10. února 2012 v 9:48 | Konduto
|
Prolog
Uchiha Sasuke
Takata. 14, 525 lidí. Moje rodné město a zároveň má skrýš. Žiju tu už 18 let a nežiju si špatně. I když to vždycky takové nebylo. Do školky sem nechodil. Místo toho mě do mých 7 let učili jiné věci. Jako přežití a život pod falešným jménem, které jsem měl od nástupu na školu. Jmenovala se Ami, což znamená asijská krása. Měl sem jí vcelku rád, protože tady sem byl králem. Učivo mi šlo samo, fyzická námaha - jako tělocvik byl bezproblémoví. Nikdy sem nezlobil a ani nijak jinak neporušil kázeňský předpis. Prostě šprt a slušňák v jednom. I když jednu neřest o mně každý věděl. Když se řeklo moje falešné jméno, nikdo nezapomněl nikdy opomenout i tu podstatnější věc. Jsem děvkař. Kam až moje paměť sahá, nikdy sem neměl holku dýl jak na jeden den…..nebo noc. Prostě mě začala vždycky nudit. Ani nevím, s kolika už sem spal. Je nesmysl to počítat ale přibližný odhad sem mě. Stačilo se rozhlédnout po třídě…….a škole.
Bylo to normální ráno a přesto něčím jiné. Vstal sem a oblékl se. Pak mi zavibroval mobil, který ležel na lince. Zrovna sem pil mlíko.
(brácha)
Sbal se! Máme práci!
(bráška)
Kde a za jak dlouho?
(brácha)
Tokio. Autem je to sem na 5 a půl hodiny.
(bráška)
Fajn. To zvládnu.
Zaklapnu mobil a napiju se mlíka, které už pár minut svírám v ruce. Nevím, proč mi tak chutná. Nikdy sem to moc neřešil. Na schodech sem zaslechl kroky. Byla to máma, kdo taky jinej?
"Dobré ráno, Sasuke-chan."řekne mi a usměje se na mě. Ona jediná smí říkat, co chce. Po smrti mého otce před dvěma lety bydlela jen se mnou. Můj o 4 roky starší bratr Itachi pracoval v Tokiu a od svých 19 let tu nebyl. Mamka s ním sice občas mluví přes telefon, ale vidím na ní, že to není ono. Chybí jí,……..něco mi říkalo, že věděla, co zahrnuje jeho práce. A co zahrnuje moje řekněme brigáda.
Totiž, můj otec nám řekl, ať jí to nikdy do detailu nevysvětlujeme a rozkazem dodal, ať jí do toho nikdy nezatahujeme!….(to, v čem skutečně pracujeme.) Řekl nám, že naše matka není hloupá a na všechno dokázala a dokáže přijít sama. Jen se rozhodla s lásky k manželovi a svým synům tenhle fakt ignorovat. Proto chápe a přehlíží skutečnost, že žijeme pod falešným příjmením a taky mám pocit, že pochopila, proč já mám falešné i to křestní. A přitom sem se nikdy nezmínil jediným slovem.
"Dobré ráno."řekl sem naschvál smutněji.
"Děje se něco?"ptala se s obavou.
"Volal mi Itachi."řekl sem jen. Mamka se pousmála, ale nijak to s radostí nepřeháněla. Byla ráda, že alespoň mi dva se vídáme skoro ob dva dny.
"Říkal něco důležitého?"
"Jen má pro mě práci."řekl sem popravdě. Mamka byla ráda, že znám svoje povinnosti. Ale občas se mě ptá, jestli toho na mě není dost. Střední škola a ještě práce a to většinou tak daleko? No, když jí řeknu, že to pro mě není problém a že mi to nevadí, přejde to a neřeší mě.
"V Tokiu?"zeptala se věcně.
"Jo, pojedu autem. Nevadí?"
"Ne. Ale mám podmínku."řekla a přivřela své nádherné oči, které sem měl po ní.
"Jakou?"
"Vezmeš si sebou svačinu, co teď připravím. Jo a až tam dojedeš, prozvoníš mě, ano?"
"To už sou dvě podmínky, mami?"řekl sem provokativně a dopil zbytek mlíka.
"Neprovokuj, nebo uvidíš."řekla a ukazováčkem mi pohrozila. V jistém smyslu to bylo hrozně komické gesto.
"Fajn, slibuju obojí."řekl sem a pousmál se na ní. Dala mi pusu na tvář a začala dělat tu svačinu, která bude tak obrovská, že jí nesním ani do večera. Oběd můžu vypustit.
