12. dubna 2012 v 19:19 | Konduto
|
(+17)
Dívka (18)
Natsumi Maki
Tu zabouchlou holku sem v sobě přestala vnímat už před hodinou. Bylo mi špatně s nedostatku jídla a spánku. Do pokoje sem od včerejška nikoho nepustila. Nechtěla jsem s nikým mluvit ba ani nikoho vidět. Byl to hroznej pocit,……..ta díra v mém srdci,…..ta podlitina se s tím v žádném případě nedala srovnávat. Za boha sem netušila, co budu dělat. Teď, když sem sama……dokonce to i hrozně zní. Nevím kolik je, ale bude asi teprve devět ráno. Otočila sem se a zkřivila přitom obličej.
"Auuu."šeptla sem a raději se vrátila do stejné pozice.
Vím, že bych se mu měla jít omluvit, ale když já nevěděla jak. Mám přijít na jeho práh a říct:
"Promiň, ale mám od narození mezi nohama to samí co ty."to by asi moc nezabralo. Ale dojem bych rozhodně udělala. Bože já mám takový strach……..chybí mi jeho doteky a polibky……
Začala sem trochu vnímat čas, a proto sem zaznamenala, že na mých stolních hodinách ručičky ukazují dvanáctou odpolední. Žaludek se mi stáhl a zakručel……..no jo, když sem od včerejška nic nejedla. Někdo mi zaklepal na dveře……asi mamka, dělá si o mě starosti, když sem je nepouštěla dovnitř skoro dva dny.
"Zlato?"
"Hmm."
"Přinesla sem ti oběd, tak prosím otevři, ano."
"Nemám hlad jen…..Chci být sám."řekla sem a kašlala na to, že mluvím v mužském rodě. Popravdě vůbec nechápu, jak si v duchu můžu povídat v ženském a na ostatní v mužském rodě. Asi mi začíná hrabat.
"Naruto! Musíš jíst, slyšíš!"
"Ne. Jdi pryč, prosím."neměla sem na nikoho náladu. Jen by se mě snažili uklidnit,…..utěšit, anebo ještě hůř poučit, jaká sem blbka, že sem si s ním vůbec něco začala. Už to zase dělám, no skvělí!
"Jak myslíš."řekla mi mamka a odešla. Tác ale nechala za dveřmi, asi kdybych si to náhodou rozmyslela. Nechce se mi jíst, fakt nechce, i když můj žaludek říká opak. Ležela sem tedy dál a koukala na strop nad sebou. Od včerejška se ta podlitina vůbec nezlepšila ba ani bolest moc neustoupila. Možná proto sem se moc nevyspala. Obklad, který sem na to včera dala, byl už suchý, ale já byla příliš líná na to, abych ho šla znovu namočit. A pak sem zase zaslechla kroky na schodech….
"Naruto. Otevři a já slibuju, že tě nebudeme ani uklidňovat ani poučovat."řekl mi táta a očividně ho také trápilo, co se se mnou děje. Chvíli sem netušila, co mám na to odpovědět. Pak mi ale svitlo a já plácla něco, abych mohla být ještě nějakou dobu sama.
"Promiň. To není jen kvůli tomu. Já, dávám se dohromady."
"A jak dlouho ti to bude trvat? Tvoje maminka je zoufalá už teď. Tak buď chlap a vypořádej se s tím ve stoje! Ukaž jí, že se nemá čeho bát……………..A mě taky."dodal a mě jeho slova tak ponížili. Měl pravdu, krčím se tu jak nějaká holka a brečím, i když vím, že se tím nic nezmění. Zatracenej Satoshi!
"Tati, já……..nemůžu. Ne teď."
"Dobře, ty tvrdohlavej mezku. Ale…….začni alespoň jíst."
"Zkusím to."
