Autor : TokyoHaru
Žánr : Romance,drama,humor, shounen-ai
Délka : 9/?
Rated : PG-13 zatím
Párování : Jaejin ♥ Joonho,Minki ♥ Yungwoo
Obsah : Pět mladých středoškoláků z různého území Jižní Koreje se zřekli svého normálního života a rozhodli se dále rozvíjet svůj talent, aby si jednoho dne mohli splnit svůj sen a stát se hvězdami. Po těžké dřině se jim to podařilo, vstoupili do ACE společnosti, která zanedlouho kluky spojila dohromady a stala se z nich skupina s názvem D.B.Boyz. Kluci se spolu rychle skamarádili a slíbili si Together Forever. Po 5/6 letech, se ale něco zvrtlo, jejich slib začíná slábnout…
Zbytek pod perixem
Po včerejším dešti se obloha následujícího rána krásně vyjasnila. Slunce za obzory pomalu vycházelo a nabíralo na energii, aby dodalo obyvatelům co nepříjemnější začátek z dne. Voda se za noc stačila znovu vypařit. Vzduch byl těžší, ale stále se snáze dýchalo než v předchozích dnech, tedy někomu se špatně dýchá i dnes ráno.
Jaejin neměl tehdejší noc klidný spánek. V jeho hlavě se uspořádalo tolik myšlenek, které chtěl vyřešit, ale to mu způsobilo jen skepsi a nespavost. Z postele vstal okolo 5h a celou dobu přemýšlel co připravit k snídani. Přitom poloočkem pozoroval Joonha, kterému se naopak spalo dobře. Pokaždé když se na něj podíval, dostal záchvat střídání emocí zlosti, ponížení, rozpačitosti.
"Sakra...aish…bla, ne ono se to vážně stalo…omona takový trapas…já jsem tak blbej! Proč já? Huh co to mam na krku? A do prčic…" mluvil si pro sebe, chodil sem a tam. Ruce u hlavy přičemž si ji hezky rozcuchal. Přitom hledal něco, čím by ty fleky zakryl, naštěstí měl šálu od své sestry.
"Jaejin-ah uklidni se! Uff…tak jde se vařit." tlesknul při rozhodnutí něco dělat. Podíval se pro zásoby jídla a zjistil, že je po jídlu vyčištěno. Musel zajít do obchodu nakoupit. Podíval se znovu na Joonha, který ještě spal.
"Ty to tady beze mě určitě chvilku vydržíš." řekl tiše. Pomaličku se připlížil ke dveřím a odešel.
Hned co se vrátil zjistil, že Joonho už dávno není v posteli. Položil nákup na kredenc a podíval se všude po bytě, ale žádná stopa po klukovi.
"Kde zas ten kluk je? To mu mám dělat chůvu?" zamračil se a dal ruce k pasu. Najednou na něj zezadu něco vyskočilo a málem ho to svalilo. Podíval se za své rameno a kdo jiný to mohl být?
"Joonho slez, jsi jak malej!" "Fakt? Nepřipadám ti jako roztomilej králíček?" řekl s našpulenými rty. Jaejin se od něj raději odlepil. Ta růžová kapuce s oušky na jeho hlavě se nedala přehlédnout.
"Myslím si, že si to už můžeš sundat." řekl mu
"Bylo na čase, ale pěkně se v tom spalo." "To jsem rád, jdu udělat snídani než bude pozdě." Řekl Jaejin a šel ke kuchyňské lince, připravovat ingredience. Joonho si začal rozepínat knoflíky u bavlněného pyžama až se z něj vyvlékl.
"Yo koukal jsem na tvoje oblečení máš je suchý." Pohledem se otočil k němu a jeho výraz znovu zkameněl. Joonho tam před ním stál úplně nahý. Měl oproti němu vážně moc hezky rýsovanou postavu, široká ramena, pevné paže, výraznou hruď a… Joonho se ke druhému chlapci přiblížil až byl jen kousek od něj. Jaejinovi se málem podlomila kolena od toho úžasu. "Sakra, koukej se mu do očí a hlavně ne dolů…" nutil sám sebe
"Yo díky za půjčení, jdu se převlíknout." Poklepal mu lehce po hlavě a dal mu přes obličej tentýž oděv což Jaejinovi znemožnilo výhled. Už po jedné noci pyžamo nasáklo jeho krásnou vůní, kterou se nemohl nabažit. Poté co Jaejin sundal oděv ze svého obličeje, Joonho zmizel v koupelně. Jaejin se na chvilku zarazil a stiskl kus látky pevně do dlaní.
