Autor : TokyoHaru
Žánr : Romance,drama,humor, shounen-ai
Délka : 14/?
Rated : PG-13 zatím
Párování : Jaejin ♥ Joonho,Minki ♥ Yungwoo
Obsah : Pět mladých středoškoláků z různého území Jižní Koreje se zřekli svého normálního života a rozhodli se dále rozvíjet svůj talent, aby si jednoho dne mohli splnit svůj sen a stát se hvězdami. Po těžké dřině se jim to podařilo, vstoupili do ACE společnosti, která zanedlouho kluky spojila dohromady a stala se z nich skupina s názvem D.B.Boyz. Kluci se spolu rychle skamarádili a slíbili si Together Forever. Po 5/6 letech, se ale něco zvrtlo, jejich slib začíná slábnout…
Zbytek pod perixem
"Vyhráli jsme nebo ne? Stále slyším potlesk, tak proč ten smutek? Není to jako minulý rok. Všechno se změnilo…a my jsme zbyli."
Poprvé kluci vyhráli cenu, kterou si nemohli odnést společně. Bylo to hrozné, tolik prázdnoty v sobě nikdy necítili. Zdálo se jim, že už nikdo nestojí za jejich zády. Žádná opora se tu nevyskytovala. Nemělo cenu tu dál zůstávat a kochat se posměchu. Bylo nejlepší odejít co nejušlechtileji. Možná byla chyba sem chodit, ale aspoň se dozvěděli jak na tom ve skutečnosti jsou. Realita byla mnohem bolestivější než předpokládali. Proč se najednou cítili tak osamělí? Jen se udržet na nohách bylo těžké.
"Yungwoo gratuluju! Hej kluci, to už jdete tak brzo?" volal na ně jeden známý zpěvák ze skupiny Super Junior. Yungwoo tento hlas dokázal rozpoznat kdekoliv. Otočil se za ním.
"Yungwoo, co se děje? Vypadáš bledě? Řekni, mě se můžeš svěřit, jsme přeci velká rodina a já tvůj nejlepší kamarád." Hnědovlasý mladík menšího vzrůstu mu připomínal jeho přátelství a útěchu.
"Jaehyuk-ah promiň, ale teďka to nejde…" řekl sklesle a znovu se od něho odvrátil.
Mladík svraštil obočí a podrbal se za hlavou. Pak k němu přišli další členové skupiny.
"Kam odešli?"
"Jsou pryč…mám pocit, že je dlouho neuvidím. Chudák Yungwoo…snad se z toho dostane." Jaehyuk vzdechl a pak se znovu věnoval show.
Kluky nic nezajímalo, cestou sráželi lidi, bylo jim to fuk. Nevšímali si jich. Už tak jim bylo víc než jen do breku. Minki se neudržel, začal potahovat až se úplně rozplakal. Jsou hvězdy, které si zaslouží obdiv a jen to nejlepší, ale tento večer nebylo nic správné. Cena na niž je zlatě vytesaný nápis The Best Asia Star, se zdála být falešná. Její cennost ztratila na hodnotě. K čemu tato kostka slouží, když ji nemůžeš sdílet s ostatními?
**********++++++**********
Druhého rána se kluci vzbudili ještě s větší depresí než předešlého dne. Byla to jako kocovina v horší podobě. Nechutí se stal život. Jakoby veškerá naděje zmizela, a oni už neměli další šance pro srovnání. Jaejin se vzbudil celý upocený ve své posteli. Utřel si hřbetem ruky čelo a snažil si vzpomenout na sny co se mu v noci zdály. Bylo to tak skutečný, jakoby se to stalo včera. Jaejin se prudce posadil.
"Sakra, to se vážně stalo!" vyhekl
Do pokoje v rychlosti přišel zbytek spolubydlících.
"Hyung co se děje?"
"Uhmm…však víte"
"Yo…" nastalo mlčení
"Bylo by dobrý na to nemyslet, ale…" další mlčení
"Tohle se dalo očekávat."
