15. března 2011 v 16:52 | Kated
|
Autorka:Miky
Žánr:Yaoi, romantica, mystery
Tak lidičky, je tu další dílek. Vím, jak strašně se vám líbí mé konce, takže jsem nemohla odolat a udělat vám "radost" :)
Zbytek pod perixem
NOBUTA
"Chyběl jsem ti?" Ozval se hlas za mými zády. Díky prudkému otočení jsem málem narazil do osoby se škodolivým úsměvem stojící za mnou.
"Tak co? Chyběl jsem ti? Doufám, že jo, protože ty mě strašně. Každý den jsem na tebe myslel. Na to, jak se ti pomstím." Pro efektivitu mě chytil za triko a surově se mnou trhl.
"Dneska... Dneska se konečně pomstím. Kvůli tobě jsem musel být před soudem, ty jeden hajzle!" Začal řvát a rukou mě odstrčil tak prudce, až jsem spadl na zem a přitom se uhodil o lavičku.
"Jak-?"
"Jak to, že jsem tady? Jednoduše. Utekl jsem jim a teď se ti konečně odměním za to, co jsi mi udělal. To kvůli tobě jsem tam byl!"
"Co jsem ti udělal?! Mlátil jsi mě i mámu!"
"Mlátil? To ne. To bylo jenom výchovné. Měli jste se naučit postušnosti ale asi jsem byl moc měkký. To se ovšem hned změní." Na důkaz svých slov do mě začal kopat. Mé snahy volat o pomoc byly marné. V parku nikdo nebyl a tudíž mi ani nikdo nemohl pomoct. Poslední co jsem udělal, bylo chycení za břicho se slovy. aby toho nechal. On však přestat nehodlal a já už viděl jenom tmu.
* * *
Probudil jsem se v Kaenonově klínu. Skláděl se nade mnou a nechybělo mu moc k tomu, aby začal brečet. Byl to nezvyklý pohled, avšak já pocítitl obrovskou úlevu a pocit bezpečí. Jakoby byl jediný, který mě může ochránit. Prudce jsem se zvedl a vrhl se mu okolo krku. Mačkal jsem ho k sobě tak, jakoby mi ho někdo chtěl vzít a já se nehodlal vzdát bez boje. Slzy mi začaly téct proudem a mokřily Kaenonovi triko. Jomu to bylo ale jedno. Jen tiše seděl, hlazením na zádech mě uklidňoval a čekal až něco řeknu sám. Mohli jsme tam takhle být pár hodin nebo jen pár sekund. Čas kolem nás jakoby se zastavil.
"Promiň..." Začal jsem a znova se rozvzlykal.
"Není za co. Je to dobrý. Tady ti nikdo neublíží. Neboj, jsem tu s tebou."
KAENON
Procitl jsem na místě, kde se střetávám s Nobutou ale dotyčného jsem nikde neviděl. Zkontroloval jsem kámen a pomalu se posadil. Přes naše pouto jsem cítil obrovský strach. Něco se muselo stát. O chvilku později se objevil Nobuta. Rychle jsem k němu doběhl a položil si jeho hlavu do klína. Pomalu se probudil, prudce se zvedl a objal mě. Nebo spíš doslova dusil a zároveň s tím začal brečet. Nevěděl jsem co se stalo, ale když jsem ho tam tak viděl, dostal jsem o něj ještě větší strach. Přitulil jsem ho blíž k sobě a ve snaze ho ukludnit ho hladil po zádech. Čekal jsem, že až na to bude připravený, tak začne mluvit sám a všechno mi vysvětlí, protože jsem to vůbec nechápal ale to čekání mě zabíjelo. Nejdřív byl celý nadšený z písničky, kterou jsem mu věnoval, hned na to mi řekl, že má rád ale odchází a od té doby se mnou nemluvil. Nakonec jsem cítil ten strach a on mi tady teď s pláčem leží v náručí. Je zajímavé, jak se všechno během pár dní může změnit.
"Promiň..." Pomalu zamumlal a znova zavzlykal.
"Není za co. Je to dobrý. Tady ti nikdo neublíží. Jsem tu s tebou."
Opatrně se odtáhl a koukl na mě svýma uslzenýma očima.
