11. dubna 2011 v 15:34 | Konduto
|
12. Kapitola
HORŠÍ NEŽ SMRT
Měl jsem strašně málo energie. Nejedl jsem a ještě k tomu sem dost krvácel. Proto sem se rozhodl radikálně zasáhnout. V Michaelově náručí jsem se zmenšil. Tím mám na mysli, že jsem si ubral léta ze své tělesné schránky. Michael se na mě podíval a nedokázal se neusmát mé stávající roztomilosti. Jeho tváře trochu zrudly stejně jako ty mé…..
"Ani slovo!"řekl jsem dětským jemným hláskem. Hrůza! Michael se přidušeně zasmál.
"Jak si přeješ."řekl a přitulil si mé malé lidské osmileté zakrvácené tělíčko blíž k sobě.
Z místa A neboli Yosemitský národní park, jezero Tahoe jsme vyrazili na místo B jménem Roof. Podle mého osobního výpočtu jsme letěli přibližně čtyři a půl hodiny. To znamenalo, že jsme tak……….? Netušil jsem to, s tím malým tělem jsem asi zmenšil i svůj intelekt, nebo co. A navíc to místo, Roof, bylo úplně jiné než palác Window, který sem si pamatoval z dětství. Asi chtěli ignorovat skutečnost, že se jim nikdy nepovede nic dvakrát. Anebo mi chtěli zaručit, že zničím opět něco velkolepého. Můj prozatímní dětský obličej oněměl úžasem. Přede mnou se tyčila nádherná budova připomínající palác Versailles, který se nacházel v zamilovaném státě jménem Francie, kde všichni chlapi mluví jako buzíci. Při té myšlence sem se ušklíbl. Michaele se na mě s nepochopitelných důvodů zamračil, ale k mému překvapení nic neřekl.
"Nathanieli, tohle je Řecko, konkrétně Athény."řekl mi a mě došlo, že mu stále nebráním v tom, aby se mi hrabat v hlavě. Zablokoval jsem si mysl, než sem odpověděl tím na nervy jdoucím jemným dětským hláskem.
"Fajn. A to velký je ten Roof, jo?"řekl jsem s jistotou, to už mi ale Michael neodpověděl. Vzpomněl si totiž, co nás uvnitř toho komplexu čeká. No, spíš mě.
Když jsme vešli do obrovské lesklé haly, ovinula mě nostalgie okamžiku. Přesně takhle se na mě a mého zachránce dívali i tenkrát. Bozi všech řádů a kategorií hleděli na naši skupinku, která se díky jejích pohledům rozhodla zrychlit svůj krok. Ani jsem se nestačil rozkoukat v tom oslňujícím světle, když jí vystřídala temnota. Osobně jsem jí měl radši. Temné velké uličky, spousta odboček a křižovatek. Mají stále stejný styl interiéru budovy. Asi mají slabost pro mytologického Minotauříka a jeho bludiště jménem Labyrint. Jinak si to vysvětlit neumím.
"Tady! Cela předběžného zadržení!"řekl kapitán. Už dlouho nepromluvil, proto sem se trochu lekl, když jsem ho zaslechl tak blízko svého ucha.
"Rozumím."řekl Michael a uklonil se. Kapitán mu úklonu oplatil a otevřel dveře cely. Tahle jejich vzájemná úcta byla trochu trapná a hlavně se mi po ní chtělo zvracet. Ještě, že nemám co. Michael se mnou vešel dovnitř a položil mě na umělou postel vyrobenou ze slámy a jiných obilovin. Copak jsem vrabec?! Tohle mě dost uráží! Když jsem ale chtěl protestovat fyzicky, rozbolelo mě všude i na duši! Proto jsem se po pár vteřinách rozhodl, že toto téma odložím, až mi tělem nebude projíždět několik miliónů jehel najednou.
"Musíte jít s námi! Rada chce mluvit nejdříve s……!"
"Já vím."přerušil kapitána Michael a dál pozoroval mě a mé oči. V tu chvíli jsem věděl, že mi něco chce říct a taky, že to udělá,…….jen ne nahlas.
