14. Kapitola
CO JE S. Č. PANNA?

Než sem tak trapně omdlel na svém vlastním soudu, zaslechl jsem něco o tom, že mi Michael vysvětlí tu věc s pannou. Proto jsem to zahrnul do deseti nejdůležitějších dotazů, až se proberu.
.......................
Moje soukromá cela vypadala tak jako poprvé. Žádnou změnu jsem nezaznamenal. Možná to dělalo i to, že mé vnímání bylo stále na úrovni veverky. S toho jednoho malého luxusního okénka na mě svítilo polední slunce a já si konečně začal uvědomovat, jak dlouho sem byl mimo.
Tohle je už druhý den. Moje děcko už stoprocentně cvičí. Mělo by, jinak se tam odtud nehnou. A jestli tu zhebnu no, tak to maj teda smůlu. Nechtěl bych být na jejich místě…..Začínám si uvědomovat, jak je tu vlastně fajn. Až na pár detailů, jako třeba, že jsem pořád v dětské podobě! No ale co, mám ještě den a půl, abych se odtud dostal. Jestli to moje děcko zjistí, no……….bude to horký. Musel jsem se v tu chvíli pochválit. Moje schopnost předvídat budoucnost se mi nesčetněkrát vyplatila. Stejně jako teď. V této moc pěkné cele číslo 432.
Když jsem slyšel ty strašidelné těžké dunivé kroky vycházející s chodby, přemýšlel jsem, jestli jsem Daniele neměl dát týden. Tři dny byly v této situaci možná málo……….polkl sem a čekal, co to za mnou poslali za zvíře. Dveře zaskřípaly a já zavřel oči. Ne ze strachu ale opatrnosti.
"To je on?"řekl drsný hlas a já zaslechl další pár dunivých kroků. Ten chlápek byl asi dost vykrmenej. Když se nehýbal, bylo slyšet šustění jeho menšího doprovodu.
"Ano."řekl ženský líbezný hlas. Proč mám pocit, že ho moc dobře znám? Najednou mě něco chytilo za nohu a vyzdvihlo mě to do výšky! Chvíli jsem odolával otevřít oči, ale naštěstí sem je dokázal nechat zavřené.
"Je asi dost slabí, co?"
"Ano."řekl ten ženský hlas znovu. Byla v něm znát obava, což mě překvapilo. Ten druhý se její odpovědi zasmál. Trochu přitom se mnou pohazoval……už fakt vím, jak se cítí hadrová panenka.
"Nejdřív Michael a teď ty. Co vás na tomhle démonovi tak přitahuje?"řekl muž a dál se ženě vysmíval.
"Já nevím."odpověděla mu a přehlížela jeho výsměch. Muž se přestal smát tak rychle jak začal. Atmosféra zhoustla!
"Drahá sestřičko, neměla bys takhle mluvit! Rozuměla si?!"
"Ano."řekla smířeně tím samým hlasem jako na začátku. Bylo mi jí trochu líto……no, i když si to možná zasloužila, co já vím………….
Po minutě sem se přistihl, jak přemýšlím nad mým děckem. Na tom nebylo vcelku nic zvláštního až na to, že sem nikdy nepočítal s tím, že se mi její rysy objeví před očima ve chvíli, kdy budu vyset hlavou dolů……..a to…
A pak se to stalo! Ten pitomec, nevím jak, zjistil, že sem vzhůru ale vyhodil mě do vzduchu! Pak se napřáhl a vrazil mi takovou, že sem odletěl už podruhé do říše snů………proti své vůli samozřejmě.
.........................................
Vůbec netuším, co se dělo ani kam mě ten velkej pitomec odnesl. Jisté bylo jen to, že už nejsem v té okouzlující tmavé kopce.
Rozlepil jsem jedno oko a zkoumal tu podezřele světlou a snobskou místnost. Celý pokoj byl směsí barev, které se používaly v zámcích minulého století. Zlatá, červená a bílá. Nade mnou byl kazetový strop s pravým křišťálovým lustrem. Všude stály kusy toho nejlepšího nábytku, které byly buď vykládané slonovinou…….jako ten hroznej stolek uprostřed místnosti……,a nebo byly vyrobeny tak zvanou intarzií. To byl příklad těch skříní nalevo ode mě. O tom přepychovém koberci pomlčím a vrhnu se rovnou k těm dvěma hrůzně osvětlujícím oknům, které mě už pět minut oslepujou a odvádí mou pozornost od zásadní věci.
