9. února 2012 v 9:37 | Konduto
|
Prolog
Uzumaki Naruto
Tokio. 12, 570 000 lidí. Velké město, to mi můžete věřit. Žiju tu poklidným životem 17 let. To se mělo změnit, k mé smůle. Budete se možná divit ale ani tady to není bez hříchu. Noční zprávy nám denně oznamují nějaké to přepadení, znásilnění či vraždu. Mezi ty neznámější v celém Japonsku patří skupina nájemných vrahů, kteří jsou tak zazobaní, že si se zákonem nelámou hlavu. Policie je nemůže zatknout nebo jinak odsoudit, protože všichni svědkové, dřív než jdou svědčit, umřou. Náhodička, ne? Samo sebou, že je všem jasný, kdo to dělá ale prostě je málo důkazů. A nikdo s tím nic nezmůže…….
Smůla nebo štěstí? To opravdu nevím, ale ten večer se mi převrátil můj život naruby a to od základů!
Prázdniny skončili a já šel do třeťáku! Hned druhej den ve škole jsem končil později, no jo hodiny Angličtiny se vždycky protáhnou, a mně ujel poslední vlak domů. Vztekal sem se, ale nakonec sem tedy vyrazil, pěšky temnýma ulicemi. Neměl jsem strach, ale spíš mi něco našeptávalo, že to je špatný nápad. Když jsem byl tak v půli cesty, objevil se přede mnou park a já si řekl, že si to trochu zkrátím. A tak sem šel. Jestli by někdo čekal, že se mi v téhle zeleni něco stane, tak by se šeredně mýlil. Kde nic tu nic, potkal sem jenom dvě veverky a odpadkový koš. Přešel sem park docela rychle, takže mi zbývalo projít asi dvě ulice a byl bych doma. To by sem ale nesměl zaslechnout ten hlas a jít zvědavě za ním!
Ani nevím, proč sem sešel s cesty, ale zabočil sem do jedné s postraních uliček a došel na další rozcestí a…..! To, co sem viděl, bych nejradši zapomněl. Všech dvanáct členů nejznámější a nejbrutálnější zabijácké skupiny stálo v kruhu jen pár metrů ode mě! Rychle sem se schoval za popelnice a nevěřícně si je prohlížel! Obklopovali nějaké lidi. Šest mužů a jednu ženu. Dokonce sem zaslechl i jejich hlasy.
"Naposledy se ptám, kde jsou ty 2 miliardy?"(yenů=500 milionů kč)řekl muž, který měl masku přes obličej. Nikdo neodpověděl. Muž jen vzdychl, a na jednoho z nich namířil a vystřelil. Málem sem vykřikl a tak sem dal ruku přes pusu a odvrátil sem pohled s té scény, kdy jedno tělo dopadlo na zem! Moje tělo se začalo klepat a já byl pár sekund ochromenej strachem. On ho zastřelil. Jen tak. Bože, musím pryč! Došlo mi konečně, ale jak? Když vylezu, zahlédnou mě a já budu do pěti minut tuhej! A tak mi nezbylo nic jiného než dál poslouchat a dívat se.
"To je nuda. Proč je prostě nenakrájíme, třeba si vzpomenou!"řekl muž s bílými vlasy, který měl na zádech něco, co připomínalo kosu samotné smrtky. Až sem si ho málem se smrtkou spletl. Ten nejvyšší muž vedle něj se pousmál. Jeho tvář byla tak bledá, že připomínala žraločí kůži.
"Klídek, však oni si vzpomenou."řekl a usmál se těmi svými nabroušenými zuby na ty lidi. Ta žena se klepala nejvíc ani sem se nedivil. Jeden muž, no spíš kluk podle víšky, která se shodovala s mou.....(moc dobře sem mu do tváře neviděl, protože měl jako jeden ze dvou členů nasazenou kapuci ale…..mohl být stejně starý jako já, víc ne. To mě děsilo dvakrát tolik.)……Vzal ženu za bradu a naklonil se až k ní. Nejdřív zrudla a pak mu jednu vrazila. Facka jak ušitá…..prostě sedla…... ústa toho kluka vykouzlila úšklebek plný arogance a pohrdání. Za ním, ten druhý s kapucí na hlavě, přešlápl.
"Už se jí asi nelíbíš, bratříčku."řekl a ten kluk se postavil.
"Asi ne. Škoda v posteli ušla."ledovější a arogantnější hlas sem v životě neslyšel. Žena se nevěřícně koukala do jeho obličeje, než sklopila svůj zrak. Pak už jsem jen, vyděl slzy a slyšel tiché vzlyky. Pak ten kluk sáhl pro zbraň a namířil z ní na tu ženu.
"Hajzle!"šeptla a dál se dívala k zemi.
"Víš něco o těch penězích, zlato?"zeptal se klidně ten kluk. Ledová královna by s ním normálně prohrála, kdyby se hlasovalo, kdo má ledovější hlas. Žena, částečně ještě dívka, mohla mít tak 20 let, zvedla zraky k hlavni zbraně. Uplakané oči se stopami zklamání a strachu se naposledy podívali do těch jeho.
