Autorky:Miky
Žánr:yaoi, romantica, mystery
Zbytek pod perixem
NOBUTA
"Myslím, že se mi začínáš doopravdy líbit."
"Myslím, že se mi začínáš doopravdy líbit."
"Myslím, že se mi začínáš doopravdy líbit."
Tak tyhle slova jsem si pořád přehrával v hlavě po probuzení. Doopravdy je řekl nebo to byl jen výplod mé fantazie? Má to co dočinění s mým obrázkem? Určitě ne… Ještě chvíli jsem nad tím přemýšlel, než jsem si uvědomil, že se mám vlastně učit matematiku na čtvrtletní písemnou práci. Původně jsem měl být ještě zítra doma, ale už tu nevím co dělat, tak jsem se rozhodl, že půjdu do školy. Přeci jenom bude lepší si to napsat teď se všema než někdy jindy, kdy bych pak už nemohl od nikoho opisovat…
KAENON
Naplněn radostí z toho, že jsem Nobutovi konečně něco významného řekl, jsem vešel do místnosti. S klepáním jsem se neobtěžoval, nejsem žádný podřízený.
"Hoj, chtěl jsi se mnou mluvit?" Na rozdíl od Nobuty jsem měl svého otce rád. Přiznávám, že jsou chvíle, kdy bych ho nejradši zabil, ale většinou je v pohodě. Hlavně proto, že matku už nemám. Umřela, když mi bylo 9 a on si myslí, že teď se musí snažit i za ní.
"Dobré ráno. Už jsi snídal? Klidně si tu něco vezmi, já už mám dost" ukázal na stůl před sebou. Já čapl jeden namazaný chleba a poslouchal to, co má na srdci.
"Chtěl jsem se s tebou domluvit na výzdobě a počtu hostů."
To mě překvapilo. Nikdy ode mě nepotřeboval pomoct, když pořádal další ze svých mnoha pracovních večírků.
"Já nevím. Kolik chceš…"
"Myslel jsem, že zrovna s tímhle by si mi chtěl pomoct."
"S tímhle?"
"Copak ty jsi zapomněl?"
"Na co?" Divil jsem se
"Ty nevíš, co je to za oslavu? Je opravdu možné, že nevíš co je to za oslavu Kaenone?"
"Ne-e." Ač jsem vzpomínal, sebevíc jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout na žádnou oslavu, o které mi říkal, že by se měla konat.
"Kaenone, čím jsi poslední dobou tak zaneprázdněný, že ani nevíš, že jsi zapomněl na svoje vlastní narozeniny?" V tu chvíli mi to docvaklo.
"No jo! Narozeniny, vlastně. Bude mi 19!" Řekl bych mu, na co jsem tak myslel, že jsem zapomněl na vlastní narozeniny, ale chtěl jsem si informace o Nobutovi zatím nechat pro sebe. Alespoň do té doby, něž zjistím odkud vlastně je.
"Bingo! A na to jsi sám nepřišel, jo? Opravdu mě překvapuješ. Ještě nedávno jsi byl na to tak natěšený a teď jsi hlavou pořád někde mimo…"
"Promiň. S čím jsi potřeboval pomoct? V tomhle ti rád se vším pomůžu."
"Takže kdyby se nejednalo o tvou oslavu tak by si mi nepomohl?" Nemohl jsem si pomoct, ale občas jsem měl pocit, jako by nebyl o několik let starší než já a nebyl můj otec. Jako by byl spíš můj kámoš.
"Ale to víš, že bych ti pomohl."
"OK, potřeboval bych vědět, počet hostů, jakou výzdobu, hudbu a ještě kde vůbec tu oslavu budeš chtít mít. Jestli máš vybraný nějaký konkrétní místo nebo to necháš na mě, abych něco našel."
"No, chtěl bych, aby to bylo prostorný a byl tam bazén, to jsou asi moje jediný požadavky ohledně místa. Hudbu bych chtěl mít živou a už jí mám i domluvenou. A pak jsem si jistý, že se Hiro bude chtít taky zúčastnit, takže by jsme zahráli něco málo. Hostů tam předpokládám, bude dost. Pozvu kámoše a pak budou moct přijít lidi, kteří si nás budou chtít poslechnout. Taková oslava spojená s koncertem. A pokud budeš potřebovat, tak si klidně budeš moct přivést někoho z práce, aby viděli, že se u nás nepořádají jenom takový nudný pracovní večírky…"
"Nudný?"
"Tak jinak no. Pro mě nezáživný večírky."
