
Misaki:
Už hodinu sedím vedle Nowakiho a sleduju něčí zápas. Nějakej Shimizu Nara s Listové se pral s Chikou Hatsuno s Mlžné. Jejich zápas byl celkově nudný, protože ten kluk vypadal, že ho to vůbec nezajímá. Jen pro bystré oko, jaké bylo to moje, bylo zcela postřehnutelné, že tenhle Shimizu Nara není hlupák. Jeho strategické postupy byly unikátní, až sem někdy nedokázala pochopit, co tím a tím úderem zamýšlí. Tento souboj, který měl na starosti můj otec, byl v pořadí třetí, který uplynul od té události s Amateratsu. Když sem se na chvíli odvrátila od dvou soupeřů a rozhlédla se po stadiónu, napadlo mě pár věcí: Uzumaki Naruto tu není. Není tu ani nikdo z jeho rodiny. S Uchihů tu také nikdo nebyl. Celkově byly tribuny prázdné od Rokudaimeho ochranky a přátel. Stalo se snad něco?
Po vítězství Shimizu Nary přišly ještě dva nezajímavé zápasy a pak můj otec vyhlásil konec dnešních zápasů. Stejnak se už stmívalo a tak jsme se všichni rozcházeli. Někteří domů a někteří na ubytovny.
"Trápí tě něco, Nee-san?"zeptal se mě Nowaki, když lehce zaklepal na dveře od mého prozatímního pokoje. Podívala sem se do jeho tváře a snažila se, aby nic nepoznal.
"Ne. Nic."řekla sem a podívala se zpět z okna do tmy. "Už je večeře?"
"Ano. Půjdeš se mnou?"řekl a trochu se začervenal.
"Jasně."
Sešli jsme schody a v kuchyni se posadili vedle sebe. Matka s Shinem seděli hned naproti a v čele stolu samo sebou náš otec. Ochranka, složená ze tří členů Písečné, seděla u druhého stolu asi dva metry od nás. U nich, jak sem si všimla až po chvíli, seděl i Yori.
"Yori-san? Kde je Toshiro-san?"zeptal se Nowaki, když si asi domyslel mojí nevyřčenou otázku. Na osmiletého kluka, dobrý. Yori se na něj usmál.
"Neměj strach, Nowa-chan. Můj bratr je jen ospalí, zřejmě."řekl a já samozřejmě dělala, že sem nic neslyšela. Od té doby, co mě Toshiro uhodil, sem si jich obou nevšímala. Pravdou ale bylo, že mi bylo jasný, že něco chystají.
"Aha. Dobře."dodal Nowaki a otočil se ke své porci jídla.
Nevím, proč sem znovu pomyslela na Narumiho. Asi to bylo tím vzduchem, který náhle ztěžknul a tak byl každý nádech těžší než ten předchozí. Jeho nepřítomnost mě znervózňovala. Co se to se mnou děje? Myslela jsem si, že se tak cítím jen já, ale opak byl pravdou. Když sem se rozhlédla po ostatních, měli v obličeji podobné výrazy a pak to přišlo.
"Kazekage-sama! Špatné zprávy!"řekl vyděšeným hlasem příchozí posel. A spěšně se uklonil.
"Jen mluv."řekl mu otec a rozhodl se ignorovat jeho zapomnětlivost. Posel zdvihl hlavu.
"Shikamaru Nara mě pověřil, abych vám vyřídil následující události."
"A to jsou jaké?"
"Hokage-sama je momentálně v komatu, pane."
"Cože?!"ozvalo se k mému překvapení ode všech dospělých v místnosti. Mě chvíli trvalo, než mi došel smysl poslových slov. Uzumaki Naruto je v komatu? Proč? Jak?
"Co se stalo? Mluv!"řekla moje matka a jako jediná stála na nohou. Asi jí to hodně překvapilo. Nechtěla sem si to moc přiznat, ale mě ta zpráva taky zaskočila. Ještě, že umím tak perfektně předstírat.