Ležím v posteli.
Královské posteli s tím nejbělejším povlečením, co jsem kdy viděl. Zajímalo by mě, jakým práškem toho docílili? Možná to ani práškem nebude………, že by tu jeden s těch okřídlenejch parchantů měl vrozenou schopnost dokonale vybělit prádlo? Vše je možné.
Opět sem se zasekl na pitomosti a unikl mi druhý nečekaný faktor.
Neležím tu sám.
"Už si vzhůru?"řekl mi známí líbezný hlas. Chtělo se mi zvracet ale při pomyšlení, že tu udělám flek a pak mě ho donutí za trest vyčistit, sem raději polkl svou nechuť. "Jsi tak roztomilý."ozval se znovu ten hlas a já na čele ucítil cizí dotek. Ženská ruka mě chvíli jemně hladila a pak se mi zamotala do černých vlasů. Cítil sem na sobě ženské tělo. Ty křivky by normálního člověka vzrušili. Ještě, že jsem démon.
"Nech si ty keci, buď tak hodná."odpověděl jsem jí, ale dál ležel v její těsné blízkosti. Když vám Bůh předává svou lásku a něhu nesmíte cuknout nebo ho jinačím způsobem urazit. Dokonce ani nesmíte dát najevo, že po tom netoužíte. Jednou sem to udělal a no….bylo to ostrý, to mi věřte! Znovu už to zažít nechci.
"Ale no tak, Nathy. Buď hodný."
"Kde to sakra jsem? A proč sem tu s tebou?"
"Jsi v Michaelově pokoji."odpověděla a usmála se. Jí bylo vždycky těžký naštvat.
"A ta důležitější odpověď?"řekl jsem netrpělivě. Ona to schválně ignorovala a dál natahovala to, co sem chtěl vědět.
Po deseti minutách…………začal sem skřípat zubama!
"Michael říkal, ať tě pohlídám, než se vrátí."skvělí! Díky bráško! Nejen, že jsem někde, kde být nechci a netoužím, ale ke všemu tu musím být zrovna s ní. Přičetl sem k tomu i problém s růží v obličeji, která mi začala proti mé vůli růst. To se stalo, když sem zjistil, že jsem pořád v malém vydání. A pak začala mluvit:"Nechtěla jsem mu věřit, když říkal, že si k sežrání."zasmála se a na jejím obličeji jsem zahlédl červené flíčky. Líbil jsem se jí. V téhle podobě sem se očividně líbil každému.
"Budu dělat, že jsem to neslyšel!"řekl jsem dětským jemným hlasem a víc se zavrtal k jejímu tělu, abych jí znemožnil výhled na můj obličej.
Asi jsem mlčel hodně dlouho, protože se ode mě odtáhla a pohlédla mi do očí.
"Děje se něco?"
"Jak tě to napadlo?"řekl jsem nevěřícně.
"Máš v očích strach a obavu, Nathanieli."přivřel jsem své oči. Neviděla mi do hlavy, nedovolil jsem to, přesto jsem měl pocit, že do mě vidí.
"Jo, to je možný."měl jsem pochybnosti o tom, že by to pochopila. Jasně, dávala mi jasně najevo, že se jí můžu klidně svěřit ale…….něco ve mně pořád křičelo, ať radši mlčím.
"Neodbývej mě, prosím."
"To, co mě trápí, ti říct nemůže, Kate! Promiň!"řekl jsem a podíval se raději jinam. Proto mě dost překvapilo to, co udělala. Z ničeho nic otočila můj obličej k sobě a políbila mě. Bylo to zvláštní…….jemné a čisté. Bylo v tom pochopení. Když opustila mé rty, nic neřekla, jen si mě přitiskla víc na své andělské tělo a výskala mě ve vlasech. Upřímně ani já sem se nezmohl na žádné slovo. A tak jsme tam jen leželi a leželi a leželi a……….už mě to nebavilo.
"Nathanieli?"řekla opět se strachem v hlase.
"Co?"
"Ty to vůbec netušíš, viď?"
"Netuším, co?"vážně jsem nechápal. Jen ženský dokážou skákat z jednoho tématu na druhý bez toho, aby řekly nějaký začátek nebo vám daly alespoň záchytný bod.
"Co si dostal za trest, přeci."řekla jen a mě měl dojít zbytek.
"Myslíš jako tu pannu?"to bylo to první, co mě napadlo.
"Ano."řekla a trochu se odsunula a sedla si. Já se posadil s neznámého důvodu také.
