4. září 2012 v 21:56 | Konduto
|
Vrah
Itachi Uchiha / Ichiro Umiya
Narutovo bývalý domov byl obsazen cizí rodinkou….očividně podle zářivě žluto-selené schránky a růžového kola s přídavnými kolečky, které bylo opřené vedle vchodu. Kisame dál seděl v autě a něco tam studoval v deskách od Madary. Myslel si, že snad zapomenu na tu jeho poslední provokaci tak, že mě teď pár minut bude ignorovat a dělat jako že pracuje. Pitomec! Otočil sem se k hlavnímu vchodu a snažil se je otevřít náhradními klíči, který sem našel pod květináčem. Lidé jsou pořád stejně předvídatelní. Obzvláště ti, kteří žijí v páru.
Uvnitř jsem nenašel nic zajímavého, prostě rodinný domeček. Plus samé hračky. Rozhodl sem se prozkoumat půdu. Většina lidí, co se stěhuje tam vždycky něco nechá….zejména ti, co se stěhují na rychlo. Otevřel sem tedy dveře na půdu a vystoupal příkré schody. Jako každá půda i zde byl děsný binec. Přesto jsem byl schopný oddělit věci dnešních majitelů a předešlých majitelů. Bylo tam pár beden, ve kterých sem našel nějaké fotky a pár bot. Nic, co by se dalo použít….až….
"Páni, to je hnus."lekl sem se, když mi Kisame oznámil tak brilantně svůj příchod na půdu.
"Neumíš klepat."
"Chtěl sem tě postrašit, ale pak sem zahlédl…."
"To je jedno. Tam u tvých nohou je ještě jedna bedna, která je staršího data. Podívej se do ní."
"Jak je libo."řekl jen a udělal bez sebemenšího zaváhání to, co jsem mu řekl. Asi po deseti minutách sem ve svých rukou držel druhé velké nic. Zato můj parťák se nejméně tu samou dobu něčemu směje. Musel předpokládat, že to dlouho nevydržím a zeptám se ho……ani sem neměl moc na výběr.
"Co je? Máš něco?"
"Víc než to. Podívej se sám."přešel jsem k němu a podíval se mu přes rameno. Pozorně jsem četl, a čím víc sem se toho dozvídal, tím víc se mi zvětšoval úsměv na tváři. Kisame si toho všiml a rozhodl se využít situace.
"Zato si zasloužím odměnu, no ne?"řekl a nahnul se ke mně blíž.
"Od Madary jistě získáš velké uznání."řekl sem a vzdálil se od jeho ramene.
"A co takhle mi dovolit jednu věc na tvým….."řekl a postavil se vedle mě.
"Na to zapomeň, nemáme čas. Pokud sis to ještě neuvědomil, tak…."řekl sem, ale byl přerušen jeho ústy, kterými si bral svou odměnu…..a to na těch mých.
"Díky."řekl a mrkl na mě.
"Parchante."řekl sem jen a sledoval, jak schází schody a odchází do spodních pater.
"Neříkal si, že spěcháme? Tak pojď."řekl mi Kisame zvesela a já se moc přemáhal mu jednu nevlepit.
"To si s tebou vyřídím."řekl sem a slezl s půdy dolů. Zavřel sem naštvaně dveře a obešel svého….no parťáka. Ten se jen pousmál.
"Později?"řekl a dál se šklebil.
"Samozřejmě. Teď jdeme."řekl sem ledově a vyrazil k autu.
Druhé útočiště bylo na druhé straně Tokia. Mě ale nahlodával strach. Proč mi Sasuke ještě nevolal? Ani Madara mi nic nevzkázal…..Nikdo se mi neozýval. Něco je špatně, hodně špatně. Otočil sem se na Kisamemho a ten si mě párkrát od volantu prohlídl, než pochopil a otočil auto na druhou stranu! Pak přišlápl pedál a uháněl směrem, kde sem nechal svého malého bratříčka!
"Je ti jasný, že už to tam budou mýt pod kontrolou chlupatý, že jo?"
"Musíme vytáhnout ten převlek s akce Jaro."řekl sem a kousl se do rtu. Nebudeme sice nápadný ale jestli znají naše obličeje, tak budeme v háji.