"Promiň mi to všechno... On... On-... Já..." Nebyl dál schopný souvislé věty.
"Neboj, máme čas. Všechno mi povíš."
Jen neznatelně přikývl.
"Začneme s tím, kdo ti to udělal."
Zase přikývl. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí, co má říct.
"Byl to můj... Můj nevlastní otec."
"Vždyť ten měl být u soudu za ublížení na zdraví, ne?"
"Jak vidíš, tak není. Dneska v parku si za mnou přišel. Utekl a říkal, že se mi chce pomstít, za to, že kvůli mě bude muset jít sedět."
Koukal jsem na něj, jak mi to vypráví. Když se dostal k části, že se mu chce pomstít, začal se třást a já ho k sobě znova přivinul.
"To bude dobrý, neboj." Šáhl jsem do kapsy a vytáhl Nareův kámen. Pomalu jsem ho Nobutovi zavázal za krkem.
"Tohle tě ochrání. Vždycky, když budeš mít strach a já tu nebudu, tak se ho dotkni a vzpomeň si na mě."
"Co to je?"
"Je to kámen z Pustin. Patřil tvému pravému otci."
"Pravému otci?"
"Já osobně jsem ho neznal ale když jsem si hledal informace o tobě, tak jsem na spoustu informací přišel. Mam dokonce i jeho deník, ve kterém popisuje své setkání s tvojí matkou. Moc jí miloval"
"Jak se jmenoval?"
"Nareo Rae."
"Můj otec... Můj pravý otec... Nareo" pomalu si opakoval ten text. Já se pouze sklonil a dal mu pusu do vlasů, aby stále věděl, že jsem tu pro něj. Budu tu kdykoli bude něco potřebovat.
"Můj otec... co se s ním stalo?"
"Zemřel, protože ho dlouho odloučili od jeho spřízněné duše... Tvé matky."
"Kvůli tomu zemřel?" Vyděsil se.
"Když dlouho nejsi se svojí spřízněnou duší, tak ta tvá začne strádat a pomalu umírat. Nareo se za tvou matkou nedostal, protože si doktoři mysleli, že se zbláznil a vymyslel si přitom duši z jiného světa."
"Jiného světa? Můj otec byl teda z Hikarei? Jak je to možné? Ono se dá nějak přecházet mezi Zemí a Hikareou?" Zeptal se plný očekávání.
"Tvůj otec se za Sakurou dostával díky tomuto kameni." Natáhl jsem k němu ruku a začal si ho prohlížet.
"Jak?"
"To nevím. Nic víc, než že se díky němu dostával za Sakurou v deníku nepsal, tak nevím."
"Říkal jsi, že když se duše od sebe dlouho odloučí, tak začnou umírat. Proč teda neumřela i má matka?"
"Tvoje matka neumřela, ale určitě prožila a do teď prožívá nějaký šok nebo ztrátu. Neumím to moc dobře vysvětlit... Já ti to ukážu na nás. Kdyby jsi se mi teď začal vyhýbat nebo se stalo něco a mi se neviděli, tak by jsi začal žít s pocitem, že ti něco strašně chybí. Třeba by jsi začal chodit jako tělo bez duše. Ikdyž to by jsi teoreticky byl. Prostě jenom bloudil a něco hledal ale nevěděl co. Po nějaké době by se to zlepšilo ale pocit prázdnoty by tam byl pořád. Až do konce života. Na rozdíl od toho by má duše začala umírat nejen po citové stránce, tak jako ta tvá. Ta má by po nějaké době umřela a s ní i celé mé tělo. Proto umřel tvůj otec. Nemohl se setkat se Sakurou."
"To je strašný" začal Nobuta a znovu se mi vrhl kolem krku.
"Promiň... promiň..." začalse mi omlouvat a vzlykat zároveň.
"Za co tentokrát?"
"Přesně tohle jsem ti udělal." - řekl a s uslzenýma očima se na mě podíval - "Neumřeš, že ne? Nesmíš! To ti nedovolím."
Tak kvůli tomu se tak omlouval
Přitáhl jsem si ho k sobě a zlehka ho políbil na čelo.
