužel."řekl jsem jen a sledoval jeho narůstající bolest, která se mu zrcadlila v očích.
"Chápu."
"Nechápeš."
"Věř mi, že chápu."bránil se Naruto a já mu to ač nechtě uvěřil! I když jsem se rozhodl tvrdit něco jiného, aby mi dal důvod….nebo alespoň důkaz….tyhle moje myšlenkové dohady a boje s vlastní touhou mě unavovali a navíc se ani nezdálo, že konec je v dohlednu!
"Proč bych měl?"
"Protože ty, jsi zase můj problém, Sasuke."řekl Naruto a čekal, jak to pochopím.
"Neměl jsi mě zachraňovat, ty pitomče."řekl jsem a znovu se k němu otočil zády! Při tomhle jsem se mu odmítal dívat do obličeje! Jen těch pár sekund mě málem odrovnalo! Tohle se nedá zvládnout! Není to v mých silách…už ne!
Nedokážu to.
"Tak…"zarazil se Naruto. Skoro šeptal. "…tak jsem to nemyslel."bohužel jsem to slyšel.
…..
Dost dlouhou dobu bylo ticho, až se mi zdálo, že snad nikdy neskončí! V duchu jsem si nadával, zda jsem se nepřeslechl…nebo jen nefantazíruju o tom, co mi Naruto sděluje! Ne, to přece….Otočil jsem se na něj zpět a musel si svojí domněnku, ač šílenou, potvrdit pohledem do jeho rudnoucího obličeje! Byl to slabí naznak ale přesto tam byl….tam hluboko v jeho očích…Rozhodl jsem se, že přejdu do útoku! Koneckonců, tím nemám co ztratit…tedy ne nic důležitého…
Dokážu to.
"Dej mi jeden svůj polibek."
"Zbláznil si se!"zrudnul Naruto teď už pořádně. Podle toho jak zareagoval, to ode mě vůbec nečekal. Tedy ne nic v takovémto ražení. Já si ale nemohl pomoct. Už ne!"Máme zakázáno rozdávat naší nevinnost…"bránil se dál, ale já se rozhodl, že ho nenechám tentokrát utéct!
"Ale jen do doby než přijde váš čas, ne?"
"Ten čas ale určuje Bůh a ne mi!"vymlouval se Naruto dál! Moc dobře jsem v něm viděl stejnou zeď, kterou má strach přeskočit,…nebo jen obejít…na sekundu se jen občas podívá…ale to nestačí! Mě ne!
"Jen tvoje výmluva, jako na všechno!"
"Co tím myslíš?!"
"Chvástáš se tu, jak se svým Pánem nesouhlasíš, ale aby ses odhodlal k činům, to ne!"rozkřikl jsem se, jelikož už jsem tu směsici vzteku a lítosti už v sobě nedokázal držet!
"Ale já se odhodlal, Sasuke!"řekl mi na obranu! "Zachránil jsem ti život, místo, abych ho ukončil!"
"A porušil si tím vůbec něco, kromě nevyřčeného kodexu, že já sem s rodu zlých?!"vytknul jsem mu.
"Já…"
"Takže ne!"nenechal jsem ho a udělal pár kroků k němu! "Sám mi nevěříš a chceš to po mně!"
"To přece není to samí!"řekl dotčeně a pár kroky se taky přesunul blíž ke mně!
"Jako že si nejsme rovni?!"řekl jsem naštvaně! "Měl by ses poslouchat Naruto!"dodal jsem! "Ty měníš názor z minuty na minutu!"to už jsem máchal rukama a dokonce zapojil i křídla!
"Já nic neměním!"řekl mi stejným tónem! "Jen se ti snažím porozumět!"a taky zapojil křídla! "Ale ty mi jen dokazuješ, jak je to marný!"řekl vyčítavě a já věděl, že má naše hádka fakt špatný spád!
"Vždycky to bylo marný!"křikl jsem další vzteklou větu! "Jen sis to zatím nedokázal přiznat!"
"To jako, že jsem tě měl zabít?!" napodobil mě Naruto! Oba jsme možná nechtěli, ale stalo se…
"Jo to měl!"řekl jsem a chtěl to zastavit. "Alespoň bych se tu teď s tebou nemusel kamarádíčkovat!"
"Jak si přeješ!"řekl Naruto, vytáhl odněkud dlouhý meč a rozmáchl se po mém krku!
…..
Minuta se v tomhle rozpoložení zdála být strašně dlouhá a mě pomalu začalo docházet, jakou chybu jsem udělal, když jsem ho zahnal do kouta! Už to ale nešlo zvrátit a tak tu teď stojí přilepený ke zdi a u krku mám meč mého opeřence, který mi před několika týdny zachránil život, i když měl udělat opak! Zamračil jsem se, jelikož se zastavil v půlce a jen trochu mi narušil kůži na krku! Tekla mi krev!
"Na co sakra čekáš?!"zeptal jsem se, ale nijak se nebránil! Nevěděl jsem, zda to udělá nebo ne….
"Nevím!"křikl a dál měl sklopenou hlavu kousek od mého hrudníku! Ušklíbl jsem se! Hra je u konce!
"Takže si fakt jenom srab!"poznamenal jsem naštvaně! "Nic jiného jsem si ani nemyslel!"
"Hajzle!"křikl Naruto a trochu přitlačil na svojí čepel! "Nechápeš to…!"
"Nechápu co?!"řekl jsem. "Že se klepeš strachy!"dodal. "Že nedokážeš nic jiného než…."
"Sklapni sakra!"křikl a zvedl ke mně naštvanou uslzenou tvář s náznaky růže! Je konec….