"To myslíš vážně?"zeptal se mě Kisame.
"Připrav se."řekl sem a byl rozhodnut.
"Sakra. Myslíš to vážně."pak už Kisame neremcal a zastavil kousek dál od toho zmatku, kam jsme se dobrovolně chystali.
Když jsme byli hotovi, vyrazili jsme rovnou předními dveřmi. Nikdo nás nezastavil ani nepodezříval. Proč taky? Co by vrah dělal na místě činu…..Ale já si chtěl něco ověřit.
"Promiňte,…"poklepal sem nějakému staršímu muži na rameno a čekal, až se otočí.
"Ano?"řekl ten muž a zaklapl desky v ruce. Pak si zapálil a s nezájmem si mě prohlížel.
"Jsme tu na příkaz vašich nadřízených. Jsou přítomni?"řekl sem jen. Kisame jen pozoroval okolí.
"Bohužel. Žádný není, Pane."řekl muž, pousmál se a foukl kouř do strany.
"To je nemilé. Vaše jméno?"pochopil sem a byl ve střehu.
"Asuma Sarutobi."řekl muž a tak divně se zatvářil, jakoby neměl rád tyhle dvě slova. Takže tohle je potomek slavného Sarutobi Sasukeho. Jeho otec žije v Takatě.
"Těší mě. Takahiro Sato."řekl sem a abyste věděli, není to jen tak vymyšlené jméno. Je dost známé ale jen málo toho člověka viděl na živo.
"O, to je mi čest. Jak jste se to dozvěděl."řekl Asuma-san a opět se pousmál.
"Prosím vás, už teď jsou toho plné zprávy. Co se ale ve skutečnosti stalo, pane kolego? Vražda, sebevražda?"řekl sem a dělal, že mě to moc nezajímá. A že sem tu je pracovně.
"Dalo by se říct, že obojí."řekl Asuma-san a já nadzvedl jedno obočí. Muž přede mnou se opět podíval do desek, které měl v ruce a vyfoukl další oblak kouře.
"Prosím?"zeptal sem se.
"Podle správ s balistiky, které mi přišli asi před pěti minutami, to vypadá na přestřelku."
"Přestřelku?"řekl sem a vůbec mě to nepřekvapovalo. Dorazili sem místní a ty dostali nafrak a pak přijel tenhle velitel a dává to tu do pucu.
"Jo, znáte to, ne? Pět lidí střílí a každého zasáhne jeden ze čtyř."řekl a podrbal se na hlavě. To už mi bylo divné. Asi sem opět….Koukl sem se na Kisameho a ten měl stoprocentně stejné pocity.
"Takže pět mrtvých?"zeptal sem se a posunul si brýle na nose. Tuhle atrapu docela nesnáším.
"Přesně tak. Když sem do toho pokoje přišel, bylo mi to hned jasný."řekl a znovu vyfoukl.
"Už jste je odnesli?"zeptal sem se. Musel jsem vidět ty těla.
"Ne. Zatím s nimi nikdo moc nehýbal. To jsou ty městský předpisy."řekl a podíval se po svých pobíhajících lidech.
"Směl bych je vidět?"zeptal sem se a jasně na něm viděl, že se mu to nelíbí. Ale podle jeho odpovědi, sem měl za to, že se mu hlavně nelíbí moje morální vychování.
"Ale jistě, pokud vám nevadí pohled na tři mrtvý chlapy, jednu ženu a…."řekl sarkasticky, ale byl přerušen svým podřízeným, který k němu spěchal.
"Pane!"řekl a trochu se vydýchal.
"Co zas?"řekl Asuma-san a prohlížel si mladíka i nás.
"Máte telefon, Pane."řekl ten mladík a narovnal se. Asuma-san si povzdechl.
"Už jdu. Odveď tady pány do druhého patra. Chtějí vidět mrtvý mafiány."řekl a mě se málem zastavilo srdce. Kdyby do mě Kisame nenápadně nešťouchl, tak bych vypadl ze hry.
"Ji-stě."řekl mladík nejistě a uklonil se.
"Tak zatím. Pánové."řekl Asuma-san a zmizel někde v chaosu.
