Kaenon
"Kaenone, tohle je Yori Nako, tvá snoubenka a budoucí manželka." Koukal jsem na něj s otevřenou pusou, jestli to náhodou není vtip... Nebyl.
COŽE?!? ozval se Nobuta, který vše skrz mne sledoval. V tu chvíli jsem ucítil bolest na srdci. Nebyla tak strašná, protože nebyla moje vlastní, avšak pro jejího vlasníka musela být téměř nesnesitelná. Než jsem stačil něco namítnout druhá osoba z mé mysli odešla a já ucítil jen prázdnotu, co po ní zbyla.
"Nob-!" Vykřikl jsem, avšak vzápětí jsem si uvědomil, že by asi nemělo cenu tady volat Nobutu, kterého bych stejně zpět nepřivolal a akorát bych si přivodil spoustu problémů.
"Co jsi říkal?" otázal se otec.
"No paráda" řekl jsem sarkasticky a znechuceně se při tom usmál.
"To je pro teď vše. Za chvilku začne hrát další kapela. Myslím, že je na čase se přemístit" pověděl otec davu a pak se otočil zpět na mě.
"Buď na ní hodný. Sám bych z toho ze začátku byl stejně "nadšený" jako ty ale bylo to přání tvé matky a to jsem musel respektovat. Já teď půjdu s lidmi a vy si spolu hezky promluvte." Poplácal mě po ramenou a odcházel.
Nobuta
"Tohle je Yori Nako, tvá snoubenka a budoucí manželka" řekla osoba, o které jsem správně tušil, že je to Kaenonův otec.
COŽE?! Vykřikl jsem a můj žaludek se stáhl. Cítil jsem bolest, zradu, ztrátu a smutek. Hlavně ten. Jakoby se mé tělo svíralo v křeči.
Manželka? Mluvil můj hysterický hlas v hlavě. Jakoby mi někdo vzal něco důležitého. Kaenon mi sice nepatří ale i tak jsem měl hrozný pocit ztráty. Jakoby byl mou součástí a najednou mi ho někdo vyrval z těla. Mam ho rád! Nemůže mi ho vzít nějaká holka!! Lehl jsem si na postel, objal medvídka a utěšoval se tím, že to určitě nebude tak špatné.
Spojím se s ním znova a možná se to vysvětlí. Třeba jí nebude mít rád a odkopne ji... Možná. Začal jsem na něj myslet a ve chvilce se ocitl v jeho hlavě. Seděl v nějaké kavárně a právě mluvil s tou holkou.
"... budu s tebou chodit..." promluvil Kaenon.
Bude s ní chodit? Cože? Proč? Pomyslel jsem si tak, aby to Kaenon neslyšel. Byl jsem zmatený až tak, že jsem zapomněl poslouchat. Hned jsem se k tomu vrátil.
"... jenom kamarád. To nebude problém. Určitě se to dá zařídit. Podle mě bude rád, že se zbaví mého neustálého otravování." Rozhovor dál pokračoval, ale mě už to stačilo. Utekl jsem z jeho hlavy a slíbil si, že mu to nebudu dělat těžší. Když bude rád, že se mě zbaví, tak ho nebudu otravovat. Nechám ho na pokoji. Zpřetrhám mezi námi pouta, protože takhle najednou to pro mě bude lepší, než kdybych se od něj snažil odloučit postupně.
Mám tě rád Kaenone... Sbohem...
Kaenon
Došli jsme si do kavárny, která byla blízko a já si objednal karamelové latté, Yori čokoládu a sedli jsme si ke stolku v rohu místnosti.
"Yori, jsi moc hezká i milá ale já si tě nemůžu vzít. Promiň"
"To vůbec nevadí" odpověděla bez zaváhání. Naopak to vypadalo, že se jí ulevilo.
"Cože?"
"No, je tu někdo, kdo se mi líbí ale potřebovala bych, aby jsi se mnou chodil a já se k té osobě mohla dostat."
"Tak… to je zajímavý zvrat. Já si celou cestu vymýšlel argumenty, proč si tě vzít nemůžu a ty takhle. Kdo je ta osoba, co se ti líbí?"
"No... jde o Hira..." řekla tak, jakoby čekala, že jí vynadám. Chvíli jsem o tom uvažoval a usoudil, že to vůbec není špatný nápad, dát ty dva dohromady. Skvěle by se k sobě hodili.
"Dobře, budu s tebou chodit a i ti pomůžu s Hirem." Její úsměv se rozzářil.
"Fakt? Myslela jsem, že odmítneš!"
"Proč? Že bych si myslel, že mi ho sebereš?" Není to moje matka. Je to jenom kamarád. To nebude problém. Určitě se to dá zařídit. Podle mě bude rád, že se zbaví mého neustálého otravování."