"Proč mám vždycky tak divný pocit úzkosti, pokaždé kdy se ke mně přiblížíš? Aish-konec musím vařit." Znovu si propleskl tváře a tentokrát se už pustil do vaření.
"Hm…asi si dáme rýžovou kaši se slepičím masem a výhonky." rozhodl se pro nejsladší pokrm, který by mohl být dobrý pro odreagování se od včerejší noci.
**************++++++++**************
Joonho vyšel z koupelny jako nový a ucítil lehký závan vůně. Šel se podívat do kuchyně co Jaejin připravuje. Druhý kluk v barevné zástěře zrovna krájel zeleninu na slabé kousky a nevšiml si přicházejícího hosta, který přistoupil ke sporáku kde se zrovna vařilo. Zvedl poklici a podíval se dovnitř nad vařící se bílou hmotou. Zrnka se už pěkně nabobtnala a vývar zhoustnul. Joonho popadl vařečku ležící vedle a celý to zamíchal. Pak si trochu lízl a zakřenil se…podíval se po nějakém koření, aby to tam mohl dát. V tom ho Jaejin zastavil a odšoupl ho dál.
"Joonho, co to děláš? To se nemá míchat…! A co si to tam proboha chtěl dát? Polévkovou směs? OMO…vařil ty jsi někdy? Teďka z toho bude břečka!" rozčiloval se
"To nemá žádnou chuť, tak jsem tam chtěl něco dát."
"To je od tebe hezký, ale to všechno se dává až na konec. Radši se mi do toho nepleť yo." Nařídil mu a mával mu špinavou vařečkou před obličejem.
"Promiň no…nevěděl jsem…" klesl pohledem. "Uhm nic…jen se tady posaď a radši nic nedělej."
Po 20 minutách bylo hotovo a Jaejin přinesl dvě polévkové misky s chodem. Vonělo to přenádherně a ještě to líp vypadalo. Joonhovi se zbíhali sliny jak moc měl hlad. Jaejin usedl naproti němu a připravil lžíce. "Tady máš, můžeš se do toho pustit dobrou chuť."
"Díky moc." Řekl natěšeně a nabral si velké sousto do pusy.
"Tak jak ti chutná?"
"Hah horký, horký…" spálil se a znovu to vyplivnul zpátky. Mával rukou na jeho zraněný jazyk. Stékalo mu to všude po bradě.
"Jeh už ani neumíš jíst, tady napij se." Podal mi sklenici vody a ubrousek, když se konečně uklidnil mohl znovu začít jíst, ale tentokrát byl opatrný a každý sousto si několikrát pofoukal. Jaejin pobavilo jeho nemotorný dětský chování a vždycky se polousmál.
"Je tho báječný, zíky mos." Řekl jako kdyby měl jazyk mezi zuby. "Jsem rád, že ti chutná." řekl Jaejin a dal si tam dost velký množství chilli omáčky. Joonho se divil, že z toho nezačal hořet.
Nastala chvilka ticha a chlapci jen tiše jedly, šel slyšet jen cinkot příborů o nádobí a mezitím i nějaké polknutí. Joonho se pak zamyslel a přestal jíst, zadíval se do své misky s jídlem. Jeho pohled hodně sklesl. Jaejinovi to ticho bylo nepříjemné a všiml si jak je Joonho zamyšlený. "Co se mu asi honí hlavou, měl bych ho trochu probudit. Nemusíš dělat drsňáka! Vím, jak moc se ti chce brečet. Joonho? Můžu se tě na něco zeptat?" Joonho se probral ze snění a vzhlédl k němu. "Ano, copak?"
"Ty a tvá holka jak dlouho jste spolu chodili?" zeptal se opatrně, Joonho znovu zesmutněl a vzdychl. "Byl to skoro jeden rok---" odmlčil se a ticho pokračovalo dál až ho Jaejin znovu prolomil. "Už jste spolu spali?" vyhrkl najednou
"Heh c-cože?" "No spali jste spolu? Tím nemyslím ležení vedle sebe." Joonho byl šokován otázkou co mu Jaejin podal. Na jeho tváři se vytvořil načervenalý ruměnec. "D-do t-toho ti nic není!" koktal
"Nebuď tak napružený, stejně mi to řekneš." rýpal se do něj
"Ah---" vzdychl a nakonec krátce odpověděl. "Ne." znovu sklopil pohled
"To jste se za ten rok drželi jen za ruce?" divil se.
"A co má být? Jen tyhle momenty s ní pro mě moc znamenali!" řekl ostře
"Promiň, nechtěl jsem se tě nějak dotknout. Měl jsi ji asi hodně rád co? Proč to všechno? Mohl ses s ní víc scházet, kdyby ses tak nedrtil s učením."