Sevřelo se mi hrdlo, když sem uviděl tu scénku před sebou! Ten hloupý červený koberec mi ještě umocnil mé stávající pocity! V jednom rohu, skoro u dveří ležel Pein s prostřeleným hrudníkem! Kosek od něj ležela Konan s prostřelenou hlavou! Uprostřed Zetsu taktéž s prostřelenou hlavou! Za gaučem ležel Orochimaru s prostřeleným srdcem! A……
"Nedívej se tam!"řekl Kisame a přitáhl si mě k sobě! Navíc mi dal ruku přes oči! Vůbec mi nedošlo, že mladík odešel a nechal nás tu! Jediné, co mě zajímalo, bylo to poslední tělo…, i když sem to věděl….
"Pusť mě, Kisame! A to hned!"křikl sem a bylo mi jedno, jestli nás někdo uslyší!
"Jak chceš."řekl a splnil, co jsem chtěl. Sundal mi ruku s očí a já sem tak mohl pohlédnout pod okno!
Nehýbá se……Tohle ne…..Ne, ne, ne!
Rychle sem k Sasukeho bezvládnému tělu přiskočil a kontroloval životní funkce! Nic…on….on je….Podíval sem se do jeho obličeje a snažil se ignorovat všudypřítomnou krev. Tohle ne. Pohladil sem ho po tváři a pak si jeho hlavu přitulil opatrně na svojí hruď. Nedokázal jsem, nedokázal jsem to v sobě dusit a tak…..tak sem se prostě rozbrečel. Slzy mi začaly zatemňovat okolí a já raději zavřel oči! Proklínal sem celý svět a přísahal pomstu!
"Je mi to líto ale…musíme jít."přikývl sem, ač nerad a položil opatrně Sasukeho zpět.
"Já vím…….Za tohle ale zaplatí."tentokrát přikývl Kisame a já ho s odplatou v očích následoval.
Svědek
Naruto Uzumaki
I když to bylo jen přes mobil, slyšet výstřel bylo pro mě jako zástava srdce! Postavil sem se a telefon upustil na zem. Celé moje tělo bylo v šoku a já si samo sebou myslel to nejhorší! Ani sem se nepodíval na kapitána Yamata a rychlými kroky vykulhal ven s té posluchárny cizích rozhovorů! Venku sem se chtěl dát do běhu, ale moc mi to nešlo! Po asi pěti sekundách sem se musel opřít o stěnu a vydýchat se! Bolelo mě celý tělo a moje srdce vynechávalo údery! Nedokázal jsem se zklidnit! Nedokázal sem se uklidnit! Co když,…co když Sasuke……Nechtěl sem na to ani myslet a vyrazil sem dál po chodbě! Musím pryč! Musím zpátky,…přesvědčit se, že….
"Naruto?"ozval se Yamatův hlas.
"Ne!"řekl sem a dál kulhal po chodbě.
"Uklidni se. Nejsi ve stavu…"mluvil dál jemně Yamato a fakt se snažil, ale já měl jiné myšlenky a jiné priority!
"Mlčte! Já musím……!"řekl sem a zakopl! Než sem ale dopadl na zem, Yamato mě chytil.
"…Tu zůstat!"dopověděl za mě něco, co sem nechtěl říct!
"Ne!"řekl sem a snažil se vymanit s jeho sevření! Nešlo to, byl sem moc zesláblý.
"Naruto! Ničemu nepomůžeš, když tam teď vyrazíš! Navíc by ses ještě neměl hýbat, po tom…"
"Ne!"přerušil sem opět jeho kázání a trochu si musel přiznat, že se chovám hrozně.
"Na…."řekl a divil se, že sem se otočil, hlavu si opřel o jeho hruď a bouchnul do něj při každým slově…
"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne!!!"
"V pořádku. Jen klid,……jen klid."řekl jen Yamato a pohladil mě po hlavě.
Seděli jsme takhle ještě pár minut, než sem se uklidnil a nechal se odvést do toho pokoje pro zvláštní a zraněné pacienty. Dostal sem nějaké léky na bolest a sedl sem si na postel. Yamato mě hlídal, dokavaď někdo nezaklepal na dveře a oznámil nám, že moji rodiče jsou už na cestě.