"Podle všeho, použil jednu svou techniku, aby uzdravil vážná zranění svého syna."
"Kyuubiho mód."řekl můj otec věcně a posel překvapeně přikývl. Jak se zdálo tak sem nebyla jediná, která nevěděla, co to znamená.
"Kyuubiho mód? To je co?"zeptala sem se. Můj otec na mě stočil své oči a já poznala, že sem měla být ohleduplnější. Měl….měl o svého přítele strach. Sklopila sem své černé oči do stolní desky a čekala, jestli to přejde a odpoví mi.
"Naruto je jinchuriki, stejně jako já. To snad víš, ne?"řekl otec s klidem a já si říkala jestli ho někdy něco rozhodilo.
"Ano."
"Na rozdíl ode mne. Naruto zkrotil svého Bijuu, a proto dokáže používat i jeho chakru bez toho, aby mu více ublížila. Dalo by se říct, že jsou teď……na stejné straně."
"A to je Kyuubiho mód."dodala sem a pochopila tu sílu, kterou ten muž vlastně má.
"Správně."řekl mi otec a pak vstal od stolu. "Misaki, Nowaki. Jděte spát. Tohle bude dlouhá noc."
"Dobře. Pojď, Nowaki."řekla sem a vzala jediné dítě za ruku a odešla s ním pryč. Nemělo cenu tu s nimi být nebo protestovat. Stejnak s tím nic neuděláme.
V posteli, když sem se snažila usnout, sem přemýšlela o dvou věcech. O té podstatnější a to o zprávě Uzumaki Naruta a jeho stavu. A za druhé, i když nerada, o Narumim. Vůbec sem nevěděla, proč se mi zdá, že spolu ty dvě věci souvisí. A taky sem nev……dobře věděla sem, proč mi tak splašeně buší srdce ale to je vedlejší problém.
Narumi
Uzumaki Naruto
Komat kvůli zranění syna
….Uzu….maki……..
Pak mi v hlavě přeskočilo kolečko a já se vyzdvihla skoro rychlostí světla do sedu! Proč mi to nedošlo dřív! Podívala sem se na hodiny! Půl dvanáctý večer! Kašlu na to, do rána to nevydržím! Rychle sem vstala a hodila na sebe to první, co jsem našla! S botami sem se neobtěžovala a rovnou sem vyskočila s okna na tmavou ulici!
Běžela sem ulicemi asi patnáct minut, než sem stanula před domem, kde bydlel Hokage a celá jeho rodina. Předklonila sem se a chvíli se vydýchávala, než sem se rozhodla odhodlaně postavit a nedat na sobě znát obavu se vztekem, který mi momentálně koloval v krvi! Přeskočila sem vysokou zeď a ocitla se na zahradě. Nezapomněla sem se rozhlížet a tak sem si všimla hlídky dřív než ona mě! Zalezla sem rychle za roh a snažila se moc nedýchat! Povedlo se, nevšiml si mě! Šla sem opatrně a nakoukávala do místností! Kde jsi?
"Co tu sakra děláš?"řekl známí hlas a já se za ním v klidu otočila. Přede mnou stál někdo, koho sem tu nečekala.
"Uchiha Yusuke? Mohla bych se ptát na to samé."řekla sem a složila ruce na prsa. Chvíli si mě prohlížel, než znovu promluvil.
"Jenže já sem tu vítán. Což se o tobě říct nedá!"řekl a byl napjatý jak drát. Dával si pozor, neměla sem mu to za zlé, přece jenom viděl, co dokážu.
"Takže co? Zavoláš si posily?"ušklíbla sem se a čekala, připravená se bránit.
"Na tebe je nepotřebuju!"řekl a ušklíbl se taky. Dělala sem, že pro mě není soupeř a stále sem klidně stála bez jakéhokoliv předsudku.
"Já se nepřišla prát s ubožákem, který neumí mířit!"
"Jo?! A proč si tedy přišla?"řekl a já se mu zadívala do zelených očí. Trochu povolil ve svém soustředění a celkově se uvolnil. Co v mých očích proboha zahlédl? Myslela sem, že sem neproniknutelná!