"To všechno kvůli tátovi, nechci, aby si o mě myslel, že jsem nějaký pobuda. Chci vystudovat práva."
"Páni, máš vysoké cíle. Já jsem o tomhle nikdy nepřemýšlel. Chci se prostě stát zpěvákem, to je jediný v co doufám."
"To tě nikdy nenapadlo, že se to nemusí stát?"
"Ale stalo se."
"Kdo ví jestli se vůbec dokážem prosadit."
"Proč jsi hned tak negativní?"
"Nejsem, jen to beru vážně a ne jen nějakou hru. To je ten rozdíl mezi námi."
"Co si o mě myslíš? Já to beru vážně! Znamená to pro mě hodně." Jaejin zesílil hlas a pěstmi udeřil do stolu. V prostoru začalo být větší dusno než dřív. Joonho si odfrkl a otočil se na stranu. "Myslíš si o mě, že jsem blbec viď, ale teorie nejsou všechno." říkal si v duchu. Znovu byly slyšet pouze zvuky zvenčí a cinkot. Najednou se ozvalo klepot na dveře. Jaejin se podivil, kdo ho může zrovna v tuhle dobu shánět. Otevřel dveře a z nich ho přivítali zbytek party.
"Yo hyung, dobré ráno! Kde jsi? Musíme padat do společnosti!" naléhal Yungwoo
"Včera jste měli zůstat, byl to nářez! Oh je tady i Joonho hyong. Ahoooy~" pozdravil ho Minki, ale Joonho na ně jen mávl. "Pfuj tady je dusno jako včera u mě doma. To si představte, že mámino konto zablokovali." Oznamoval jim Changhyun
"Jak to?" zeptal se Jae
"Ty kupony byly prošlý. Takže se rodiče musí hodně doplatit. Uh ještě mi vynadali za to, že jsem včera přišel pozdě. Proč jen já?" bědoval dokud neuviděl nedojedené misky s kaší, to se jeho obličej znovu rozveselil a misky zcela vyčistil.
"Nemáme čas lidi, honem jdeme. Šup šup." Připomínal jim Yungwoo a nakopl všechny svoje členy ven z bytu.
"Ehm já musím ještě někam skočit, jděte beze mě." řekl rychle a utíkal k jiné stanici na metro. "Ale hyong, pospěš si yo!" křičeli za ním
**************++++++++**************
Kluci dorazili na místo. Budova to byla obrovská tyčící až do nebe. Prosklená lesklými okny odrážející paprsky slunce. Vstoupili dovnitř s knedlíkem v krku. Všechno tam vypadalo tak moderně. Recepce až po výtahy, které byly též prosklené.
Výtahem šel vidět krásný výhled na celé město. Z výšky to vypadalo spíš jako velké mraveniště. Výtah cinkl a kluci vystoupili. Chodba byla rozsáhlá s mnoha dveřmi.
"Paráda co teď? Ani mapa by nám možná nepomohla." říkali si, procházeli chodbou a doufali, že jim někdo poradí. Naštěstí brzy narazili na samotného ředitele, který zrovna mluvil se skupinou H.O.T. Neznělo to jako přátelské povídání spíše naopak, ale toho si chlapci nevšímali.
"Pane bože štípni mě, asi špatně vidím! Íiip to jsou HOT a stojím jen pár krůčků od nich!" jásal Yungwoo, začal poskakovat do vzduchu a natřásat rukama, což přimělo skupinu se otočit. "Áh koho tady máme naše nastávající hvězdy." Přivítal je ředitel
"Omluvte mě prosím, tohle budeme muset vyřídit později." řekl skupině a gestem jim naznačil, že mají odejít. Skupina se na ředitele opovrženě podívala a odcházela skrz kluky. 4 chlapci z nich nemohli odtrhnou oči, jak vypadali úžasně, jakoby je stále ozařovali reflektory. Jejich kroky se zpomalili, když se přihlíželi ke klukům a jeden ze členů polohlasem prohlásil. "Hodně štěstí miminka, budete ho potřebovat." řekl než se ztratili v rozsáhlé chodbě.
"Co to mělo být?" divili se až na Yungwooa "Éh viděli jste, jak na mě Kangta sunbae-nim mrknul?" Ředitel se na něj šibalsky usmál, přesně věděl, že se Yungwoo tím roztomilým chováním prodá.
"Líbila se vám skupina? Tak takový můžete být i vy, pokud budete respektovat naše pravidla." řekl jim ředitel
"Ano pane!" řekli naráz.
