26. dubna 2011 v 20:19 | Kated
|
Autor:Miky
Žánr:Yaoi, romantica, mystery
Takže je tu další díleček. Vím, že tohle se stává teď skoro všude (viděla jsem na to 2 dramata a četla spoustu povídek) ale stejně jsem to sem musela dát -pochopíte na konci dílu :) Tak ať se díl líbí ;)
Zbytek pod perixem
KAENON
Jen jsem mu chtěl dát rychlý polibek před odchodem ale to, co se stalo, mě naprosto šokovalo. Jen co se naše rty střetly jsem uviděl to, co jsme se s mistrem Daiem pokoušeli zjistit už několik dní. V mysli se mi začali hemžit obrázky. Nejdřív jsem to nechápal ale po chvilce jsem zjistil, že je to vzpomínka.
"Do večeře se nevracej." Řekla osoba, o které jsem si správně myslel, že je Nobutova matka. Nobuta se tedy zvedl a s nevelkým nadšením se tedy vydal do parku. Bloumal jím a přitom přemýšlel o mě a Yori. Přál nám šťastný společný život. Pak jsem uslyšel kroky. Těžké, mohutné. Nebyl jsem jediný. Nobuta je také slyšel a otočil se za zdrojem hluku a tím pádem málem narazil do osoby stojící za ním. Měla škodolibý výraz. Vůbec se mi ten chlap nelíbil.
"Chyběl jsem ti?" Řekl. Očividně Nobutu znal.
"Tak co? Chyběl jsem ti? Doufám, že jo, protože ty mě strašně. Každý den jsem na tebe myslel. Na to, jak se ti pomstím." Pro efektivitu chytil Nobutu za triko a surově s ním trhl. Kdyby to nějak šlo, zmlátil bych ho za to tak, až by ho ani vlastní matka nepoznala.
"Dneska... Dneska se konečně pomstím. Kvůli tobě jsem musel být před soudem, ty jeden hajzle!" Začal znova řvát a rukou Nobutu odstrčil tak prudce, až spadl na zem a přitom se uhodil o lavičku. Začal jsem z jeho vzpomínek cítit strach.
"Jak-?"
"Jak to, že jsem tady? Jednoduše. Utekl jsem jim a teď se ti konečně odměním za to, co jsi mi udělal. To kvůli tobě jsem tam byl!"
"Co jsem ti udělal?! Mlátil jsi mě i mámu!"
"Mlátil? To ne. To bylo jenom výchovné. Měli jste se naučit poslušnosti ale asi jsem byl moc měkký. To se ovšem hned změní." Na důkaz svých slov do do Nobuty začal kopat. Snažil se volat o pomoc ale všechny jeho snahy byly marné. V parku nikdo nebyl a tudíž mu ani nikdo nemohl pomoct. Poslední, co Nobu udělal, bylo chycení za břicho se slovy. Pořád ho přitom prosil, aby toho nechal. On však přestat nehodlal.
Tím vzpomínka končila. Obraz náhle přešel nějam jinam.
Díval jsem se skrz Nobutovi oči sám na sebe. Nobutovo tělo se k tomu mému rozběhlo. Ve vzálenosti asi tak dvou kroků se zničeho nic zastavil. Cítil jsem z jeho vzpomínek, jak se snažil dostat ke mě blíž ale něco mu to nedovolovalo.
"Kaenone, jsem tady" řekl ale mé tělo nijak nereagovalo. Slovo, pohled, nic. Ať vzpomínám na tu chvíli jak chci, vím jistě, že jsem nic neslyšel ani neviděl.
"Kae, podívej se na mě prosím." Mé tělo se zvedlo na nohy, rozhlédlo se a pak jsem promluvil.
"Nobu? Jsi tu někde?" Mé já se začalo rozhlížet.
"Tady jsem. Podívej se na mě." řekl Nobu už napůl zoufale a stoupl si přede mě nejblíž, jak mu to jen šlo ale k žádné změně nedošlo. Já si pouze sedl na zem.
