10. Kapitola
ZKLAMAL JSI A JÁ TAKY
Už nějakou chvíli tu sedím na břehu velkého jezera a zasněně hledím na modrou hladinu. Je tu docela příjemně. První sluneční paprsky se dotýkají mého těla a zahřívají ho. Ptáci a jiná havěť poletují nebo běhají sem a tam a vyluzují divné zvuky. Po určité chvíli vám to začne lézt na nervy a vy si řeknete: Zabiju je, nezabiju je? A pak se začnete nudit.
Dal jsem svému děcku tři dny na to, aby se naučila ovládnout základ svojí moci. Nebude to pro ní lehké…….Není to pro ní lehké. Její mysl je stále tak zmatená, i když před hodinou se ji povedlo zastavit Alexinu dýku v letu. No jo, je to člověk a ten nerad vidí smrt……….Aaaaaa, protáhl sem se a rozhlédl se po těch uřvaných zvířatech. Mám docela hlad…….Není se čemu divit, naposledy sem jedl, když na nás zaútočili Bohové se Sisi v čele. Já toho kluka tak nesnášel! No nic, Daniele to bude ještě nějakou dobu trvat, takže nebude vadit, když si odskočím pro zákusek. Vznesl sem se do výšky a prozkoumával krajinu druhým zrakem. Zrakem lovce! Moje rudé oči našly, co hledaly. Usmál sem se a prohrábl si svoje teď už rudé krátké vlasy. Vyrazil jsem za kořistí!
Bylo to divoké prase, to jeden z místních členů fauny. Roztomilá věc. Chrochtá to a navíc to má pořádný mety! Mě ale neuteče, s rychlostí nemám žádný problém. Zrovna ze přibližoval ke břehu. Jenže měl trochu problémy s terénem, no jo, velký šutry asi nejsou jeho parketa. Nakonec se ale dostal do cíle a napil se. Teď přišla moje šance! Pomalu jsem se přibližoval mezi stromy a snažil se nedělat rámus. Najednou, nedaleko ode mě praskla větev a prase se leklo! To, že přeběhne kameny tak rychle jsem nečekal! Vyrazil jsem ale za ním. Mezi stromy je obtížnější pronásledování, ale není nemožné. Kličkoval jsem mezi jehličnany a sledoval svou oběť! Jakoby ten les neměl konec. Prase dál utíkalo a já ho stále honil! Něco bylo divné. Rozhlédl sem se! Nikde nic, jen modré jezero a jehličnatý les. Otočil jsem se! Prase zmizelo! Cože? To není možný, otočil jsem se jen na chvíli! Začal jsem toho divočáka hledat!
Ozval se výstřel z nějakého těžkého kalibru! Zastavil jsem se. V těchto zvláštních případech je setkání s člověkem až smrtelně jednoduché. Místo svačinky mám hostinu. Olízl jsem se a nenápadně sledoval svou novou kořist.
"To je macek, co Bobe?!"řekl jeden s těžce zarostlých mužů. Já si prohlížel jejich kulatou formu. Druhý si odfrkl, protože prohrál sázku. Z jejich hlav se toho dá hodně zjistit, víte? I takový blbosti jako lidské radovánky.
"No jo, aby ses neposral!"řekl ten Bob a hodil si pušku přes rameno. Přiblížil jsem se a snažil se nedělat rámus. Zatím o mě neměli páru.
"Neser! Prohrál si férově, brácho!"řekl Bill. Snad víte, jak to vím já, ne? Nebudeme to rozebírat. Prostě se jmenuje Bill, ten idiot, co vyhrál.
"Pravda. Co ti to vlastně dlužím?"řekl ten morous Bob a začal se rozhlížet. To není dobrý. Že by mě zahlídl? Na tyhle típky bacha! Ty jsou cvičený, oni si totiž pořád myslí, že jsou na vrcholku potravního řetězce. Smůla.