"To moc rád slyším. Prosím následujte mě do jednací síně." Nařídil jim, kluci ho poslušně následovali. Vešli do místnosti, vypadala jako z nějakého sci-fi filmu. Okna byla čistá jako drahokam a rýsovali se po celé místnosti. Za okny šlo vidět snad celý chod města. Kluci utíkali k oknu se přesvědčit, jestli se nejedná o žádný billboard, ale všechno bylo skutečné i ta výška, z které by člověk zvracel. Kluci skvrnili skla svými teplými dechy. "Uhm pánové, na to se nešahá!" kázala je jedna z družstva.
"Jen je nech ať si užijí." přemluvil se za ně ředitel. Brzy na to tleskl rukama.
"Je na čase, abychom sjednali vaše smlouvní podmínky. Posaďte se u nás. Není vás nějak málo? Kde je Kim Jaejin? Já nemám rád nedochvilnost." řekl s nabručeným hlasem, ostatní jen pokrčili rameny. Naštěstí pak nečekaně vtrhnul do místnosti po pár vteřinách co to dořekl.
"Uuff pardon musel jsem něco…v-yřídit. No páni, to je úžasný!" užasl před krásným výhledem a celým prostorem. Chtěl si všechno prohlédnout, ale 2 pracovníci ho chytili spod paže a nadzvedli směrem ke stolu kde seděli i ostatní.
"Hyong, kde jsi byl?" vyptávali se ho. "No…"
"Chlapci byl bych rád, abyste dávali pozor." napomenul je. Kluci se ihned narovnali a pozorně sledovali co přijde. Do síně přišla další skupinka pracovníku a přinesla hromady papíru. To znamenalo příchod dlouhého výkladu, který hoši stěží pobírali. Mluvilo se a mluvilo dokud ředitel chlapce neprobral svým bouchnutím do stolu na němž leželo 5 dokumentů.
"Doufám, že jste pochopili o čem se tady celou dobu mluvilo a byli jste poučeni." Podíval se na spící chlapce, nad kterými se vznášely obláčky dýmu.
"A-ano…" odpověděli nejistě
"To jsem rád, teď jen stačí tohle podepsat a patříte mezi nás." zvolal ředitel. Chlapci neváhali, popadli pera a rychle se podepsali. Personál v tu ránu přinesl dort a šampaňské ke přípitku. Další vystřelili do vzduchu konfety.
"Gratuluji, stali jste se oficiálně novou skupinou. Naše družstvo se rozhodlo pojmenovat vás Dong Bang Boys-D.B.Boyz!" oznámil jim ředitel a všichni jim zatleskali. Chlapci dostali jen obyčejnou limonádu a ostatní si vychutnávali hořkost bublinaté tekutiny. Docela je mrzelo, že si název ani žánr hudby nemohli vybrat sami. Jednoznačně jim to bylo jedno, měli radost.
"Hm…myslím si, že nejlepší vůdčí typ z vás je Joonho, takže tě jmenujeme leaderem!"
"Teď musíme udělat vnější změny. Zaklad není špatný, ale přeci jen musíte vypadat dokonale. Naši vizážisti se postarají o váš vzhled, účesy, garderobu. Hm…plastika u vás asi nehrozí. Až…oh Joonho tobě musíme spravit zuby." Všichni se museli dát do smíchu, když ředitel zmínil jeho křivé zuby. "Já za to přeci nemůžu!" styděl se…
"Bude to v pořádku, až bude hotovo, nebudeš litovat." uklidňoval ho ředitel. Joonho na ně vyplázl jazyk. V jejich obličejích propukla závist.
"Pro dnešek je to všechno, zítra budete zkoušet ve studiu na váš debut. Materiál je již připraven a tentokrát žádné zpoždění. Práce je hodně, chci abyste už za měsíc vystoupili poprvé na jevišti a to nepočítám další akce. Co se týče školy jste z ní omluveni pouze ve výjimečných dnech. Pokud máte zájem o univerzitu, tu budete muset studovat dálkově. Při odchodu vám budou vydány mobilní telefony, takže je prosím užívejte s rozvahou." dopověděl ale chlapci se vrhli ke dveřím, aby přístroje měli již v ruce.
"Myslím, že všechno máme v kapce." říkal ředitel svým asistentům
**************++++++++**************
"Kluci to je úžasný, jsme D.B.Boys!!! Aigooo, koukejte na ty mobily! Mají i videokamery, uh já ti napíšu textovku yo." jásal Yungwoo a hrál si s telefonem jako ostatní.
