Autor:Miky
Žánr:Yaoi, romantica, mystery
Tak jsem zpět po té pauze. Pořád jsem si říkala, že bych měla něco novýho napsat ale nápad pořád nikde a najednou bum! a už vim děj až do konce :) Snad se bude tahle kapitolka líbit. Nemůžu si pomoct ale připadá mi, že jak z Kaenona, tak z Nobuty dělam strašný citlivky :D
Zbytek pod perixem
KAENON
Ráno jsem se vzbudil pádem z postele. Přišlo mi to divný, protože jsem netušil, kdo by mě z ní měl schazovat. Už jsem chtěl začít nadávat, když jsem si všiml osoby ležící na místě, kde jsem ještě před chvilkou byl já. Byl to Nobuta rozvalující se v mé posteli. Nemohl jsem tomu uvěřit a tak jsem ho musel prstem dloubnout do tváře. Ruka mi nikudy neprojela, takže to nebyl hologram nebo něco takového. Musel to být opravdu on a tady. Srdce mi poskočilo radostí. Chvíli jsem o tom popřemýšlel a musel jsem se ptát sám sebe, jak ze mě mohl Nobuta udělat takovou citlivku jako jsem teď. Rychle jsem se převlékl a vrátil se k pozorování jeho spící tváře. Rozespale začal otevírat své oči a rozkoukávat se po pokoji. Jakmile si mě všiml pomalu vstal a téměř neslyšně řekl: "Ahoj."
"Jak je ti?" zajímal jsem se. Chvíli o tom uvažoval. V hlavě jsem uslyšel jeho myšlenky ale nereagoval jsem na ně.
Jak to, že je tu Kae se mnou? To je pořád ještě sen?
"Kde to jsem?" Zeptal se namísto odpovědi. Já se nad tou otázkou musel usmát a s klidem v hlase jsem odpověděl:
"Vítej v Hikaree." Jen co jsem to řekl, měl jsem možnost sledovat jeho překvapený výraz. Bylo to k nezaplacení.
"Cože? Já jsem v Hikaree? Ale jak?"
"Nejspíš za to může ten kámen, který jsem ti dal."
"Wow" řekl jen a po chvíli úvah vstal z postele. Rozhlížel se po pokoji a nakonec se rozhodl, že půjde k oknu. Se zájmem jsem ho sledoval.On však ušel jen pár kroků a pak se zhroutil k zemi. V tu chvíli jakoby se mi zastavilo srdce. Utíkal jsem k němu a opatrně ho přenesl zpět na postel.
"Nobu, jsi v pořádku?" Ptal jsem se s hysterií v hlase. Žádná odezva.
"Mladý pane, stalo se něco? Slyšela jsem ránu" ozval se hlas zpoza dveří.
"Ne, nic se nestalo. Můžeš jít" odpověděl jsem tím nejklidnějším tónem, na který jsem se v tu chvíli zrovna zmohl.
"Ano, rozumím," řekl hlas. V tu chvíli mě něco napadlo. Rychle jsem vyběhl z pokoje a chytil služebnou, jenž se mě před chvilkou ptala, jestli jsem v pořádku.
"Je tu jedna věc, kterou by jsi pro mě mohla udělat."
"Ano? Která?"
"Mohla by jsi zajít za Daiem a vyřídit mu ode mě vzkaz? Řekni mu, že duše je tady a jestli by mohl hned přijít. Je to naléhavé."
"Ihned to zařídím" řekla a s úklonou odešla. Já běžel zpět k Nobutovi. Celý hořel a tak jsem namočil ručník a ten mu následně položil na čelo. Tak o čtvrt hodiny později jsem znova uslyšel ten hlas té služebné.
"Mladý pane, mistr Dai je tady."
"Ať jde dovnitř."
"Ano" odpověděla a otevřela dveře tak, aby mohl Dai projít.
"Budete potřebovat ještě něco?"
"Ne, to je všechno. Můžeš jít."
Znova se uklonila a odešla. Mistr Dai se na mě nechápavě podíval a řekl:
"Duše je tady? Co to má znamenat? Jak-" Nenechal jsem ho domluvit.
"Je tady Nobuta." Vyhrkl jsem a dál se s odpovědí nezdržoval. Vyběhl jsem za Daiem a doslova ho dotáhl k posteli, na které Nobu ležel. Nevydržel jsem v klidu pozorovat, jak ho prohlíží a neustále ho otravoval otázkami typu: "Co je mu?","Co se stalo?" a "Udělejte něco!" Mistr Dai na mě vrhl káravý pohled a já tedy ztichl. Avšak jen na chvilku. Dai Nobutovi sáhl na čelo a chvíli měl nepřítomný pohled.
"Co jste viděl?" Řekl jsem, jakmile ruku stáhl.