"Fajn. Máš tu něco za dveřmi, takže…………"najednou se ozval zespoda zvonek a táta přestal mluvit. Že by někoho čekal. Asi Kakashi, v poslední době mě jeho zprávy nezajímaly. Bylo to pořád stejné a navíc sem byla šťastná……i když díky tomu hloupému převleku a díky tomu hroznému svinstvu co se mi stalo!
"Tati, co se děje?"optala sem se, ale ve skutečnosti mě to moc nezajímalo. Můj táta to v mém hlase asi poznal,……..přesto zněl jeho hlas tak divně.
"Právě že nic."
"Ta….?"nestačila sem doříct, protože odběhl dolů a otevřel dveře. Pak už sem nic neslyšela a tak sem otočila hlavu zpět na strop a zavřela oči. Nechtěla sem usnout, jen mě nějakým zvláštním způsobem dostihla únava. A tak sem platila za včerejší nevyspání……….Chvíli sem nad sebou měla obraz Satoshiho, který se ne mě usmívá a pak zmizel a objevil se ten, který mě zmlátil na té párty…..
Kluk (18)
Satoshi Umiya
Když sem zaklepal na jeho dveře, vůbec sem netušil, co mu mám říct. Zaslechl sem nějaké kroky a pak jeden z jeho rodičů otevřel dveře. Chvíli na mě koukal a já koukal na něj.
"Je doma váš syn?"řekl sem a čekal tu hloupou odpověď.
"Jaký syn?"
"Nechte toho, víte, že to vím."řekl sem a sledoval jeho obličej. Byl stejně nečitelný jako můj.
"Vím, že to víš. Ale stojíš venku a nikdo jiný to vědět nemusí."řekl a já v něm určitým způsobem poznal sám sebe. Byl jiný než on. Myslím povahově.
"Pardón. Je tu?"řekl sem a přivřel oči.
"Kde jinde by měl být?"řekl a uvolnil atmosféru tím, že se trochu pousmál.
"Vy mě za ním nepustíte, že ne?"řekl sem trochu víc zoufale, než sem chtěl.
"Záleží na tom, co chceš dělat."
"Sám nevím. Lhal mi."řekl sem naštvaně a podíval se jinam.
"Ty si mu vždycky říkal pravdu?"optal se a zvedl jedno obočí. To mě popudilo.
"Nebraňte ho laskavě."
"Musím, sem rodič."řekl a usmál se mojí reakci, která byla si hodně roztomilá.
"Jak,….jak je mu?"no skvělí, už začínám koktat.
"Žije. Zatím."řekl a udělal tu hloupou zamyšlenou grimasu. Tu, kterou umí i on.
"Co tím myslíte?"trochu mě to vyděsilo.
"Od včerejška nejí a nepije………bojím se, že ani nespal. Kushina nespala taky, má o něj strach."
"Můžu za ním jít a……?"nedořekl sem.
"A rozbít mu hubu. Jo to mám taky v plánu, až otevře dveře."řekl a já se díval na toho rádoby naštvaného muže, který se na mě pořád usmíval.
"Aha, na jaký straně má okno?"zeptal sem se a vůbec nečekal, že mi nebude bránit.
"Na levé."
"Díky."řekl sem nevěřícně a otočil se na odchod.
"Kushina nesmí vědět, že si tady, zabila by tě. Tak se snažte nedělat kravál."varoval mě šeptem.
"Beru na vědomí."pousmál sem se a pokračoval.
"Jo a prosím tě, donuť ho něco sníst."dodal, než zavřel dveře.
"Dobře."řekl sem a obešel jejich dům.
