2. června 2011 v 20:16 | Kated
|
Autor:Miky
Žánr:Yaoi, romantica, mystery
Tááákže, chtěla bych poděkovat mé školní 'mamince' jejíž text (který jsem trošičku upravila) se objeví v tomhle díle. Věřím, že se vám bude líbit a že nějaký další zase budu moc použít, když na to bude vhodná situace.
Pište komenty, abych věděla, kolik lidí to vlastně čte :) Komentíky jsou taková moje motivace, takže čím víc jich tam bude, tím rychleji přibude další díl ;)
Zbytek pod perixem
HIRO
Na lekci tance šlo vše hladce. Všichni účastníci tančili co měli a nikde nebyl zmatek. Teda až do chvíle, než to začal Kaenon plést. Stačil mi na něj jediný pohled, díky němuž jsem poznal, že tohle dělá schválně, abych za nim musel přijít. Potřeboval mě. Něco se stalo, to z něj bylo poznat. Co nejrychleji, ale aby to zároveň nevypadalo až moc nápadně, jsem k němu došel a zlehka poklepal po rameni jeho taneční partnerku. Otočila se na mě s překvapeným výrazem. Než jsem však stačil něco říct, Kaenon mě předběhl.
"Jéé, Hiro, přesně tebe potřebuju. Není mi zrovna dobře. Asi jsem něco špatného snědl. Potřeboval bych si na chvilku odskočit, zaskočil by jsi tu chvilku za mě?"
"klidně, jen běž," odpověděl jsem hned, jelikož jsem viděl naléhavost v jeho očích a zároveň kvůli mé touze poznat jeho tanečnici. On mi na poděkování kývl hlavou a chvilku na to už pádil ze sálu pryč.
"Smím prosit o tanec?" Zeptal jsem se Kaenonovy taneční partnerky. Chvilku na mě jenom překvapeně koukala, ale nakonec přijala a chytla se mě ve standardním držení.
"Mohu se zeptat na jméno?" Zeptal jsem se. Chvíli jsem ale váhal, jestli mám mluvit společensky nebo ne ale nakonec jsem si řekl, že když už jsme spolu na taneční lekci, tak by to bylo asi lepší.
"Yori Nako." řekla potichu. Zdálo se mi, že se i trochu stydí, tak jsem se snažil nějak rozproudit konverzaci.
"Já jsem Hiro Yosekawa."
"Já vím."
"Jak to?" Vypadlo ze mě, než jsem si stačil uvědomit, že mě nejspíš strejda na začátku lekce představoval.
"Kaenon o tobě mluvil." Její odpověď mě překvapila.
"Mluvil? Fakt? Co říkal? Určitě to bude všechno lež. Neměla by jsi mu věřit ani slovo." Začal jsem a zároveň s tím cítil, že se Yori trochu uvolnila.
"Nic extra. Třeba jak jste byli malí a on ti hodil do obličeje malinový koláč se slovy, že to viděl v televizi a chtěl to taky vyzkoušet, nebo jak jste pořád v kuchyni kradli muffiny."
"Skvělí no. Já ho asi zabiju. No alespoň, že ti neřekl o těch můmiích." Řekl jsem tak napůl sám pro sebe.
"Myslíš to, jak jste s Kaenonem vzali se všech záchodů toaletní papír, obalili se jím a hráli si spolu na můmie, které někdo probudil z věčného spánku a ony se proto musí všem pomstít?"
"Já ho fakt zabiju." Řekl jsem žertem. Než však na to Yori stačila něco říct, hudba skončila a strejda začal mluvit.
"Tak, základní krok waltzu už umíme. Nyní si ukážeme blues."
Mezitím co mluvil, jsem nemohl odolat a koukl k Yori. Jak bylo vidět, vůbec neposlouchala. Sklonil jsem proto hlavu do úrovně jejích uší a potichu jí pošeptal:
"Neměla by jsi poslouchat, co budeš teď dělat?"
"Já to už umím." Řekla po chvilce, aniž by se na mě podívala.
YORI
Sledovala jsem zrovna šaty holek v sále, když jsem u levého ucha uslyšela Hirův šepot.
"Neměla by jsi poslouchat, co budeš teď dělat?"
Zprvu jsem se lekla a cítila, jak mi díky jeho blízkosti dělá husí kůže na krku, ale jakoby nic odpověděla, že tohle už umím a dál snažíc se být nenápadná sledovala ostatní tanečníky. Mistr Geun kroky vysvětlil a já se chtěla zařadit do skupiny po obvodu sálu ale Hiro mě od nich začal odvádět trochu stranou. Na můj udivený výraz mi řekl jen, že pokud už to umím, tak si tedy zatančíme blues pořádně. Říkal to ale takovým tím klučičím tónem, který říká 'Tak to jsem na tebe teda zvědavý.' Píseň začala a on mě začal vést, aby zjistil, jestli jsem si náhodou nedělala strandu s tím, když jsem řekla, že už to umím. Po chvilce pochopil, že blues opravdu znám a tak převzal vedení, které měl správně mít.
"Jak to, že někdo, kdo umí tančit jako ty, chodí na lekce tance?" Zeptal se zvědavě.
"Kaenon." Zněla má odpověď.
"No jo, měla jsi mu vlastně pomoc, že? Kde vlastně je? Říkal, že to bude jenom chvilka."
Věděla jsem, že Kaenon se už nevrátí, protože výraz jeho tváře při odchodu říkal, že se něco stalo s Nobutou ale to jsem Hirovi nehodlala říkat. Místo toho, jsem jeho otázku pojala z jiné strany.