"Pokud si dobře vzpomínám, někdo mi tu sliboval fakta."samo sebou, že myslím bratříčka Michaelíčka andělíčka.
"Michael ti o tom poví, to se neboj."
"A ty mi nic neřekneš?"řekl jsem a využil své stávající roztomilosti. Útok! Nasadil sem Štěněčí pohled.
"Nemám na to kompetenci."to sem nečekal! Ještě před chvíli to vypadalo na to, že by mi řekla i fakt kolik měla za život milenců a teď nic.
"To je hloupá výmluva, nemyslíš?"zvláštně se na mě podívala a vcelku se mi zdálo, že od teď už mi naznačuje: "Mluvím vážně, ty idiote!". Neusmívala se a tak sem tomuto faktu dal podvědomě za pravdu. Ta ženská náladovost.
"Není. Už tak porušujeme protokol, když tě necháváme venku s cely, Nathanieli."
"My?"
"Já a Michael."nijak mě nepřekvapuje, že zmínila Michaelovo jméno, jako by mi řekla novinku,…..ale, že zmínila i sebe….
Asi si všimla mého zamyšlení, protože se zase usmála a pohladila mě po tváři. Nic ale neřekla, žádnou hloupou narážku nebo žertík. Jen se tak usmívala a prohlížela si mě. Nechápal jsem její obličej ani její chování……….Byl pro mě docela šok, když jsem si všiml, že je mi její blízkost příjemná ale ne tak, jak myslíte….!!! Prostě sem byl rád, že je vedle mě…..nevím proč. Skoro jako by mi chtěla tímhle postojem něco připomenout. Ale co? Tahle něha pro mě byla velkou neznámou X. A moje vlastní city k ní byly Y. A už jsem měl v hlavě soustavu rovnic!!! Než mi došlo, co se děje, promluvila.
"Nathanieli,……….já….víš…."
"To stačí, Kate. Teď už to převezmu."ani sem si nevšiml, že by někdo přicházel. Michael byl očividně ve špatné náladě a to býval důkladný i ve svých pohybech. Byl tichý a nenápadný a co bylo nejhorší, byl rychlý. Kate se ode mě vzdálila a omluvně se usmála. Postavila se a poodešla.
V tu samou chvíli seděl na posteli Michael a držel mě za ruku. Nedokázal jsem se nečervenat. Po hodné minutce, co si mě prohlížel, nespokojeně vzdychl. Něco se mu nelíbilo a stoprocentně se to týkalo mě.
"Co se děje?"
"Vcelku nic."řekl naštvaně. Nafoukl jsem svoje dětské tváře.
"Aha, a to mě má jako uspokojit, poté tvé bouři, co si tu rozpoutal?!"
"Promiň."najednou se usmál. Přivřel jsem oči: "Jsi vůbec muž?"s tím jak rychle měnil nálady, no…..nevím, nevím.
"Neomlouvej se sakra!"tímhle mě vytáčel snad nejvíc. To, když přeladil na kanál milý milující bratříček.
"Jen sem taktně vysvětlil radě, že tě nenechám spát na studené podlaze."
"Začínám si myslet, že mi to děláš schválně."řekl jsem. Takže proto jsem tady. V tomhle příšerně přesvětleném pokoji. Říkal jsem si, že v tom má prsty nejspíš on.
"Ty to nechápeš, Nathanieli. Vězení je pro život peklo a panna bude ještě větší."
"Tenhle pokoj je to největší peklo."
"Přestaň vtipkovat."
"Vypadám snad na to?"prohlédl si moje tělo od špiček noh přes břicho a ramena až ke konečkům mých vlasů. Pak udělal zvláštní grimasu, ve které se zvládl i uculit a mě došlo, že otázky týkající se mého vzhledu jsou od teď tabu.
"Upřímně?"
"Upřímně by si mi konečně mohl sdělit, co je to ta vaše panna?!"usměv ho do pěti sekund přešel a podíval se na Kate. Ta sklopila oči a kousla se do rtu. Michael se po tom zvedl a šel směrem - velké okno! Prošel okolo toho strašného stolku a zastavil se metr před tím spojencem světla. Já a Kate jsme ho celou dobu pozorovali a čekali, jestli odpoví.
"Tohle je tvoje první otázka? Většinou jich máš v zásobě deset."
