Autorky:Miky
Žánr:yaoi, romantica, mystery
Hojííík, tak tady je další díl
Snad se bude líbit. Konečně se v něm dozvíte jméno "Neznámého hlasu". Snad vám bude vyhovovat.
Zbytek pod perixem
NEZNÁMÝ HLAS
PARALELNÍ DUŠE
ÚŽASNÝ OBJEV NEBO SNAHA O ZPOPULARIZOVÁNÍ?
(3 dny do měsíce - Hikarea)
Mystik Nareo Rae (†27 - vynálezce měsíční masti,…) byl v noci na dnešek odvezen do nemocnice, kvůli prvotnímu podezření na halpolium (tj. duševní
stav ve kterém si vymýšlíte imaginární spřízněné duše) V pozdních hodinách ho Daisuke- léčitel převzal a uložil do zvláštního pokoje, kde zůstane nějakou dobu na pozorování. Prvotní testy prokázaly, že je Rae po fyzické stránce úplně v pořádku. Bohužel po psychické, tomu už tak není. Znak na ruce potvrzuje spřízněnou duši, avšak má neobvyklý tvar. Nareo při svém pokusu o útěk křičel, že se se svojí duší už úplně spojil. Neví přesně jak je to možné, že jeho duše nepochází z Hikarei, ale od někudy jinud a jestli ho nepustí, tak začne strádat a zemře. Podle našich informací si tam Narea nechají několik dní na pozorovaní jeho stavu a pokud se zlepší, tak by ho dokonce mohli propustit. Když jsme se zeptali, zda-li by nemohl být pro obyvatele nebezpečný byl léčitel nejistý. Jen vyhýbavě nám odpověděl, že co se má stát, stane se, proto své čtenáře varujeme před touto hrozbou. Kdybyste ve svém okolí poznaly podezřelou osobu, nebojte se a volejte na číslo: x xx xxxx x
stav ve kterém si vymýšlíte imaginární spřízněné duše) V pozdních hodinách ho Daisuke- léčitel převzal a uložil do zvláštního pokoje, kde zůstane nějakou dobu na pozorování. Prvotní testy prokázaly, že je Rae po fyzické stránce úplně v pořádku. Bohužel po psychické, tomu už tak není. Znak na ruce potvrzuje spřízněnou duši, avšak má neobvyklý tvar. Nareo při svém pokusu o útěk křičel, že se se svojí duší už úplně spojil. Neví přesně jak je to možné, že jeho duše nepochází z Hikarei, ale od někudy jinud a jestli ho nepustí, tak začne strádat a zemře. Podle našich informací si tam Narea nechají několik dní na pozorovaní jeho stavu a pokud se zlepší, tak by ho dokonce mohli propustit. Když jsme se zeptali, zda-li by nemohl být pro obyvatele nebezpečný byl léčitel nejistý. Jen vyhýbavě nám odpověděl, že co se má stát, stane se, proto své čtenáře varujeme před touto hrozbou. Kdybyste ve svém okolí poznaly podezřelou osobu, nebojte se a volejte na číslo: x xx xxxx x
Musím přiznat, že tenhle článeček mi moc nepomohl. Zaujala mě tam jen jedna věc: Proč mu nevěřili, když měl znamení na ruce? To je totiž vždycky důkaz toho, že jste se už úplně spojili se svou spřízněnou duší! Bohužel jsem se na to mistra Daie nemohl zeptat, protože se právě bavil s mým otcem a za ním jsem opravdu nehodlal jít. Místo toho jsem Nobutovi popřál hezké sny, protože jsem cítil, že právě usnul a začal se bavit se skupinou, kterou jsem po příchodu na párty zahlédl jako první.
NOBUTA
Doktor mi k mé radosti řekl, že už můžu jít domů a tak jsem na nic nečekal a začal si balit. Bez té nemocniční zelené se velmi rád obejdu. Bohužel ještě nejsem plnoletý, takže pro mě musela přijet máma. Beze slova jsem si dobalil a šoural se s ní do auta. Myslel jsem si, že cesta proběhne bez jakéhokoliv rozhovoru. I to tak vypadalo, dokud se matka nezeptala. Tu otázku jsem očekával hned po východu z nemocnice, to však nemění nic na tom, že stejně nevím co odpovědět.
"Nobu, mohl by si mi říct, co víš o Hikaree?" Rozhodl jsem se, že pravda bude to nejlepší řešení.
,,Hikarea je nějaký svět…"
,,Kde jsi o něm slyšel?" Slyšel jsem matčině hlasu náznak naděje. Asi doufala v to, že jsem ten název pouze někde slyšel a vše kolem toho se mě vůbec netýká. Něco mi však říkalo, že se mě vůbec týká až moc…
,,Zdá se mi o ní." Odpověděl jsem prostě.