"Já….no…., vlastně nic."řekla sem šeptem a otočila se na podpatku. Chtěla sem odejít, ale zaslechla sem za sebou kroky. Uchiha Yusuke se ke mně přiblížil o trochu blíž.
"Musela si sem zběsile běžet, podle stavu tvých nohou."řekl jemněji než před chvíli. Neotočila sem se a chladně odpověděla.
"Do toho ti nic není!"
"Jo, Yusuke. Do toho ti přece nic není."řekl další hlas, který mě donutil otočit zpět. Vedle Uchihy najednou stál nezraněný……..Narumi.
"Na……."zbytek sem spolkla a odvrátila svojí rudnoucí tvář jinam.
"Stalo se něco, Misaki?"řekl a udělal krok ke mně.
"Potřebuju s tebou mluvit."řekla sem a zadívala se do jeho nádherných modrých očí. Není pochyb. Nijak ho to nerozhodilo. Chvíli si mě prohlížel, než kývl na souhlas.
"Dobře….Yusuke nechal bys nás?"řekl Narumi ale stále se díval jen na mě.
"Určitě? Nemám….?"řekl pochybovačně Uchiha a stále si mě tak podezřele prohlížel.
"Nevidíš, že chcem být sami?"řekl Narumi a přitíhl si mě blíž k sobě. Trochu sem zrudla, ale nikdo to naštěstí neviděl, protože byla tma.
"Dd-dobře."řekl koktavě Uchiha a nervózně odešel. Narumi na mě mrknul a vzal mě za ruku.
"Promiň, ale nějak sem se ho zbavit musel."řekl a s malou růží v obličeji se na mě omluvně podíval.
"Jako by mě něco takového vykolejilo."řekla sem nezaujatě a úplně zapomněla na to, že mě drží za ruku. Povytáhl jedno obočí a pousmál se.
"Jasně……A teď, co potřebuješ?"řekl napřímo. Podívala sem se mu do očí a nadechla se.
"Proč si to neřekl rovnou?"
"Co jako?"řekl překvapeně.
"Tvoje celé jméno……si Uzumaki."řekla sem a poslední slovo řekla tišeji, než sem měla v plánu.
"Říkáš to, jako by to byla mentální vada."řekl a pousmál se.
"Takže si? Proč si mi to neřekl?!"řekla sem a nedokázala se netvářit naštvaně.
"Tak za prvé, nezdálo se mi to důležité a za druhé skoro všichni to ví!"
"Nemusíš být hned útočný! Můžeš za to ty!"
"Já? To ty sis začala! Jo, sem Uzumaki, máš s tím nějakej problém?"
"Jasně, že ne, Usuratonkachi! Jen….."řekla sem a hlas se mi zlomil. Otočila sem se k němu zády a objala svoje tělo. Nevím, proč se mi chtělo brečet. Ale jisté bylo, že to byl projev štěstí. Kousla sem se do rtu a snažila se nevydat ani jeden malý výdech, který by zaslechl.
"Tohle není to jediné, kvůli čemu si sem běžela bosá, že ne?"řekl mile a já se na něj neměla odvahu podívat.
"Když řeknu, že….že ne?"
"Tak řeknu, že si fakt roztomilá."podívala sem se koutkem oka přes své rameno a zahlédla jeho usměvavý obličej. Dokonce sem si všimla, že má stopy od slz na tváři. Jsem blbá ne roztomilá! Běžím sem plná strachu a nakonec ho tu sevřu za úplnou blbost! Jen sem ho chtěla vidět, mluvit s ním….uklidnit ho. Jeho otec je v komatu a on se na mě usmívá…….je silnější než kdokoliv koho znám….silnější než já……..Narumi…..
"Promiň."řekla sem šeptem a sklopila hlavu k zemi.
"Nic se nestalo, Misaki."
"Stalo! Já……"křikla sem, ale nevěděla jak pokračovat.
