15. ledna 2012 v 22:09 | Konduto
|
TENTO PŘÍBĚH NAVAZUJE / JE POKRAČOVÁNÍM NA PŘEDEŠLOU POVÍDKU:"Protože sem Uchiha!"
DOUFÁM, ŽE VÁM DOJDE, KDO VYPRÁVÍ TENHLE ZAČÁTEK:-)
Když se starší bratr obětuje pro svou mladší sestru, řeknete si, že vlastně udělal správnou věc. Z jiného pohledu se to ale může zdát hodně sobecký. Vaše smrt, i když odůvodněná, bude dlouho bolet toho, pro koho byla vykonána. To vím moc dobře. Každá smrt bolí, ale jenom nás živí.
Nepřekvapilo mě proto, že Ayumi brečí a zoufale mumlá Narumiho jméno. Cítil jsem Yusukeho pocity, když sem se ho snažil uklidnit ve svém náručí. Byl vyděšený, jeho tělo se třáslo a srdce rychle bilo. Křečovitě svíral mou paži a celkově byl ztuhlý.
Zaznamenal jsem chaos v jeho pocitech: Strach se zvětšil o 40%, bolest o 60%. Následné výčitky svědomí se vyšvihly, o něco víš, než sem čekal. Vztek, druhu sám na sebe se zvýšil snad nejvíc. 80%, ale to je u Uchihů normální.
Musím ho trochu uklidnit. Nenápadně jsem použil svou chakru a snažil se snížit jeho šok a následně vyvolané pocity, které se pomalu vracely k normálu. Škoda, že mu to vydrží jen po tu dobu, co se ho budu dotýkat. Jak ho pustím, účinky mojí moci zmizí a jeho špatně sladěné pocity se vrátí. Pak už je to hold na něm.
Když malý Uchiha usnul, objevil se vedle mě velký Uchiha. Podíval se na Yusukeho, pak obrátil svou pozornost tam, kam já svojí vnímavost chakry.
Pořád ho cítím, můj malý důvod existence. V tuhle chvíli, tak slabí.
"Naruto."řekl šeptem Sasuke a čekal. Já jen vzdych a sdělil mu, co zrovna cítím.
"Jeho bolest se zvětšila o 98%. Jeho chakra přímou úměrností klesá a…….."
"Přestaň!"přerušil mě rázně a jeho ruka mi přistála na mírně sklopené hlavě.
"Co?"zeptal jsem se, abych dal najevo svůj nesouhlas s tím, co právě udělal.
"Vážně mi tu chceš analyzovat smrt vlastního syna?!"řekl naštvaně až vážně. Nedokázal jsem nic jiného než párkrát zamrkat a přivřít svoje oči, které se každou chvíli chtěly zhroutit.
"Ne."šeptl sem a vnímal jen jeho ruku ve svých vlasech. Jak dlouho už to nikdo neudělal.
"Tak chvíli mlč a neposlouchej jiné srdce než to svoje."řekl mi rozkazem ale já…….
"Nemůžu, zbláznil bych se."řekl sem a poprvé za náš rozhovor se zatvářil jako dospělí, jehož syn teď bojuje o život. Sasuke to na mě asi poznal, protože úplně obrátil kapitolu. No jo, to on umí.
"Promiň."šeptl a snažil se hodně ignorovat fakt, že to vyšlo z jeho úst. Pousmál sem se. Pořád stejně roztomilej, pokud jde o vyjadřování láskyplných slov.
"Za co? Vždyť jsi tady ani nebyl."řekl se, když sem se dost vynadíval na ten jeho rudej obličej.
"Něco sem zaslechl. Jak je mu?"řekl a já věděl, že už to ví. Vůbec nebylo strategické začít mluvit o to, že sem si toho všiml už před dvěma lety. Sasuke by stejně jen zuřil, že sem mu to neřekl dřív a blablabla. Podíval sem se na to tělíčko, které se konečně trochu přestalo třást. Yusuke má svůj sharingan už delší dobu a očividně ho odmítá. To mi připomíná trochu mě. Pousmál sem se a pak své myšlenky stočil jinam. Do vážnějších vod. Chaos jeho pocitů byl pryč, tedy alespoň pro teď.
"Fyzicky dobře. Jen jeho psychika potřebovala zklidnit."
"Fajn. Teď bude chvíli spát."řekl věcně a kleknul si naproti mě
"Jo. Přesto ho radši odnes do nemocnice."řekl sem a podíval se za Sasukeho, do chumlu lidí, kteří se snaží zachránit mé slunce.
"To mám v plánu."zašeptal jen a vzal si ode mě to své slunce. Já se po chvíli postavil a sledoval tu beznaděj. Škoda jen, že jsem jí i cítil.
"Sasuke?"řekl sem a čekal, až se na mě podívá. "Připrav se na hádku."pak sem se vydal k tomu chaosu, který jsem musel vyřešit.
Bylo potřeba dostat Narumiho do nemocnice a rovnou na sál. Vydal jsem potřebné rozkazy, co se týče péče a operace samotné. Medikové dostali to, o co požádali do pěti sekund a ten zbytek do deseti. Také bylo potřeba zvýšit ostrahu Listové. Rada s tím souhlasila, když sem jim vysvětlil své důvody. Vím totiž, že jestli se něco podělá, jako že sem to tušení měl, že nebudu moc milej na nikoho. Obzvlášť ne na nezvané hosty. A proto musí být ochrana vesnice perfektní. Nerad bych někomu ublížil, jen proto, že je zdravotní stav mého syna tak na vodě. Pověřil sem těmi nejdůležitějšími úkoly spolehlivé lidi, zatím co budu mimo. A že sem ten stav začínal mít poměrně brzo.