,,Jak už je to dlouho?"
,,Asi týden…"
,,Ukaž ruku."
,,Proč?" nechápal jsem.
,,Prostě mi jí ukaž."
Nechápal jsem proč, ale i tak si vyhrnul rukáv a natáhl ruku k ní. Zkoumavě si ji z obou stran prohlédla a hned se uklidnila.
,,Jak se jmenuje dívka, o které se ti zdá?"
,,Dívka? Ta v mých snech není."
To matku trochu rozhodilo.
,,Není a kdo tam teda je?"
,,Kluk jménem…hmm, já vlastně ani nevím, jak se jmenuje."
,,Kluk?"
,,Jo, kluk."
,,Jak se ti může zdát o klukovi?"
Tahle konverzace mě už opravdu začínala štvát. Díky bohu jsme už byli u našeho baráku.
,,Nevím, prostě se mi o něm zdá. Vadí?!"
,,Jestli mi to vadí?! Samozřejmě, že jo. Mému synovi se nebude zdát o klucích!" Vyletěla na mě matka.
,,A proč by jako nemělo? Jsou to moje sny a ne tvoje. Mě se může zdát, o čem chci. O tomhle už se nechci bavit."
,,Mě je jedno, co ty chceš a co ne." Křičela, mezitím co já už jsem si to štrádoval domů. Po cestě jsem si vzal mísu s ovocem, která ležela u schodiště a následně se zamknul v pokoji. Na ty její kecy jsem už opravdu neměl náladu. Našel jsem si nějaký čistý papír a čmáral. Nejdříve jenom takové patvary, které postupně nabývaly na podobě. Po nějaké době jsem dostal hlad, tak jsem si dal banán s mandarinkou, umyl se a šel spát. Poslední, co si pamatuji, bylo přání hezkých snů. Tu noc jsem spal klidně. Nepřerušován nikým nebo ničím.
***
Při mém probuzení budík ukazoval 09:45. Nejdřív jsem si myslel, že jsem zaspal do školy, a tak jsem vylétl z postele a řítil se ke stolu, na němž jsem měl učení. První věc, co jsem zahlédl, byl můj obrázek, který jsem kreslil včera večer po hádce s matkou. Uklidil jsem se, protože jsem si uvědomil, že mi doktor nařídil ještě 2 dny v klidu doma, abych dobral síly. Krátkodobý pocit klidu však vystřídá šok! Šok z mého obrázku. Šok z toho, co na něm bylo. Nebo spíš kdo na něm byl. Byl to totiž on. Kluk z mých snů. Seděl na trávě někde poblíž řeky. Na sobě měl bílé kalhoty, kabát a jednu rukavici. Avšak co mě na první pohled překvapilo, byl jeho obličej. Vypadal strašně realisticky. V puse lízátko v uších sluchátka a koukal na nebe.
Jak jsem ho tak mohl nakreslit, když jsem ho nikdy s takovýmhle výrazem na tváři ještě nikdy neviděl? A to oblečení… Wow, ale sluší mu to!... Sluší mu to?! Od kdy mě zajímá, jak dobře v oblečení vypadá jiný kluk?! To je ujetý! Třeba je to jenom kvůli těm jeho zeleným očím…Zeleným očím?! Neznám ani svou vlastní barvu natož, abych měl znát barvu očí kohokoli jiného. A ještě k tomu kluka!
Nechal jsem obrázek obrázkem a šel do kuchyně na snídani. Dalšího zpovídání matky jsem se bát nemusel. V tuhle dobu měla být v práci. Na linku jsem si připravil chleba, kečup, sýr, sáček čaje a rum. Dal jsem v konvici ohřívat vodu a vykydl kečup na chleba. Pak ještě sýr na chvilku do trouby a voalá! Hotovo. Akorát v momentu, kdy mi konvice svým syčením začala hlásit, že voda je už teplá. Zalil jsem jí svůj čaj a dolil si do něj trochu rumu.
Čaj s rumem, to je moje.
Sedl jsem si ke stolu a pustil se do jídla…
***
Matka večer přišla domů z práce a dělala jako by se nic nestalo, což mi ani v nejmenším nevadilo. Než jsem usnul, podíval jsem se ještě na svůj obrázek a propad říší snů. Nebo bych snad měl říct Hikarie? Jak už jsem čekal, tak jsem se ocitl na mém snovém místě. Vůbec mi to však nevadilo. Spíš naopak. Byl jsem šťastný jako už dlouhou dobu ne.
,,Halo, jsi tu?" zavolal jsem do prostoru.
,,Jo, chyběl jsem ti?"
,,No, strašně moc." Řekl jsem s mírným posměškem v hlase.