"Kae! Tady jsem! Stojím přímo před tebou! Podívej se na mě!"
Nic. Žádné zásadní reakce či pohyby. Nobu se přede mnou zhroutil k zemi.
"Proč mi neodpovídáš? Proč mě nevidíš?" Ptal se sám sebe a po chvilce jsem ucítil, jak Nobutovi začali po tvářích líně stékat slzy.
"Proč? Proč?" Opakoval stále.
"Nobu, jsi tu?" Zeptalo se náhle mé tělo. Nobu stále opakoval, že je přímo přede mnou ale já byl zase bez reakce.
"Co se to děje?" Nechápal.
"Nobu, vím, že tu někde jsi. Neplač. Neplač když tě nemůžu utěšit." Ozval se můj hlas.
Chtěl vyplnit žádost mých slov ale čím víc se snažil, tím víc jsem v hlavě slyšel jeho vlastní slova o tom, že ho nevidím a tím víc mu slzy stékaly. Pak se mé tělo rozplynulo a já už jen cítil Nobutovi pocity. Byl sám. Sám jako už tolikrát a rozhodné ne naposled...
Tím skončila i druhá vzpomínka. Já prudce otevřel oči a vstřebával to, čeho jsem byl právě svědkem. Nobuta se mi otevřel a já viděl jeho myšlenky. Srdce mi poskočilo. Konečně jsem mu mohl nějak pomoct. Naposledy jsem se na něj podíval a rychle vyběhl z pokoje za Yori. Už na mě čekala.
"Kd jsi tak dlouho? Přijdeme kvůli tobě pozdě!" Začala.
"Promiň, ale mohla by jsi jít napřed? Nějak to prosím vysvětli tátovi. Přijdu o trochu dýl. Začněte beze mě."
"Co se stalo?" Zeptala se nechápavě.
"Všechno ti vysvětlím dýl. Teď prosím udělej to, o co jsem tě žádal. Já si musím něco zařídit."
"Dobře ale ať ti to moc dlouho netrvá."
Jen jsem přikývl a rozběhl se směrem k Daiovi. Zaklepal jsem na dveře jeho domku a netrpělivě čekal, až mi přijde otevřít.
"Dobrý den, Kaenone. Pojď dál." Jen co se za námi pevně zavřeli dveře a tím pádem nás nikdo nemohl poslouchat, začal jsem Daiovi vyprávět to, co se mi stalo. Na nic se během mého vyprávění nevyptával ale bylo vidět, že ho to překvapilo.
"Podle tvého popisu soudím, že to nebude nic vážného ale stejně mu pro jistotu něco namíchám. Za pár hodin to bude hotové. Kolem sedmé s tím za vámi zajdu."
"Nejde udělat něco dřív?"
"Bohužel. Musíme ten lék nechat pár hodin odležet, než ho budeme moci použít, jinak by mohl nadělat víc škody než užitku. Buďte trpělivý. Vydržel jste to až do teď, tak tu chvilku ještě vydrží."
"Dobře."
"A jestli se nemýlím, tak máte teď být určitě někde jinde."
"No jo! Otec... Oběd s Yori! Promiňte, už budu muset jít."
"Ale jistě, jen běžte."Jen co to dořekl jsem se rozběhl směrem na dnešní oběd.
YORI
Rychle jsem doběhla do svého pokoje a navlékla se do letních šatů. Honem... honem... Kaenon už na mě bude určitě čekat! Říkala jsem si přitom pořád. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dorazila na místo a Kaenon nikde. Zůstala jsem tam takhle stát asi další tři minuty, když jsem ho celého zadýchaného zahlédla běžet směrem ke mě.
"Kd jsi tak dlouho? Přijdeme kvůli tobě pozdě!" Začala jsem.
"Promiň, ale mohla by jsi jít napřed? Nějak to prosím vysvětli tátovi. Přijdu o trochu dýl. Začněte beze mě."
"Co se stalo?" Nechápala jsem, co by měl zrovna teď jiného na práci, že nemůže na oběd.