"Překročil jsem limit. Plánoval jsem ji dřív, ale vyšla až na třináctou pozici."měl jsem všechny svoje otázky ještě čerstvě v hlavě. Klidně mu je odříkám. Podstatný i nepodstatný, prostě všechny. Upřímně se na mě usmál a já poznal, že teď se definitivně rozhodl. Řekne mi pravdu o té věci, ve které mám strávit 2000 let. Díky bohu……vlastně jim ne!
Kate stále stála kousek od mé postele a střídavě hleděla s Michaela na mě a obráceně. Byl jsem z její přítomnosti nesvůj. Ani nevím proč ale kdykoliv jsme něco vážného probírali, myslím s Michaelem, byli jsme sami a teď tu stojí někdo…..no cizí…..a přitom jí znám skoro stejně dlouho. Tahle situace byla čím dál tím zapeklitější.
"Satoriova Černá Panna je něco jako lepší a bolestnější vězení."
"Takže mě zavřou do něčeho, co připomíná normální lidské železné panny?"zeptal jsem se překvapeně. Měl jsem totiž za to, že spolu ty dva názvy nesouvisí a ono ejhle, byl jsem trochu na správné cestě.
"Ano i ne."no trochu…
"Rád ze mě děláš idiota?"
"Ano i ne."Chtěl jsem mu na to něco říct, určitě by ho to nepotěšilo, ale byl jsem předběhnut!
"Řekni mu to, sacer - Michaeli. Prosím tě o to."ozvala se s naléhavostí Kate. To sem u ní viděl málokdy. Dokonce ho oslovila latinou…..tak to už by se dala přirovnat k prošení na kolenou. Michael to zřejmě věděl také, protože se na ní tak milosrdně podíval, kývl a pak stočil svoje oči na mě.
"Tvůj trest má opravdu tvar lidské železné panny ale vnitřek je jiný."
"Jak jiný? Nejsou tam ostny ale rozžhavené karabáče?"
"Něco horšího."
"Co je horšího než karabáč rozpálenej na teplotu Sluníčka?"
"Tahle naše panna nepotřebuje věci na vyvolání bolesti, Nathanieli."
"Co tím jako myslíš?"
"Je založená na prahu bolesti. Tu způsobuje telepatickou nebo telekinetickou cestou."
"Chceš říct, že……?"ta otázka mě děsila, protože mi právě došel smysl jeho slov. Michael to zřejmě poznal, a proto mlčel. Ani Kate nevypadala, že by měla k tomuto tématu něco na srdci. Takže mě daj do něčeho, svážou mě, a pak pustí neviditelnou sílu, která mě bude mučit fyzicky i psychicky……..to je bomba, lepší už to být nemůže. Cítil jsem, jak mi po čele stéká kapička potu a taky jsem dost hlasitě polkl. Všechno mohl způsobit jen jediný týpek. Lidé mu říkají strach.
"Je to naše nejhorší odsouzení, Nathy."řekla mi Kate nepřítomně. Možná se mi to zdálo, ale její oči vypadaly, že se každou chvíli rozpláčou. To vás moc neuklidní.
"Za jak dlouho, Michaeli?"musel vědět, že se zeptám. Je to docela podstatný,…..to kdy mě odvedou a strčí do tý príma věci. Vzal jsem tu skutečnost docela rychle, jako to o tý panně. Sám se docela divým………To sem zjednej, jak dlouho mi to vydrží?
"Večer. To je přibližně za………"
"Pět hodin."vzdychl jsem a zvykal si na to odpočítávání. Tak dvoutisíciletá bolest se blížila. Už za pět hodin jsem měl trpět do nekonečna a jediný dva bohové se o to zajímali. Já se o to začnu zajímat až ve správný čas…..no a ten zbytek o tom nemá ani páru, to jediný je omlouvá.
Lehl jsem si zpět do těch pře bělených polštářů a snažil se načerpat nějakou energii navíc. Ručička mého tachometru se sice za těch x hodin posunula na trojku, ale přesto to nebylo dost. Jestli se to nezlepší, nepřežiju v té panně ani deset let. Tyhle myšlenky bych vůbec neměl mýt v hlavě, bohužel jsem se jich nemohl zbavit. Byla to realita, krutá realita……prostě sem se nedokázal obelhávat větama, typu: "Ó, to bude dobré, Naťoušku. Zítra bude lépe, spraví se to, uvidíš."Co mi tyhle povzbuzující keci asi tak daj? Jen falešnou naději, že mě snad někdo zachrání jako v nějakým blbým americkým filmu! Nejsem ani kráska v nesnázích ba ani kladnej hrdina. Jsem spíš záporák a ti vždycky končej špatně…..Ach jo, tohle není dobrý uvažování. Opět sem vzdychl a zároveň jsem ucítil, jak mě někdo přikrývá tou bílou věcí nahánějící hrůzu. Alias peřina! Michael se ještě ke mně po tomhle kousku naklonil a políbil mě na čelo.