"Měl by sis konečně přestat hrát na bezchybného andělíčka vysvoboditele, Naruto!"řekl jsem naštvaně! "….protože to jediné, po čem už pár dnů toužíš, jsou jen a jen moje ústa a to je fakt….!"
…..
Nemyslel jsem si,…ani v těch nejdivočejších snech…které jsem stejnak poslední dobou neměl, že se stane to, co se stalo! Že udělá…to, co udělal! Než jsem stačil dokončit svojí konečnou myšlenku, která měla jasně podkopnout veškerou jeho víru a naději týkající se mojí osoby, chytil mě dost hrubě za moje krátké vlasy a přitáhl si můj obličej až těsně k tomu svému! Ve chvíli, kdy se jeho jemná a hebká ústa dotkla těch mých, se mi jaksi zastavil dech! Srdce mi vynechalo pár úderů, než se dalo do zběsilého běhu, který jsem nedokázal zastavit ani, když nechal svůj meč zmizet a jeho andělská jemnost zmizela s mé bezprostřední blízkosti! Pustil moje vlasy, otevřel oči a s rudou tváři se na mě neurčitě pousmál. Pak se s pomalými kroky došoural k posteli, kde si sedl a s rudou tváří si přejížděl po svých rudých rtech….Nadechl jsem se…
"T-tys mě políbil…."zakoktal jsem, i když jsem to tedy vůbec neměl v plánu.
"Jo."řekl jen s klidem.
"Myslel jsem, že to máš zakázaný?"podivil jsem se a pořád nedokázal uvěřit tomu, co se právě stalo.
"Mám."
"Tak proč si…?"začal jsem a cítil, jak mě to nejen že zajímá, ale taky…horkost v mojí tváři narostla.
"Nesklapnul bys."poukázal Naruto na fakt a pak se trochu ušklíbl. "Byla to jedna ze dvou možností."
"Co byla ta druhá?"řekl jsem, a když se nedíval, přejel si po vlastních rtech. Pořád byly rozpálené.
"Podříznout ti krk."řekl Naruto a podíval se do mých očí s upřímným pobavením…
"Celkem logická volba."řekl jsem uznale a vracel naší konverzaci do normálních kolejích….
"Já na logiku moc nejsem."přiznal Naruto a to nebylo poprvé. Usmál jsem se.
"Všiml jsem si."
Dívali jsme se na sebe. Jen, dívali. V tu chvíli jsem ani nechtěl nic jiného, jen pozorovat jeho rudou tvář, jeho oči s malými slzami v koutcích a jeho neodolatelná ústa,…která se občas naprázdno otevřela, ale nic kromě vzduchu s nich nevyšlo….sám jsem hodnou chvíli neměl odvahu cokoliv vyslovit, natož…něco smysluplného sdělit…
"Ty to cítíš taky, že jo?"zeptal se Naruto a přerušil tím ticho jako první. "Ty zvláštní pocity?"
"Bohužel."přiznal jsem, jelikož zapírat něco takového s rudou tváří nemělo smysl.
"Rozumíš tomu?"
"Ne."řekl jsem a smířeně vzdychl. "Vím jen to, že to jen tak nezmizí."Naruto udělal podobnou grimasu, pak sklopil hlavu a sledoval nervózně svoje kolena. Kdybych seděl, dělal bych určitě něco podobného…takhle jsem musel studovat přebílený koberec, který mě oslepo….
"Co budeme dělat?"zeptal se mě Naruto ale hlavu nezvedl. Vlasy mu zakrývaly toužící oči….
"Dokážeš se tomu bránit?"na to jsem se musel zeptat…svojí odpověď jsem totiž znal.
"Už ne."
"Tak to necháme plynout."řekl jsem jen a přešel s klidem k Narutovi. Rozcuchal jsem mu vlasy a posadil se opatrně vedle něj. Nechtěl jsem ho vyděsit nebo tak něco….myslím, že moje sadistický chování pro dnešek stačilo….možná jsem to přehnal….
"Ale já tě nesmím líbat, Sasuke."řekl mi Naruto a mě přišlo, že to spíš říká sám sobě. "Už teď jsem ti vlastně dal kousek svojí nevi…."dodal a zvedl ke mně lítostivý obličej, ve kterém byl znát boj.
"Líbilo se ti to?"zeptal jsem se upřímně a sledoval jeho modré oči.
"Víc než by mělo."přiznal a nijak se nesnažil uhýbat….Nesnažil jsem se vysmívat. Jen se ptal.
"Chceš to zažít znovu?"
"Mám strach, že jo."opět přiznal můj opeřenec….asi už toho měl taky dost. Zapírat sám sebe není zdraví a ani nijak příjemný. Pousmál jsem se a stále udržoval náš oční kontakt, který nabíral na síle.
"A dovolíš mi to?"řekl jsem a strašně se divil, jak potichu a jemně to říkám.
"Jako, že bys….?"řekl nervózně Naruto a jeho růže vůbec neustupovala, spíš naopak…
"Přesně."
"T-to nejde,…kdyby se to někdo dozvěděl, tak ty…"začal neochotně protestovat. Já se jen pousmál.
"Komu bych to asi tak říkal?"
"Já nemyslel teb….!"obořil se Naruto a pomalu se dostával do svojí obvyklé nálady. Toho jsem využil.
"Chci tě políbit, Naruto."řekl jsem na rovinu a čekal, jak se k tomu to výroku postaví.
"Já,…t-to…."
"Můžu?"zeptal jsem se a naklonil se až k jeho rudému obličeji. Dotknul jsem se svým čelem jeho a…
"Můžeš…"zašeptal rozhodně a já se jemně dotkl svými rty těch jeho. Náš první polibek. Teda druhý.













A další dílek na scéně
Zvrat číslo jedna 