"Misaki, nikdo nemůže za to, k čemu se můj táta rozhodl. A ty už vůbec ne."
"Já vím ale, přesto…..je mi hrozně…."přikývla sem, ale radši se dívala jinam.
"Kvůli tomuhle divadlu?"řekl a povytáhl s úsměvem jedno obočí.
"Takže….ti nic není?"řekla sem šeptem.
"Ne, teď už ne."řekl stejně a čekal, až se mu podívám do očí. Udělala sem to.
"A můžu se ze…."
"Nic o jeho stavu nevíme. Ani já s Ayumi a ani Neji-san."vzdychl a tentokrát se jinam podíval on.
"Aha…..Je asi blbost ptát se tě, jak ti je?"zeptala sem se a čekala sem tentokrát já, až se na mě podívá. Udělal to ale……viděla sem ten jeho chvilkový vztek. Přesto odpověděl relativně klidně.
"To je."
"Promiň."řekla sem a trochu zrudla. Ani nevím, jak dlouho jsme tam naproti sobě stáli ale asi dlouho, když se si všimla až teď, že mě studí nohy. Přešlápla sem a po mém těle přejela husina, i když do teď sem byla rozpálená vztekem a….
"To už je podruhé za dvě minuty, co ses mi omluvila."řekl a já se s nafouklou tváří podívala do toho jeho šklebu. Ten blbec!
"Jak si můžeš v takový chvíli ze mě střílet, Usuratonkachi?!"řekla sem naštvaně a jednu mu střihla.
"Jsem Uzumaki, zapomněla si?"usmál se a dál na mě koukal. Musel si všimnout mých kratších šatů a lehké, krátké vestičky, která vůbec nehřála. Musela sem rychle změnit téma…! Pak mě něco napadlo, jsem fakt třída!
"A co tu dělá Uchiha?"řekla sem povýšenecky, skvěle se mi vedlo zakrývat nervozitu, kterou ve mně vyvolával jen tím, že vedle mě stál.
"Myslíš Yusukeho? Dneska tu spí i se svými dvěma sestrami. Jejich rodiče nejsou totiž doma."
"Starají se o Uzumaki Na…..tedy, tvého tátu?"řekla sem a strašně se divila tomu, že kvůli němu měním svůj dosavadní slovník.
"Sakura-sensei nespíš jo."řekl a zamyslel se.
"A Uchiha Sasuke?"zeptala sem se a udělala krok k němu.
"Zmizel hned potom, co tátu stabilizovali. Nikdo neví kam."
"Aha."řekla sem a dávala si vše dohromady. Zároveň se po očku koukala na Narumiho. Neměl na sobě už žádný obvaz a tak sem si ho mohla lépe prohlédnout. Byl mnohem hezčí než před tím a jeho oči mě fascinovaly. Trochu sem zrudla, když sem si uvědomila, co to vlastně dělám. Chytla sem ho za lem rukávu a upoutala tak jeho pohled. "Už bych měla jít, než si všimnou, že nejsem v posteli."
"Jasně. To by asi bylo blbí."řekl a zadíval se na moje nohy.
"Takže, uvidíme se zítra?"zeptala sem se opatrně a dal se na odchod. Ignorovala sem jeho pohled do zakázaných míst. Myslela sem, že se nic nestane, že odejdu, řekne mi jen ahoj ale ono ne!
Z ničeho nic mě chytil znova za ruku a přitáhl si mě blíž k sobě.
"Pevně se drž."řekl a než sem stačila zaprotestovat, už mě držel v náručí a skákal se mnou po střechách domů. Nezbilo mi vážně nic jiného než se ho chytit kolem krku a čekat, kam mě donese. Moje vlasy vlály za námi, jako rudý závoj a vytvářely jakýsi ocas rudé komety.
"Jsi blázen, Usuratonkachi!"řekla sem a opřela si unaveně hlavu o jeho hruď. Slyšela sem tlukot jeho srdce. Zrudla sem, když sem si uvědomila, že mu tluče moc rychle…..tohle není kvůli tomu, že běží.