"Když ti to řeknu, necháte nás být?"zeptala se zoufale. Ten kluk se k ní opět sklonil.
"Jistě, zaleží jen na vás."řekl a žena polkla. Podívala se po ostatních a ti přikývli. Něco mi říkalo, že to skončí špatně. Můj vnitřní hlas říkal: Mlč! Ale ona si neuvědomovala to podstatný, že je postřílejí tak jako tak. Sakra co mám dělat? Když se jim bude snažit pomoct, dostanou i mě! Co zmůžu sakra, já sám….? Pak mě to trklo! Vždyť mám mobil! Rychle sem si sundal tašku a snažil se nedělat kravál.
"Schovali jsme je v regionu Kantó, na dvou mezinárodních letištích. Půl na půl."řekla žena a oddechla si, když ten kluk zpustil zbraň k boku. Trochu se uvolnil i zbytek obětí. Já ale ne! Sice se svíral mobil v ruce, ale něco mi říkalo, ať nikam nevolám! Vyčkával sem tedy.
"Letišti Haneda, je tady přímo v Tokiu. Specializuje se hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie."řekl ten kluk nahlas a čekal na reakce svých nadřízených. Ten s tou maskou přes obličej se podíval mým směrem, jen taktak sem uhnul, a pak dodal.
"To nebude problém, Pane."řekl ten vysoký se žraločím obličejem a pousmál se. Tak teď vím něco důležitého! Důležitého pro bandu vrahů, super! Podíval sem se na display a říkal si, mám - nemám?!
"Hidane, Kakutsu. Vy si vezmete Naritu."zavelel ten s maskou a oba jmenovaní odešli. Ještě, že se rozhodli pro jinou cestu, než kolem mě! To by byl malér! V dálce se zaslechl sešlápnutí plynu a pak zběsilou jízdu nějaké nadupané káry! Polkl sem. Najednou bylo ticho, ten maskáč se zamyslel. Pak promluvil opět rozkazem. "Sasori, Daidaro. Vy letiště Haneda."řekl a oba přikývli.
"A ať vám to netrvá jako posledně, hoši. Znáte se."ušklíbl se ten žralok, jak sem mu začal pracovně říkat, a sledoval obličeje těch dvou.
"Sklapni, Kisame!"řekl naštvaně Daidara a odpochodoval i ze Sasorim stejnou uličkou jako ten pár před nimi. Jmenovaný se jen ušklíbl a shodil ze zad tu největší katanu, co sem kdy viděl! Nikdo nic neřekl jen si tak po očku prohlíželi své svědky a jednu mrtvolu. Jejich velitel nic neříkal a ani se nehýbal. Asi neměli, kam spěchat, pomyslel sem si. Nevím, kolik minut uběhlo, nebo jak dlouho už je pozoruju, ale zdálo se mi to jako věčnost! Pak se ten, co ho oslovili Kisame, znovu ozval.
"Co s těmahle?"zeptal se jen tak do větru. Ten s maskou neodpověděl. Jen se na něj krátce podíval a pak, to samí, zopakoval na toho kluka. Nic víc. Otočil se na podpatku a odešel se zbytkem bandy jinou uličkou, než jsem byl já a než ti předešlí. Zase sem měl kliku! Teď byl ten správný čas! Vytočil sem číslo na policii - tísňovou linku! Za pár sekund se ozval ženský hlas. Mluvila moc nahlas! Sakra! Rychle sem to típnul a doufal, že to nezaslechli! Naštěstí se věnovali jim.
"Chceš pomoct?"řekl ten kluk ledově.
"Vypadám snad na to, prcku?!"optal se Kisame jemným až moc sladkým hlasem.
"A když řeknu, že jo?"
"Radši toho necháme."řekl a máchl z ničeho nic katanou! To sem nečekal ani já ani oběti! Pak sem jen sledoval, jak jednomu z mužů upadla celá hlava a jeho tělo dopadlo s tupou ránou k zemi! Ta hlava se odkutálela směrem ke mně a mě se chtělo strašně zvracet!
"Co máš pořád s tím sekáním hlav? Nejsme ve středověku."řekl ten kluk nezaujatě a pohlédl na svojí ruční zbraň. Kisame si ho prohlídl a ušklíbl se.
"To, co držíš v ruce, neberu jako zbraň pro muže."
"Tss, když si to myslíš."řekl jen a pohlédl na zbytek živých lidí. "Zkrať to. Sem unavený."řekl jen a zandal si zbraň zpět do pouzdra. Najednou jako by opadl ze dvou mužů prvotní strach! Zvedli se a vrhli se na Kisameho! Ten jim vždycky usekl jednu končetinu a pak rovnou hlavu! A zase se kutálely mým směrem! Všude byla krev a cítil sem takovej divnej zápach, kterej vás nutí zvracet! Chvilku sem s tím bojoval, než to zase přešlo! Musel sem se uklidnit! Napíšu zprávu někomu, kdo bude vědět, co dělat……jen klid a piš.