"Yů, ono to jde ohnout i do stran! Samsung anycall? Tahle verze má přijít do prodeje až příští měsíc a já ji držím už dnes!" radoval se samým štěstím Changhyun a držel předmět jako svatý poklad. Jaejin naměřil čočku fotoaparátu na sebe a vyfotil sebe ze všech možných stran. Pak se na všechny fotky podíval. "Jsem to, ale pěkný tvor." Lichotil si
"Kluci, asi zavolám domů." Řekl jim Joonho a odebral se ke klidnějšímu místu. "Tůt tůů…ano prosím u telefonu paní Jung? Kdo je?" ozvalo se z telefonu.
"Umma tady Joonho."
"Joonho miláčku, díky bohu, už jsem si dělala obavy. Jak se máš, jíš dobře?"
"Mám se skvěle mami, konečně mě přijali do společnosti. Brzy budeme s klukama debutovat." řekl jí s mírným povzdechnutím. "Zlato, to je skvělá novina, jsem na tebe tolik hrdá~♥." poslala mu pusu přes sluchátko. Joonho se mírně usmál nad máminým gestem, moc mu chyběla celá rodina. Mrzelo ho, že s ním otec nechtěl mluvit. Najednou se v telefonu ozval dívčí jekot. "Joonho oppa, tady je tvoje malá sestřička. Pro mě jsi byl vždycky ten nejlepší. Oppa hwaitng a gratuluju." řekla vesele
"Yoorin-ah, moc rád tě znovu slyším. Nezlobíš rodiče viď že ne?"
"Oppa, ty jsi zlý---appa? Uhm tady…" hlas jeho sestry najednou utichl a uslyšel jen nějaké chraptění až… "Ahoy Joonho, dlouho jsme si nepopovídali…" Joonho nemohl uvěřit koho slyší na druhém konci. "Tati? J-já…"
"Joonho, nemusíš nic říkat, to já bych se ti měl omluvit. Byl jsem naivní a neuvědomil jsem si co v tobě vázne. Byl jsem špatný otec. Chci ti říct, že jsme na tebe pyšní a přejeme ti hodně štěstí do budoucnosti. Do tvého vlastního rozhodnutí ti nebudu už nikdy nic namítat, protože vím, že se rozhodneš správně." řekl mu. Joonho se málem na místě rozplakal jak cítil teplo ve svém srdci. "Děkuji ti tati."
**************++++++++**************
Po rozhovoru s jeho rodinou se Joonho cítil o moc líp, jenže stále si nemohl užívat radosti na plné obrátky, protože tady bylo stále něco, co ho trápilo. Nechtěl dát najevo jeho trápení před klukama, proto se tvářil jakoby nic. Jeho kamarádi, si zrovna užívali krásného počasí a pohrávaní s telefonem. "Zrovna jsme taky volali domů. Je to super, moje mamka vás zve na večeři, ale napřed to půjdeme oslavit na velký pohár zmrzliny! Poznáte mého brášku (dvojče) a půjde s námi i Jaehyukie. Musím si s ním ještě promluvit." řekl Yungwoo a chytl každého z nich.
"Všechno klape podle očekávání, jdeme tam." říkal Jaejin šeptem do telefonu a rychle ho zas zaklapnul. Kluci si nevšimli ničeho podezřelého, až když přišli k cukrárně. Na verandě posedávala Joonhova ex. Vlasy ji krásně vlály ve větru jako nějaké princezně. Oblečená v lehkém letním oděvu. Přimělo Joonha se znovu do ní zamilovat. Hned co jí spatřil otočil se zpět a chtěl odejít. "Ne, nemůžu se na ní podívat. Jdeme jinam, tady je obsazeno." řekl stroze a odkráčel až ho někdo chytl zezadu za pas a pevně ho objal. Joonhovi se rozbušilo srdce a pohlédl za sebe. Nevěřil svým očím, byla to Sunmin. Povolila sevření, což umožnilo Joonhovi se nadechnout a pohlédnout na ní.
"Oppa…" řekla s klepavým hlasem, Joonho ji položil prst na rty a pevně jí objal. "Pšššt, nezdáš se mi? Pokud ano, nechci se probudit. Byl jsem hloupý, odpusť mi. Omlouvám se, prosím už se na mě nezlob." řekl něžně do jejího ucha.
"Nezlobím se."
"Opravdu?"
"Ano"
"Jsem šťastný. Víš, nikdy jsem tě nechtěl ranit, jen jsem toho měl hodně, a proto jsem zapomínal. Věděl jsem, že tohle přijde, ale chci, aby jsi na mě vzpomínala v dobrém." řekl a objal jí pevněji.