Moje rodina si potrpěla na výstavní kusy aut. Proto i to nejlevnější mělo několik milionů v ceně. Moje auto, které sem dostal 23. července, tedy na mé osmnácté narozeniny, (které sem mimochodem měl před týdnem), bylo Evropské značky. Už od mala jsem na ně byl ulítlej. A teď sem jedno měl, německý Audi R8 (viz.obrázek).
Když sem jel po dálnici, nebyl řidič auta, kterej by se zamnou neohlídl. Já si jich ale nevšímal a přemýšlel. Včera sem po dvou měsících prázdnin nastoupil do třetího ročníku střední školy. Nebyl sem s toho tak odvázanej jako ostatní, ale něco ve mně nahlodávalo mojí duši. Zase stejnej nudnej rok, zase nudný hodiny, zase nudný holky…….zase nudný noci. Mohl sem něco změnit, mohl sem změnit svůj život? Nemohl, uvrhli mě do něj už jako děcko a s tím nic nenadělám. Jediné, co sem mohl, bylo nějak si tohle peklo zpříjemnit. A to sem taky dělal.
Tenkrát mě vůbec nenapadlo, jak se můj život, od základů změní.
Po pěti hodinách sem dorazil do Tokia. Hlučné a hnusné město! No fakt, smog byl všude a krásná krajina tu nebyla už léta. Zastavil sem před jednou vysokou prosklenou budovou, která stála skoro v té největší metropoli. Vystoupil sem s vozu a podal klíčky služebnému. Upravil sem si kravatu a po urovnal černý oblek. Přece jenom něco zvýrazňuju a můj starší bratr to tu vede. Spokojen sám se sebou sem vešel do hlavní haly a rovnou přešel k recepci. Ta ženská nevypadala vůbec špatně a navíc mě svlíkala pohledem už ode dveří. Typoval sem jí tak na devatenáct,…no co, starší sou lepší.
"Dobrý den, mladý pane."
"Dobrý den. Byla byste tak laskavá a řekla mi, jestli dorazil Ichiro Umiya?"(1. syn)řekl sem a dával jí jasně najevo, že mám zájem. Zrudla a pousmála se.
"Ano. Je ve druhém patře, sál číslo 5."řekla a podala mi nenápadně lístek s jejím telefonním číslem. Já si ho s úsměvem vzal a strčil ho do kapsy. Přečetl sem si její jmenovku, byla tu očividně nová. Takhle mi lehce naletět, ta mě neznala. Tím líp.
"Děkuji, Hina-san."pak sem na ní mrkl a šel svou cestou. Dneska si užiju.
O pět minut později sem zaklepal na dveře sálu číslo pět. Ani sem nečekal na povolení a vešel. U stolu seděli skoro všichni zbohatlíci, kteří v tom s mým rodem jeli už od samého počátku. Můj bratr se zvedl a majetnicky mě objal, jako by mě neviděl roky.
"Vítám tě, Sasuke. Posaď se."řekl a já si poslušně sedl. Chvíli po mě se otevřely dveře a v nich stál náš šéf. Jmenoval se Uchiha Madara a jak už jste jistě poznali, byli jsme příbuzní. Vzdáleně samozřejmě.
"Máme problém pánové a dámo."
"Jakej?"optal se Kisame drze. To ušlo, chlape.
"Ti úředníčkové nám schovali prachy. Asi nás někdo práskl." To nás všechny popudilo.
"Kam?"zeptal sem se. Zajímalo mě, co se stalo s mou výplatou. Tedy s naší.
"Nevím, a proto sem se rozhodl, že dnes budeme tvrdší."řekl jen Madara a přejel naše obličeje. Když v nich našel spokojený souhlas, upravil si masku, kterou má od té doby, co ho znám.
"Fajn, tak jdeme."řekl Hidan a zvedl si i s tou svojí hračkou, která připomínala kosu.
"Ne tak rychle. Když nás poznají, začnou utíkat, anebo hůř něco poví."řekl Itachi. Měl pravdu.
"Teď jsou z nich svědci. Takže, nezbývá než je nahnat do uličky a zbavit se jich."řekl sem a pozoroval obličeje ostatních. Moje ledová maska nic nikdy nevykazovala a ani sem to neměl před nimi v plánu. Teď sem byl zabiják.
"To není špatný nápad. Znám ulici, kde se to hodí."řekl Kisame a pousmál se na mě. Nesnáším ty jeho škleby, ale hrajeme si často do karet.