"Co je?"zabrblal jsem až moc roztomile.
"Bude to jen chvilka. Pak ti přinesu něco k jídlu, ano?"řekl a usmál se na mě.
"Nemluv na mě tak sladce, sakra!"
"Uvádí tě to do rozpaků?"
"Běž už!"řekl jsem a nedokázal zakrýt své rozrušení. Michael sledoval můj ruměnec, než se rozhodl poslechnout mou prosbu. Pak s těmi Swaťáky odešel a já zůstal v tmavé a studené cele sám……………
Možná to vyzní hrozně, ale já mám takový místa rád. Myslete si, že jsem blázen, ale tady jsem si připadal spíš jako na dovolený než ve vězení. Akorát ta bolest to blaho narušovala. Bolest s hladu, krvácející ráně a nedostatku energie. Teď bych skousl i takovou jednohubku jako bylo to prase z lesa. Jasně jsem démon a to slovo jasně zaručovalo, že na hlad umřu až za takových 5-6 let ale přesto jsem měl dojem, že mě to zabije za 5-6 minut. A k tomu ta bolest z rány…..? Z několik ran, abych byl přesný! Ale to se taky zahojí, sice blbě a dlouhou to bude trvat, ale zahojí. Nevěděl jsem, kolik tu strávím času ale jistě málo na to, abych získal svou plnou sílu. Přece nechtějí opakovat svou chybu z minulosti. Chyby se jim dobře pamatují. Hold mám smůlu. Jako vždycky………
Moje tělo hlásilo únavu a přetížený systém a proto mě donutilo zavřít dětské oči a nerušeně v tomhle blázinci usnout. Nebránil jsem se, koneckonců to mám spočítaný. Tak proč se před tím koncem pořádně nevyspat? Nic mi nebránilo.
=)Moje,….naše vysněná louka byla stále stejná. Všude plno zeleně a života jen jedna věc tu chyběla. Ona,….moje poslední světlo. Světlo, které už nikdy neuvidím.
"Miluji tě, Nathanieli."zazněla odněkud její poslední myšlenka. V tom hlasu bylo tolik strachu a obav. O mě……Ještě se jí nepovedlo zvednout vodní hladinu, to mi hrálo do karet a taky fakt, že mi neumí číst myšlenky.
Pomyslný vítr zafoukal a ovál mou smutnou tvář. Musel jsem jí rychle změnit, za chvíli přijde a bude mít spousty otázek. Klid…..
"Kolik je, že si šla spát až teď?"řekl jsem a pohlédl na dívku v bílých krátkých šatech. Taky by si mohla už vysnít jiný obleček. Usmála se a přešla pomalými kroky k mé osobě. Nutno dodat, že tady jsem vypadal zase jako dvacetiletý dospívající muž. Přece jste si nemysleli, že se jí ukážu jako mrně!
"Promiň. Trénovala jsem a zapomněla na čas."řekla jemným omluvným hlasem. To já bych se měl omlouvat. To, že sem budu chodit a pár dnů ji lhát mě ničilo. Ale jinak to nešlo. Musela se soustředit a neplést do toho city. Jsem to ale parchant!
"Tak kolik je? Dozvím se to?"
"Proč? Děje se něco?"řekla vyděšeně a přitiskla se mi na hrudník. Tohle by neměla dělat, už tak mě dost přitahuje. Vzal jsem její ruce do svých a trochu od ní odstoupil. Fakt jen trošičku……
"Nic, jen v lese nevedou hodiny, víš?!"řekl jsem trochu ostřeji, aby nabila dojmu, že se nic neděje. I když opak byl pravdou. Našpulila své nádherné rudé rty a pustila mi rázně ruce.
"Bylo deset, ty bručoune!"řekla a poodešla k vysněnému potůčku, který protínal naší vysněnou krajinu. Hodnou chvíli sem jí pozoroval, než sem se odhodlal a přistoupil k ní. Její modré oči, ve kterých jsem se mimochodem stále ztrácel, hleděly do stejně modré vody. Posadil jsem se a vzdychl.