"To je lepší. Všechno to zařídím. Už mám vymyšlený skvělý místo. Budeš něco na tu oslavu potřebovat?"
"Nějaký maličkosti shánět budu, ale ty si už koupím sám. "
"Máš dost peněz?"
"Neboj, mám. A kdyby mi to nestačilo, tak si k tobě přijdu."
"Dobře, ale teď už mazej do školy."
Já už se na něj jen usmál a odešel...
NOBUTA
Čtvrletka a díky tomu celá škola proběhly v pořádku. Většinu jsem věděl, takže bych mohl mít teoreticky nejhůř za tři. Obědem jsem se dnes moc nezdržel. Jídlo nebylo nic extra a tak jsem byl brzo doma. Pořád jsem si v hlavě přehrával Kaenonovu větu (Myslím, že se mi asi doopravdy začínáš líbit.) a zjistil, že už mi její obsah nějak nevadí. Přišlo mi blbý jít spát už ve tři čtvrtě na čtyři a tak jsem šel radši něco navrhovat. Musel jsem některé své návrhy ještě vylepšit, pokud jsem je dneska chtěl ukázat Kaenonovi.
Bude mu to slušet? Jaká barva se k němu hodí nejvíc? Kaenon... s čepicí? Bez čepice? .... Kaenon... Tyhle úvahy mi zabraly dost dlouhou dobu, takže jsem se nakonec šel najíst, umýt a konečně k vytouženému spánku.
* * *
S radostí jsem zjistil, že mé návrhy se objevily spolu se mnou a pak už jsem jenom vyhlížel Kaenona.
"Máš talent. Líbí se mi to" odpověděla osoba za mnou, až jsem nadskočil.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit..., zase..." Jeho smutným očím nešlo odolat a tak jsem se jen usmál a natáhl ruku ke svým návrhům.
"Co přesně se ti líbí? Chtěl bych totiž udělat něco speciálně pro tebe... Teda jestli ti to nevadí."
"Budu moc rád. Líbí se mi tahle šála s rukavicemi a tady zase je pěkný ten kabát." Spolu jsme takhle dali dohromady asi tři modely, které jsem slíbil, že ještě něčím vylepším a pak spolu vybereme ten nejlepší.
"Jak ses rozhodl? Jsi připravený?" Začal Kaenon.
"Na co?"
"Na to označení, o kterém jsem ti včera říkal."
"Přemýšlel jsem o tom a udělám to, jen mi řekni jak přesně."
"Stačí, když přiložíme dlaně na sebe" - nastavil svou ruku tak, abych mu na ní musel položit tu svou- " a pak jen řekneš mé jméno."
"A co to udělá?"
"Nemám tušení..."
"Cože?!"
"Ještě nikdy jsem to nedělal a dospělí nám o tom moc neříkají, tak nevím. Ale zjistíme to, až to uděláme, ne?"
Moc nadšený jsem z toho teda nebyl, ale věřil jsem mu, a tak jsem svou ruku opatrně položil na tu jeho. Povzbudivě se na mě usmál.
"Můžem?"
Kývnutím hlavy jsem souhlasil.
"Nobuta"..."Kaenon" ve chvíli, kdy jsem to vyslovil, mě zasáhla prudká bolest do ruky, která začala postupovat do celého těla. Snažil jsem se své ruce odtrhnout od těch Kaenonových ale nešlo to. Vydrž to prosím. Kvůli mě.
Neřekl to nahlas, ale přesto mi jeho slova zněla v hlavě. Sebral jsem odvahu a snažil se odolat bolesti, která mi spalovala. Po nějaké době začala slábnout a jakmile zeslábla úplně, zhroutil jsem se jak mrtvola. Nic se mi nestalo. Spadl jsem totiž do měkkého. Jen jsem doufal, že můj pád přežil i Kaenon, na kterého jsem dopadl. Bolestně zavrčel, ale já neměl sílu se zvedat a on mě nechal.
Neřekl to nahlas, ale přesto mi jeho slova zněla v hlavě. Sebral jsem odvahu a snažil se odolat bolesti, která mi spalovala. Po nějaké době začala slábnout a jakmile zeslábla úplně, zhroutil jsem se jak mrtvola. Nic se mi nestalo. Spadl jsem totiž do měkkého. Jen jsem doufal, že můj pád přežil i Kaenon, na kterého jsem dopadl. Bolestně zavrčel, ale já neměl sílu se zvedat a on mě nechal.