"Sud dobrého piva, brácho!"odpověděl zvesela Bill a už si házel moje divoké prase na hřbet. Jeho kolega si pomalu sundal pušku a pevně jí uchopil do rukou. Nabyl! Sakra, brokovnicí to docela bolí! Nemohl sem se hnout, protože koukal mým směrem, ale mohl jsem odlákat jeho pozornost. Tss…Lidi a ta jejich pitomá vlastnost. Myslím strach. Vždycky je upozorní na nebezpečí. Obzvlášť, když ho nevidí……Pomocí takové super věci, říká se jí telekineze, jsem zlomil větývku nedaleko mojí maličkosti. Puška se otočila i s pohledem tím směrem. Bezva, moje šance. Zmizel jsem.
"Co to bylo, Bobe?"
"Drž hubu, Bille!"
"Další kořist, brácho?"zeptal se Bill nadšeně. To už sem ale stál v bezpečí za jejich zády.
"Neslyšíš to?"
"A co?"
"No právě, ty idiote!"řekl a Bill položil divočáka na zem. Připravil i svou brokovnici k práci a oba čekali, odkaď se vyřítím. Marně.
"Takže predátor."
"Šrotuje ti to fakt rychle, ty Einsteine!"pořád se neotočí a neotočí. Změnil jsem se na člověka a rozhodl se bafnout.
"Kde?"
"Je to třída. Ztratil se mi, parchant!"řekl Bob a složil pušku k tělu. Bill ho napodobil se slovy, která mě vytočila. A taky přesvědčila o tom, že je zabiju.
"Asi se posral strachy."to byla ta věta. A taky fakt, že se začal řehtat jak kačer, kterej dosáhnul orgasmu. Zašoupal jsem botou o zem.
"Asi."řekl jsem a usmál se, když sebou obě dvě ovce cukly. Otočili se na mě připraveni mě zastřelit. Já se ani nehnul. Jeden z nich, Bill, zařval a bouchnul mě do ramene. Byl jsem o dost menší a taky krvelačnější. To ale nemusí vědět, že?
"Člověče! Ty si mě vyděsil!"řekl a nahlas se zasmál. Ten druhý zajistil zbraň a hodil si ji zpět na rameno. To bylo v plánu. Pak se na mě podíval s vážným obličejem.
"Tohle není místo na hraní, kluku! Zmiz!"řekl mi a otočil se ke mně zády. Bill ho napodobil. Hodil si prase zpět na záda a dodal.
"Bob má pravdu, hochu. Predátoři v tomhle lese jsou nebezpečný."řekl a usmál se na mě. Já mu úsměv oplatil a rychlostí zvuku ho podřízl. Ještě hleděl překvapeně na moje rudé vlasy a oči, než upustil to prase.
"Já vím."řekl jsem a dál se usmíval. Bill padl na kolena a já ho chytl za krátké vlasy. Natočil jsem hlavu jako zvědavé štěně a škubl jsem! Bylo slyšet křupnutí pár kostí a utržení masa! Bezhlavé tělo dopadlo s tupou ránou na zem a upozornilo druhý chod! Když mě Bob zahlédl, jak držím v ruce Billiho hlavu a culím se, neváhal a vytáhl proti mně svou krasavici! Než ale stačil vystřelit, byl jsem u něj! Aby to moc dlouho netrvalo utrhl sem mu jednou rukou nohu a ocasem mu uřízl ruku, ve který svíral brokovnici. Ta dopadla na zem pár metrů od místa, kde se zhroutil. S hrůzou v očích hleděl na mou osobu. Viděl jsem to zmatení. Tu nevědomost!
"Co,…co si sakra zač?!"znovu sem natočil hlavu a usmál se. Chtěl jsem mu odpovědět, i když to nedělám, ale něco se zvrtlo……..nebylo by to poprvé.
"Ve zkratce. Je to démon, člověče."řekl známí hlas. Pomalu jsem se otočil a koho nevidím. Sám velký Michael! Jeden s hlavních Bohů! Můj nevlastní starší bráška………
"Co tu sakra chceš?!"řekl jsem na muže, který byl očividně starší než já. Hlavně to dělala ta bílo stříbrná zbroj, co měl na sobě. Snob jeden!
"Promluvíme si."
"Nemám zájem!"řekl jsem a otočil se zpět na tu polo-mrtvolu Boba.