"To bych byla moc ráda. Nemyslela jsem si, že to půjde tak hladce. Zatím budeme muset hrát, že spolu chodíme, ale to nebude problém, že ne?"
"No, neměl by" odpověděl jsem, zadíval se na svou ruku a hned mnou projela vzpomínka na Nobutovu bolest. Yori popadla mojí ruku a ještě než jsem stačil něco udělat, tak mi stáhla rukavici.
"To kvůli ní mě nechceš? Ne teda že by mi to nějak vadilo, když spolu nebudeme doopravdy ale i tak bych to chtěla vědět."
Rozhodl jsem se jí říct pravdu.
"On. Nobuta."
Yori to vůbec nepřišlo divný. Naopak se mě pořád vyptávala.
"Kolik mu je? Odkud je? Jak vypadá?"
"Je mu 17, má vlasy jako vanilkovou zmrzlinu a oči, že když je vidím, tak dostanu vždy chuť na čokoládu."
"Jééé, ten musí vypadat dobře."
"Hele, bacha. Ten je můj" odpověděl jsem se smíchem v hlase.
"Neboj, já chci Hira. Odkud je?"
"To je to. Já přesně nevím, ale není z Hikarei."
"A odkud teda?"
"Nevím... Z jinýho světa?" zkusil jsem.
"To je špatný. Víš alespoň něco?"
"Jenom to, že jeho otec nebo kdo to vlastně byl, byl odtud. Jmenoval se Nareo Rae. Nebo tak nějak."
"Nareo Rae?" Téměř vykřikla Yori.
"Jo, proč?"
"Tak se jmenoval můj strýček! Bohužel zemřel už před hodně dlouhou dobou, ale zůstal mi po něm deník. Mohla bych ti ho přinést a pomoct zase já tobě s hledáním."
"To by bylo skvělý! Jsi úžas-" nestačil jsem to ani dopovědět, protože mě přerušila.
"Počkej chvilku. Něco jsem si uvědomila."
"Co?"
"Já budu mít bratrance! To je hustý! Vždycky jsem nějakého chtěla, ale mám jenom pět sestřenic!"
"To jo ale nezapomínej na to, že já jsem ten hlavní, kdo ho sem chce dostat."
"Neboj, nezapomněla jsem a jsem docela ráda, že s tebou nechodím doopravdy. Bylo by to hrozný" řekla Yori, začala se zvedat a mířila k východu.
"Co by na tom bylo tak hrozného?"
"Kdybych to nevěděla, už teď asi by to se mnou seklo. Chodit s klukem a až při rozchodu zjistit, že je to gay a ještě k tomu miluje mého vlastního bratrance." S těmito slovy odešla. Po jejím odchodu jsem se chtěl spojit s Nobutou ale nějak se mi to nedařilo. Jediné, co jsem zaslechl bylo: Mám tě rád Kaenone... Sbohem... Nedávalo mi smysl, proč by to měl říkat ale nechal jsem to plavat.
Nobuta
Snažil jsem se po svém rozhodnutí být statečný, ale šlo to se mnou od deseti k pěti. Kaenonovi jsem při svém spánku úspěšně odolával a vedlo se m i to i při bdění. Snažil jsem se nechodit jako troska ale to mi naopak vůbec nešlo. Tři dny jsem chodil jako mrtvola a tak o mě všichni učitelé měli strach a pořád se mi ptali, jesli se mi něco nestalo. Teda skoro všichni. Fyzikář se tím naopak strašně bavil a dokonce mě vyvolal k tabuli na zkoušení. Ptal se mě na nějaké voloviny ohledně inerciálních a neinerciálních vztažných systémů. Já se na něj jen koukal a začal myslet na Kaenona. Učitel měl skoro stejné oči jako on. Při tom pomyšlení se mi nahrnuly slzy do očí. Nemohl jsem tam už zůstat a tak jsem vyběhl ze třídy. Fyzikáři to bylo jedno. Jen si u mě se škodolibým výrazem na tváři napsal pětku ze zkoušení. Na chodbě jsem skoro srazil svojí třídní učitelku a musel jí vysvětlit, proč utíkám. Hned zavolala mamce, ať si mě přijede vyzvednout a odveze k doktoru, protože se mnou nejspíš není něco v pořádku. Mamka přijela do čtvrt hodiny. Po té, co jsem jí řekl, že k doktorovi nechci, se jen zadívala na mou ruku s rukavicí, přikývla, ale na nic se nevyptávala. Musela jet ještě do práce, tak mě zavezla domů a zanechala svému osudu. Tam jsem se svalil na postel ve svém pokoji a vzpomínal na to, jak jsem si kdysi sliboval, že ze sebe nebudu nikdy dělat takovou trosku, jako ze sebe dělají některé holky v knížkách. Problém je, že tady nejsem v nějakém dívčím románku. Tohle je realita a ta většinou nemívá happyend... S těmihle slovy jsem usnul.