"Jak ti to jde, po prvním dnu práce?"
"Už umím zvednout sklenici s vodou a taky s ní manipulovat!"řekla vítězoslavně a já se pousmál. V její mysli jsem četl, že měla problémy. Pak se posadila vedle mě.
"Fíha."pískl jsem. To jí popudilo……..o to my šlo.
"Nech si toho, jo!"
"To měl být projev uznání, víš?"
"Vážně?! Neznělo to tak!"řekla naštvaně a nafoukla své růžové tváře. Pak po mě neustále pokukovala jako naštvaná školačka. Z vody na mě, ode mě na vodu a stále dokola.
"Zítra se to zlepší, uvidíš."chlácholil jsem její srdce. Pomohlo to.
"To doufám, chybíš mi."řekla a já se ze všech sil snažil, aby mi v obličeji nevyrostla růže. Povedlo se k mému upřímnému překvapení. Toho červenání pro dnešek bylo ažaž!
Možná to byl pocit nebo něco podobnýho ale cítil jsem se divně. Řekli jí to, nebo překvapila a přišla na to sama? Ne…! Na to nikdo jen tak s fleku nepřijde. Ale přece mi něco v mém nitru………Nitru? Proboha, co je to za slovo?! No nic, prostě jsem měl na mysli tohle! Nějaká věc uvnitř mého momentálně slabého těla na mě křičela cosi, co připomínalo větu: "Ona to ví, ty hňupe!"byla to docela hrubá poznámka od mého jinak slušného svědomí. Měl jsem ale za to, že bych jí neměl brát na lehkou váhu.
Daniela už asi nevydržela tu dlouhou část času, kdy ani jeden z nás nic neřekl. Lidi mají zajímavé chápání času……byli jsme zticha asi čtyřiapadesát sekund a jí to připadalo jako věčnost. Radši sem tuto odlišnost nekomentoval.
"Co si dnes dělal?"
"A sakra, teď přijde zpověď. Proto se pár tisíciletí vyhýbám kostelům."
"Dnes si fakt k nevydržení!"řekla mi a opět se ode mě posunula. Co teď? Takovýhle situace se daly řešit jediným způsobem, který mě naučil Matt. Tím tu nepřiznávám, že ho poslouchám anebo, že bych se od něj učil něco důležitýho, jen…….! Noooo. Prostě o tom jen mluvil moc dlouho, a proto si to můj mozek zapamatoval! Tečka!
Pomalu bez prudkých pohybů jsem se přitulil k jejímu napůl nahému tělu a donutil jí sednout do mého klína. Neprotestovala, byla jen překvapená…….upřímně já taky. Co to sakra dělám? Ve chvíli kdy se usmála a opřela se o mou hruď, jsem pochopil jednu zásadní věc. Na tohle není připravená,…..víte snad na co, ne? Já to vím a osobně sám sem netušil jak na to. Jo z ní to divně a překvapivě ale slyšeli jste mého bratříčka ne? Jsem stále ještě dítě,…..tedy ve světě démonů.
A přesto jsem měl na to strašnou chuť. Větší chuť než na lidské maso, a to už je co říct. Nedalo mi to a stiskl jsem jí trochu víc ve svém náručí. Odhrnul jsem pár pramenů jejích čokoládových vlasů, abych se mohl dostat ke krásnější věci. Nechala mě dělat, co chci. Ale jistě měla připravenou mez. Stačilo jen počkat a zkoušet. Hledat…….