"Všechno ti vysvětlím dýl. Teď prosím udělej to, o co jsem tě žádal. Já si musím něco zařídit."
"Dobře ale ať ti to moc dlouho netrvá." Chtěla jsem ještě něco podotknout ale bylo by to zbytečné. Kaenon utíkal pryč a mě nezbylo nic jiného než vydat se na oběd bez něj. Jakmile jsem vešla do restaurace, přiběhla ke mě jedna ze zaměstnankyň.
"Dobrý den. Vítejte," začala ale zarazila se, protože si všimla, že jsem sama.
"Mladý pán s vámi nedorazil?"
"Přijde později."
"Dobře, pojďte za mnou. Veličenstvo již čeká."
Vyrazila jsem tedy za ní. Vedla mě přes recepci, kde jsme nastoupily do výtahu. Ten nakonec zastavil v 16 patře. Byla to taková menší terasa s pár stoly a spousty květin všude kolem. Vypadalo to tam krásně a co teprve ten výhled. Málem jsem oněměla úžasem.
"Vítej." Promluvila na mě osoba a já se tím vrátila do reality.
"Dobrý den."
"Vždyť jsme skoro už rodina. Nemusíš mi vykat."
"Dobře, díky."
Kaenonův otec vykročil směrem k místo, kde jsem měla sedět a odstrčil mi židli, kterou následně zase mírně zasunul když jsem si sedala. Pak se i on posadil na své místo v čele stolu.
"Kde je Kaenon? Myslel jsem, že přijdete spolu."
To já původně taky pomyslela jsem si.
"Musel si ještě něco zařídit. Měl by se vrátit ale neví kdy, tak máme začít bez něj."
"Dobře. Co by jsi si dala? Mají tady snad všechno, tak si dej cokoliv, na co máš chuť."
Otevřela jsem jídelní lístek a začala si prohlížet menu. Bylo tam tolik věcí, že jsem jsem si vůbec nemohla vybrat a nejraději bych si vybrala všechno ale to by se nehodilo, takže jsem se musela spokojit jenom s jedním. Když přišla číšnice nadiktovala jsem jí svou objednávku.
"Nevím, jestli jsi o tom někdy dřív slyšela ale pořádáme u nás každoročně ples na oslavu První duše."
"Jo, to vím. Je tady vůbec někdo, kdo by o tom nevěděl?"
"Tady jde o to, že je tam vždy úvodní tanec. Dokud byla má žena naživu, tančil jsem ho s ní já. Teď ale nastala doba, kdyby ho měl tančit Kaenon, jako můj zástupce a ty bys měla být jeho taneční partnerkou."
"Dobře, to není žádný problém. Já tančit umím."
"A v tom je ten háček." Začal nejistě.
"Proč?"
"Ty tančit umíš, Kaenon ale ne."
"Copak tady se tančit neučí už v patnácti letech?"
"Obvykle to tak bývá ale nechtěla jsem tím Kaenona zatěžovat, dokud by to nebylo úplně nutné, protože vím, že tohle je věc, která by ho vůbec nebavila. Nechtěl jsem ho do toho nutit tak brzo. Chtěl jsem se zeptat, jestli-"
"Jestli bych ho tančit nenaučila," dořekla jsem za ně.
"Přesně. Instruktora mám ale i tak bych byl rád, aby jsi s tím Kaenonovi pomohla."
"Dobře, kdy začíná první lekce."
Dnes večer."
"Vy tedy s časem příliš nešetříte."
"Když oni mu takovéhle věci vždy strašně dlouho trvají." řekl a usmál se na mě. Akorát v tu chvíli nám přinesli naše objednávky a tak jsme se pustili do jídla. Kaenonův otec si potom ještě objednal kávu a já kokosovou zmrzlinu.
"Myslím, že už ses s mým synem dost sblížila a že on ti dost důvěřuje. Mohl bych se tě tedy na něco zeptat?"
"Klidně, na cokoliv."
"Kdo je to?"
"Kdo je kdo?" Nechápala jsem.