"Nic." Odpověděl s podiveným výrazem.
"Jak 'nic'?"
"Má kolem mysli nějakou bariéru, která mi brání nahlédnout do jeho vzpomínek."
"Bariéru? To jde?" Divil jsem se, protože mistr Dai byl ve zkoumání myslí nejlepší. Nedělal to moc rád, protože pak vás vždycky zahltí proud emocí oné osoby ale když se to udělá, obvykle to docela dost objasní situaci.
"Bariéra lze vytvořit následkem nějakého šoku. Mysl duše si tu bariéru poté vytvoří, aby zabránila následnému promítání myšlenek, při kterém by to musela prožívat znova."
"Ale proč by to Nobu dělal, když podle všeho ani neví, že něco takového existuje?"
"Nejspíš insktinkt. Je to logické, protože se Nobuta z ničeho nic dostal sem. Utrpěl kvůli tomu šok. Dej mu pár hodin a měl by se vzpamatovat."
Myslím, že to jen z přenesení do Hikarei."
"Stalo se mu snad ještě něco?"
"No pár dní se mi kvůli Yori vyhýbal. Mohl jsem s ním mluvit jen díky tomu, že ho napadl nevlastní otec a on následkem doho odpadl."
Dai o tom chvíli přemýšlel a pak odešel ke své tašce. Vytáhl z ní nějakou podlouhlou lahvičku, která vypadala jako zkumavka s tyrkysovým obsahem.
"Co to je?" Vydal jsem ze sebe.
"Calinium. Je možné, že má Nobuta nějaké vnitřní zranění a proto také tu bariéru má. Protože nevíme jeho přesné místo, bude mu prozatím muset stačit tohle. Pokud nejsou zranění nějak vážná, tak by mu to mělo ustálit organismus a až by se probudil, mohli by jsme nasadit ty správné látky. Pokud jsou ale zranění vážnější a on se neprobudí ani nestáhne svou bariéru, tak máme velký problém. Vaše předchozí odloučení mu ale k uzdravení rozhodně moc nepomůže."
"Co mám udělat?"
"Prozatím musíte zůstat u něj. Zbytek závisí na tom, jak se Nobuta rozhodne."
S utrápeným výrazem jsem se podíval na spícího Nobutu a potom zpátky na Daie.
"Ale co s otcem? Nikdo nesmí vědět, že tu Nobu je. Chtěli by ho určitě použít jako pokusného králíka a mě by poslali do blázince jako Narea."
"Nebojte, u vašeho otce to zařídím. Řeknu mu, že by jste chtěl zase pokračovat v rozvoji svého myšlení, aby tím pádem za vámi mohl chodit každý den a kontrolovat tak Nobutův stav."
"Moc vám děkuji."
"Nemáte zač," řekl Dai a odešel z mého pokoje. Já si šel sednout na okraj postele a by chytil Nobutu za ruku. Zlato, co je s tebou? Musíš se probudit, jinak ti nebudeme moct pomoct. S těmihle slovy jsem usnul.
NOBUTA
Byl jsem v temnotě. Celého mne obklopovala. Chvilku jsem měl pocit, že se se mnou chce někdo spojit ale můj strach mu to nedovolil. Nebyl to Kaenon, tím jediným jsem si jistý. Jeho mysl poznám. Tahle byla jiná. Stará, mocná.
Zlato, co je s tebou? Musíš se probudit, jinak ti nebudeme moct pomoct. Slyšel jsem slova. Tentokrát už to byl Kaenon. Po chvilce jsem ho i uviděl. Utíkal jsem za ním, když mě najednou něco zarazilo. Nějaký blok v mé mysly, který zabránil udělat ten poslední krok. Ten, který dělil naše těla.
"Kaenone, jsem tady" řekl jsem ale žádná odpověď, pohled, nic.
"Kae, podívej se na mě prosím." Oslovený se zvedl na nohy, rozhlédl se a promluvil.
"Nobu? Jsi tu někde?" Stále se rozhlížel, ale vypadalo to, že hledaného nikde nemůže najít.
"Tady jsem. Podívej se na mě." řekl jsem už napůl zoufale a stoupl si před něj nejblíž jak mi to jen šlo ale k žádné změně nedošlo. Kaenon si pouze sedl na zem a dlouze nad něčím přemýšlel.
"Kae! Tady jsem! Stojím přímo před tebou! Podívej se na mě!"
Nic. Žádné zásadní reakce či pohyby. Zhroutil jsem se před ním k zemi.
"Proč mi neodpovídáš? Proč mě nevidíš?" Ptal jsem se sám sebe a po chvilce cítil, jak mi slzy lítě stékají po tvářích, až nakonec dopadly na hřbety rukou.