"Co to………?"začal v hrůze koktat. Odfrknul jsem si!
"Ale máš. Nechceš mi něco říct?"mluvil dál Michael a přešel ke mně blíž.
"Ani ne!"
"Co se to,….kdo……?"řekl zase Bob a já toho měl dost. Nemůžu mluvit s dvěma na jednou. Nejsem ženská! Otočil jsem se k Michaelovi a svým ocasem jsem jako profesionální kat usekl druhou hlavu! A bylo ticho. Konečně. Michael tohle nerad pozoroval. Poznal jsem to v jeho přísném pohledu.
"Nevidím ti do hlavy, Nathy………."
"To je dobře!"přerušil jsem ho a vyžádal si za to pohlavek křídlem. Řízl mě! Ty jeho křídla jsou fakt něco! Dával jsem pozor!
"Nepřerušuj! Musíme si promluvit, jinak to v našem případě není možné."
"A o čem chceš jako mluvit?!"zeptal jsem se a nehodlal se změnit do lidské podoby. Koneckonců on měl taky křídla venku. Trochu ode mě odstoupil a podíval se jiným směrem. Pak mluvil jak kniha.
"Před 18lety jsem ti zadal důležitý úkol, pamatuješ?"řekl a sledoval můj obličej. Dělal jsem, že nevím, kam tím míří, ale chápal jsem dost hustě. Daniela!
"Každý tvůj úkol byl pro tebe důležitý! Jak mám vědět, který máš na mysli?!"
"Měl jsi zabít dítě. Novorozenou dívku……..a její matku nechat být."
"Něco mi to říká a co s tím?!"řekl jsem s nezájmem. Bylo jen otázkou času, kdy na to přijde. Na tu skutečnost, na tu pravdu, že se to stalo naopak. Michael měl stále vážný obličej. Na jednu stranu to pro něj bylo strašně těžké. Chápal sem to. Pár minut jsme se na sebe jen dívali, než Michael vyslovil otázku, které jsem se celých 18 let bál nejvíc.
"Můžeš mi vysvětlit, proč je matka mrtvá a její dcera žije, Nathanieli?"můj sebevědomí obličej zmizel a nahradil ho vážný. Podíval jsem se na ty dvě mrtvoly a zamyslel se nad odpovědí. Bylo to ale jedno……..nic nezískám, když mu budu lhát. Zklamu ho tak jako tak. Sakra, proč mi to tak vadí?! Podíval sem se mu do hnědých očí a zahlédl tam strach! To mě přesvědčilo……Uvolnil jsem svou mysl a ukázal mu ve svých vzpomínkách to, co jsem v sobě dusil tak dlouho. Zatvářil se překvapeně, a když jsem skončil, přivřel oči. Byla to chvilka. Stejně dlouho trvalo mé rozhodnutí, na které teď doplatím. Z lesa vyšlo deset osob v bílošedém brnění s nablýskanými meči za pasem. Bohové roztáhli svá andělská křídla a já věděl, že jsem v pasti! Sklopil jsem trochu hlavu a snažil se nedělat prudké pohyby. Tuhle gardu jsem znal. Říkalo se jí Královská letka. Něco jako SWAT v kvalitnějším provedení.
"Ukázal vám to, pane Michaeli?!"řekl jeden. Bylo poznat, že jde o velitele. Usmál jsem se. Teď mi bylo jasné, proč je tady.
"Věděli, že to řeknu jen tobě, co?"řekl jsem a podíval se na něj. Byl zklamaný a v tuhle chvíli bezmocný. Otevřel pusu ale nic neřekl. Kývl sem, protože sem jeho myšlenky znal. Stále do kola říkal jednu větu: "Zklamal si a já taky."
"Ustupte, Pane Michaeli!"řekl tan muž a já zahlédl, jak si na mě brousí zuby. Ostatní ho napodobili. Ještě, že tu nikdo není.
"Jo, ustup, Michaeli."řekl jsem smířeně. Jmenovaný dostal ještě jeden záchvěv bratrské lásky a postavil se mezi mě a toho kapitána. Chvíli se prohlíželi.