"Hyung, podívej…je to lepší a lepší…" Yungwoo podal Jaejinovi dnešní noviny.
Titulek zněl "Bývalí členové skupiny D.B.Boyz si včera odnesli cenu, která jim nenáleží. Společnost SofP je chce žalovat."
Jaejin noviny pevně uchopil do ruky. V rozrušení z něj kapal pot, v jeho očích se brzo objevil vztek. Noviny po přečtení zmuchlal do koule a hodil je proti zdi. Koule mířila přímo na visící rámeček s fotkou pěti členů. Skleněný rámeček se nevyhnul střetnutí a vychýlil se ze své osy, až nakonec spadl. Minki se obrázek snažil zachránit, ale pádu nedokázal zabránit. Sklo se rozbilo s ním i památka.
Jaejin se zoufalstvím chytl za hlavu a sklopil ji dolů.
"Co ještě chcete? My jsme o tu cenu neprosili! Nemůžeme za to, že tam ti dva nebyli! Jednají s námi jako s kriminalisty!" křičel rozčilením, vztekem se zvedl z postele. Šel do obývacího pokoje. Na jedné z policí stála zlatá soška. Jaejin ji zuřivostí popadl, otevřel dveře a vyběhl na ulici jen v nátělníku a trenýrkách. Oba jeho kamarádi utíkali za ním.
"Hyung, klid bude to v pořádku! Prosím…" oba se ho snažili udržet na uzdě, chytli ho za paže a nepustili. Jaejin sebou trhal. Choval se jako uprchlík z blázince. Byli až moc nápadní.
"No tak přestaneš s tím konečně?" Yungwoo byl vyděšený, proto ho bez rozmyšlení praštil za krkem. Jaejin se okamžitě svalil na zem, tím ho oba mohli v klidu odtáhnout domů. Lidi na ně divně koukali, měli štěstí, že si pro ně nepřijela policie.
"Minki já mu nechtěl ublížit, je mu něco?"
"Ne, udělal si správně, je jen o omráčený. Ten blázen mohl nastydnout, venku není na koupání. Pojď necháme ho odpočinout."
Oba ho radši nechali o samotě. Netušili, že Jaejin se již probral a v tichoučku ronil slzy.
"Minki-ah mám strach. Co s námi bude? Já chci jít zpívat…ale nejde to…Přestávám věřit…" Minki poznal jeho smutek, proto ho co nejpevněji objal ve své náruči. Sám nevěděl jak mu zlepšit náladu, bylo to pro všechny těžký.
"Psst, neříkej to…však mi najdem způsob…"
"Minki-ah, chybí mi…moc…"
"To mě taky…"
***********++++++**********
V podvečer u někoho jiného nálada nebylo o moc lepší. Changhyun si vzal instantní polévku před televizi a chtěl si zahrát jednu z her na Nintendo DS. Sám to hrát nechtěl.
"Joonho hyung nechceš si se mnou zahrát box?"
"Nemám náladu…"
"No taak, aspoň se zabavíme…"
"Ježiš, tak to dej sem---" Changhyun mu podal ovládač a ukazoval mu co má dělat.
"No yo, nejsem blbej vím jak na to…" Changhyun jen pozvedl obočí…
Po několika lehkých úderech Joonhova postavička padla jednou, dvakrát, třikrát... Changhyun přitom dokonce stačil jíst a hrál s pobavením. Porážka Joonho tak naštvala, že třískl ovladačem o zem. Celé zapojení drátů odpojil a naštvaně vypnul televizi.
"Co to děláš? Je to jen hra…nemusíš být tak nervní!"
"Já jsem nervní yo? No tys mě donutil hrát, tak tady to máš!"
"Yungwoo hyung by tohle nikdy neudělal…jsi zlej!"
To bylo poslední co Changhyun řekl, než se rozutekl do svého pokoje, který zamkl.
