Autorka: Miky
Žánr:Yaoi, hudební, romantica
Další díleček je tady. Je to divný, obvykle ho píšu po částech, ale dneska jsem si prostě jenom sedla k počítači a napsala ho celý najednou. To se mi snad ještě nikdy nestalo :D A ještě netradičně je celý jenom z pohledu Shiga. Užijte si ho a komentujte ;)
Zbytek pod perixem
SHIGERU
Byl jsem s Julliet venku skoro dvě hodiny, než jsme se vrátili zpátky domů. Bylo to jen pár dní, co jsem jí neviděl, ale ona byla ze shledání nadšená tak, jako kdybychom se viděli minimálně po roce, takže jsem neměl to srdce jí hned brát zpět a místo toho si s ní dlouze v parku hrál. Jakmile jsem odemkl dveře od bytu, Jully se prohnala kolem mě a začala šmejdit v bytě, jestli se tam náhodou něco neobjevilo a nakonec zakotvila v kuchyni - chtěla najíst. Já jsem jen tak zběžně prohlédl celý byt ale po Kimovi ani stopy. Že by nakonec doopravdy šel spát do auta?! Ptal jsem se s náznakem strachu sám sebe ale po té, co jsem Jully nasypal granule, jsem šel prozkoumat celý byt pořádně a našel ho spát na pohovce, oddechl jsem si. Byl na ní stočený, jelikož byla moc krátká, ale vypadalo to, že na ní spí schválně a ne, že tam jen tak omylem usnul. Chvilku jsem se na něj zadíval a sledoval jeho obličej. Blázínku! Spát mi tady na gauči. Co tě to napadlo? Říkal jsem si a odhrnul mu pár neposlušných vlasů, jenž mu spadly do obličeje. Mě ale nikdo na pohovce spát nebude. A obzvlášť ty ne! Počkej, to si ještě odneseš. Něco na tebe vymyslím. Zasměji se nad tím vším, co bych mu mohl udělat. Chvilku na to ovšem stejně opatrně strčím své ruce pod jeho tělo a snažíc ho neprobudit s ním přecházím do volného pokoje, který jsem vyhradil jemu. Chvíli ještě koukám na jeho klidný spící obličej. Nakonec odejdu k sobě a sám se svalím do peřin.
I přes velké nevole se po třetím zvonění budíku zvednu a po vyhození Julliet z postele, která ke mně, jako obvykle v noci přišla spát, vylezu a odeberu se do kuchyně udělat nám snídani. Z Kimova pokoje neslyším žádné zvuky a tak odhaduji, že ještě spí. Jen počkej, ještě si to tady se mnou pořádně užiješ. Usměji se, a než vychladne čaj, odejdu do koupelny. Obleču si svou uniformu, ale ihned vidím, že tohle mít na sobě nemůžu. Černé kalhoty, bílá košile, kravata a sako opravdu není styl pro mě. Alespoň ne, pokud to nějak nevylepším. Rychle zaběhnu do šatníku a vezmu si bílé tričko s nějakým černým potiskem. Natáhnu ho na sebe, na to košili a sako z uniformy, které si ovšem nechám rozepnuté. Kravatu rovnou odhodím kamsi do kouta. Pořád tomu něco chybí, dodám a po chvilce zkoumání sama sebe v zrcadle si uvědomím co. Chvilku na to visí na mém krku vojenská známka, na které je ovšem jméno Julliet a k poutkům na pásek si připnu řetěz. Vlasy jsem si geloval jako první, takže můj vzhled je dokonán a jdu vzbudit Kimíka.
"Zlato, vstávej." Šeptám opatrně a slabě s ním začnu lomcovat.
"No tak, broučku." Snažím se dál, i když očividně zbytečně.
"No tak! To už není sranda. I medvědi po spánku vstávají. Honem, nebo kvůli tobě přijdem pozdě!"
Pomalu začne otevírat oči a rozkoukávat se. Po chvilce se však prudce posadí a vytřeští na mě oči.