NEZNÁMÝ HLAS
,,Chyběl jsem ti?"
,,No, strašně moc." Odpověděl Nobuta a já se mohl zbláznit radostí. Nejenom, že už se nebál a normálně komunikoval, ale i se na mě těšil.
,,Óóó, to jsem poctěn." Zněla moje odpověď. Nobuta se jen zašklebil a tak jsem pokračoval.
,,Jak ses dneska měl? Něco Nového? Víš, že chci všechno slyšet. I maličkosti."
,,Skoro nic. Akorát mám otřes mozku…a…mm…"
,,Co a?"
,,No matka se mě ptala na Hikaru. Nevím, jak se o ní dozvěděla, ale je to tak." To mě překvapilo. Jeho matka a Hikarea?
,,Na co se ptala? Co říkala?"
,,No, ptala se na to, co o ní vím a kde jsem to slyšel…"
,,Cos odpověděl?" To mě opravdu zajímalo.
,,Pravdu. I kdybych lhal, tak by to stejně nemělo smysl. Rodiče totiž slyší jenom to, co slyšet chtějí."
"No to mi povídej. Přesně jako můj táta."
,,Řekl jsem jí, že se mi o Hikarie zdá a pak taky chtěla vidět moje ruce. Proč?" Jeho jantarové oči mě propalovaly pohledem a tak mi trvalo, než jsem tu otázku zpracoval a pochopil její význam.
,,Ruce chtěla vidět kvůli znamení, což mi připomíná, že bysme se měli označit."
,,Označit? A to jako jak?" Z jeho pohledu bylo vidět, že má obavy.
,,Neboj, řekl jsem ti snad, že tady se ti nic nestane, ne?"
,,Jo, řekl."
,,A já své slovo držím. Stačí, když se dotkneme rukama a řekneme jeden toho druhého jméno. Chápeš?"
,,Jo, akorát,…V tom bude trošku problém…"
,,Jaký?"
,,No já…nevím, jak se jmenuješ…"
V tu chvíli mi docvaklo, že jsem se vlastně ještě ani nepředstavil. Svou chybu jsem ihned napravil.
,,Wááá, promiň. Jsem to ale pako. Jmenuji se Kaenon. Příjmení není důležité…Jak jsem mohl být takový pako a nepředstavit se?" Káral jsem sám sebe.
"Nic tak hrozného se nestalo" snažil se mě uchlácholit.
"Řekni mi něco o sobě. Kolik ti je, atd." jeho pokus odvést mou pozornost jinam byl úspěšný. Nemohl jsem se ho totiž nabažit.
"Příští týden mi bude 19, mám rád tyrkysovou, čokoládu a jsem skoro závislák na lízátkách. Poslouchám muziku, zpívám, mám psa, jsem jedináček a miluji oblečení. To by stačilo, ne?" usmál jsem se a čekal na jeho reakci.
"Žádná slohovka to sice nebyla, ale i tak díky, že jsi mi o sobě něco řekl."
"A co ty? Oblíbená barva? Záliby? Přítelkyně?" Zvlášť ten poslední bod mě zajímal. Potřeboval jsem vědět, jestli mám konkurenci nebo ne.
"Oblíbená barva bude asi stříbrná. Co o mě lidé vědí je, že rád kreslím. Co neví, že navrhuji oblečení a rád bych, aby ho někdo nosil, ale tak trochu nejsou finance, takže ani nevím, jestli jsou mé výtvory dobré…. Přítelkyni nemám." Podle jeho pohledu soudím, že očekával můj posměch kvůli tomu, že nemá přítelkyni. Já však uvnitř sebe nehorázně jásal.
"Ty návrhy… mohl by si mi je přinést ukázat? Rád bych si je prohlédl. Myslím, že by mělo stačit, když je budeš při usnutí držet v rukou a oni se objeví tady s tebou."
"Ok."
"Sice nerad, ale už budu muset jít. Mám ještě něco na zařizování. Ty celý dnešek pořádně vstřebej a pokud by si byl připravený, tak by jsme příště dodělali to označení."
"Dobře" souhlasil se mnou.
Teď nebo nikdy
"Dnešek jsem si užil. Myslím, že se mi začínáš doopravdy líbit."
Viděl jsem jeho šokovaný výraz po mých slovech, ale už jsem musel jít…
NOBUTA
Koukal jsem na to, jak odchází, když v tom se najednou otočil a vyrazil mi svými slovy dech.
"Dnešek jsem si užil. Myslím, že se mi začínáš doopravdy líbit"
Snažil jsem se rozdýchat to, co řekl a zároveň koukal, jak mizí…












Veselé Vánoce affíků náš ♥ :)