Laťku mého zhroucení mi o trochu výš posunul rozhovor Yusukeho a Sasukeho, který spolu vedli a který sem tajně poslouchal po tom, co sem všechny zbuzeroval a šel se sem na ně podívat.
Vždycky mě zahřálo u srdce, když takhle Sasuke mluví. Konečně si před Yusukem na nic nehraje. Tohle je pravý Sasuke Uchiha. Když sem odcházel ke dveřím od sálu, nedalo mi to a pousmál sem se. V pokoji, kde teď už potichu přebývali dva Uchihové, nebylo cítit skoro žádné zklamání ba ani vztek. A nenávist? No tak ta byla pryč skoro celá. To značilo jen jednu věc.
"Vše je v pořádku. Alespoň na jedné straně barikády."řekl sem si a opřel se o zeď vedle vchodu do sálu. Nevnímal jsem lidi, kteří vybíhali a zase mizeli za tenkými dveřmi. Nevnímal sem ani jejich pocity, protože v takových chvílích je nebezpečné poslouchat několik lidí najednou. Ten hromadný chaos by mě dokázal dostat i do komatu. Proto sem se soustředil jen na jediného člověka. Na mého malého člověka, kterému bylo pořád stejně. Narumi. Jeho bolest se držela na stejných procentech jako na začátku a to jen proto, že si na ni jeho mozek zvykl. Naproti tomu jeho chakra se sice zastavila ale ani o setinu se nehnula. Jasně, ještě je brzo na to, aby se hnula nahoru, ale přesto ve mně vzrůstala obava. Aby taky ne, vždyť jsem rodič.
Už to bude pár hodin, co tu stojím. Čekám. Na jednu stranu jsem rád, že jsem tu sám. Občas jsem jen zahlédl Ino a před chvílí tudy dokonce prošel Shikamaru s nějakými papíry. Už si ani nevzpomínám, co jsem mu dal na starost. Asi něco důležitého, protože se ještě vrátil a tentokrát si mě důkladně prohlédl. Pak už sem ho neviděl. Popravdě, pak už sem věděl, co bude následovat……ten pocit.
Ani nevím, jak popsat ten strašnej pocit, který mým srdcem před pěti minutami projel. Jasně, jsem dospělí a nemělo by mě nic skolit ale, uznejte, že když jde o vaše dítě…….nedokážete skrýt svou bolest tak dobře jako u někoho jiného.
Musel jsem pryč, a to hodně rychle a nenápadně. Teprve teď jsem totiž ucítil ve svém srdci ten studený nůž, který už pár hodin úspěšně ignoruju. Bolelo to, strašně moc. Ten strach, ta bezmoc! Zmizel jsem v oblaku kouře a zanechal po sobě jen trochu bláta, které jsem sem nanosil na botách.
Nebudete mi věřit, ale moc daleko sem neutekl. Ne, že bych věděl kde sem, jen to nebylo daleko od mého domova. Posadil jsem se a jednou rukou se chytil v místech, kde tluče srdce. Každý jeho úder bolel pětkrát víc než normálně a každá vlna bolesti mě totálně ochromila. Už sem nedokázal stát ba ani seděl. A tak jsem sem své tělo nechal lehnout do trávy, kterou vítr příjemně rozfoukával. S očí mi už dávno tekly vodopády a já neměl sílu ani chuť jim nějak bránit.
Copak nic nezmůžu? Nemůžu nic udělat? Sem tak moc k ničemu?
Špatné myšlenky, já vím, ale co si v takovou chvíli myslet. Nic nebo něco. V každém případě je to ale zaručeně špatná činnost. Nerad přemýšlím. Možná proto, že mi to moc nejde.
Dokáže Narumimu něco pomoc?
Řekl sem sám sobě a hluboce se zamyslel. Existuje něco, čím mu pomůžu a neohrozím přitom jiné životy, kromě toho svého? Moment! Já se přeci uzdravuju několikrát rychleji než normální lidi. Čím to je? Kurama a jeho síla! Proč mě to nenapadlo dřív! Ale pochybuju, že zrovna s tímhle bude souhlasit.
"Proč bych neměl?"řekl drsný vážný hlas a já sem si všiml, že stojím před mřížemi.
"Kurama?"řekl sem překvapeně a párkrát zamrkal.
"Nechápu, proč seš vždycky tak překvapenej?"řekla moje nájemní liška a já nedokázal nic jiného, než se na ní pousmát a vyslovit to slovo, které nenáviděla. Přiváděl jsem ho tím do rozpaků.
"Promiň."
"Šlo by to."řekl Kurama a zamával jedním párem svých ocasů.
"Fajn. Díky."zazubil jsem se a chtěl odejít.
"Předpokládám, že je ti fuk, co se ti stane."řekl ještě s nehranou obavou. Já se k němu otočil se šklebem a dobrou náladou v hlase. A pak, že tě nezměním.
"Tvé předpoklady jsou jako vždy správné."
"Blbče jeden! Tak sebou hejbni! Musíme se na to připravit."řekl naštvaně a vystrnadil mě s hlavy.
"Ano, mami."řekl sem si pro sebe a letěl do své kanceláře.
Ahoj, mrkni na muj web