"Proč máš mojí uniformu!?" Vyjekne na mě a já si jen pohrávám s úsměvem, jelikož jsem přesně na tohle čekal. Těšil jsem se na ten jeho výraz.
"Nemám tvojí, ale svojí. Copak už jsi zapomněl, že teď budeme chodit spolu? A honem, nechci přijít hned první den do školy pozdě." Řeknu jako samozřejmou věc ale uvnitř se nehorázně směji. Kim jako střela vystřelí z postele a začne ve své tašce hledat svou uniformu. Netrvá mu to ani moc dlouho, když se začne svlíkat, ale pak si uvědomí, že tam pořád jsem.
"Nechceš odejít? Chtěl bych tady alespoň trošku soukromí!" Vytkne mi.
"Neboj, tady není nic, co bych u tebe ještě neviděl." Řeknu jednoduše a vidím, jak jeho tvář okamžitě nabrala barvu čerstvého rajčete. Vražedně se na mě podíval a než jsem stačil nějak zareagovat, vběhl i s věcmi na záchod a zamknul se tam. Jen jsem ho sledoval, jak odbíhá a šel ještě s Jully na procházku, připravujíc si plán odjezdu do školy.
Jak jsem čekal, Kim po mém návratu už dojídal jídlo, co jsem pro něj předtím připravil a tak jsme mohli rovnou vyrazit. Chystal jsem se akorát odemknout auto, když jsem si uvědomil, že se Kim nezastavil a jde v klidu dál.
"Ty se mnou nepojedeš?" Optám se ho, ale jeho odpovědí je naprostá ignorace. Zkusím to tedy nějak jinak.
"Nevím, jestli sis toho všimnul, ale pokud se mnou nepojedeš autem, tak první hodinu určitě nestačíš v čas."
Kim se zastavil a z kapsy kalhot vytáhl mobil, aby zkontroloval kolik je hodin. Věděl jsem, že mám pravdu, a když na mě nezačal chrlit žádné poznámky o tom, že to do školy určitě stihne, věděl jsem, že mám vyhráno. Nastartoval jsem auto a popojel k němu. Bez řečí si nastoupil, ale při tom se na mě ani nepodíval.
"Říká se 'Děkuji' dyštak. Vypadá to, že ti budu muset ještě sepsat pravidla, jak se máš chovat."
"Dík." Řekne jenom a kouká před sebe. Pro začátek mi to úplně stačí a rozjedu se do školy.
"Udělej mi tu radost a dělej, že mě neznáš." Řekne mi Kim, jakmile vystoupíme z auta a bez čekání odpovědi se vydá do školy. Byl bych šel za nim s tím, že to mu rozhodně splnit nemůžu, když jsem si všiml, že ke mě kráčí Imy, Reito a Haruki.
"Jak to, že jste přijeli spolu?" Zeptají se mě udiveně.
"Mám nového spolubydlícího. Daemin to zařídil." Odpovím jen a abych předešel náporu všemožných otázek, změním téma. "První den, jste nervózní?"
"Blbečku." Zasměje se Haruki a udeří mě do ramene. "Myslíš, že po tolika odehraných koncertech a vším, nám bude dělat problém první den na nové škole? Strašně se těšim. Vem si, jaký holky tady potkáme!" Odpoví nadšeně a všichni se vydáme do kanceláře ředitelky. Před dveřmi se setkáme ještě s Reitem, Clayem a Irim a jdeme na to.
Ředitelka je příjemná postarší paní, která jakmile nás spatřila, hned začala zářit. Celou dobu, co jsme strávili v její kanceláři, o nás mluvila, jako bychom byli to nejlepší, co zatím školu postihlo.
"Viděl jsi, jak se na nás celou dobu koukala?" Začal Clay, jakmile jsme vylezli z ředitelny.
"Jo! Vypadalo to, jako by snad s námi chtěla flirtovat nebo co." Začal se smát Reito.