"Joonho, je to v pořádku. Nemusíš se obviňovat. Vždycky budeš mít v mém srdci místo a nikdy nezapomenu na chvíle, které jsme spolu prožili. Musíš jít za svým snem, já to chápu, jen se prosím opatruj a hodně úspěchů ve skupině." Joonho cítil takovou úlevu, vše bylo znovu v rovnováze. Propustil ji ze svého sevření, aby se na ní mohl ještě jednou podívat.
"Jsi krásná." Dívka se natolik začervenala až sklopila tvář. Chlapec lehounce pozvedl její bradu, aby se jejich pohledy střetly. Dívka zavřela oči a čekala na sladké pohlazení. Joonho se k ní naklonil a chtěl ji políbit na rty, ale v tom momentu se mu v myšlenkách zablesklo něco podivného. Obrazy něčeho mlhavého…nakonec se chlapec rozhodl pro letmý polibek na čelo.
"Radši to nebudeme dělat víc komplikovanější." dodal, Sunmin byla trochu zklamaná, ale věděla, že má pravdu, přeci se jen chtěla odmilovat.
"Abych nezapomněl, nosím to u sebe už dlouho, tohle je náhrada za ty narozeniny. Něco jsem ti vytvořil, snad se ti to bude líbit. Rozbal si to až doma." vylovil ze své brašny jakýsi zabalený rámeček. "Děkuji ti moc." poděkovala a dárek přijala. Rám pevně stiskla k hrudníku.
Oba se stále drželi za ruce, až se od sebe pomaličku oddělili a šli svým směrem. Sunmin se znovu k němu otočila a řekla. "Toto není naše konečné rozloučení viď, budu se těšit až se znovu shledáme. A postarej se o Kim Jaejin, je to moc hodný kluk." Joonho se na ní usmál a přikývl.
"Jaejin? Že by on? Dobře kluci, už můžete vylézt, já vás vidím!" zavolal na své kamarády, kteří se krčili za odpadkovým košem. "Uf konečně, málem jsem se udusil." odkašlával Minki. "Tak co jak jste si to vyřešili?" zeptal se Yungwoo
"Dobrý, vyjasnili jsme si to."
"A???"
"No co byste chtěli? Spolu být nemůžeme." řekl jim jasně a přitom se podíval na Jaejina, který se zrovna koukal jinam.
"Tak to je nám líto."
"Vážně je to dobrý, takhle jsem to chtěl. Jdeme na ten pohár ne?" řekl se širokým úsměvem.
"To je ten správný úsměv, který jsem chtěl vidět, ale proč mám pocit hořkosti, když jsem je viděl spolu?"
**************++++++++**************
Po velkém zmrzlinovém nacpání se kluci odebrali k Yungwoo domů. Sice cesta byla o něco delší, ale oni si poradili. Život pro ně byl jako pohádka. Dorazili v podvečer, jeho rodina je přivítala s otevřenou náručí. Dům měli hodně velký s užasnou zahradou. Rozhodli tedy uspořádat grilování venku. Byl to moc hezký večer. Když se setmělo, rozsvítili si lampiony, které vytvářili báječnou atmosféru. Yungwoovo rodiče je pak nechali samotné a šli na svůj vlastní pracovní večírek.
Za pár minut dorazil slibovaný Jaehyuk, který se dnes vrátil domů dřív. Všechny hezky pozdravil, ale tvářil se trochu rozrušeně. Yungwoo mu nabídl svoji pohostinnost, avšak on jí odmítnul. Jaehyuk si sedl na jejich zahradní lůžko a opřel se o opěradlo. Yungwoo si povzdychl posadil se vedle něj. Ostatní kluci je nechtěli rušit, tak si poposedli o kousek dál a vychutnávali si jídlo. Jediný Minki se je snažil nenápadně odposlouchávat.
"Jaehyukie, jsi v pohodě? Uhm asi tě štve, že tě nevybrali co? Víš, být ve skupině s tebou, by pro mě bylo fantastický, ale bohužel…" Jaehyuk ho zastavil
"Yung, nemusíš mě litovat, prostě nejsem tak dobrý. To jsem už zjistil, ale ty si vedeš dobře a to je teď důležitý." usmál se na něj a pohladil po hlavě
"Takže ty se na mě nezlobíš?"
"Ne, proč? Jsem rád za tebe! Co bych to byl za kamaráda, kdybych tě nepodpořil?" pokračoval ve svém chválení, což dělalo Yungwoovi nesmírnou radost, byl rád, že se minulost neopakovala. Minki z žárlivosti rozmačkal plechovku s coca colou.