"Kdo je Kaenonova spřízněná duše. Vím, že ty to nejsi." Neřekl to ani naštvaně ani smutně z toho, že měl nikoho jiného za duši, než jsem byla já. Spíš se mi zdál upřímně zvědavý. Mě to ale i přes to vykolejilo.
Jak to mohl vědět? Vždyť mu to Kaenon neřekl, nebo jo?... Ne, určitě ne, to by mi jinak neříkal, ať to před ním utajím.
"Kaenon zatím nemá žádnou spřízněnou duši." Začala jsem. Jeho otec mi to však nebaštil.
"Řekni mi pravdu, prosím. Začal chovat divněji než dřív a navíc poslední dobou pořád nosí rukavici v místě, kde je obvykle znamení. Jelikož ty jí nenosíš a navíc se podivně začal chovat ještě dřív, než tě potkal, tak je jasné, že ty jeho spřízněná duše nejsi. Nechci, aby se něco stalo a já to zjistil na poslední chvíli a kvůli tomu ani nemohl správně zakročit. Vím, že ty ani Kaenon se vzít nechcete. Vidím to jak na něm, tak na tobě. Bylo mi to jasné hned od začátku. Popravdě se ani nedivím. Nic proti tobě ale já být Kaenon, tak bych se taky nechtěl nikde vázat ale jenom si šťastně užívat život dokud to jde. A já to pro něj chci. Mohla by jsi mi to tedy, prosím, říct?"
Tak tímhle mě naprosto překvapil. Tenhle rozhovor jsem na prvním společném obědě rozhodně nečekala.
"Počkej, tím chceš vlastně říct, že jsi mě k té svatbě využil jenom proto, aby si se dozvěděl něco o Kaenonovi a jeho duši."
"Bingo! Jsi fakt chytrá. Omlouvám se za to ale jinak to nešlo."
Tohle že je jeho otec? Kaenon měl pravdu, když mi o něm vyprávěl. Opravdu se v soukromí začíná chovat spíš jako nějaký puberťák než Veličenstvo, které ve skutečnosti je. Už vím, proč ho má tak rád. Je fajn.
Rozhodla jsem se, že mu řeknu pravdu. Sice jsem Kaenonovi slíbila, že to nikomu neřeknu ale měla jsem z jeho otce pocit, že i kdyby jeho duše byla tyrkysově-růžová zebra s pěti nohama, tak by mu nevadilo dokud by byl šťastný.
"Má spřízněnou duši. Jmenuje se Nobuta." Chvíli jsem se zastavila a čekala, jestli bude nějak reagovat na to, že je to kluk. Bylo běžné, aby byl muž s mužem ale snad nikdy se ještě nestalo, aby byl zároveň ještě jeho duše. Kaenonův otec na to však vůbec nereagoval. Tahle věc mu byla očividně naprosto jedno. Stejně jako tyrkysově-růžová zebra s pěti nohama.
"Podle toho, co mi o něm říkal, se mu začal objevovat ve snech a mají spolu základní spojení. Nobuta je asi o rok mladší a ta závěrečná píseň, kterou zpíval Kaenon na svých narozeninách, byla věnovaná jemu."
"Měl ho už na svých narozeninách? Viděl jsem ho někde?"
"To určitě ne. Je totiž z jiného světa. Pořádně tomu zatím nerozumím ale můj zesnulý strýc Nareo našel v Pustinách kámen, díky kterému se dalo přecházet za svou spřízněnou duší ze světa do světa. Bohužel zemřel. Nikdo mu nevěřil. Považovali ho za blázna a zavřeli ho. Měl se svou duší spojení úplně dokončené a díky tomu, mu nestačil pouhý kontakt ve spánku. Chyběl mu ten opravdový a když mu ho odepřeli, tak zemřel. Nobuta je jeho syn a tedy tím i můj bratranec. Kaenon mu ten kámen dal a on se díky tomu přenesl sem. Bohužel se něco stalo a Nobuta je teď v umělém spánku. Nikdo neví co s ním je. Potom, co jsem na Kaenona čekala přiběhl ke mě celý udýchaný, že si musí ještě něco zařídit. Podle mě byla u Nobuty nějaká změna, protože jinak by se tolik nehnal."