"Vyspi se, ano. Přijdu tě vzbudit."pošeptal mi a pohladil mě po vlasech. Pak se na mě naposledy usmál a společně s Kate opustili pokoj. Doufám, že vám nemusím říkat, jak sem byl rudej. Tyhle jeho bratrský gesta……kde se to učej?
.........................................
Jak rychle pět hodin uteče, když si dáváte dvacet, asi víte, ne? Než sem se nadál, někdo mě budil. Samo sebou, že sem ho poslal do vzdálených krajin, kam se světlo nedostane. Přesto byl vytrvalý a dokázal nemožné. Vzbudil mě.
Když jsem zahlédl Michaelův obličej, vzpomněl jsem si, co mám dnes večer za program. Protáhl jsem se a zjistil, že se nic moc nezměnilo. Možná o dva stupně, což neodpovídá ani trochu mé představě o zotavení. Teď mám tělo desetiletého kluka. Skvělý ne?
"Je čas, Nathanieli."
"Jo, já vím."řekl jsem a vstal s té bílé hrůzy. Moje tělo už nemělo žádný šrám, přesto bylo slabé. Můj bratříček si toho asi všiml, protože mi podal ruku. Chtěl jsem ho odmítnout, ale když jsem zahlédl ty oči plné strachu a soucitu, svolil jsem. A tak mě chytil za ruku a odváděl mě pryč. Tam, kam člověk či jiná rasa moc často dobrovolně nechodí.
....................................
Po půl hodince………všechno tu měli strašně vzdálené - včetně kuchyně,…..jsme došli do části, která připomínala mučírnu. Znáte to ne? Všude visí mučicí nástroje, některé mají dokonce vlastní podstavec……dokonce tu mají i nějaké chemické nádobky. Že by jedy, to byla jen moje domněnka.
Prošli jsme tou místností, která naháněla strach, a došli jsme k velkým stříbrným dveřím. V tu se na mě Michael podíval a já nechápal, na co čekáme. Klika se hnula a stříbrný vchod se otevřel. Toho sem tu nečekal….
"Vstupte. Rada a porota tu už jsou."řekl Oliver a naznačil mi, že mě rád vidí. Živého a zdravého,……to dodaly jen jeho myšlenky.
"Na co tu je porota?"zeptal jsem se překvapeně. Pořád jsme stáli kousek od prahu. Vůbec mi nedocházelo, proč nejdeme dovnitř?
"Fungují jako svědci, jako vždycky."odpověděl mi Oliver a bylo na něm vidět, že ho štvou moje malé znalosti o jejich soudních procesech. Bral to jako vlastní selhání. Koneckonců to on se mnou a s dalšími dvaceti studenty bral toto téma asi půl roku.
"Nathanieli. Tohle je tvůj trest."řekl z ničeho nic Michael a pustil mou ruku. Pak i s Oliverem ustoupili a já si vzpomněl, že do té místnosti musí obžalovaný vejít sám. A tak jsem překročil stříbrný práh a otevřel pusu.
Takovou místnost sem ještě neviděl! Sněhobílá dlažba, jejíž složité ornamenty byly všude vepsané jemnou šedou barvou. Zdi byli skoro totožné s podlahou až na čtveřici černých míst znázorňujících světové strany. Každá černá postava v jednom ze čtyř rohů. Ty vleky mi něco připomínali, ale než sem si mohl vzpomenout, upoutalo mě něco zcela jiného. Uprostřed té dlažby, kam se zbíhaly šedé symboly dávných věků, stál podstavec a na něm něco, co připomínalo výtvor člověka………z venku stříbrná, ze vnitř zlatobílá……..první věc, na které sem kdy postřehnul známky božské síly a moci.
Pár metrů přede mnou, uprostřed té velké pře bělené místnosti, stála Satoriova Černá Panna.












Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se
doufám, že to bude stačit
nějak mi to poslední dva týdny habruje a já nevím, kdy je pátek a kdy neděle
proto sem ze psaním trochu ve skluzu
jinak jen pro vás další kapitolka 