"Bylo to vynikající, ach jsem přecpaný. Zbylo nějaký pití?" zeptal se Jaejin
"Uhm no vidím, že to co teďka drží Minki, je to poslední. V kuchyni by měli ještě něco být.To najdeš." řekl mu Yungwoo s neochotou se zvednout z houpacího lůžka. Jaejin na něj hodil úšklebek a šel pro pití.
"Já mu to jdu ukázat." zvedl se Joonho
Jaejin hledal všude kuchyň, ale nějak se k tomu nemohl dopracovat. Zastavil se na chodbě kde bylo velké zrcadlo. Začal se sám obdivovat a dělat divný pózy. Pak se podíval na svůj krk pod, kterým měl omotanou lehkou šálu.
"Sakra, pořád to tam je. Zatraceně Joonho, kvůli tobě jsem se celej den potil." stěžoval si na svůj poskvrněný krk.
"Proč kvůli mě? Nemáš nosit šálu ve třicítkách." řekl Joonho, který se vplížil za ním. Jaejin sebou v zápětí cukl.
"Ježiš už zase? Neumíš klepat?" Jaejin se třásl z jeho přítomnosti, rychle si omotal šálu zpátky. Joonho přimhouřil oči a přistoupil blíž.
"Kuchyň je na opačným konci. To na sebe musíš čučet tak často? Ukaž co tam máš?" řekl zvědavě, přičemž mu chtěl šálu znovu sundat.
"Ne, nedotýkej se mě!" řekl vystrašeně.
"Klid, já ti nic neudělám. Hele, promiň za to ráno, nechtěl jsem se tě dotknout. Chtěl jsem ti poděkovat za to co jsi pro mě udělal." Poté co to Joonho řekl se Jaejin uklidnil.
"Dobrý, nic se neděje. Za co sim tě?" "Nedělej, že nevíš." řekl mu. Joonho zachytil konce šály a tím si ho přitáhl k sobě a pevně ho objal. Menší chlapec nevěděl co dělat, slyšel tlukot svého srdce tak silně. Jaejin nakonec roztál a objal ho zpět.
"Děkuju ti moc." řekl tiše. Joonho neodolal a šálu mu pomalu rozmotával až sklouzla dolů. Docela ho udivilo co viděl. Joonho povolil a podíval se pořádně na znaménka po celém jeho krku, byly již slabé, ale i přesto. Jaejin si nemyslel, že by si Joonho vzpomněl, ale i tak sklopil zrak studem.
"To vypadá jako…kdo ti to udělal?"
"Proč máš vždycky tolik otázek, na všechno přeci není odpověď. Nic to není, jen alergická reakce." snažil se vykroutit z obtížné situace. Joonho se na něj nevěřícně podíval a silně ho stiskl proti zrcadlu.
"Nelži!"
"Joonho, nech toho! Bolí to." řekl polekaně a vyvaroval se přímého kontaktu s jeho tmavýma očima.
"Nemusíš přede mnou nic skrývat."
"Neřeš to ano." Odvrátil se od něj a uchopil jeho ruku ze svého ramene. Joonho se cítil trošku odvržen, že se mu nechce svěřit. Jaejin viděl jeho smutný výraz a bylo mu ho líto, ale říct mu pravdu nemohl, myslel by si, že se zbláznil. Jaejin si chtěl konečně dojít pro to pití, ale Joonho ho chytil za paži a přitáhl zpátky těsně k obličeji. Prsty odhrnul jeho prameny vlasů, aby se mohl podívat znovu. V jeho mysli panoval rozruch, jako kdyby věděl proč. Jaejin zhluboka oddychoval, když cítil Joonhuv dech na svém krku. Vyšší mladík se naklonil blíže a nasával vůni toho druhého. Nemohl si pomoct, svými rty se lehce dotkl jeho kůže a začal ji nasávat. Jaejin se cítil tak nebesky a zároveň utlačován. Nechtěl, aby to zašlo daleko, proto se od něj odtáhl.
"Joonho, neblázni…"
"Včera v noci ty a já…" Jaejin vykulil oči a výrazně polkl, ten kluk si vážně vzpomněl, co bude dělat?