"Jo tak takhle to je." Odpověděl a bylo vidět, že chtěl říct ještě něco ale zrovna v tu chvíli přišel Kaenon a tak ho raději místo toho přivítal.
"Tak jsi konečně dorazil. Yori říkala, že jsi si musel ještě něco zařídit."
"Jo, kluci potřebovali se zkušebně s něčím pomoc, tak jsem tam musel zajít. Už je to v pořádku."
"To je dobře. Zrovna jsem se tady s Yori bavil o tvém výcviku tance. Ráda ti pomůže."
"Fakt?" Podíval se soucitně na mě. Asi tušil, že vím, jaké je poleno.
"Jo, ráda."
"To je dobře děti. Vaše první lekce začíná zítra, tak přijďte včas. Teď už ale běžte já si budu muset taky ještě něco zařídit. Hezký den."
Spolu s Kaenonem jsme se s ním rozloučili a vydali pryč. Nemusela jsem se ani ptát. Bylo mi to hned jasné. Za Nobutou.
KAENON
Z oběda jsem nic neměl a tak jsme se ještě po cestě stavili v krámu a já Yori během toho povídal, co se stalo s Nobutou. Měla radost, že jsme dospěli alespoň k nějakému výsledku a slíbila, že tam až do večera se mnou počká, protože chce vidět Nobutu po probuzení. Nijak jsem jí neodporoval, protože jsem tušil, že Nobuta bude rád, když konečně získá nějakého příbuzného, který by se na něj těšil.
Chvilku po sedmé hodině večer dorazil mistr Dai. Pozdravil se s námi, došel k Nobutovi a znovu s ním skusil spojení pomocí myšlenek. Když se zase nic nestalo vyndal z tašky flaštičku obdobného tvaru, jako byla ta s Caliniem. Jediný rozdíl byl, že tahle tekutina nebyla tyrkysová ale temně rudá. Skoro jako krev. Opatrně otevřel Nobutovi ústa a po doušcích mu jí do nich lil. Chvilku se nic nedělo, tak jsem se chtěl zmínit, že to asi nezabralo když v tom se začal strašně třást.
"Co se děje?" Děsil jsem se.
"Snaží se dostat pryč. Pokud nepočká ještě chvilku, dokud lék nezabere, mohlo by to mít nějaké následky." Odpověděl Dai a dál promluvil na Nobutu: "Vydrž tam ještě chvilku, prosím. Vydrž tam a nic se ti nestane."
Pak se zničeho nic najednou třást přestal.
"Co se stalo? Poslechl vás?" Zeptala se Yori a tím mi připomněla, že tam vlastně taky je.
"Určitě ne. Něco se muselo stát."
Všichni jsme se s otázkou v očích podívali na Nobutu, který začal mžourat očima. Jakmile je otevřel, vrhl jsem se na něj, silně ho objal a dal mu pusu na tvář.
"Nobu, jak je ti?"
"Bolí mi celé tělo ale dá se to přežít."
"Musíme zjistit, jestli jeho předčasné probuzení nemělo nějaké následky." Vložil se do toho Dai.
"Nobu, víš kde jsi?" začal jsem zkoumat.
Chvíli zapřemýšlel a pak odpověděl: " V Hikaree."
"Správně" řekl jsem radostně a znovu ho objal.
"Když jsi měl teď otázku ty, mohl bych ti taky jednu položit?" Zeptal se mě opatrně.
"Samozřejmě."
Nobuta se na mě významně podíval a pak mi sdělil svou otázku:
"Kdo jsi?"
Ahojky:)mám takovou malou prosbičku.Mohla by jsi pro mne porsím hlásnoutzde.
http://smilynqa.blog.cz/1104/4-kolo-sonc-celebrita#komentare
Jsem tam jako Janisshska
děkuju moc:)*
Promiň nenašla jsem reklamy