"Nobuto, jsi v pořádku?" Staral se.
"Už mi bylo i líp... Ale co ty? Promiň, že jsem na tebe takhle spadl, ale nějak se nemůžu pohnout. Dej mi ještě chvilku a pak se zvednu..."
"To je v pohodě. Nejsi moc těžký. Co tvoje ruka?"
"No trochu mi pálí, ale to přejde."
Díky bohu, už jsem myslel, že se mu něco stalo..., ale teda trochu mě tlačí jeho ruka. Kdyby jí aspoň neměl na mém stehnu.
"Jé, promiň" řekl jsem a rukou rychle uhnul
Co? Vždyť jsem to neřekl nahlas nebo snad jo?
"Jo, řekl" odpověděl jsem, ale přišlo mi divný, že mluvil jakoby sám se sebou.
"Já, ale nic neříkal" bránil se Kaenon.
"Ale jo, jo. Byl jsi rád, že se mi nic nestalo a potom jsi řekl, že tě tlačí moje ruka, kterou jsem měl na tvém..., na tvé noze."
Nobuto, slyšíš mě?
"Jasně, proč bych neměl?"
Protože právě v tuhle chvíli nemluvím. Koukni na mě. Měl pravdu. Jeho rty se nehýbaly.
"Co to-?!"
Jak to tak vypadá, tak slyšíš mé myšlenky. Zkus to taky, ať zjistím, jestli slyším i já tebe.
"Ok, na co mám myslet?"
"Na cokoliv"
Wááá, já fakt nevím. Je to tak těžký..., myslet.
"Tak jo, funguje to i naopak. Slyšel jsem tě."
"A na co jsem myslel?" Zeptal jsem se nechápavě.
"Na to, že nevíš na co myslet."
"Hustý! Opravdu mě slyšíš!"
Asi si budu muset dávat pozor na to, o čem přemýšlím...
"Nobu, já tě pořád slyším."
"Jé promiň, budu si na to nejdřív muset zvyknout."
"Tak jo, ale už se budu muset vrátit. Až se vzbudíš, mohl by si na mě promluvit, abych věděl, jestli to funguje i normálně?"
"Dobře, zatím pa" řekl jsem a propadl do černoty, která je spojená se spánkem. Spal jsem ještě několik hodin, než mi u hlavy zazvonil budík, že je čas vstávat.
"Aspoň, že už je pátek" řekl jsem a jen vteřinku mi trvalo, než jsem si vzpomněl na Kaenona a že na něj mám zkusit promluvit.
Kae? Seš tam? Slyšíš mě? odpovědí mi byla otázka.
Kae? To mam novou přezdívku?
Přišlo mi tvoje jméno nějaký dlouhý, tak jsem si ho trošku zkrátil. Doufám, že ti to nevadí, protože mě se líbí.
V poho. Říkej mi, jak chceš. I když jsem ho neviděl, tak mi něco říkalo, že se právě usmál.
Hele, jde ti chemie? začal jsem
No v rámci možností jo, proč?
Protože učitelka bude dneska zkoušet a jestli by si mi dyžtak nepomohl...
Co za to?
Řekl bych, že ti nic dlužit nebudu, jelikož to stejně neumím kvůli tobě...
Kvůli mně?
Jo, kvůli tobě. Byl jsem zaměstnaný tebou natolik, že jsem se vůbec nemohl soustředit na učení. Takže pomůžeš mi, kdyby mě vyvolala?
Samozřejmě, že ti pomůžu. Přece nemůžu riskovat, že tě vyvolá, ty dostaneš pětku, učil by ses kvůli tomu do noci a pak by si neměl čas na spánek.
* * *
Měli jsme štěstí. Učitel první hodinu chyběl a tak jsem se mohl alespoň trochu učit chemii na tu druhou. Nebo alespoň snažil, i když moc velký úspěch to nemělo, protože jsem pořád myslel na Kaenona. Nemusel jsem se bát, že mě uslyší, protože když doteď neměl žádné připomínky k mým myšlenkám, tak mě určitě slyší jenom, když mluvím přímo na něj. Zazvonilo a my se začali řinout do učebny, kde jsme měli chemii. Přesně se zvoněním přišla naše učitelka. Nikdo ze třídy si už ani nepamatuje její jméno, protože jí každý říká Hadice. Nevím, už odkud se to vzalo, ale rozhodně to na ní sedí.