"Aish…Joonho ty jsi pitomec." nadával na sebe
Joonho věděl, že v pokoji nevydrží dlouho, to by tam musel mít zabudovanou ledničku. Většinou se ten klučina vykrádá okolo půlnoci na svačinu. Joonho si na něj chtěl počkat, ale bohužel usnul při čtení na pohovce. Vzbudil se až po 3h ráno. Chtěl se mu omluvit co nejdřív to šlo. Viděl, že dveře od jeho pokoje byly polootevřené. Neváhal a potichu vešel dovnitř. Lampička na nočním stolku stále svítila. Všude kolem postele byly poházené obaly od bonbonů. Changhyun pořád nespal, jen dřímal. Ležel na boku. Ramena se mu třásla. Joonho přistoupil opatrně k postelu a lehl si vedle něj. Přičemž se k němu přitulil a objal ho kolem pasu. Changhyun ihned vycítil jeho přítomnost a leknutím pootočil hlavu dozadu. Joonho měl položenou hlavu na jeho rameni. Mladší člen ho chtěl odehnat, ale nepodařilo se mu to. Joonho se ho držel jako klíště.
"Hyung, co to děláš?"
"Omlouvám se…já vím, že nejsem Jaejin, Minki ani Yungwoo, ale chci abys mi důvěřoval…promiň."
"Yay mohl si počkat do rána a ne mě tady v posteli…bože, je to divný…" Changhyunovi bylo hrozně trapně, ale nemohl si přiznat, že mu to dělalo dobře. Joonho si chtěl připomenout jaké to je mít někoho po svém boku. Objal ho láskyplněji a přitiskl své rty na jeho rameno.
"Yah to vážně už stačí!" znervózněl, zamotaly se mu pocity.
"Víš, nikdy jsem si neuvědomil, jak moc jsem rád, že tě mám. Nezlob se na mě prosím. Nechtěl jsem na tebe být nepříjemný." brblal mu za uchem.
"No yo sim tě omluva přijata, teďka mě pusť." připomínal mu dokolečka, ale Joonho neposlouchal a držel ho jako velkého plyšového medvídka. Changhyun to vzdal, byl moc unavený. Nahnul se pro vypínač od lampy. Pár minut ticha uběhlo.
"Hyung, už spíš?" řekl polohlasem
"Hm…?"
"Včera večer jsem měl taky chuť za nimi jet, ale prostě to nešlo. Prosím, neměj mi to za zlé, že jsem tě zastavil…Je tu prázdno, od té doby co odešli."
"…"
"Stýská se mi po nich…neměli jsme se k nim, tehdy tak chovat…"
"To už nezměníme…teďka si můžeme jen přát, aby byli šťastní…" poslední věta odezněla než oba usnuli.
Hned ráno co se Changhyun vzbudil s rozcuchanými vlasy. Uviděl, že Joonho už dávno není v posteli. Líně vstal, párkrát zívl a podrbal se na břiše. Šel omrknout zbytek pokojů, ale po mladíkovi ani stopa. Jeho pokoj byl čistý a v šatníku nebylo jeho běžné oblečení. Přišlo mu zvláštní, že by někam odešel, aniž by něco řekl. Hlavně, že mu včera říkal ty sladký věci. Poslední místnost byla kuchyně. Na stole již stála připravená snídaně. Vůně kávy dávno vyprchala. Changhyun si všiml papírku pod šálkem. Byl to vzkaz od Joonho, na nimž stálo.
"Dobré ráno mimi 8D. Už jsi vzhůru? Jak jsi se vyspal? No určitě dobře. V noci sis ze mě udělal bryndáček a milenku zároveň. Na slova typu: -Ji-eun, budu čekat do tvých 20 let. Pak se vezmem a budeš mi každý den vařit, aby oppa byl silný a zdatný muž. Víš kdo umí nejlepší kimchi chigae? Můj hyung Jae, který tady není- nezapomenu XD…Jen ti chci říct, že je na čase jít dál a nezabývat se minulostí. Máme teďka spoustu volna, tak proč si ho neužít. Jedu navštívit rodiče, nebuď smutný za dva týdny se vrátím. Jen hodně papej, hned co se vrátím půjdeme shánět jiné bydlení, přeci je to pro nás moc velký byt. Vím, že je toho teď hodně, ale my to zvládneme, musíme… Zatím se měj hezky, Joonho.