Vyšplhat do druhého patra po jednom ze stromů nebyl žádný problém. Ještě, že mám tak dobrou fyzičku. Postavil sem se na parapet a otevřel pomalu okno do jeho pokoje. Mám kliku, že ho zapomíná zavřít. Opatrně sem se postavil na koberec a snažil se nedělat rachot. Zavřel sem okno a rozhlédl se. Ležel na posteli a očividně spal. Byl tak neskutečně roztomilej. Vůbec se neobtěžoval sundat ty dlouhé zlaté vlasy………a k tomu všemu měl na sobě jen delší tričko a fakt krátkou fialovou sukýnku. To, že to tričko měl do půli vyhrnuté, sem se snažil nevnímat a soustředil se na ten obklad. Musel tam mít podlitinu, potom jak sem ho včera praštil.
Přistoupil sem k jeho posteli a sedl si vedle něj. Ani s nedokážete představit, jak mě to lákalo,….se na něj vrhnout. Opatrně jsem se podíval pod ten obklad a sledoval, co sem mu udělal. Tohle fakt musí bolet. Vzal sem tedy ten hadr a šel ho namočit do jeho koupelny. Když sem se vrátil a sedl si zpět vedle něj, nečekal sem nic…….přiložil sem studený obklad na ránu a……
"Auu, to stu…..!"řekla šípková Růženka a nestačila se divit, koho to chytla za ruku. "….dí."dodal.
"Jak si to sakra představuješ?"řekl sem naštvaně.
"Co? Co tu sakra děláš?! Jak si se sem proboha dostal…….?!"
"Oknem, ty hlupáku! Máš co vysvětlovat!"
"Ani bych neřekl….."
"Přestaň a radši mi řekni, proč nejíš?!"řekl sem. Koukl se jinam a dělal nafučenýho.
"Stejnak tě to nezajímá."Zrudnul a já věděl, že jeho pocity jsou pravý. Jak může pochybovat o mně?
"Tak to prr! Jíst budeš a spát taky, o to se postarám!"řekl sem a dal mu menší pohlavek.
Svědek
Naruto Uzumaki
Nedokázal sem se ani pohnout. On je tu se mnou a dokonce mu vadí, že se snažím zničit. A přitom si určitě říká, že mě nezná, ale to není pravda. Jediné v čem sem kdy lhal, bylo moje pohlaví. Nic víc, choval sem se stejně, jako se chovám, když sem kluk. Ve chvíli kdy mě seřval, se zvedl, otevřel dveře do mého pokoje a vzal tam jeden s táců s jídlem. Zavřel zase dveře a znovu se ke mně posadil. Dal mi tác na klín a čekal. Podíval sem se mu do očí a věděl, že to myslí vážně. Proto sem vzdychl a dal se do jídla. Takhle rychle sem ještě nejedl. Po pár soustech mému mozku došlo, jakej mám ve skutečnosti hlad. Když sem byl hotový, Satoshi mi přinesl ještě jeden tác, ale nic neřekl. Když sem se dostatečně najedl, odnesl tácy zpět na chodbu a zabouchl dveře. Pak zůstal stát a díval se na mě. Nevypadal sem nejlépe. Byl sem nevyspalej a rozcuchanej. Dokonce sem na sobě měl tu hroznou krátkou sukni.
"Jak se vlastně jmenuješ?"to mu to do teď nikdo neřekl? Chvíli sem váhal mu to říct. Nechápu proč? Nějakej špatnej pocit…….zahnal sem ho myšlenkou….teď ví, že sem kluk, tak co víc můžu ztratit?
"Naruto."řekl sem….. "Uzumaki Naruto."dodal sem a čekal na jeho reakci.
"Co sis sakra myslel? Že na to nepřijdu?"
"Ne. Bylo mi jasný, že to jednou praskne…."řekl sem a s těžkostmi se posadil na kraj postele.
"Třeba v posteli?"řekl, ale neušklíbl se. Zvedl jen jedno obočí.
"Dostal by si infarkt."řekl sem a oplatil mu stejný obličej.
"Možná,…rozhodně by to byl šok."odpověděl a podíval se z okna, kterým zřejmě přišel. Je neuvěřitelný, že sem vylezl. Běžně to zvládám jen já. Pak sem zatřepal hlavou a vrátil se zpět do téhle hrozné situace.