"Kdo chybí?" zeptala se tím svým pištivým hlasem. Hned jsme začali vyjmenovávat jména chybějících. Bylo jich dost, ale vzhledem k tomu, že je zima, tak se to dalo docela očekávat. Všude řádí chřipka.
"Nějaký dobrovolník? Je to vaše poslední šance. Příště už se vás ptát nebudu."
"A zkoušíte jenom tu teorii?" Ozvalo se odněkud ze třídy.
"A na co jiného myslíš, že bych měla zkoušet?" řekla učitelka hlasem, kterým nás vždycky ujišťuje, že jsme naprostá paka.
"Tak já bych šla."
"Dobře pojď."
Zahlédl jsem, jak se Tira začala zvedat a kráčet k učitelce. Odpovědi na její otázky jsem vůbec nevěděl. Tira si s nimi však hravě poradila a řekla dokonce i něco navíc.
"Co by sis dala?" Zeptala se učitelka.
"Jedničku?"
"Tak a už jí tam máš. Kdo dál?" koukla do třídy, ale nikdo se nepřihlásil.
"Takže si vyberu sama. Aiko."
V tu chvíli jsem si vydechl. Každý učitel obvykle zkouší jenom jednoho nebo dva lidi, takže jsem už neměl být.
"Napište mi rovnou pětku, já to totiž vůbec neumím." šokovaně jsem na ní koukal. Sice říkala, že neumí nic, ale něco by učitelce nakecat určitě mohla a dostala by aspoň čtyřku. Já být jí, tak bych to alespoň zkusil.
"Dobře, takže...
Tomoti"
Tomoti"
Mé vydechnutí bylo zbytečné. Hadice pokračovala v našem mučení.
"Taky pět" odpověděl vyvolaný.
"Hotaka"
"Chci rovnou pětku."
"Yuiko"
"Pětka"
V tu chvíli jsem byl z učitelky už úplně vydeptaný. Vždyť vyzkoušela už pět lidí a zdá se, že bude pokračovat. Ona určitě není normální!! To chce vyzkoušet celou třídu nebo co?!
"Nobuta"
V tu chvíli ve mně hrklo.
"Já?"
"Kdo jiný asi? To je jasný, že ty. K tabuli!"
Pomalu jsem se vysoukal z lavice a šoural k učitelce, volajíc v mysli pořád jedno jméno. Kaenone, Kaenone, Kae, kde jsi? Pomoc mi prosím.
Dobře, nejdřív se uklidni. Nebude to tak hrozný, neboj.
"Umíš to nebo jsi si sem nakráčel pro pětku jako tví vrstevníci?" Otázala se učitelka.
"Chci to zkusit."
Teď už jenom stačí, když budeš opakovat, co ti řeknu.
"Dobře" začala učitelka " Tak co mi řekneš o... třeba o stabilitě jader?"
"Stabilitě jader?" zopakoval jsem si otázku, aby jí slyšel i Kaenon.
Nejstabilnější jsou nuklidy, jejichž jádro je vystaveno z násobků jader hélia Větu jsem po něm zopakoval a jak se zdá, byla správně.
"Dobré by taky bylo, kdyby si nám řekl nějaké zástupce" podotkla Hadice. Přetlumočil jsem učitelce to, co mi Kaenon nadiktoval a doufal, že už jí to bude stačit. Bohužel ne. Tak a teď ještě něco o planetárním modelu atomu"
Jádro bylo přirovnáno ke Slunci a elektrony k ostatním planetám
"Jádro bylo přirovnáno ke Slunci a elektrony k ostatním planetám" Snažil jsem se mluvit sebejistě, ale moc mi to nešlo.
"A kdo ho jako první popsal?"
"Jé to vím dokonce sám! Roosevelt." vykřikl jsem a třídou se ihned rozezněl hromový smích. Až pozdě jsem se snažil napravit volovinu, co jsem řekl.
"teda vlastně Rutherford. Rutherford to byl."
"No to bych prosila, aby to byl Rutheford. Ty máš dvojku a zbytek necháme na příště. Běž si sednout."
Jak jsem si mohl splést Rutheforda s Rooseveltem?
To je tou trémou a taky tím, že oba začínají na "R" smál se Kaenon
No jo no. Stane se…
Stane no… ale jenom tobě
Kae?
No?
Díky, že jsi mi pomohl. Máš to u mě.
Nemáš, zač řekl a zmizel mi z hlavy.












Na tohle jsem čekala dlouho, ale stálo to za to
Ty rozhovory mezi Kaenonem a Nobutou jsou k nezaplacení
Honem další :)