Sundal jsem jí jedno ramínko lehkých šatů a políbil jí jemně na rameno. Pak sem se pomalu přesouval svou vlastní cestičkou…..Má ústa se dotkla na každém centimetru jejího nádherného krku, a užívala si každé chvíle. Pokračoval bych dál až k jejím…kdyby mě nezastavila jedna ruka chtěného těla. Otočila na mě svou rudou tvář a těžce oddechovala. Co bylo nejhorší na tomhle okamžiku? Asi hloupá otázka. Tento okamžik by měl být fantastický, jenže nebyl……z mého pohledu určitě ne! Aby jste si nemysleli, že sem hnusák. Vysvětlím: Stručně řečeno mě její přítomnost moc, moc, moc a moc vzrušovala a to byl ten hlavní problém. Jak na mě dýchla svůj teplý vzduch, neudržel jsem se a skočil na ní jak pravé zvíře! Lekla se a já si v jejím vyděšeném obličeji všiml nejistoty. Stáhl sem se a posadil se zase na stejné místo! Byla to vteřina, takže si toho mé děcko ani nevšimlo. Ležela dál na té zelené trávě, kam sem jí povalil, a vydýchávala se. O pět sekund později jejímu mozku došlo, co se stalo a taky jak na to má reagovat. Zvedla se a podívala se mi do očí, které na ní hleděly už šest vteřin. Její tváře začaly víc rudnout a její ústa se pootevřela.
"Promiň……nechtěl jsem."řekl jsem a přivřel své rudé oči. Když si toho všimla, její hlava si na něco vzpomněla….Takže jí tu zvláštnost mé třídy řekli. Výborně. Hezky mi přehrála celý průběh debaty, kterou o mě měli v mé nepřítomnosti. Ne, že by to dělala úmyslně, přece jenom je dobré znát její myšlenky. Po chvilce, kdy se mi zahleděla i na vlasy a na jejich pomalu mizející rudý odstín, se usmála a upravila si šaty.
"Ale chtěl, Nathanieli."řekla jen a neodvažovala se ke mně nahnout. Trochu sem v ní vzbudil strach, ani se nedivím. Musel jsem vypadat dost nadrženě…..
"Moje barva vlasů je zvláštní, že jo?"řekl jsem a tím jsem dal jasně najevo, že sem se jí opět hrabal v hlavě, i když vím, že to nesnáší. Proto sem čekal protiútok.
"Přestaň….."zašeptala a přitáhla si kolena k tělu. Tuhle pozici jsem znal. Bezmoc, strach, bolest, nejistota………to všechno jsem vážně stihl způsobit za pár minut? Jsem fakt eso.
"Konečně se mě bojíš?"řekl jsem trochu veseleji, než sem chtěl. Nechtěl jsem se smát jejímu strachu, ale faktem bylo, že mě stále znervózňovalo to, že se mé existence ani trochu nebojí. Zvedla trochu hlavu a podívala se na můj už normální lidský obličej.
"Ne……tebe ne."řekla a já byl opět překvapen její reakcí. Dost to na mě muselo být vidět, protože se ušklíbla.
"To mám teda kliku."řekl jsem ironicky. "Čeho se bojíš?"
"Své vlastní bolesti."
"Jaké bolesti? Kdo nebo co,……zabiju, zbavím se!"zakroutila hlavou a trochu se pousmála. To byla dobrá cesta.
"Ty si to nepřečteš, že ne?"
"Ne."řekl jsem a opravdu se přiměl nehledět na její myšlenky. I když byla tak roztomile bezbranná.
"Já bez tebe nedokážu žít, Nathanieli."řekla a já přesně věděl, co to pro mě znamená. To se mi samozřejmě vůbec nelíbilo. Dostala mě do slušně velkého kouta!
"Já,….vím."žádná jiná odpověď mě nenapadla. Zdálo se ale, že jí plně uspokojila a tak sem to dál nerozváděl. Postavil sem se a hleděl chvíli do snové dálky.
V tom okamžiku se mě něco dotklo! Nebylo to odtud!
"Musím jít."řekl jsem a sledoval jak se rychle, podle ní rychle, zvedá.
"Kam? Stalo snad…..?"
"Ne. Nic se neděje, jen mám hlad. Pilně se uč, ano?"
"Dobře."řekla a políbila mě na tvář. "Zatím, ahoj."