"Fajn. Zetsu, Kisame, Itachi, Sasuke. Ostatní běžte a nahánějte, tady jsou jména a údaje."řekl Madara a hodil menší štos papírů na stůl. Všichni, které nejmenoval, si vzali papír a odešli. Zetsu chodil všude s pánem, takže nikoho nepřekvapovalo, že bez hnutí sedí. Kisame pracoval buď se mnou, anebo s Itachim.
"My si vzpomínáme, že Sasuke tu ženu zná."ozval se Zetsu. Má rozdvojenou osobnost, takže občas mluví ve třetí osobě a někdy si vybere jen jednu. Prostě pitomec.
"Zetsu má pravdu. Před pár měsíci si mě za úkol svést účetní jménem Cho Madarame."řekl Madara.
"A?"otázal sem se s klidem. Madara přede mě položil její složku s údaji.
"Splnil si to do detailu. Ona ti věřila a věří."řekl Madara a pousmál se. Věděl sem, co tím myslí.
"Ona nebude problém, zabiju jí snadno."řekl sem a zvedl se k odchodu. Přece jenom si nepamatuju, kde bydlela a tak. Všechno se dá zjistit. Vzal sem si modrou složku a šel.
"Ne. Přiveď jí tam, kam ti Kisame dá vědět."podíval se na hodiny a sjel mě pohledem. "Jsou dvě hodiny, já ti dávám čas do pěti, jasný Sasuke."řekl mi Madara a podíval se na mě tím pohledem - užijsirychle - já ho ale ignoroval a pousmál se. Kisame a Itachi se na mě šklebili.
"Nevím, o čem to mluvíš."odpověděl jsem jen a odešel.
Nasedl sem do auta a jel na adresu v deskách. Přestěhovala se. Nevadí. Před jejími dveřmi sem stál ani né za hodinu. Zaklepal sem a nasadil masku romantika. S touhle sem spal dvakrát, hold to bylo pracovní….
Otevřela dveře a nestačila se divit. Rozešli, jsem se v dobrém, takže neměla důvod mě neuvést dál.
"Ahoj."řekl sem a sledoval jak jí rudnou tváře. "Můžu s tebou mluvit?"
"Proč ne."řekla a pustila mě dovnitř, jak snadné. Posadila se vedle mě a nabídla mi pití.
"Jak je?"začal sem zdvořilostníma otázkami.
"Hrozný, pořád sem účetní."snažila se vtipkovat. Takže věděla, že je v nebezpečí.
"Chápu."
"A co ty, pořád prodáváš auta?"to byla ta nejkrásnější lež, kterou sem stvořil.
"Jo, ještě jo."
"Co se děje, Daisuke?"řekla a já se musel pousmát. Každý mí tokijský oběti jsem musel říct jiný jméno. Bylo legrační vybírat si nový jména.
"Cho-san. Já jen, chtěl bych ti něco ukázat."
"Auto? Fáro?"
"Možná. Oblíkni se a pojď."
"Dobře, počkej."řekla a políbila mě lehce na ústa. Pak odběhla a já si musel gratulovat. Za pár minut vyšla v nějakém napůl kostýmku a napůl uličnickému stylu. Sjel sem jí uznale pohledem a vstal. Vzala mě za ruku a poslušně si nechala zavázat oči. Venku nasedla do mého auta a odjela se mnou. Dostal sem zprávu od Kisameho, kde mám být a dělal nejdřív vše proto, aby si nemyslela, že jí unáším. Zastavil sem v cukrárně a tak dále. Povídal sem si s ní o kravinách, než přišla daná chvíle. A tak sem jí vezl do jedné s postraních uliček Tokia. Cestou sem potkal poslední večerní vlak, který sem jel z městské školy. Pousmál sem se na ty školáky, kteří se vraceli domů. Takhle dlouho sem ve škole teda nikdy bejt nemusel.
Zastavil sem kousek za parkem, který tam odtud byl kousek. Nasadil si dlouhý plášť s kapucí a dál jí vedl pěšky.
"Daisuke? Už tam budeme?"
"Už je pár kroků, tady."řekl sem a přitáhl si jí k sobě. Políbil sem jí jemně na ústa a pak se probil jazykem dovnitř. Vzdychala u toho, ale nic neřekla. Když sem měl dost, ukončil sem polibek a udělal pár kroků od ní. Ušklíbl sem se.
"Dobrá práce, Casanovo."řekl někdo třetí, jen já věděl, že je to Kisame. Zrovna přišel s ostatními, kteří vedli své pomlácené oběti. Cho se lekla cizích hlasů a rozvázala si pásku na očích. Nestačila se divit, kde to je a co je tu za lidi.
