Autorka: Miky
Žánr:Yaoi, mystery, romantica
Zbytek pod perixem
NEZNÁMÝ HLAS
Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. On s tím opravdu souhlasil! Sice je to jenom kvůli tomu, že by stejně nemohl utéct, ale i tak se mohl třeba naštvat, dělat uraženého, počkat než by si odpočinul a pak se vzbudit.
Měl jsem strašnou radost z toho, že ho konečně uvidím, ale zároveň jsem se strašně bál, že bych se mu nemusel líbit. Že by se mě lekl a utekl. Nutil jsem se k tomu, abych šel pomalu a nezačal k němu utíkat. Nemohl jsem se ho dočkat. Byl jsem jako malé dítě, které je celé nedočkavé, aby se mohl podívat, co mu Ježíšek přinesl, ale zároveň se bál, jestli mu dal vůbec něco.
Vzmužil jsem se a pomalu začal kráčet k němu.
NOBUTA
Proč jsem s tím jenom souhlasil? říkal jsem si. Avšak na to, abych odmítl, bylo už pozdě.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak něco na mé pravé straně porušuje tmu, která mě jinak všude kolem obklopuje. Ohlídnu se a začínám rozpoznávat obrys nějaké postavy.
Tak, a teď musím mít otevřené oči a koukat na něj..., musím... Nobu, no tak, koukej se nebo budeš vypadat jako strašpytel...
Nutil jsem se na něj dívat, ale vydržel jsem to jenom pár vteřin. První co jsem viděl, byly černé vlasy, avšak už ty mi stačily k tomu, abych onu výbušnou a odvážnou povahu, která se u mě ve výjimečných chvílích objevuje, a která mě před chvilkou vedla zapudit a zároveň s tím probudit toho strašpytla ve mě jako obvykle.
NEZNÁMÝ HLAS
Co to dělá?!
Došel jsem k němu a sledoval, jak mu jeho blonďaté vlasy padají do obličeje. Oči jsem neviděl, protože je měl pevně zavřené a já nechápal proč. Byl jsem tím trochu vyvedený z míry, ale alespoň jsem měl díky tomu šanci si ho prohlédnout. Seděl skrčený na zemi a na sobě měl školní uniformu - teda černé kalhoty, bílou košili, šedý svetr bez rukávů a červenožlutou proužkovanou kravatu. Jeho věk jsem odhadoval tak na 17, což je o rok míň, něž mám já. Sedl jsem si proti němu a začal ho sledovat...
NOBUTA
Nemohl jsem to už vydržet. Nikde jsem ho neslyšel. Bál jsem se, aby náhodou neodešel a tak jsem opatrně otevřel oči. Myslel jsem si, že je někde blízko, ale až takovouhle blízkost jsem nečekal. Svýma zelenýma očima mě propaloval pohledem tak ve vzdálenosti 20cm. Nijak mi nepomohlo jeho "Kuk", kterým mě poctil, jakmile jsem otevřel oči.
"A- ahoj,..." vytrousil jsem nejistě.
"Takže umíš mluvit. Jak se jmenuješ? Kolik ti je?" vyhrnul a mě chvilku trvalo, než jsem si vůbec uvědomil, co po mě vlastně chce.
"N- No-..."
"Neboj se, já tě neukousnu. Se mnou můžeš mluvit normálně" usmál se a mrkl na mě.
"Nobuta, 17..."
"Promiň, sice jsme tady sami, ale já tě neslyším. Budeš muset mluvit víc nahlas."
"Jmenuju se Nobuta a je mi 17" skoro jsem vykřikl.
"No vidíš, že to jde."
"Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal a proč tu vlastně jsem?"
"Jsi v mé hlavě, ale nemusíš se bát. Nic se ti tu nestane. Jsi tu, protože jsi moje spřízněná duše a tak jsem se s tebou spojil. Samozřejmě, že tohle není celé spojení, to budeme muset ještě někdy dokončit."
"Spřízněná-, cože to?" Podivil jsem se.
"No u nás má skoro každý svoji spřízněnou duši. To je něco, jako naše druhá polovička. Bez ní se cítíme neúplní. Toho spojení se neboj. Nebude tě to bolet..."
Co? Mě se už jenom při pomyšlení na krev dělá špatně, natož abych se měl píchat do prstu kvůli pitomému pokrevnímu bratrství..., prý spojení.....
"U nás? Kde u nás? Ty bydlíš někde blízko mě? My přece nic takového jako ty spří-..."
"Spřízněné duše" doplnil mě.