(naruto)
Tati, mám velkej problém!
(táta)
A jakej, ujel ti vlak? J
(naruto)
Ne! Tati, já nemůže volat, jen psát!
(táta)
Co se děje, Naruto?!
(naruto)
Já to viděl, tati. Je mi špatně a nemůžu pryč!! Oni tu pořád sou!
(táta)
Uklidni se! A řekni mi, kdo? A cos viděl?
(naruto)
Vraždu…několikanásobnou, tati.
Chvilku se nic nedělo a ani mi neodepisoval….já měl pocit, že si to táta dává všechno dohromady. To on umí. V klidu řešit. Slyšel jsem další máchnutí meče a další tupou ránu! Už sem se nechtěl dívat! Zase bych měl chuť zvracet…..tu mám pořád! Podle mých výpočtů, zbývala jen ta žena a dva muži! Ti, se zase na malou chvíli uklidnili! Já ale ztrácel trpělivost a pak mi zavibroval mobil!
(táta)
Teď poslouchej, Naruto, a velmi dobře! Zůstaň, kde si a počkej, až odejdou! Neukazuj se a nevylézej! A už vůbec se nesnaž zachránit ty zbylí přeživší, rozumíš mi!! Za žádnou cenu si nehraj na hrdinu!
(naruto)
Ale tati! Žijou ještě tři lidi! Já…přece nemůžu!
(táta)
Jestli chceš žít, tak musíš! Přemějšlej! Dělej všechno, co sem tě učil o přežití, rozumíš!
(naruto)
Rozumím, tati.
(táta)
Po pěti minutách mě prozváněj, jasný! Abych věděl, že si na živu.
(naruto)
To je fakt upřímný. Díky a končím!
Napsal sem naštvaně a zandal mobil do tašky. Trvalo to chvilku, ale já měl pocit, že se nic nezměnilo. Podíval sem se a viděl o jedno tělo na zemi víc a dva vrahy s úšklebkem stojících nad zbytkem! Najednou se oba poslední muži na ráz rozeběhli proti Kisamemu a tomu klukovi a jeden z nich křikl!
"Utíkej, Cho!"žena se zvedla a rychle běžela mojí uličkou! Když se dostala až k mé schovce, podívala se krátce mým směrem! Pak přišel výstřel a za ním druhý! A já sledoval, jak její tělo dopadá jen kousek ode mě na zem! Byla mrtvá! Zrychleně sem dýchal a zacpal si pusu, abych nevydal ani hlásku! Tohle se mi nemá sakra dít! Já už nic vidět nechci! Slyšel jsem ještě z povzdálí dvě tupé rány a dva výkřiky posledních přeživších!
"Dobrá trefa, Sasuke. Jdeme?"řekl Kisame a s úsměvem přešel tu krvavou spoušť!
"Jo."řekl arogantní ledový hlas a mě jejich kroky prozradili, že odcházejí. Když po půl hodině bylo slyšet jen hučení metropole, odvážně sem vykoukl. Nikde nikdo, jen ty mrtvoly! Zvedl sem se a obešel tu mrtvou ženu. Teprve teď sem viděl celou spoušť a teprve teď sem začal zvracet! Až sem s toho brečel! Bylo to nechutný! O pět minut později, když sem se mohl nadechnout a můj žaludek se vyprázdnil, sem ze sebe konečně dostal zoufalý křik plný strachu a beznaděje!
O dalších deset minut později sem napsal tátovi, kde sem. Přijel i s celou zásahovou jednotkou a nestačil se divit. Prohlíželi mě nejmíň tři doktoři, i když sem jim říkal, že mi nic není. Pak, když mému tátovy sdělovali, že fyzicky sem v pořádku a že to odnesla jen hlava, smířeně vzdychl a poděkoval jim. Máma ke mně skočila hned, jak mě uviděla v kaluži krve a mých vlastních zvratků! Bylo jí úplně jedno, že bude špinavá! Prostě mě objala a pevně mě mačkala na svůj hrudník. Byl sem jí za to moc vděčný.
"Naruto?"řekl kapitán Kakashi. Velitel téhle jednotky. Zná se moc dobře s mým tátou.
"Ano."odpověděl sem.
"Jsi ochotný svědčit? Bude to sice náročné, ale podle všeho o tobě neví. A upřímně by nám to dost pomohlo. Konečně bychom je mohli dostat,…po tolika letech si jejich první chyba a……."
"Chci!"řekl sem pevně a rozhodně. Tohle jim jen tak neprojde! Kakashi si mě překvapeně a spokojeně prohlídl. Mí rodiče se na mě podívali s pyšnými obličeji, i když sem v jejich očích zahlédl strach. Bylo ale pozdě! Teď sem se upsal, oni mě upsali! Já sem Uzumaki Naruto Korunní svědek!
Tak a je to tu

Moje NEW YAOI přišlo
Uvede vás do děje dvěma PROLOGY
Ten první je od Naruta