
Narumi:
Druhý den sem se probudil relativně brzo. I Ayumi se divila, když kolem desáté vstoupila i s celou mou bandou do pokoje. Měl sem radost, že je mám všechny kolem sebe a že jsou všichni v pořádku. Jediný, kdo tu nebyl, byl Yusuke. Ale upřímně, to mě nepřekvapovalo. Určitě se někde v koutě obviňuje a nemá odvahu za mnou přijít. No,…….to si s ním vyřídím později. Asi bylo hodně vidět, nad čím uvažuju, protože se Ayumi začala hned pídit, co mi je. A chytila mě jemně za ruku a žádala očima odpověď.
"Ale nic jen mě tak napadlo……"začal sem se vymlouvat a ona poznala tenhle můj obličej.
"Co?"zeptala se a chtěla vědět, co mě trápí.
"No,….víš….."začal sem, ale nedořekl.
"Narumi-nii-san!"vypískl vysoký hlas a Ayumi už nebyla jediná, kdo seděl na mé posteli. Malá Sayuri mě chvíli pevně objímala a já byl za její příchod velmi vděčný. Ayumi totiž nechala náš rozhovor na později. Dokonce tomu prckovi ukápla nějaká ta slzička. Musel jsem se pousmát, když přišlo její dvojče a tvářilo se jako, když mě jde zabít. Tomu říkám rozdílné osobnosti.




