"Já,…myslel jsem, že….."začal sem po pravdě a chtěl mu to nějakým způsobem vysvětlit. Omluvit se a požádat ho, aby mě neopouštěl a nakonec odříkat všechny ty sladký keci, který s tebe jen udělaj hlupáka ale…….
"Byl to jedinej důvod?"řekl a mě to dost vykolejilo.
"Co tím jako myslíš?"zeptal sem se a vůbec netušil, o čem je řeč. Když složil ruce do kapes a podíval se na mě tím svým ledovým svůdným pohledem, došlo mi, o čem vlastně mluví. Parchant!
"Byl tohle jedinej důvod, proč si odmítal se mnou spát?"pousmál se a sledoval, jak rudnu. Zamračil sem se a udělal podobný vážný plus ledový pohled co on.
"A když řeknu, že jo?"řekl sem a sledoval, co udělá.
Docela rychlými kroky přešel až ke mně a donutil mě si lehnout! Chytl mi obě ruce a přitlačil je vedle mojí hlavy na postel. Nebránil sem se, i když sem věděl, že na něj nejsem připravený. Když zjistil, že mě vůbec držet nemusí, pustil moje ruce, které zůstali tam, kde byli, a začal mě svlékat! Sukni, to co bylo pod ní a…nechci to ani pojmenovat atd. Jen tričko vytáhl tam, kam až to šlo a pak se uvelebil mezi mýma nohama! Začal sem s toho mýt strach, ani nevím proč, ale takhle sem svoje poprvé prožít fakt nechtěl! Přesto sem jen ležel a nechal ho dělat, co chce. Moje ruce sevřely pokrývku, kterou sem měl pod sebou, a moje hlava se stočila na bok. Až teď sem si uvědomil, že brečím. Slzy mi padaly s očí a já to nedokázal zastavit. Kousl sem se do rtu, abych nevydal žádnej srdceryvnej zvuk. Jediné, co sem měl na sobě, byla ta dlouhá pitomá paruka! Začal sem se klepat a ani si nepovšiml jedné zásadní věci.
Otevřel sem oči a uvědomil si, že se mě dotýká jen svými ústy. Přestal mi dělat další cucflek na tom stejném stehně co předtím a přesunul se nad můj zmatený obličej.
"Vážně sis myslel, že to udělám?"dýchal sem jak splašený ale nedokázal od něj odtrhnout oči. On mě jenom zkoušel?! No počkej! Z mého vyděšeného a překvapeného obličeje se stal naštvaný a já mu dal pravou ruku přes obličej, který mě chtěl zrovna políbit.
"Blbče!"
"Ale ale, Naru-chan je stydlivá pana."řekl a ušklíbl se. Přitom mě hladil po rudnoucí tváři.
"Naru-chan ti dá brzo přes držku!"
"Až pak. Teď se nech políbit."řekl a sklonil se ke mně víc, než sem čekal. Přesto sem měl dost rychlou ruku na to, abych mu v tom zabránil.
"Kde bereš tu jistotu, že se nechám?"
"Tady."řekl a ukázal prstem na má ústa. Když sem sehnul, abych něco zahlédl, cvrnknul mě do nosu.
Vrah
Sasuke Uchiha
Než stačil jakkoliv zareagovat, políbil sem ho. Začal mi odpovídat asi po sekundě. Objal mě kolem krku a celkově si mě k sobě přitáhl. A pak kdo je tu nadrženej? Nedokázal jsem na něj nesahat, a proto asi moje nenechavé ruce šmejdily po jeho stehnech. Trochu sem ho zalehl a přestal ho líbat, abychom oba chytli nějakej kyslík. Naše obličeje byli kousek od sebe, takže jsem cítil jeho dech. Trochu sem se otřel svým nosem o ten jeho a lehce ho políbil na čelo. Jsem nějak podezřele milej. Naruto však nebyl nějakej svatoušek, na to, že je očividně ještě panic, se vůbec nestyděl otírat se nohou o můj už tak citlivý rozkrok. Sjel sem ho ledovým pohledem. Ten blbec vůbec nechápal, že moje sebeovládání má své meze, které se každým dnem můžou zhroutit.