PS: Kdopak je Jieun? Ah Changhyuniee je zamilovaný XD!" Changhyun si při čtení několikrát plácl přes tváře, jak mohl mluvit ze spaní? A proč se musí stěhovat? To zase nařídila společnost ne?
"Pch…zase si myslí, že jsem malej…huhu hyung, nenechávej mě tu samotného. Nikdo tady není, to je hrozný pocit jíst sám. Asi taky pojedu za rodiči. Bez kluků to tady nemá cenu. Chybí mi jejich přítomnost, hlasy všechno…to je snad nejdelší doba co jsme od sebe. Je tohle vážně náš konec?"
**********++++++**********
Jaejin v noci stěží spal, pořád musel přemýšlet nad danou věcí. Vzpomínají na ně ti dva vůbec, nebo na ně totálně zapomněli a už se nestarají? Každý z nich se jim zkoušel dovolat, ale vytáčená čísla neexistovala. Byl by zázrak, kdyby fungovala. Kluci si musí ihned najít jinou zábavu, než zcvoknou z těch utlačených zdí.
"Hyung, co tady ležíš? Dostal jsi kopačky? Vstaň a něco dělej!!!" říkal mu Yungwoo ve dveřích
"Něco mnohem horšího, chci být sám…"
"Ach yo…no dobře zůstaň tu, tím si ale náladu nespravíš…"
"Být tady s váma mi dělá vrásky na obličeji, ach kašlu na to…jedu domů, nedávno se vrátil můj mladší bratr z Univerzity. Jedu za nimi." oznamoval jim Minki
"Fakt? Proč jsi nic neřekl? To mě tady chceš nechat s tím emo klukem? Já jdu taky…stejně nemáme nic jiného na práci."
"Dobře, můžeme vyrazit spolu. Je takovej protože dlouho s nikým nespal…" Minki zeslabil hlas, aby ho Jaejin neslyšel, ale stejně se neubránil letícímu polštáři, který ho strefil rovnou do hlavy.
"Yah to bylo za co? Nemám snad pravdu?"
"Já nejsem nadrženej jako tady někdo…"
"Tím myslíš mě?"
"Kdo jinej? V tý Americe jsi byl moc dlouho, proto se chováš jako bílej."
"Co zopakuj to!"
"No kolik si těch holek měl? Už jsi všechny vyzkoušel? Yungwoo, jak s ním můžeš být? Vidím, že se vaše nálada zlepšila, příště nebuďte tak hluční, kdo to má poslouchat ty vaše heky?"
"Kim Jaejin-ah uklidni se! To stačí! Víš vůbec co říkáš? Chováš se hrozně ani se nedivím, že je z tebe Joonho zklamaný. I já poznal jak moc byl do tebe zamilovaný a ty mu to neumíš ničím oplatit. Jen máš přihlouplý narážky. Jdeme Minki. Užij si samotu!" vynadal mu Yungwoo, popadl Minkiho za paži a odvlekl ho pryč.
Jaejin se jen nafoukaně otočil na bok zády ke dveřím a znovu mu bylo špatně.
"Já jsem fakt strašnej." V tom se rychle zvedl z postele a běžel ke svým spolubydlícím, kteří se už chystali odejít. Vrhnul se na ně a oba pevně objal.
"Prosím odpusťte mi. Znáte přeci moje nálady ne? Mám vás rád."
"Yo my víme…" kluci Jaejina poplácali po zádech a rozloučili se s ním. Jaejin se po odchodu svých dvou kamarádů opřel o dveře a celým pohledem přejel byt.