Kaenon
Nemohl jsem se k němu dostat. Všechny mé pokusy o spojení úspěšně zmařil. Byl jsem tak mimo, že se na mě už Yori nemohla koukat a přinesla mi Nareův deník i s podivným kamenem, u kterého jsem doufal, že později zjistím, na co je. Deník jsem ihned otevřel a začal číst.
3. prosince
Poprvé jsem se spojil se svou spřízněnou duší. Je to dívka, krásnější, než jsem si kdy doufal, že může existovat. Myslela si však, že je to pouze sen a tak mi bez okolků řekla své ctěné jméno. Sakura. Již se těším na naše další setkání.
Ctěné jméno? Bez okolků? Wáááá, předtím se mluvilo a psalo tak divně! Přesto jsem ve čtení nepřestal.
5. prosince
Mé druhé setkání se Sakurou. Nespojil jsem se s ní již včera, aby se mě náhodou nezačala bát. Dnes byla celkem klidná. Začíná mi důvěřovat. Má dlouhé, čokoládově mléčné vlasy, *Tak po ní je Nobuta má * a oči modré, jak dně studánky. Je něžná jak kvítek, jak sakura. Jméno jí dokonale padne.
6. prosince
Výzkum dokončen. Mé tvrzení bylo správné. Sakura nepochází z Hikarei, nýbrž z místa, na kterém o prřízněných duších vůbec nic nevědí. Tušil jsem, že tu nejsme jediní a že kámen, jenž jsem objevil při mé výpravě do Pustin bude důležitý, avšak že má až takovou moc, aby mě přinesla do jiného světa či doby, jsem netušil. (Stále si nejsem 100% jistý, zdali Sakura není pouze v jiného časového období nežli já)
7. prosince
První označení proběhlo úspěšně. Na ruce se nám rýsuje vypálené znamení tvarem připomínající vzpínajícího oře. Sakura je jím naprosto unešena. Stále nevím, jaké je příčina, že můžu přejít do Sakuřina snu, když je z jiného světa. (již jsem si jist, že není z odlišného období Hikarei ale z jiného světa) Myslím, že prozatím to nechám být a plně se jí začnu věnovat. Něco mi říká, že to bude ještě trvat, než se budeme moci plně spojit.
9.prosince
Včera se mi stala neuvěřitelná věc. Nepronikl jsem pouze doSakuřina snu, nýbž do jejího světa. Ukázal jsem jí kámen a nejspíš díky její náklonnosti ke mě, díky níž se to stalo. Tam bylo naše spojení dokončeno. Doufám, že to neponese následky.
13.prosince
Nějakým, pro mě nepochopitelným způsobem, se veřejnost dozvěděla o Sakuře. Nikdo mi však nevěří, že je možné, aby duše byla z jiného světa. Kvůli této skutečnosti mne zavřeli do blázince a navíc sebrali kámen, díky kterému jsem mohl procházet za Sakurou. Nyní jí již nemůžu navštívit.
15.prosince
Blázen. Blázen. Jiné označení pro mne již nemají. Strádám a má duše spolu se mnou. Chudinka má Sakura.
To byl Nariův poslední zápis. Vzal jsem si do ruky kámen velikosti vlašského ořechu, který mi dala Yori. Nevěděl jsem co s Nobutou je ale musel jsem mu nějak tenhle kámen dát. Mohl by mě navštívit, kdyby chtěl a do té doby by ho mohl mít třeba jako talisman.
Chybí mi... moc. Ani si nedokážu představit, jak musel trpět Nareo, když byli se Sakurou již plně spojeni.
Deník i kámen - nyní obvázaný tak, aby se dal dát na krk - jsem si odnesl do pokoje. Asi v půl cesty mi začalo bolet břicho a tak jsem přidal do kroku.
Čím to může být?
V pokoji jsem se s kamenem v rukou stočil do klubíčka na posteli a usnul.
Nobuta
Po dvou dnech, které jsme skoro celé proležel na posteli, dívajíc se na svůj obrázek s Kaenonem, se na mě matka už nevydržela dívat a doslova mě vykopla ven se slovy: "Do večeře se nevracej." Věděl jsem, že vypadám jako naprostá troska, když jsem tak ležel v posteli a i teď, při bloudění parkem ale všechno mi ho připomínalo. V mých představách jsem se s ním vášnivě objímal, avšak realita je jiná. Chtěl jsem ho nechat, ať s Yori žije šťastně. Znenadání jsem za sebou uslyšel kroky. Těžké, mohutné. Otočil jsem se a tím pádem málem napálil do osoby za mnou. Ta se jen usmála a škodolibým tónem dodala:
"Chyběl jsem ti?"
a dál? Vážně se těším na pokráčko :) Tak piš piš.. prosím :)