"Proč? Proč?" Opakoval jsem stále.
"Nobu, jsi tu?" Zeptal se náhle Kaenon. Opakoval jsem mu, že jsem přímo před ním ale zase bez reakce.
"Co se to děje?" Nechápal jsem.
"Nobu, vím, že tu někde jsi. Neplač. Neplač když tě nemůžu utěšit."
Chtěl jsem vyplnit žádost jeho slov ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem v hlavě slyšel svá slova o tom, že mě nevidí a tím víc mi slzy stékaly. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle mohl být než Kae odešel a já se ocitl zase sám. Sám jako už tolikrát a rozhodné ne naposled...
KAENON
Dny ubíhaly jako voda a Nobutův stav se vůbec nelepšil. Spíš naopak. Jako každé ráno jsem ho zkontroloval a vydal se na snídani.
"Dobré ráno" pozdravil mě otec jakmile jsem vstoupil do místnosti.
"Dobré." Zněla má odpověď.
"Jak ti to jde Yori?"
"Popravdě nijak moc dobře ale ani špatně. Na pár dní musela odjet za nemocnou tetou a tak nevím."
"Aha. A víš, kdy se vrátí?"
"Měla by dnes odpoledne. Proč?"
"Měli by jste se začít učit tancovat společenské tance kvůli tomu plesu."
"Společenské tance? A to musím? Nikdy jsem je nepotřeboval umět a taky jsem bez toho přežil."
"Vím, že jsi je nikdy netančil a ani tě to neláká, to máš po mě, ale už ti je 18 a tak jako můj dědic musíš zatancovat úvodní tanec. Je to rodinná tradice."
"Je to opravdu nutné?"
"Je, a neboj se, zas tak strašné to nebude. Prostě se jen naučíš pár tanečních kroků. Rozhodně to nebudeš mít tak složité, jako jsem to měl zamlada já. Musel jsem je umět už ve svých 15 a od té doby jsem tancoval úvodní tanec vždy, když k tomu byla nějaká příležitost. Tobě jsem to posunul až do 18 ale teď už opravdu musíš."
Se smířeným pohledem jsem přikývl a pustil se do snídaně.
Během dne jsem byl několikrát zkontrolovat Nobutu ale nebyla tam žádná změna. Pořád jsem měl hrát, že s Yori chodím, tak jsem jí jako správný přítel šel přivítat, když se po těch pár dnech vrátila.
Jen co přijela, hned mě přes zraky všech objala a líbla na tváře.
"Jak ses měla?"
"Byla tam strašná nuda. Teta dostala nějakou vyrážku a měla všude po těle fialové fleky. Vypadala jako nějaký zmutovaný dalmatin."
"Máš nějakou fotku? Že bych se alespoň zasmál."
"A víš, že mě to ani nenapadlo. To je škoda. Vypadala fakt vtipně."
"No to určitě musela vypadat."
"Co je s tebou? Zdáš se nějaký smutný."
"Co myslíš? Byl jsem tu bez tebe, tak jsem byl dost osamělý." Řekl jsem zatímco jsme společně vyrazili směrem k Yoriným komnatám. Jen co se za námi zavřeli dveře a nikdo nás tak už nemohl poslouchat, Yori spustila:
"Tak a teď pravdu. Co se děje?" Řekla a zároveň s tím hledala ve svých zavazadlech nějaké oblečení.
"Jak jsi na to přišla?"
"Sice tě neznám moc dlouho ale tenhle pohled normálně nemíváš a pochybuji, že by se ti po mě stýskalo."
"A co když jo?"
"Nehraj si na blbého a řekni mi to. Mě už nic nerozhodí, toho se nemusíš bát."
"Tak jo. Nobu je tady."
"Cože?! Mám tu bratránka?" Vykřikla jak malá holka.
"Jo." Řekl jsem ve snaze znít alespoň trochu nadšeně.
"Od kdy?"
"Už to bude pár dní."
"A kde? Jak to, že není s tebou? To jste to ještě nikomu neřekli? Nesmíš ho nechat někde zavřeného! Všichni musí jít někdy na vzduch."
"To nebude tak snadné jak si myslíš. Nobu se mi pár dní vyhýbal. Nakonec jsem se sním mohl spojit jenom díky tomu, že ho napadl otec a on odpadl. Dal jsem mu ten kámen tvého strýce a on se nejspíš díky němu dostal sem. Měl jsem strašnou radost, když jsem to zjistil ale on se asi po pěti minutách co byl vzhůru zhroutil a teď je, dá se říct, v umělém spánku. Nechce se probudit a udělal si kolem mysli bariéru, takže nevíme, jestli má nějaká vnitřní zranění."
"To je strašný, kde je?"