"Uděláme dohodu. Nechci tě hlídat jako malýho fakana. Takže tu vydrž, než přijedou tvoji rodiče a pak tě vezmu, kam budeš chtít."
"Fajn."
"Dobrá. Jdu něco zjistit. Takže si odpočiň."
"Jo."řekl sem jen a sledoval, jak zavřel dveře. Nedalo mi to a já si musel lehnout. Byl sem nějak podezřele unavenej……Sakra! On mi dal i prášky na spaní! No bezva! Klížily se mi oči a tak sem se v posledních sekundách svého vnímání zaměřil na hodiny a zapamatoval si kolik je. Pak už nevím, co se dělo…pro…tože….ja…
"Naruto? Zlato, prober se."řekl mi ženský milující hlas. Pootevřel sem oči a úplně vyletěl do sedu!
"Mami!"řekl sem a objal jí. Zadíval sem se na židli vedle mé postele a tam seděl….
"Tati, já…..musím….."vzpomněl sem si na telefonát a na Sasukeho! Táta se na mě podíval tím nejvážnějším pohledem, který na mě před tím použil jen jednou! To bylo velmi zvláštní….vyděsilo mě to! A to až do morku kostí.
"Jsi si jistý, Naruto?"řekl a já začal hodně pochybovat.
"Jistý čím?"řekl sem a díval se střídavě do jeho ledového pohledu a smutného pohledu své mamky.
"Že tam chceš jet."řekl a očividně mu už někdo řekl, o co se jedná!
"Ano!"řekl sem a koukl se na hodiny! Úplně sem se vyděsil! Když sem usínal, bylo 17:20 a teď je o dvě hodiny víc! Venku už je tma a já ještě nic netuším a ostatní ví, zdá se víc než já!
Podíval sem se tvrdohlavě tátovy do očí a začal se oblíkat do mikiny. Mamka měla zoufalý výraz a jen mi pomáhala. Táta jen vzdychl a postavil se. Jakoby se s něčím vyrovnával, postavil se k oknu a nejmíň pět minut u něj stál.
"Tak pojď."řekl a já ho i s mamkou následoval do auta. V autě mě přepadl takový strach! Srdce mi bušilo a já ho nedokázal spomalit! Něco se stalo, určitě….moji rodiče…..takhle se netvářili od smrti babičky. Smrti…….ne, ne, ne! Tohle,….nechci tomu věřit!
Táta mě pořád sledoval ve zpětném zrcátku a sem tam sem měl pocit, že dělá velkou chybu, za kterou si myslí, že ho budu nenávidět. Nechápal sem, co jeho poslední dva obličeje znamenají, ale rozhodně to nebude nic pěkného!
Dorazili jsme na místo asi za deset minut. Už jen to mě děsně vyděsilo, protože to místo byla….
"Policejní Správa?"zeptal sem se a v duchu měl několik alternativ. Ani jedna se mi ale nelíbila a tak sem na to přestal myslet!
"Jen pojď."řekl mi táta a já ho poslušně následoval.
"Dobře."řekl sem jen. Mamka mě stále držela za ruku, jakoby se bála, víc než-li já.
"Už jste tu. Naruto, víš, co teď přijde?"řekl Kakashi-sensei a podal mi ruku na uvítanou. Vůbec jsem netušil, o co jde. Myslel jsem, že mě vedou za Sasukem!
"Ne."řekl sem popravdě. Kakashi-sensei se podíval na mého tátu a ten jen kývl.
"Potřebujeme identifikovat nějaké těla. Zvládneš to?"řekl a čekal na moji středoškolskou reakci.
"Těla? Proč já?"řekl sem a strach ze mě vůbec neopadl.
"Nejsme si jistí, ale mohli by to být členové Akatsuki-té mafie, kterou si viděl v akci."
"Dob-ře."řekl sem nejistě a v duchu se modlil, ať to jsou oni. To je asi hodně nemorální ale já si zkrátka nemohl pomoct.