"Hachiro-san, Hideaki, Jiro-san!!!"řekla Cho vyděšeně na tři známé muže. Pak se otočila na mě!
"Nějaká divoká?"řekl Hidan a donutil jí, aby si klekla.
"Co to má znamenat?!"řekla ještě s trochou odvahy! Dívala se po ostatních a nakonec skončila u mě.
"Víte něco, co chceme vědět mi."řekl sem ledovým hlasem a zase se choval normálně. Trochu jí to vyděsilo. Když se ale podívala pořádně na mé spoluúčastníky, došlo jí to!
"Celou dobu si patřil k těm vrahounům a zlatokopcům, co?!"
"Jo. Byla si jen součástí plánů."řekl sem a ušklíbl se. V jejím obličeji sem zahlédl to správné ořechové: Bolest a strach!
"Ptal sem se vás slušně do telefonu, Jiro-san. Vy jste se rozhodl mi nic neříct."začal mluvit Madara na bandu těch šašků, co se s námi chtěli prát.
"Jde jim o ty prachy, že….?!"řekl Cho naštvaně na svého nadřízeného.
"Mlč, Cho!"řekl ten nejstarší muž a ona poslechla. Zdál se, být tvrdohlaví, a na straně zákona. Madara si je chvíli prohlížel a pak nám naznačil, ať je obstoupíme. Když jsme měli své pozice, v klidu znovu promluvil.
"Naposledy se ptám, kde jsou ty 2 miliardy?" Nikdo mu však neodpověděl. Madara si povzdechnul a na jednoho z nich namířil a vystřelil. Tělo muže, který seděl vedle toho Jira, dopadlo s prostřelenou hlavou na zem. Ozvala se jen tupá rána!
"To je nuda. Proč je prostě nenakrájíme, třeba si vzpomenou!"řekl Hidan otráveně. V celku sem s ním souhlasil.Kisame, který stál vedle něj, se pousmál. Jeho tvář začala být v tomhle světle bledší než obvykle.
"Klídek, však oni si vzpomenou."řekl a usmál se. Cho se klepala nejvíc ze všech, až mě to pobavilo. Přistoupil sem k ní a vzal jí za bradu. S úšklebkem sem se naklonil až k ní. Nejdřív zrudla a pak mi jednu vrazila. Facka jak ušitá…..prostě sedla…... vykouzlil jsem úšklebek plný arogance a pohrdání. Itachi, který stál za mnou s kapucí na hlavě, stejně jako já, přešlápl.
"Už se jí asi nelíbíš, bratříčku."řekl a já se postavil.
"Asi ne. Škoda v posteli ušla."ledověji a arogantněji sem to neuměl. Cho se nevěřícně koukala do mého obličeje, než sklopila svůj zrak k zemi. Viděl jsem slzy a slyšel tiché vzlyky. Jak dojemný! Sáhl sem pro zbraň a namířil s ní na tu hromádku zklamání.
"Hajzle!"šeptla a dál se dívala k zemi.
"Víš něco o těch penězích, zlato?"zeptal sem se klidně. Ledová královna by se mnou prohrála, kdyby se hlasovalo, kdo má ledovější hlas. Cho byla částečně ještě hloupá holka, bylo jí 20 let. Zvedla zraky k hlavni zbraně. Ufňukané oči se stopami zklamání a strachu se naposledy podívaly do těch mých.
"Když ti to řeknu, necháte nás být?"zeptala se zoufale. Já se k ní opět sklonil.
"Jistě, zaleží jen na vás."řekl sem. Cho polkla. Podívala se po ostatních a ti přikývli. Něco mi říkalo: Vyhrál si! Hlupačka, stejnak umře, stejně jako ostatní.
"Schovali jsme je v regionu Kantó, na dvou mezinárodních letištích. Půl na půl."řekla Cho a oddechla si, když jsem zpustil zbraň k boku. Přemýšlel jsem.
"Letišti Haneda, je tady přímo v Tokiu. Specializuje se hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie."řekl jsem nahlas a čekal na reakce svých nadřízených. Madara se podíval někam do uličky, kde stáli jen popelnice. Pak dodal.
"To nebude problém, Pane."řekl Kisame a pousmál se. Práce je hotová. Teda jen část.
"Hidane, Kakutsu. Vy si vezmete Naritu."zavelel Madara a oba jmenovaní odešli. V dálce bylo slyšet sešlápnutí plynu a pak zběsilou jízdu nějaké nadupané káry! Najednou bylo ticho, Madara nic neříkal. Pak promluvil opět rozkazem. "Sasori, Daidaro. Vy letiště Haneda."řekl a oba přikývli.