"Ahoj…."řekl jsem s úsměvem a zmizel. Při tom jsem proklínal osobu, co mě budí.(=
"Nathanieli, vzbuď se."řekl mi Michael a dál šťuchal do mého miny tělíčka. Tak to on! Co sakra chce?! Když jsem se s těžkostmi zvedal a ucítil druhou věc na světě, kterou miluju, změnil jsem v mžiku názor na jeho návštěvu! V jedné ruce držel koš! A v tom koši…..! Zbíhali se mi sliny a moje tělo se rozklepalo! Ten parchant si toho všiml. "Zakázali mi tě krmit ale………"řekl a já na něj roztomile a zoufale zamrkal. Jako ta svinská kočka……Zadíval se na mě a já zahlédl jeho slitování. "No dobře, ale pod jednou podmínkou."
"Jakou?"řekl jsem, ale nespouštěl oči sté flákoty masa.
"Budeš se u soudu chovat slušně. Ano?"
"No jo."
"Slibuješ?"
"Slibuju!"řekl jsem a Michael mi maso dal. Tak rychle ve mně ještě nic nezmizelo. A proto, když si můj bratříček všiml prázdných rukou, podal mi celý koš. Tam toho bylo! Pustli jsem se do jídla a děkoval všem bohů……….Jen pro tuhle chvíli.
Rozuměli jste tomu? Já moc ne. Takže jinak: Docela malá místnost,….tedy oproti té chodbě, kterou jsme procházeli. Lépe vybavená. Řeší soudní ochranu a to hlavní, ale pro mojí existenci - myslím druh, nepodstatný, řeší právo na spravedlivý proces. Kterého se nedočkám, ani kdybych se obarvil na růžovo!
"Soud nejvyšší rady bohů začíná!"řekl bůh se značkou soudce. Vybadal nekompromisně, no to ale všichni kolem mě, jak sem si všiml.
Michael mě posadil mezi Nikolase a Erika. Já, protože sem za trapných podmínek slíbil, že se bude chovat slušně, sem nic neřekl ba se ani nebránil. Michael stál zatím vedle nás a společně se svým věrným poddaným Oliverem sledoval, jak všichni příchozí zaujímají své místa.
"Jak je všem známo, tento mladý démon se dopustil………..!"a už to jelo. Nechtěl jsem to slyšet, protože sem to zažil….A navíc bych tím přiznal barvu! Tu barvu…….no, že mají kolem a kolem pravdu. Ale kvůli svému slibu jsem nedělal chaos ani problémy.
V duchu jsem si vzpomněl na svoje krásné děcko. Možná už jí neuvidím a možná jí to zlomí……Moje smrt? Určitě jí to zlomí, potom co mi řekla v tom snu. Je neuvěřitelný, že má tak přesné obavy. Vždycky se jí v hlavě zpustí jen tehdy, když opravdu nastanou. K mému štěstí netuší, že tu schopnost má. No schopnost? Spíš ženská vtíravá nesmyslná obava s pravdivým podtextem, o který muž ani za té nejtěžší situace neřekne půl slova. Hrůza nad čím jsem schopnej přemýšlet v den svýho osudnýho soudu!
V polovině toho důležitého projevu, ze kterého si nepamatuju vcelku nic, sem měl pocit, že si rozmyslím svůj slib bobříka mlčení a slušnosti…..a něco zařvu! To bylo tehdy, když promluvila Sisi! Tj. můj mladší nevlastní bratříček, kdybyste si náhodou nedokázali rychle vzpomenout!
"Jsem tu jako svědek, který viděl to dítě,……živé."řekl ze svého četného místa vedle soudce a krátce se uculil mým směrem. To mě dost popudilo. Nějakým zázrakem, Nikolas mě chytil za ruku a pevně jí stiskl, jsem ovládl svůj chvilkový vztek. Ne, že bych to potřeboval. Zbytek jeho party alias Miriam, Vincent a Dominik seděli po mé levici v jiné lavici. Když se nad tím zamyslím, jsou to hrozná slova! Levice, lavice? Jsem mimo,……..pořád mám asi hlad. Dokonce jsem si nevšiml ani nepříjemných obličejů poroty, která jen tak mimochodem rozhodovala o mé budoucnosti. Sisi jim vypověděl spolu s ostatními svědky všechna fakta a i fikce situace. Mé situace……Pak to v porotě zašumělo, protože před soudce přistoupil Michael.