"Je to ještě dítě, kapitáne!"
"Prosím, pane?!"řekl kapitán, jakoby mu řekl sprostou nadávku. Možná měl mlčet.
"Démon je dospělí ve svých 5000letech. A jemu je…….."
"Nathaniel. Démon úrovně A. Věk 3200."odříkal mé parametry jak stroj. Na mě už asi čeká dlouho, protože se na mě tak divně podíval. "Víme toho dost! A teď nám uvolněte cestu, pane!"Michael nechtěl a četl sem to i v jeho mysli. Musím se postarat o to, aby už nikdy neřešil moje problémy. Proto jsem využil situace a začal zdrhat. Letěl jsem, jak nejrychleji sem uměl a hlavně, co nejdál od místa, kde byla Daniela a ostatní. Je do toho tahat taky nechci! Technicky vzato to bylo jen moje rozhodnutí, kvůli kterému teď jsme všichni v bryndě. Sakra, od kdy sem takovej lidumil?!
Neletěl jsem moc dlouho! Neříkalo se jim letka pro nic za nic! Jeden se mě snažil sundat, ale minul! Brzo sem poznal, že mě měl jen rozptýlit, protože do mě z druhé strany narazil druhý! Ucítil jsem bolest v pravém rameni! Od těch jejich křídel se to hojí pomalu, sakra! A pak, když jsem ztratil orientaci, se mě snažil sundat třetí. Nevím, jak sem to udělal, ale netrefil se! V zoufalosti sem zamířil mezi vysoké stromy. Koutkem oka sem zahlédl, že se rozdělují a odřezávají mi tím jedinou cestu. Řekl jsem si, nevadí. Letěl jsem dál a rychle hledal, kde se můžu schovat. Bingo! Přede mnou suchej kmen stromu. Zalezl jsem a nechal ho zarůst. Čekal jsem a pak slyšel ránu! Našli mě docela rychle! Vyletěl jsem ven rychlostí světla a vlastně jsem se vracel na místo, kde stál Michael. Nemohl se hnout, protože mu v tom bránil ten kapitán svým jedním křídlem. To mě nemělo moc zajímat, protože jsem si tím nedal pozor a jeden parchant unikl mému oku! Praštil mě tak silně, že jsem přistál na zemi. Ta se rozletěla do všech stran i se svým živým malým obsahem! Nesnáším hmyz! Ve chvíli kdy jsem se zvedal, mě praštili dva najednou a já odletěl jinam a udělal tam další kráter! Začínal jsem v ústech cítit krev, to není vůbec dobrý! Obzvlášť, když chutnala jak tekuté olovo! Podruhé už sem se zvedal rychleji a tak stačil uhnout před těmi, kterým se říká řízené střely.
"Stát, letci!"zavelel ten pták vedle Michaela a jeho posluhovači se fakt zastavili. Stáli kolem mě v kruhu, který měl tak deset metrů průměr. Víc ne, sakra. Těžce sem dýchal a cítil svou vlastní krev po určitých místech svého těla. Krev doprovázela hrozná bolest! Po pár minutách klidu jsem musel použít ocas jako hůl, o kterou sem se zapřel. Rozhodl sem se k poslednímu tahu a tak jsem se nadechl! S obou mých zraněných paží jsem vypustil pár žhavých koulí a poslal je proti všem devíti nepřátelům! Kolem mě se utvořil ohnivý kruh! Škoda jen, že jsem zapomněl na to, že jich je deset……….V jednu chvíli jsem měl vyhráno a v té druhé mě protínala skrz na skrz dvě bílá a ostrá křídla. Kapitána to asi nudilo, když se rozhodl mě dodělat. Ostatní stáli dál a nic nedělali. Ten parchant se na ně otočil a kývl hlavou. Věděl jsem, co to znamená………Smrt, anebo strašně dlouhá bolest. Ani Michael už je nedokáže zastavit,…….myslel jsem si to. Pomalu jsem ztrácel vědomí. Ale fakt pomalu……
Nevím, jak dlouho sem byl mimo ale asi krátkou chvíli. Měl jsem v sobě ještě asi čtyři páry bílých křídel. Cítil jsem tu ostrou bodavou bolest! Ostatní sem viděl jen rozmazaně……..Michael stál kousek ode mě a já zaznamenal souboj a pak i zvuk lámání kostí. Těm zbylým můj nevlastní bratříček lámal křídla!