"A ať vám to netrvá jako posledně, hoši. Znáte se."ušklíbl se Kisame a sledoval obličeje těch dvou.
"Sklapni, Kisame!"řekl naštvaně Daidara a odpochodoval i ze Sasorim stejnou uličkou jako tým jedna před nimi. Jmenovaný se jen ušklíbl a shodil ze zad svojí katanu, kterou nade vše miloval! Nikdo nic neřekl, jen jsme si tak po očku prohlíželi své svědky a jednu mrtvolu.
"Co s těmahle?"zeptal se jen tak do větru Kisame. Madara neodpověděl. Jen se na něj krátce podíval a pak, to zopakoval na mě. Nic víc. Otočil se na podpatku a odešel se zbytkem bandy jinou uličkou, než ti předešlí.
"Chceš pomoct?"řekl sem ledově.
"Vypadám snad na to, prcku?!"optal se mě Kisame jemným až moc sladkým hlasem. Nesnáším to.
"A když řeknu, že jo?"
"Radši toho necháme."řekl a máchl katanou! To by asi normální člověk nečekal ale já jo! Pak sem jen s nezájmem sledoval, jak jednomu z mužů upadla celá hlava a jeho tělo dopadlo tupou ránou k zemi! Ta hlava se odkutálela směrem k těm popelnicím.
"Co máš pořád s tím sekáním hlav? Nejsme ve středověku."řekl jsem nezaujatě a pohlédl na svojí ruční zbraň. Kisame si mě prohlídl a ušklíbl se.
"To, co držíš v ruce, neberu jako zbraň pro muže."
"Tss, když si to myslíš."řekl jsem a pohlédl na zbytek živých lidí. "Zkrať to. Sem unavený."dodal jsem a zandal si zbraň zpět do pouzdra. Z ničeho nic opadl ze dvou mužů prvotní strach! Zvedli se a vrhli se na Kisameho! Ten však každému z nich usekl jednu končetinu a pak rovnou hlavu! A zase se kutálely směrem k popelnicím. Všude byla krev, ale mě to bylo fuk.
Pak dělal problémy ještě jeden,….když ho Kisame oddělal, zbytek se uklidnil. Za malou chvíli se oba poslední muži na ráz rozeběhli proti nám. Asi nějakej záchvat beznaděje? Jeden z nich něco vykřikl.
"Utíkej, Cho!"jmenovaná se zvedla a rychle běžela uličkou s popelnicemi! Když se dostala až k nim, podívala se krátce k nim! Pak jsem vyndal zbraň a vystřelil jsem na ní dvakrát. Spokojeně jsem sledoval, jak její tělo dopadá na zem! Byla mrtvá! Mezitím se Kisame postaral o ty zbývající dva blbečky.
"Dobrá trefa, Sasuke. Jdeme?"řekl Kisame a s úsměvem přešel tu krvavou spoušť!
"Jo."řekl jsem arogantním ledovým hlasem a následoval ho.
Druhý den sem se probral v cizí posteli se žlutým povlečením a krásnou ženou na hrudi. Pousmál jsem se a vstal. Hina se jen přetočila a dál spala. Dal sem si sprchu a oblékl se. Zanechal sem vzkaz a odešel. Venku nasedl do svého Audi R8. V tom mi zavibroval mobil. Kdo to může být je pět ráno?
(brácha)
Nasedni do auta a zmiz s Tokia!
(bráška)
Co se děje?!
(brácha)
Hidan, Kakutsu, Sasori a Daidara byli zatčeni na letištích.
(bráška)
Cože?! Jak to?!
(brácha)
Buď máme mezi sebou práskače, anebo….
(bráška)
Anebo, co?
(brácha)
Madara si myslí, že jsme měli nezvaného hosta.
(bráška)
Policie má nového svědka.
(brácha)
Jo a to dost dobrýho. Podle policejních tajných záznamů viděl a slyšel všechno. Víš, co to znamená?
(bráška)
Jasně. Až budeš vědět víc, jako popis a místo úkrytu, ozvy se.
(brácha)
Fajn. Zatím se měj.
Tak tohle byl problém. Nastartoval sem a jel co nejrychleji domů. V hlavě sem přemýšlel, kde se mohl ten hajzl schovávat, aby ho nebylo vidět…. a zároveň, kde by všechno viděl a slyšel. Asi za hodinu, mě to trklo! Ty popelnice sakra!
A tu je druhý PROLOG

Jak se život změnil Sasukemu?