"Jo, přesně to jsem myslel. My něco jako je ta spřízněná duše vůbec nemáme."
"To u nás je v Hikaree"
NEZNÁMÝ HLAS
Myslel jsem si, že je možný, aby nevěděl o spřízněných duších, protože tohle se už obyčejným lidem nestává.
"To u nás je v Hikaree"
Doufal jsem v to, že se začne smát a řekne, že mě jenom zkoušel, že si ze mě jen dělá srandu, že neví, co je to Hikarea, ale on na mě místo toho jen udiveně koukal. Přišlo mi to divný.
Že bych měl za spřízněnou duši úplnýho debila, který ani neví, kde bydlí? Ne, to určitě ne. V tom musí být ještě něco jiného. Radši se ho na to nebudu ptát. Ještě bych ho zase vyděsil.
Nobuta začal zívat.
Musí být asi hodně unavený, když začal zívat i tady.
"Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Měl bych tě nechat spát."
"Ok" řekl a začal si unaveně lehat na zem.
"Kdyby si se mnou potřeboval mluvit nebo se něco stalo, tak jenom stačí říct mé jméno a myslet na mě."
"Hmm..."
Nechal jsem Nobutu spát a vracel se "domů"
* * *
Potřeboval jsem si s někým promluvit a jediný, kdo v tuhle chvíli přicházel v úvahu, byl mistr Dai. Našel jsem ho v zahradách, což se mi docela hodilo, protože tam nás nikdo nemohl odposlouchávat.
"Mistře Dai" zakřičel jsem, jakmile jsem ho zahlédl.
"Á, mladý pane."
"Víš, že mi tak nemáš říkat" můj protest však neuspěl.
"Promiňte, ale byl jsem rádce už vašeho otce a kdybych Vám najednou začal říkat křestním jménem, tak bych si připadal, bych něco porušil. To jistě chápete, ne?"
"Ano, samozřejmě tomu rozumím, ale i je mi to nepříjemné."
"Vy jste však nepřišel kvůli výměně názorů ohledně vašeho oslovování, nemýlím-li se."
"Máš pravdu, Já-... , promluvil jsem si konečně se svou duší."
"To je skvělé" zaradoval se Dai.
"No,...., je možné, aby nebyl odtud?"
"Jak, nebyl odtud?"
"No, když jsem s ním mluvil, tak říkal, že u nich nikdo spřízněnou duši nemá, a že neví, co je to Hikarea."
"Nerad se ptám, ale není to pouze nějaký pomatenec, který ještě neskončil přeměnu nebo se po ní neustálil?"
"To určitě ne. Je o rok a půl, přibližně, mladší než já a pochybuju, že by věděl něco o nějaké přeměně. Vyzařuje z něj velice zvláštní aura. Přijde mi takový plachý, ale že se dokáže v nebezpečí postavit za toho, koho má rád. Když jsem s ním mluvil, měl jsem strašnou touhu ho chránit před vším, co by se mu mohlo stát. Po tom, co jsem mu řekl o Hikaree a duších se tvářil opravdu nechápavě, ale zaujatě zároveň. Nedokážu to pořádně popsat, ale prostě vím, že mi nelhal."
"Chápu to, nebo alespoň se snažím tvé pocity pochopit."
"Je možné, aby byl Nobuta od někud jinud?" Na chvíli jsem se zarazil a sledoval, jak Dai zareaguje na to, že moje spřízněná duše je chlapec. Není to přímo neobvyklé, avšak ani úplně normální. Spřízněná duše je obvykle opačného pohlaví. Dai se však zachoval jako správný mistr a vůbec ho to nevyvedlo z míry.
"Nobuta? To je velice zajímavé jméno...*přemýšlení* Existuje jeden záznam o duši z paralelního světa. Píše se tam o muži jménem Nareo, který tvrdil, že jeho spřízněná duše pochází z jiného světa. Bohužel se lidé nezajímali, jestli mluví pravdu a rovnou ho zavřeli do blázince. Stále opakoval, že se prý, se svou duší spojil, a proto za ní musí, jinak zemře, avšak nikdo ho neposlouchal a Nareo asi po měsíci zemřel."
"Zemřel?"
"Ani. Asi jsi o tom ještě neslyšel, ale pokud jsme dlouho odděleni od svých duší tak začneme umírat. Když už jsme se svou duší dokončili spojení a jste z nějakého důvodu odloučeni tak umíráme ještě rychleji."
"A co se stane s naší duší?"