Najednou ze mě byly vytrženy všechny páry křídel. Zaslechl jsem kroky ústupu a taky krok ke mně. K zastavení mého pádu……jako tenkrát mě cosi teplého svíralo v náručí.
"Nemáte právo nám bránit, pane Michaeli!"
"A vy nemáte právo trestat odsouzeného dřív, než byl odsouzen radou starších!"Michaelův hlas zněl rozhodně a přísně……….byl blízko u mě. Držel moje nehybné tělo v náručí, zase….proč je mi to tak příjemný sakra? Nechci se bránit, tomuhle ne…….
"Jsme výkonní zástupci velké rady starších! Nemůžete…….!"
"Máte listinu s příkazem zabití?!"ohradil se Michael rychlostí blesku. Kapitán zmlkl a hodnou minutu přemýšlel.
"Ne, pane!"řekl kapitán a naznačil svou kapitulaci. Michael kývl hlavou. A podíval se někam do dálky. Měl sem pocit, že hledí směrem na jezero.
"Odvedeme ho tedy do Roofu!"(p.a. - ang. Roof = cz. Střecha)
"Jak si přejete, pane!"řekl a odešel ke svým zraněným mužům. Michael se ke mně naklonil a políbil mě na krvavé čelo. Pak si mě přitáhl na hruď a vdechoval vůni mých vlasů. Na svých tvářích jsem ucítil něco, co tam už dlouho nebylo…tak strašně jsem mu to nechtěl ukázat.
"Nebreč maličký. Nic ti neudělám, slibuji."zašeptal a dál mě objímal. Poznal jsem jeho strach na první dotek. I jeho lásku a obavy. Pravý nefalšovaný projev bratrské lásky. Musel jsem se usmát. Dokonce mi řekl stejnou větu, jako když jsem ho viděl poprvé. Utřel mi moje slzy tak, aby to nikdo neviděl a vzal mě do náruče.
"Já vím………."řekl jsem tiše. "To sem,....to sem ti chtěl,…..ttt-tenkrát říct."dodal jsem s úsměvem a nechal se odnést i za cenu toho, že už možná nikdy neuvidím ty, na kterých mi zaleží,…..ani tu, kterou miluji.
"Proč si prostě nesplnil příkaz, Nathanieli? Je z jiného druhu tak proč si jí nezabil?"řekl mi v hlavě, když jsme vzlétávali. Usmál jsem se. Už je to dlouho, co jsem ho pustil do své hlavy.
"Kdysi mi jeden moudrý zástupce rodu Bohů zachránil život."Michael na mě vykulil překvapeně oči. Přesto řekl něco jiného, než chtěl.
"No a?"
"Vždycky jsem si říkal, proč to udělal?......Docela pozdě jsem zjistil, že jediná možnost jak získat tuhle odpověď je………."zakašlal jsem.
"Udělat to taky………..Víš, že za takovéhle rozhodnutí se docela platí…"řekl Michael a rozhodl se mě držet pevněji.
"Vysoká cena,…..u každého znamená něco jiného…."dořekl jsem a pozoroval jeho zoufalý obličej.
"Jo…."
"Zabijou mě, co, bratříčku?"to už se na mě Michael nepodíval. Nedokázal to a za malou chvíli sem se dozvěděl proč. Jeho padající slzy mi daly jasnou odpověď na mojí otázku. Jo, teď mě doopravdy zabijou…
Rozhodl jsem se poslat poslední myšlenku, dokavaď jsem blízko: "Miluju tě, Danielo."bylo mi jedno, že to ti kolem mě slyší………teď už to bylo jedno…..












Takže jsem tu dříve s novým dílkem
vím, že byl slíben až na pondělí ale doufám, že vám nebude vadit, když ho sem dám dříve 