"Nevím, co se to se mnou děje…ale mám hroznou chuť tě znovu políbit. Můžu?" Jaejin byl znovu zasažen jeho slovy, rozhodně mu chtěl odporovat. Tohle přeci není normální, ale čím víc byl Joonho v jeho blízkosti, přestal se ovládat a celkově se mu odevzdal. Joonho chytil za ruku a sepjal ji dohromady s tou jeho. V Jaejinovi šla vidět jeho plachost. Neodvážil se podívat do jeho tváře. Joonho nejprve prozkoumával jeho rysy špičkou nosu, až se konečně dostal k těm sladkým rtům. Aby ho moc nepolekal, dotkl se nejprve jemně jeho rtů. Nakonec zjistil, že je sám trochu rozpačitý a chtěl , aby ho Jaejin políbil jako první. Jaejin čekal, až se k němu Joonho konečně probojuje, ale nějakým způsobem se zastavil.
Otevřel jedno očko a podíval se na něj. On na něj jen civěl a usmíval se. "Na co čeká? Děje se něco?" zeptal se ho nesměle.
"Ale nic."
"Tak proč jsi přestal? S-akra to jsem neřekl!" zacpal si ústa rukou. Joonho se nemohl udržet k dalšímu úsměvu, vážně je k sežrání. Dříve se nemohli ani vystát a teď se jejich vztah víc prohlubuje. Jak se to vůbec stalo? Neví ani oni sami, nedá se tomu říkat láska, možná jen vzájemné sympatie.
"Já nejsem ten kdo tohle všechno odstartoval. Včera jsem to nebyl já. Představoval jsem si někoho jinýho, takže to taky není moje vina. Jak vidím, líbilo se ti to." Joonho pěkně provokoval, aby od Jaejina získal co chtěl. Propustil ho ze svého vězení a čekal co ten druhý udělá.
"Jung Joonho-sshi já tě tak nesnáším!" hned co to dořekl, popadl ho za límec zpátky k tělu a políbil ho dlouze na rty. Joonhovi se zaleskly oči a zavřel je, aby si mohl vychutnat to rajské ovoce. Chytl ho za pas za účelem mít ho blíže. Polibek netrval dlouho, protože je něco vyrušilo. Oba se od sebe odtrhli, protože je překvapil třesk skleniček o zem. Nestačili zareagovat, o co se jedná. Jen viděli skleněné střepy a rozlitý džus na podlaze. Teprve pak si uvědomili, že před nimi stojí Changhyun a tyčí na ně ukazováček. Pusa do tvaru O mu rýsovala celý jeho šokovaný grimas.
"Joonho ty jsi leader, budeš muset co vysvětlovat." řekl Jae polohlasem co nejmíň pohybovat pusou.
"J-jjejin hyong a Jjoo-nn---vy ddva---áááááááááááááááh!!!" rozkřikl se na celý dům držící si obě tváře.
***Časový transport do budoucnosti!***
"Ááááááááááááááááááééé!!!" křičel na celý kolo Yungwoo. Jaejin povyskočil leknutím ze sedačky.
"Ne není to tak jak to vypadá!" řekl v zápětí, oba jeho spolucestující ho nechápali. Ještě k tomu se postavil, když se připravovalo na přistání. Yungwoo se třásl z toho tlaku, jak se letadlo řítilo dolů. Jaejin si mnul své rozespalé oči ani si neuvědomil, že ztrácí rovnováhu. Jeho postava se kymácela sem a tam, až úplně spadl na kebuli. Pochroumaný muž párkrát mrknul a rychle se chtěl dostat na bezpečnostní sedadlo. "Ty jsi taky blázen vstávat, když zrovna přistáváme." řekl Minki, když se tam Jaejin konečně dostal.
"Kam to letíme???" zívl
"Spal jsi jen půl hodiny a už si nic nepamatuješ? Do JP přeci blick blick!"
"Aha, už si vzpomínám. A co jinak máme se?"
"No ne tak docela…" řekl se sklopeným výrazem
"Hm…měl jsem sen o tom jak jsme se stali hvězdami. Páni už je to 6 let a…" ozvalo se cinknutí.
"Nyní si můžete odepnout bezpečnostní pásy, zrovna jsme přistáli na Tokyjském letišti. Doufám, že se vám let líbil, brzy nashledanou."
Letadlo již stálo na pevné zemi a dojíždělo na místo výstupu. Letadlo s druhou skupinkou pasažérů přistálo za dalších pár minut.
3 členové skupiny podali žalobu na jejich investující společnost k ukončení jejich smlouvy. Nyní je mezi skupinkou přátel pěkné dusno, ale to co je v Koreji nemusí být i v Japonsku. Pro jejich vlastní dobro a pověst musí ukázat co nejvíce lásky k jejich kariéře. Nedát nic najevo a pokračovat v tom co umí nejlépe. Oni sami ví, že to nebude jednoduchý.