"Sám…sám tentokrát jen sám…" ospalý muž si znovu lehl do postele a mlčky se díval do stropu. Pak luskl prsty přes vynikající nápad. Popadl jeden ze svých telefonu a vytočil číslo.
"No tak zvedni to! Zvedni zvedni…"
"Halo? Kdo je?" ozval se hlas z druhého konce drátu
"Moshi moshi Tachibana-san?"
"Oi ten hlas oh Kimu Jaejin?"
"Yop to jsem já. Poznal jsi mě, to jsem rád. Už jsem si myslel, že to nezvedneš. Neruším?"
"To je překvapení, ty jsi si změnil číslo? Ne v pohodě, zrovna jen s klukama zkoušíme. Kvůli čemu voláš?"
"Jee tak to promiň. No to je na dlouho. Řeknu to na rovinu, nemáš zájem navštívit kamaráda?"
"Uff ježiš nějak zhurta…promiň, ale teďka to asi nepůjde."
"Aha…"
"Ach s tebou je domluva, to tvoje vzdechnutí slyším až sem, no yo přijedu."
"Fakt? Super budu tě čekat." řekl nadšeně a típnul telefon, znovu padl na postel a cítil se o mnohem líp.
**********++++++**********
Zvonek oznámil příchod nového hosta. Rodina Jung zrovna usedala k večeři.
"Kdo to může být v tak pozdní hodině? Yoorin, jdi se podívat."
"Ano." Roztomilá dívka okolo 17 let běžela poskokem ke dveřím. Pootevřela škvírou dveře, než zjistila o koho se jedná. Rozevřela dveře dokořán a skočila dotyčnému přímo do náruče. Ruce, nohy omotané kolem jeho pasu. Oba málem přepadli na poschodí.
"Aaah Joonho oppa!!!" radovala se, žena středního věku upustila celý tác s připraveným jídlem na zem. Stejně jako její dcera běžela ke vchodu a utopila mladíka láskyplným přivítáním. Jako poslední si hosta všiml nejstarší z rodiny, který se musel nejprve odlepit od večerním správ.
"Joonho, proč jsi nezavolal předem? Připravila bych pro tebe hostinu." Hned co z něj Yoorin zlezla. Objala ho na oplátku jeho matka.
"Chtěl jsem vás překvapit. Páni Yoorin málem bych tě nepoznal, už je z tebe velká holka." divil se a pomuchlal ji vlasy jako dříve.
"Oppa, už nejsem taková jak si mě pamatuješ víš. Nebyl jsi tu věčnost. Stýskalo se mi."
"To mě taky, zdržím se tu na dva týdny, takže snad to bude stačit." usmál se na ně
"To je báječné, slyšíš tu tatínku? Naše velká hvězda se vrátila domů."
Vážný muž se zvedl z pohovky a kráčel k nim. Přistoupil před Joonha, zle se na něj podíval. Praštil ho silně do zad, Joonho se bolestí sehnul.
"Hahaha vítej doma synu!" zasmál se široce
"No tak zlato, vždyť mu ublížíš…"
"To je dobrý mami, je to prostě táta…au…"
"Přestaň fňukat, jsi přeci chlap ne? Tohle musíme oslavit."
"Co budeme dělat, večeře je fuč."
"Tak se jdeme najíst ven." navrhla Yoorin
"Dobrý nápad, Joonho vypadá jako kdyby držel hladovku. Pojď, kufry hoď sem, pak to uklidíme. Vezmi si tatínkovu bundu, abys byl méně nápadný. No sice trochu krátká, ale nevadí."
Rodina si zašla do jedné pouliční restaurace. Skvěle se bavili a ničím si nekazili náladu. Vyprávěli si příhody, které se jim přihodily. Joonho nechtěl mluvit o sobě, protože by se znovu rozesmutnil. Jídlo chutnalo úžasně. Už dlouho si nedal nic obyčejného. Bylo to perfektní, po takovém klidu toužil. Po večeři se rodina procházela po městě. Tolik se toho tady změnilo, od té doby co odešel. Město ozdobovaly nově postavené budovy. Hodně se to tu oživilo, ale na rozdíl od Soulu tu byl nebeský klid. Rodina se zastavila v jednom velkém parku. Kde usedli před velkou fontánu a sledovali městské dění.