"Neboj se. Ikdyž těch posledních pár dní bylo děsných, tak teď tu jsi se mnou a díky tomu se mi nic nestane."
"Opravdu?" Ptal se, jakoby mi nevěřil. Já jen přikývl, naklonil se k němu a znova ho políbil. Tentokrát však na ústa. Vypadalo to, že váhá jestli se má přidat nebo ne. Nakonec se odtáhl.
"Ale co Yori? Zeptal se opatrně.
"Proč? Mezi náma nic není."
"Ale vždyť jsi říkal, že s ní budeš chdodit" řekl ale bylo vidět, že to není jediná věc, která ho trápí.
"Jak to víš?"
"Potom, co to tvůj otec řekl, jsem sice z tvé hlavy odešel ale po chvilce se zase vrátil a doufal, že to bude nějaké nedorozumění ale seděl jsi s ní v nějaké kavárně a zrovna říkal, že s ní budeš chodit. Že to vadit nebude, protože je to stejně jenom kamarád, kterého pořád jenom otravuješ."
"A ty jsi si myslel, že jsi to ty a proto jsi se mi potom tak vyhýbal?"
Neodpověděl, jen přikývl se skloněnou hlavou. Já natáhl svou ruku k jeho bradě a počkal, dokud se na mě zase nepodívá.
"Tak poslouchej. Neslyšel jsi všechno o čem jsme se bavili, protože jinak by jsi nedospěl k tomuhle závěru. Přišel jsem s Yori do kavárny s tím, že si jí nemůžu vzít, protože už miluji někoho jiného a ona na to, že je to dobře, protože má už taky někoho, do koho je zamilovaná. Nakonec z ní vypadlo, že je to Hiro. Můj nejlepší kamarád. Možná už jsi ho viděl, protože hraje se mnou v kapele. Ptala se mě, jestli bych nemohl předstírat, že s ní chodím, aby se k němu mohla dostat blíž. Já souhlasil, protože jsem věděl, že se Hiro rád zbaví mého otravování. Tu frázi 'je to jenom kamarád' jsem říkal ve smyslu, že je to jenom kamarád a ne moje matka a tak se mě nemusí ptát, jestli ho může mít ráda, takže se neoboj, ty můj hlupáčku. Já mám rád jenom tebe."
Jen co jsem to dořekl se Nobuta nadzvedl a dal mi nesmělou pusu na tvář. Radost z něj přímo sálala.
Miluji tě pošeptal jsem mu v myšlenkách a cítil z našeho spojení, že Nobuta to cítí stejně ale stydí se to říct. Sevřel jsem ho pevněji ve svém náručí a cítil, jak se mé vědomí pomalu navrací do reality.
NOBUTA
Pomalu jsem otevřel oči ale nikde kolem mě nebylo nic, co by připomínalo můj pokoj. Rozkoukal jsem se a zjistil, že ležím ve velké posteli. V místnosti jsem nebyl sám. Na židli přitažené k posteli seděl Kaenon a jen si mě prohlížel. Pomalu jsem se zvedl a téměř neslyšně řekl: "Ahoj."
"Jak je ti?" zajímal se. Chvíli jsem uvažoval, proč se ptá a potom jsem si vzpomněl na útok svého nevlastního otce.
Nevlastní otec... Napadl mě... Proč nic necítím? Ptal jsem se sám sebe a pomalu mi začínali docházet souvislosti.
Jak to, že je tu Kae se mnou? To je pořád ještě sen?
"Kde to jsem?" Zeptal jsem se. Kaenon se jenom pousmál a s klidem v hlase mi řekl:
"Vítej v Hikaree."
Jen co to dořekl, tak jsem na něj vykulil oči.
"Cože? Já jsem v Hikaree? Ale jak?"
"Nejspíš za to může ten kámen, který jsem ti dal."
"Wow" řekl jsem a po chvíli úvah vstal z postele. Byl jsem už na půl cesty k oknu, když mi mé nohy najednou vypověděli službu. Já se jen zhroutil k zemi a poslední, co jsem viděl, než se můj svět ponořil do tmy, byl Kaenonův vyděšený obličej.
skveleee!!!...ja viem, nie je to originalny komentar
...ae proste tento pribeh je uplne suprovy
...uz nech ej dalsia cast