"Ta zaznamená strašnou ztrátu a bolest ale dokáže většinou žít dál. Sice už to není takové jako dřív, ale život to pořád je."
"Mistře Dai, je ještě někde ten záznam? Rád bych si ho přečetl."
"Ale samozřejmě. Přinesu vám ho na zítřejší hostinu."
"A mohl byste prosím o Nobutovi nic neříkat před ostatníma? Většina lidí, která o tom slyšela si myslí, že je to fáma, protože se mnou nikoho neviděli a nemám ani znamení. Podle mého by to takhle bylo nejlepší. Za chvíli si na to ani nevzpomenou."
"Ale samozřejmě. Nyní mě omluv, půjdu najít ten záznam."
"Děkuji" nechal jsem Daie jít a sám jsem se ubíral svýma myšlenkama...
NOBUTA
Tak jsem si s nim konečně promluvil. Nebyl tak špatný, jak jsem si myslel. Dokonce se moc nevyptával a nechal mě spát, za což jsem mu byl vděčný. Ze začátku - když jsem otevřel oči a viděl tam ty jeho skoro bílé vlasy trčíc mu na všechny strany, šedou bundu a černo-bílou proužkovanou šálu kolem krku, myslel jsem si, že bude strašně bohatý - což si myslím do teď ale i neuvěřitelně nafoukaný a arogantní. To se, díkybohu, nepotvrdilo.
Pomalu jsem se začal probouzet. První koho jsem uviděl, byla má matka s úplně červenýma očima od pláče.
"Ahoj mami."
"Nobu, zlato, není ti nic? Měla jsem o tebe takový strach. Katsuke říkal, že tě omylem strefil míčem do hlavy, když jste hráli fotbal a ty jsi se potom úplně skácel, proto zavolali záchranku."
"Hmm, na to si vzpomínám. Mluvila jsi s doktorem? Co mi je? Budu tady muset zůstat dlouho?"
"Mluvila jsem s ním před chvilkou. Máš slabý otřes mozku, ale na takhle dlouhou dobu jsi odpadl kvůli vyčerpání."
"Takhle dlouho? Jak dlouho jsem spal?"
"14 hodin a doktor povídal, že jsi mluvil za spaní."
"Mluvil? Co?" podivil jsem se, protože to jsem nikdy nedělal. V tom momentu matka zvážněla a tázavě se na mě podívala.
"Nobu, co jsi kdy slyšel o Hikaree?"
Nevěděl jsem co dělat a tam jsem hrál na blbýho.
Nevěděl jsem co dělat a tam jsem hrál na blbýho.
"Hi- co? Co to má být?"
"Nedělej, že to nevíš. Od koho jsi to slyšel? Co o ní víš?"
"No zdálo se mi o tom" řekl jsem nejistě. Jakmile jsem to dořekl, tak matka celá zbělala. Než jsem se jí na to stačil zeptat, přišla sestřička a dala mi nějaké prášky, po kterých se mi chtělo spát. (Jako bych spal málo XD)
NEZNÁMÝ HLAS
Další z těch nudných hostin. Nevím, proč to vůbec hostinou nazývají. Lepší název by byl pracovní večírek, což v podstatě je.
Pořádal jí můj otec kvůli záležitosti, která mě naprosto nezajímala. Pohledem jsem hledal osobu. Zpočátku jsem ji neviděl, ale to nevadilo. Ona si totiž našla mě. Stál jsem zrovna u vchodových dveří, když mě něco vytáhlo ven.
Pořádal jí můj otec kvůli záležitosti, která mě naprosto nezajímala. Pohledem jsem hledal osobu. Zpočátku jsem ji neviděl, ale to nevadilo. Ona si totiž našla mě. Stál jsem zrovna u vchodových dveří, když mě něco vytáhlo ven.
"Mistře Dai, vylekal jste mě" vydral jsem ze sebe.
"To se moc omlouvám. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl. Našel jsem ten záznam v místních novinách před 46 lety. Bohužel ale jen první část" řekl Dai a strkal mi potrhaný kus papíru.
"Omluvte mě, prosím. Musím jít, než si všimnou, že jsem vůbec odešel."
"Samozřejmě, klidně běžte" odpověděl jsem, avšak Dai už byl dávno na cestě zpět. Pokrčil jsem rameny a začal se věnovat útržku z novin. Nadpis zněl:
PARALELNÍ DUŠE
ÚŽASNÝ OBJEV NEBO SNAHA O ZPOPULARIZOVÁNÍ?












Páni! Vypadá to zajímavě :) těším se na další díl