"Copak, to je ti moje přítomnost nepříjemná?"
"Ani náhodou. Spíš naopak. Ale chtěl bych vidět Kaenona, jak to s tím jeho tanečním talentem bude všechno dohánět."
Náš rozhovor pokračoval až do chvíle, kdy už naše lekce končila a já při tom cítila, že se mi začíná líbit čím dál tím víc.
NOBUTA
Opatrně jsem rozevřel oči a podíval se na hodiny vedle mé hlavy. Ukazovaly 18:36. Pomalu jsem vylezl z postele a koukal po pokoji ve snaze zjistit, co bych mohl dělat. Měl jsem totiž strašnou chuť něco objevovat. Otevřel jsem skříň, vzal první oblečení, co bylo po ruce a vyrazil ven. Bylo krásně. Procházel jsem zrovna nějakým parkem, když jsem narazil na zmrzlinu. Okamžitě jsem na ní dostal chuť. Hodnotu mincí, jenž mi cinkaly v kapse jsem neznal ale očividně na zmrzlinu stačily, protože jsem o chvilku později pokračoval parkem s kornoutem v ruce. Nedaleko od cesty bylo jezírko. No, jezírko, spíš pořádné jezero obklopené skoro ze všech stran stromy nebo lidmi hrajícími všelijaké hry. Pořádně jsem se kolem něj rozhlédl a přeci jenom našel malé osamocené místečko daleko od všech. Nemohl jsem odolat a šel až k němu. Chtěl jsem si lehnout, ale po sednutí na trávu mi něco začalo nepříjemně tlačit na nohu. Vytáhl jsem to ze zadní kapsy kalhot a zjistil, že je to mp3 se sluchátky. Svojí objevitelskou chuť jsem ještě nezahnal a tak jsem neodolal, strčil sluchátka do uší a pustil první písničku ze seznamu.
Bílá labuť na jezeře
sama plující na hladině
krásná, nevinná a zároveň opuštěná...
ale ne pro mně
Pro listy leknínů
připoutaných u dna
osamocených stejně, tak jako ona
hraje vítr i na té nejjemnější struně
Čas se zastavil,
jen potichu padá list.
Je to jeden malý svět
a vlastně nic
Vítr čeří hladinu, ta se o břeh v kapky rozráží
a na ní se pomalu zapadající slunce odráží
Dopadající stíny zahalují jezero do tmy
takto zde končí i ty nejkrásnější dny
Čas se zastavil,
jen potichu padá list.
Je to jeden malý svět
a vlastně nic
Nejdříve poklidná hladina
mění se ve vlny
Břeh zarostl stromy
a křovím s trny,
jako kdyby ty předchozí dny
již zmizely... (zmizely)
Čas se zastavil,
jen potichu padá list.
Je to jeden malý svět
a vlastně nic
Jakoby snad chtěli
schováním jezero chránit,
aby na to nejlepší
nikdy nezapomněli
To, co tady bylo, jako by nikdy nebylo
Čas tu stál, přesto se to ale všechno změnilo
Byl jsem zaposlouchaný do hlasu toho zpěváka. Něco mi říkalo, že ten hlas je mi velmi blízký ale stejně jsem ho nemohl k nikomu přiřadit. V tu chvíli akorát sluníčko vylezlo z poza mraku a tak jsem koukl do jeho oslepující záře. V mysli se mi najednou něco vybavilo. Obrázek. Byl na něm kluk, jehož jsem viděl po mém probuzení a který tvrdil, že se známe. Seděl na trávě stejně tak jako já, v blízkosti jezera. Se sluchátky v uších a lízátkem v puse sledoval oblohu. Tenhle obrázek, jakoby ve mě něco roznítil. Něco zapomenuto v hloubi mé tuše si přálo dostat se na povrch, snažilo se, ale srdce tomu bránilo.
Musím se o tom klukovi dozvědět víc! Byl jsem do svých myšlenek ponořen tak moc, že jsem si ani nevšiml osoby, jenž se blížila.
"Kaenone." Ozval se hlas, který mě vzbudil ze snění a já se otočil tak, abych viděl, kdo na koho volá. Jaké bylo mé zjištění, když jsem zjistil, že kromě mě tam nikdo jiný už není a tak ona osoba musí volat na mě.
"Ty ale nejsi Kaenon."
"Kaenon? Kdo je to? To nejsem já." Odpověděl jsem.
"Kdo je Kaenon? Jak to, že to nevíš, když máš jeho oblečení?"
"To bylo první, kreré jsem v tom pokoji našel ale opravdu nevím, kdo je to..."
"Královskej, namyšlenej blblec, co si myslí, že zná úplně všechno... Pořád nic?... Je tak stejně vysoký jako já. Má černé vlasy-"
"Jó! Už vím. To je ten, co mě objímal a tvrdil, že se známe, ale já ho nikdy neviděl. Kdo jsi vlastně ty?"
"Já jsem Ren... Ty jsi ztratil paměť?"
"No, myslím, že se o něčem takovém bavili."
"Mohl bych něco zkusit?"
Chvilku jsem o tom přemýšlel, ale nenapadlo mě vůbec nic, co by si na mě mohl chtít vyzkoušet a tak jsem bez námitek souhlasil.
"Klidně, posluž si."
Jen co jsem to dopověděl, Ren si klekl ke mně, chytil mi bradu to ruky tak, abych nemohl uhnou a hlavou se začal sklánět k té mé.
aaa....takto to useknut....to si robiis srandu, ze?...to nieeeXD ach...prosiim dalsiu cats...prosim prosiiim *psie oci*