"Kdo není?.......Bydlíš na ubytovně, číslo dvě, co?"řekl tiše a klidně.
"Jo……Zvládla bych to i sama!"řekla se a marně se snažila o ledové ostří v hlase. Pousmál se.
"Není slušný nechat jít dívku samotnou městem a ještě k tomu bosou."
"To přece není tvoje věc, v jakou hodinu, kde lítám bosá?!"řekla sem přesně tak naštvaně, jak sem chtěla. Přestal se šklebit a vydechl při dalším skoku do výšin.
"Teď už je."řekl šeptem, ale nepodíval se mi do očí. Díval se neohroženě před sebe a pevně mě držel v náručí. Já z něj nedokázala zpustit své černé oči, které teď nebyly stoprocentně ledové. Moje tvář zrudla a moje rty se pootevřely. Nechtěla sem ani mrknout…..
V tuhle chvíli, kdy mu vítr cuchal vlasy a v jeho modrých očích se odráželo měsíční světlo, sem se….do něj nenapravitelně zamilovala……….
Nowaki:
S mojí Nee-san se něco děje. Vím to na tu ty! Chová se divně, víc mluví a co je nejpodivnější říká ze spaní klučičí jméno. Co to znamená, to nemám nejmenší tušení.
Potom, co mě odvedla do pokoje a sama zapadla do svého, sem ještě chvíli koukal s okna. Přemýšlel sem, co všechno sem tu viděl a ještě uvidím….a taky o tom, co tu tak moc změnilo názory mojí krásné Nee-san. Zívl sem a naposledy pohlédl na oblohu plnou hvězd. Ráno moudřejší večera. Řekl sem si a zachumlal se do teplé peřiny.
Ráno sem se vzbudil jako první, což mě vůbec nepřekvapuje. Slezl jsem rychle těch pár schodů a oblékl si boty. Se snídaní sem si hlavu nelámal a rovnou vyběhl ze dveří ozbrojen tužkou a svým poznámkovým blokem.
Všude bylo tolik věcí, které sem si chtěl nakreslit a poznamenat, že jsem vůbec netušil, kde začít. Pak mě ale napadlo, že bych se mohl někoho zeptat…..co je tu zajímavé a na to odkud kam a tak. Rozhlédl sem se a viděl kolem sebe jen dospělé…s těma se moc bavit nechci. Chvíli sem bloudil, než sem si všiml malého parčíku, kde si hráli děti v mém věku, starší ale i mladší s rodiči. Doběhl sem až tam a každého si prohlédl. Kdo by mi tak mohl dobře poradit? Bylo tu velký výběr mých vrstevníků ale stejnak mě nejvíce zaujala hnědovlasá dívka, která si hrála na velkém pískovišti,….byla sama a přesto se usmívala. Kolem nestál nikdo, jen nějaký dospělý muž s delšími vlasy, který se ostražitě koukal bílýma očima na všechny strany. Tohle znám, mě sebou do parku taky táta dává takového týpka. Je to ochranka. Docela sem s ní tedy soucítil. Není to totiž vůbec pěkný, pak si s tebou nikdo nehraje.
Přistoupil sem až k ní a sledoval, co udělá ta její ochranná gorila. Ani se nehnul, ale sledoval mě.
"Ahoj."řekl sem a usmál se.
"Ahoj."zvedla hlavu a překvapeně si mě prohlédla. Všiml sem si, že má stejně bílé oči jako ten muž.
"Můžu?"zeptal sem se, když sem odtrhl své oči od těch jejich zvláštních.
"Jasně. Tady máš."řekla a s úsměvem mi podala lopatku a jeden menší kyblík. "Udělej prosím věž."
"Bez problému."řekl sem a pustil se do svého přidělaného stavebního úkolu. Stavitelství je taky psina. Je to moje druhá oblíbená věc na světě. Škoda jen, že mi vypadl fakt, proč sem za ní vůbec šel.













A je tu další delší slíbený dílek