"Jste paka!" Řeknu se smíchem a kouknu, do jaké třídy mám vlastně jít. Podle slov ředitelky, je 3.L v druhém patře, takže u schodiště se spolu s Imym rozdělíme, necháme jít kluky do tříd, kam byli zařazeni a sami jdeme do druhého patra. Dveře s nápisem 3.L byly až na konci chodby.
"Jste Shigeru Ichi a Imy Mizukami?" Ozve se za námi milý hlas. Souhlasně odpovíme.
"Já jsem pan Ósaka, váš třídní učitel. Asi brzy zjistíte, že nejsem zrovna dochvilný typ, takže se nedivte, že i teď jdu do hodiny trochu dýl." Odpoví a otevře dveře třídy. Všichni žáci se hned začnou přesouvat na svá místa a potom co vstoupíme se otáčet všude kolem sebe a něco si brblat. Koukni na ně! ... Woooow, ti jsou super! ... A nejsou náhodou z té skupiny co byla teď na tom festivalu? ... No fakt! ... Boží! Slyším reakce převážně od dámského osazenstva třídy. Lehce projedu celou třídu a zakotvím pohledem na druhé lavici u dveří. Nesedí tam nikdo jiný, než Kim a zírá na mě s otevřenou pusou.
"Ode dneška budeme mít ve třídě dva nové žáky. Mohli byste nám o sobě něco říct?" Začne učitel a koukne na nás.
"Čau, já jsem Imy Mizukami, zrovna jsem se sem přestěhoval. Mam rád čokoládu, miluji dobrou hudbu a hraní na bicí. Nesnáším špatné počasí a... To bude asi všechno. Jinak je mi 17." Dořekl a tak jsem začal já.
"Jmenuji se Shigeru Ichi, ale pro všechny jsem Shig. Zpívám a dál se učím na kytaru a klávesy. Je mi 18."
"Je tu něco, na co byste se chtěli kluků zeptat?" Řekne učitel směrem do třídy. Holky se začnou hned mezi sebou pošťuchovat, až nakonec z jedné vypadne: "Jste volní?" Přesně takovou otázku jsem čekal.
"Nikoho momentálně nemáme." Odpoví za oba Imy a lehce se uchechtne. Učitel nám přiřadí poslední lavici u okna a tak si hned jdeme sednout. Na hodinu se díky našemu příchodu skoro nikdo nesoustředil a tak učitel rezignoval se slovy, že dneska to nemá cenu a odešel ze třídy. Hned se na nás sesypali spolužáci a začali se vyptávat.
"Jste to vy, co hráli teď na tom festivalu?" Zeptal se jeden kluk, jako by si nebyl jistý.
"Bingo!" Řeknu jenom a hned na to se na nás navalí celá lavina otázek. Kluci, kteří byli celí nadšení do hudby se ptali mě a holky se nahrnuly k Imymu, který ovšem na jejich otázky a snahy flirtovat s radostí odpovídal.
"Jaký je to hrát před tolika lidma?", "Jsi nervózní před vystoupením?", "Kolik za jednu show dostáváte?", a další otázky, na které jsem snadno odpověděl. Všichni přišli k naší lavici, aby se o nás něco dozvěděli. Teda všichni, až na Kima a jeho spolusedícího. Po chvilce jsem se zvedl od kluků a zamířil k nim. Jakmile to zjistili, všiml jsem si, že se Kim snažil být co nejmenší. Bohužel se mu to nepovedlo, když seděl do uličky.
"Ahoj," zeptal jsem se ho, ale po jeho ignoraci jsem pokračoval. "Proč si ráno tak utekl?"
"Vy se znáte?" Zeptala se jedna z holek, které se přesunuli za mnou.
"Jo, on je totiž můj..." Odpovím a kouknu na jeho překvapený obličej.












Užasný, konečně mám co číst,
teď, když ségra nic nevydává tu bývají jen mé povídky
a upřímě, číst si vlastní tvorbu je uspokojující jen dvakrát
pak už to ztrácí kouzko 