"Nedělej to."zašeptal sem a nedokázal nevzdychnout. On mě normálně donutil projevit tu hloupou slabost! No počkej!
"A co?" Když se pousmál a udělal to znovu, nastal konec mojí vůle. Narval sem se víc mezi jeho nohy, tak, abych cítil jeho vzrušené mužství. A sundal si tričko, u kterého si nevybavuju ani barvu. Zmocnil sem se znovu jeho úst a postřehl na sobě jeho zvědavé ruce. Jeho tvář byla tak roztomile rudá a jeho tělo se mi naprosto a bez sebemenších protestů oddávalo. Stačila ani ne minuta a mohl sem…………..
V tom se otevřely ty zatracený dveře, které sem zapomněl zamknout!
"No sláva! Začala sem……."řekla Narutova matka a zamrzla přitom v pohybu. My jsme na tom byli podobně až na to, že v dost trapný poloze. Pak to šlo rychle……
"JAK SI TO SAKRA PŘEDSTAVUJEŠ, NARUTO?! NEJDŘÍV SE ZAMKNEŠ V POKOJI A PAK TOHLE!"
"Mami, to……"začal Naruto jemně. Jeho mamka byla ale v ráži.
"BUĎ ZTICHA! MLUVÍM!"seděli jsme všichni tři u stolu vedle sebe a báli se jejího ortelu.
"Promiňte ale………" začal sem potichu. Je neskutečný, že sem s ní měl respekt a….strach.
"TY BUĎ TAKY ZTICHA! CO SI SAKRA MYSLÍTE?! ŽE KDYŽ VÁM JE OSMNÁCT, ŽE VÁM PATŘÍ SVĚT?!"
"Kushino, no tak ty,……"snažil se jí Minato nějak uklidnit. Bezúspěšně.
"TY MLČ TAKY! JAK SI HO MOHL JEN TAK PUSTIT DOVNITŘ?!"
"Tohle je na dlouho."zašeptal mi Naruto do ucha. Bohužel pro něj to slyšela.
"NEBUŤ DRZEJ, MLADÍKU! MÁŠ PROBLÉM! OBA MÁTE PROBLÉM!"řekla a ukázala výhružně na mě i na něj. Zamyslel jsem se a zvolil jistou taktiku.
"Prosím. Můžu za to jen já. Vlezl sem do okna sám. Váš muž o tom nevěděl."pousmála se a bouchla dost hrůzostrašně pěstí do stolu. Divil sem se, že se nerozpadl.
"VÁŽNĚ? A KDO TI SAKRA ŘEKL NA JAKÝ STRANĚ MÁ NARUTO OKNO, HMM?!"tím mě dostala.
"To se ti nepovedlo."řekl mi Naruto potichu a Kushina dostávala rudou barvu.
"NEMŮŽU SE NA VÁS DÍVAT A VEN! VŠICHNI TŘI! JSTE STEJNÍ BLBCI!"řekla a vykopla nás ven na ulici. Ještě, že jsme se před tím oblíkli.
"Jak dlouho bude naštvaná, tati?"zeptal se po půl hodině Naruto.
"Dlouho. Měla o tebe strach a ty si jí takhle podvedl."odpověděl Minato a šel dál vedle nás.
"Mě to mrzí. Jak sem měl vědět, že mi vleze do pokoje?"řekl Naruto a ukázal přitom na mě.
"Jako by ti to vadilo."já se ušklíbl a zavřel sem oči.
"Sklapni!"řekl Naruto a zastavil se stejně jako Minato.