"Oppa, pojďme si koupit zmrzlinu."
"Není už trochu zima na zmrzku?" než se stačil porozhlédnout cupitala jeho mladší sestra k zmrzlináři. Yoorin si dala do kornoutu rozdrcený led, kterou ji zmrzlinář polil hustou polevou z ovoce. Joonho si zvolil rýžový nanuk ve tvaru kvádru.
Cestou se vraceli k fontáně. Oba dva si užívali chuť ledových zmrzlin.
"To je výtečný…"říkal Joonho a nemohl od toho odlepit jazyk. Noc byla tak jasná, nic ji nemohlo zkazit, až na drobné maličkosti.
"Rozcházíš se se mnou?"
"Oh už mě to nebaví. Začal jsem si s tebou, kvůli penězům. Lhůta je dokončena."
"Ty mizero! Vypadni už tě nikdy nechci vidět!" křičela mladá žena zhruba ve stejném věku jako Joonho. Vypadalo to na drsný rozchod dvou milenců. Žena si sundala prsten z ruky a hodila jej po dotyčném ničiteli vztahu. S brekem se otočila a rychlou chůzí se od něj oddalovala. "Ber to z tý lepší stránky, v posteli sis se mnou užila ne?" posmíval se jí
Joonho se snažil neposlouchat, ale tohohle si nemohla nevšímat ani Yoorin. Bylo mu dívky líto. Plus to divadlo způsobilo pěknou podívanou po celém parku. Uplakaná dívka se motala a narážela do lidí. Nakonec se srazila i s Yoorin, která zrovna šla naproti ní. Žena na vysokých lodičkách klopýtla a spadla na zem. Zmrzlina jí zůstala stát na blůzce. Yoorin se jí snažila vyčistit skvrnu od zmrzliny. Joonho jim běžel na pomoct.
"Hrozně moc se vám omlouvám…oppa pomoz mi!" volala na Joonho, žena se bolestí nemohla znovu postavit na nohy. Spíše byla natolik zničená, že nebyla schopna se dál pohybovat. Celý make-up se jí roztékal po tvářích.
"Nestalo se vám nic? Zkuste se postavit." Joonho se k ní naklonil a snažil se jí pozvednout, ale nespolupracovala. "Nechte mě být!" odstrčila ho. Její záchvat pláče se stupňoval.
Joonho ji pevně uchopil za ramena a rázně k ní promluvil.
"Poslyšte, není to moje věc, ale toto je veřejné místo. Pro svoji důstojnost se postavte a jděte se vyplakat domů ano." Žena zázrakem poslechla jeho radu a pokusila se vstát. Nohy se jí stále klepaly, ale pomocí jeho podpory se dokázala narovnat. Díky němu se cítila v bezpečí. Od studu se mu nechtěla podívat ani do tváře.
"Opatrujte se." opatrně jí pustil, poté co si byl jistý její rovnováhy. Žena se letmo stačila podívat do jeho tváře. Joonho měl s Yoorin namířeno pro další zmrzlinu.
"Počkat, nejsi ty Jung Joonho?" ozvalo se slabě, Joonho se znovu k ní otočil s vykuleným výrazem. "Ne, lituji asi jste si mě s někým spletla. Sakra…jsem odhalen."
"Nepamatuji se, že by jsi někdy předtím lhal Joonho-sshi. Ta kariéra s tebou tedy hezky zametla." promluvila po druhé a jistěji.
"Co je zač? Proč se mnou mluví, jakoby jsme se znali léta?"












Fajn, právě jsem to dočetla a řeknu vám, byla to fuška
Co to jako má znamenat?? Doufám, že je dáš zase dohromady, to by mě opravdu mrzelo :( Ale já ti věřím :)