"Soudce, je pravda, že se můj svěřenec dopustil fatální chyby. Porušil rozkaz a tím si podepsal ortel. Je jen na vás jaký bude………Jste moudrý muž a já věřím, že se rozhodnete spravedlivě."uklonil se a posadil se vedle Nikolase. Moje dětská svěšená hlava mu měla dát jasně najevo mé pocity, proto mi nic neřekl. Na jednu stranu byl hrozně naivní, když věřil, že mi dá ten zavalitý týpek pár tisíc let a pak tralala jede se domů. Upřímně jsem mu chtěl něco říct, znělo by to možná netaktně něco ve stylu: "Ty jsi ale debil."ale dalo by se s toho jasně vyčíst, co jsem měl na srdci. No hold naše bratrská láska neznala mezí.
"Soud rozhodl!"řekl soudce a kývl na porotu. Vyměnili si pár myšlenek, které sem nerozpoznal, a hlavní bůh v místnosti pokračoval. "Obžalovaný, Nathanieli. Povstaň!"s obtížemi a s cukajícími koutky jsem donutil své miny tělo k vztyčné poloze. Nerad vypadám jako dítě, když se o mě vybavují jako o dítěti. Je to dost frustrující. V tuhle chvíli s tím ale bohužel nic nedokážu udělat. "Je pravda vše, co bylo již řečeno?!"
"Ano, nejvyšší soudce."pro mě za mě. To sem raději nezmínil. Jsem slušný, doufám, že si toho všímáš, Michaeli. Při mém oslovení jeho osoby se na mě dlouze podíval. Přivřel oči.
"V tom případě vám soud nejvyšší rady bohů uděluje trest odnětí svobody na dobu 2000let a to v Satoriově Černé Panně."vůbec jsem neměl páru, co to je ale jedno sem věděl určitě! Nic příjemnýho to nebude! Podle vyděšeného výrazu Michaela to stoprocentně nebude příjemný! To mě začalo dost děsit ale pořád to nebylo tak strašný jako holá smrt…..Třeba je to něco v čem budu umírat tě pouhých 2000let. Rozhodně by to byl dost vyčůranej tah,……takže by mě to plus mínus moc nepřekvapilo.
"Pane….."chtěl se odvolat Michael! Soudce ho zastavil zdvihnutím jedné ruky.
"Neskončil jsem!"
"Promiňte."
"A samozřejmě soud také požaduje vyplnění nesplněného úkolu do tří dnů!"s tím bouchl paličkou do stolu a ukončil tím proces. Teprve po pár minutách mi došlo, co řekl. Jedna moje část se vyděsila! To nejhorší, co mohlo přijít, bylo tu! Abyste rozuměli: Byl jsem smířený s tím, že si to optikám. Ale nepočítal jsem s tím, že do toho zahrnou i Danielu. To se mi nelíbilo! Asi to na mě bylo dost poznat, když kolem mě najednou stálo hejno bílejch opeřenců!
"Uklidni se, Nathy!"řekl mi Nikolas a já si teprve teď uvědomil, že stojí těsně za mnou a drží mě oběma rukama kolem malého dětského pasu. Potichu jsem zavrčel a cítil náhlý příval únavy! Ještě nejsem zdraví a moje energetická hladina má ručičku na jedničce. To není dobrej stav na boj s těma blbečkama v dlohejch mundůrech. K tomu mi kručelo v břiše…..Sakra!
A tak jsem opět poslechl a uklidnil se. Niky mě ale k mému upřímnému znechucení stále držel. Když sem chtěl přijít na to proč a z jakého důvodu, přiklekl ke mně Michael.
"Pak ti vysvětlím tvůj trest, ano? Pochybuji, že víš, o co jde."nechápal jsem, proč mě tak rychle zazdívají? To sem vypadla tak strašně nebo co……BUM! Něco mi jako obrovskej zvon uhodilo půlnoční v hlavě! Chtěl jsem to ignorovat a vyškubnout se s Nikyho sevření jenže,…….to sem netušil, že mě moje tělo zradí.