"U mě v pokoji. Zatím o něm nikdo kromě tebe a mistra Daie neví, tak to prosím nikomu neříkej, dokud alespoň nezjistíme, co mu je."
"To je jasný. A na co tu vlastně ještě čekáme? Jdeme za nim!"
Yori si ještě před odchodem převlékla šaty, ve kterých a přijela a vzala si jeansy a triko. Pak už nám nic nebránilo a mi se mohli vydat za Nobutou. Jakmile jsme vešli do pokoje Yori hned utíkala za ním.
"Vypadá, jako kdyby jenom spal." Vydala ze sebe.
"To je pravda, až na to, že spí už moc dlouho... Až moc."
"Ale vždyť se můžete vidět když usneš, ne?"
"Ne. Vždycky když usnu, tak vím, že ho mám poblíž sebe ale nevidím ho. Navíc vždycky kolem sebe cítím jeho pláč, strach a smutek. Kdyby to šlo, nejradši bych spát nechodil. Jenom ho tím ještě víc zraňuji."
"Chudáček," řekla a sedla si k němu na postel. Ticho přerušilo jen zaklepání na dveře. Byla to znova ta služebná.
"Mladý pane, slečno Yori, máte se dostavit na oběd s jeho veličenstvem."
"Ano už jdeme." Odpověděl jsem a byl rád, že mám pokoj udělaný do písmena 'L' a tím pádem od dveří není vidět na postel kde teď ležel Nobuta. Všechno by se tím jinak zničilo.
"Dej mi 5 minut. Musím se jít převlíct. V tomhle triku rozhodně nemůžu jít na oběd s tvým tátou." Řekla Yori a ani se nezdržovala s mojí odpovědí. Rovnou vyrazila z pokoje.
"Ok." Řekl jsem už jenom tak do prázdna. Otočil jsem se zpět na Nobutu a chytil ho za ruku.
Co je s tebou? Takhle tu nemůžeš spát donekonečna.
Byl už tak akorát čas, abych šel, tak jsem se k němu naklonil a dal mu lehký polibek na rty. To, co bylo dál, se mnou otřáslo.
NOBUTA
Co je s tebou? Takhle tu nemůžeš spát donekonečna. Zase jsem uslyšel jeho hlas. Bylo to to jediné, co mi připomínalo, že tu nejsem úplně sám. Chtěl jsem vyplnit žádost jeho slov ale ať jsem se snažil sebevíc, nešlo to. Snažil jsem se mu otevřít svou mysl, mluvit s ním... Bez účinku. Nakonec, se ale stejně něco stalo. Netušil jsem jak ale ucítil jsem na svých rtech Kaenonův polibek. Jenom na ten kratičký okamžik, jsem mohl vidět skrz jeho oči a cítit jeho pocity. Měl strach. Měl velký strach ale ne o sebe. Bál se o mě. Viděl jsem vše. Jak jsem odpadl, jak chodil každý den na snídaně a snažil se před všemi utajit, že mu poslední dobou je čím dál tím hůř a hůř ale i dnešní den s Yori. Měl jsem radost, že se alespoň s někým baví a snaží se zapojit do normálního života, protože to, že jsme spolu neměli nějakou dobu žádný psychický kontakt, se na něm dost projevilo. Bylo vidět, že nemluví tolik jako dřív a nechodí moc ven s přáteli.
To mu na mě až tolik záleží? Ptal jsem se nevěřícně sám sebe.
A byl zase pryč. Blízkost jeho rtů jakoby zmizela, tak rychle a nečekaně, jako se objevila. Byl jsem zase sám ale tentokrát s jistotou, že se mě Kaenon snaží přivést zpátky.
Čas s novou nadějí ubíhal o něco rychleji než dřív. Najednou jsem ucítil, jak se zase někdo dotkl mého těla. Byl starý a mocný. Zkoušel se ke mě znova dostat a když jsem mu to nedovolil nechal toho. Alespoň to jsem si myslel. Chvilku potom jsem po celém těle ucítil podivný pocit. Jako by má krev jen na moment přestala kolovat. Něco jí omámilo. A díky tomu, se mi už nechtělo zůstat v téhle temnotě. Viděla jsem, jak se přede mnou něco otevírá.
Vydrž tam ještě chvilku, prosím. Vydrž tam a nic se ti nestane. Uslyšel jsem hlas té neznámé osoby. Nechápal jsem, proč můžu slyšet jeho slova ale to mi bylo zrovna jedno. Chtěl jsem se dostat ven. Tolikrát jsem tady nevyplnil žádost Kaenonových slov, že ignorovat tyhle byla úplná hračka. Ze všech sil jsem se snažil dostat pryč.












skvelaa cast, aa ryychlo dalsiu:)