"Naruto, poslyš. Já jdu teď zpátky. Vy se jděte projít, ano?"řekl Minato a usmál se na nás.
"No jo."řekl Naruto ve svém převleku a nafoukl své tváře.
"Zatím, kluci."řekl Minato a dal se na odchod.
"To je dost divný oslovení, když on má sukni."řekl sem a vychutnával si Narutův obličej.
"Satoshi!"řekl a strčil do mě.
"No co."řekl sem a vzal ho za ruku.
"Nezlobte."řekl ještě Minato a zmizel v jedné uličce. Podíval sem se po chvilce po Narutovi a zjistil, že ho to vážně trápí. Koho by netrápilo, že? Stiskl sem pevněji jeho ruku a donutil ho tak podívat se mi do očí.
"Promiň, tohle sem nechtěl."řekl sem a myslel to fakt upřímně. Jasně, že jsem si byl vědom toho, že se ze mě stává dost nechutně sladkej typ, ale přesto sem mu v takových chvílích chtěl být oporou. Já vím, zní to divně, ale v jistých chvílích sem se nedokázal zachovat jinak.
"Více méně si za to můžu sám."řekl Naruto a hlasitě vzdychl.
"Jsme venku, neměl bys mluvit v ženském rodě?"řekl sem a snažil se odvést jeho pozornost jinam.
"Jo to bych měla, Satoshi-kun."řekl mi naschvál a nechal se přitáhnout do mé náruče. Chtěl jsem toho využít a znovu si vzít to, co je moje ale……..zavibroval mi telefon.
"Promiň."řekl sem a vytáhl s kapsy tu děsnou rušivou věc!
"To nic."řekl a pustil mojí ruku. Udělal sem krok od něj a podíval se na display, který mi poslední dobou leze fakt na nervy.
(brácha)
Takže?
(bráška)
Neměj strach. Naruto je se mnou.
(brácha)
Výborně. Co jeho rodiče?
(bráška)
Nic netuší. Ale nevím, zda teď někdy odjedou.
(brácha)
To se dá zařídit.
(bráška)
Jak?
(brácha)
Donutíme je přijet i s tím jejich policajtem do Tokia.
(bráška)
Myslíš si, že ho nechají samotného?
(brácha)
Ne. Tady nastupuješ ty.
(bráška)
Aha. Nebezpečí od vraha svědků přece nehrozí.
(brácha)
Přesně. Užij si to a o nic se nepokoušej.
(bráška)
To mám v plánu.
(brácha)
Uvidíme se za týden. Probereme konečnou strategii. Přijeď včas.
(bráška)
Ano mami.
Zandal sem mobil zpět do kapsy a podíval se na Naruta. Asi na mě poznal tu hloupou obavu, protože ke mně přiskočil a chytl mě za ruku.
"Stalo se něco?"řekl a díval se mi zpříma do očí. Jak tohle přežijeme? Jasná odpověď: Nijak. Řekl sem si v duchu a pousmál se na svého andílka. Přitom sem ho pohladil po tváři. Až teď je jen můj. Vzdychl sem a vlepil mu polibek na tvář. Možná má Itachi pravdu. Proč si neužít poslední měsíce života s ním?………..Jen, aby to nebyly týdny.
"Nic, jen…….."řekl sem a čekal na jeho reakci.
"Jen co?"řekl a chytl mě pevněji. Já se rozešel, směr jeho dům a táhl ho vedle sebe. Po chvilce, kterou poslušně šel a nic neříkal, sem pokračoval.
"Platí ještě ten týden u mě?"začervenal se a já věděl, že v tomhle mám nadosmrti, což je výstižné, vyhráno. Podíval se na mě a usmál se.
"Proč ne. Mám přeci něco, co patří tobě."
KONEC - první části
To be continuation…..
Pokračování: Korunní svědek - Krvácím, neumírám
A tu poslední dílek
hlavně bez slz, lidi 