Odvedli mě do pitevny, asi, kde leželo šest těl. Byly všechny pod bílou plachtou ale i tak jim ven čouhaly nohy. Trochu se mi zvedl žaludek, ale snažil sem se to moc nevnímat!
"Toho vzadu si nevšímej, to je z jiného případu. Ještě ho nikdo neuklidil."
"Zvládneš to?"zeptala se mě mamka a pohladila mě po hlavě.
"Zkusím to."řekl sem a nadechl se. Přešel sem k prvnímu tělu a….
"Nespěchej."řekl mi táta a já se uklidnil. Pak sem odhrnul plachtu. Ležela tam žena. Ta žena, co..
"Konan."řekl sem a Kakashi-sensei si to poznamenal.
"Pokračuj. V klidu."přešel sem k dalšímu a odkryl ho taky. Divnej chlap, co mě bodnul do nohy a několikrát to zopakoval…na toho nejde zapomenout!
"Zetsu."
"Jako třetí vezmi támhle tu."přešel sem k ní a udělal to samí. Kdybych ho neviděl už potřetí, asi bych nevěděl, zda je to vůbec člověk.
"Orochimaru."výborně ještě dva a mám to z krku. Žaludek mi ale dělá kotrmelce!
"Zvládneš ještě jednu?"zeptal se mě Kakashi-sensei.
"Klidně obě."řekl sem a pokračoval.
"Už si zelenej, Naruto."řekl mi táta, ale já neposlouchal a odkryl předposlední.
"Tohle je Pein."řekl sem a štrádoval si to k té poslední. V tom mě táta chytil za ruku!
"Tu nemusíš. Ta je jistá."řekl mi a odtáhl mě až k mamce.
"Kdo to je?"řekl se a chtěl to fakt vědět. Musel sem vědět, kdo po mě už nepůjde. A co se sakra stalo, že je polovina mých potenciálních vrahů po smrti? Že by zásah policie?
"Víme to. Na to se dívat nemusíš."řekl Kakashi-sensei a odložil tužku a papír. Byli připraveni ale na co? Že by to bylo něco tajnýho…..? Kdo….?
"Kdo to sakra je?! Řekněte mi to!"štvalo mě to! Strašně moc! " Proč mi to nechcete říct?! Já přeci…."řekl sem a koukal všem do obličeje než mi to došlo…..Ty jejich smutný a zoufalý obličeje, co na mě dělaj už od té doby co jsem se probral…..Ne, ne, ne! To nemůže být…"Ne…,….ne, ne…."
"Je mi to vážně líto ale…."začal Kakasi-sensei ale já ho nechtěl vnímat.
"Ne…ne, ne…"šeptal sem a pomalu se přešel k poslednímu tělu. Ani sem si nevšiml, že je menší než ostatní….až teď. Pomalu a opatrně sem odhrnul kousek hlavy, a když sem zahlédl havraní vlasy s bledým obličejem, zastavilo se mi srdce! V tu chvíli mi nikdo nedokázal nic říct…..
Ani předtím, ani potom…...
----......----......----
Nepamatuju se přesně, jak dlouho sem naříkal a brečel.
Ani jak dlouho sem byl u jeho mrtvého těla.
Ani na to, jak dlouho sem byl zavřenej v pokoji a nadával na celej svět.
Ani jak dlouho sem nechodil do školy.
Ani jak dlouho sem chodil k jeho hrobu.
Jediné, co teď po třech letech vím je, že to byla věčnost….Bolest ve mně stále byla a pořád je. Ani pravidelný chození k psychoušovi to nezlepšovalo. Začal sem si říkat, že to možná vzdám a zapomenu. Nebo skočím z mostu a bude mi hned líp. Možná i s ním.....
To bych ovšem nesměl byt Uzumaki Naruto. Já nejsem sobec……Jsem jen blázen, co chce znát pravdu! Nikdo mi jí totiž nechce říct a já se rozhodl pátrat sám!
Chci pravdu! Ať je jakákoliv! Ať si klidně všichni myslí, že jsem posedlej! Teď sem to totiž já!
Začínám!
KONEC - druhé části
To be continuation…..
Pokračování: Korunní svědek - "Překážka" je jen slovo
A tu je poslední část
Užijte si jí 