
Jakmile ráno vstal, ihned přešel k oknu. Služební auto, které si Naruto včera půjčil, tam pořád stálo. Sasuke nervózně přešlapoval u okna. Stále hleděl střídavě ven, dovnitř na hodiny. Ven, dovnitř na hodiny. Nedalo mu to! Začal chodit po baráku a hledat ho. Byl v jeho pokoji, v koupelně, v kuchyni, v obýváku, dokonce i na záchodě. Nic! Poslední místnost, kterou prohlídl, byla garáž. Zase nic! Vzdychl a opřel se o své černé Audi. Vypadalo to, jakoby o něčem přemýšlel. Najednou se otočil, vyšel z garáže a vrátil k oknu v obýváku. Naštvaně uhodil do stěny vedle, když si všiml kufru na předním sedadle.
"Kde sakra je?!"zaklel si pro sebe. Vůbec netušil, kam mohl Naruto jít. Včera večer mu ruply nervy a on vyhodil jediného člověka, na kterém mu kdy záleželo, na ulici. Myslel si, že sedne do auta a pojede na stanici nebo do svého starého domu. Ale on ne! Hodil jen tašku do policejního vozu, co tu stojí před jeho domem a odkráčel si bez jediného slova pryč. Už jednou ho takového viděl. Bylo to tenkrát, když ještě nemohl být s ním. Tenkrát zažíval bolest s toho, že mu nemůže ulehčit tu jeho. Sasuke zrudl nad tou vzpomínkou. V jeho hlavě se totiž objevil i jiný obrázek. Ty zatracené představy, které měl, když se na něj jen podíval. Když ho nemohl mít. Když o něm mohl jen snít. Stejně jako teď. Ale teď to bylo horší! Protože přesně věděl, jaké to je mít ho celého pro sebe. Vzdychl! Nevěřil, že za pár let se bude Naruto trápit zase kvůli němu. A že i on sám bude cítit větší bolest! Kvůli své hloupé žárlivosti……………………
Už zase o tom moc přemýšlel. Musel se uklidnit. Musel ho najít, pro svůj klid.
"Kam mohl ten blbec jít? Do města? Ne, tam se neuklidní………..Mimo město? Do méně zalidněných míst? To je pravděpodobnější."oblékl si při proudu myšlenek delší mikinu a jeany. Všechno jeho oblečení bylo samozřejmě značkové. Vybavil se i bezpečnostně. Dvě černé zbraně! Vešel ráznými kroky do garáže, otevřel vrata. Nasedl do černého "žihadla" a vyjel směrem, o kterém byl přesvědčen, že se Naruto včera vydal. Jel a přitom se rozhlížel a prohlížel. Každou ulici pečlivě prozkoumal. Občas i zastavil, aby se podíval do obchodů. Nenašel žádnou stopu a lidí se ptát nechtěl. Už to chtěl vzdát a otočit to. Koneckonců třeba si dělá jen zbytečné starosti. Třeba je už doma……….Třeba.
Někdo mu zaklepal na okýnko! Sasuke ho znechutí stáhl.
"Dobrý den, Sasuke."řekla vesele dívka. Její zrzavé vlasy ji padaly po zádech až k pasu. Zelené oči byly ostražité a vnímavé. Za pasem se jí leskla malá stříbrná příruční zbraň. Normální člověk by si jí nevšiml. Sasuke však nebyl blázen, vyžíval se v maličkostech. To, co stálo před ním, už nebyla obyčejná malá studentka.
"Dobrý den, Sakuro. Děje se něco?"
"To mi pověz ty? Lítáš tu celé tři hodiny."jak čekal, šla rovnou k věci.
"Jen někoho hledám. Mimochodem, odkdy si mi dva tykáme?"teď ji dostal. Nevěděla jak na to odpovědět tak se rozhlédla a naklonila se blíž k jeho obličeji.
"Jsou to skoro tři roky, co jsi mě viděl naposledy. Dost se toho změnilo."
"To vidím."odsekl Sasuke, neuhnul však. Sakura se usmála.
"Řekni, jak si mě a mou třídu dokázal učit na škole, když si vlastně stejně starý jako já?"Sasuke se ušklíbl. Vzal Sakuruřinu bradu do ruky.
"Musíš znát ty správný lidi, zlato."schválně jí při tom vzdychl do obličeje. Sakura se trochu zachvěla. Věděla, že si musí dát pozor. Sasuke je dobrý herec. A hlavně dobrý střelec.
"A proč bys to dělal?"
"Schovával jsem se, nebo už si zapomněla na to tažení?"
"Ne………..Jiný důvod nebyl?"
"Co jako?"
"Mohl ses schovat, kde si chtěl. Proč zrovna naše škola?"
"Jsi fakt zvědavá."
"To sem. Jsem od přírody žena, víš?"Sasuke jí schválně sjel očima od hlavy až k patě.
"Všiml sem si. Ujde to."
"Jsi tak krutý, Sasuke."
"Já vím."chvilku udělali pomlku. Sakura si nápadně olízla rty. Sasuke tomu nevěnoval moc pozornosti.
"Tak co, řekneš mi, proč sis z 56 škol vybral tu naší?"Sasuke nesnášel vtíravý holky. Něco mu však říkalo, že tahle tu není jen tak. Někdo jí poslal. To, znamená, že ví víc, než potřeboval. Usmál se. Toho musel využít.
"Projedeme se, co říkáš?"Sakura ho pozorně sledovala. Nemohla si dovolit nevšimnout si byť jen detailu! Usmála se také.
"Jsem ráda, že si tak vstřícný."řekla zrzka a ladným krokem obešla auto. Sedla si na místo spolujezdce a jemně se dotkla Sasukeho.
"Promiň, moc často nenastupuju do takovýchto vozů na úrovni."
"V pořádku. Připoutej se."Sakura udělala přesně to, co chtěl. Měla svou roly. V tom co dělala, byla zatraceně dobrá. Sasuke to z ní cítil celou cestu, kterou strávili v autě.
"Takže?"zeptal se Naruto. Trochu se začervenal, když zjistil, co řekl. Takhle přeci vždycky začíná rozhovory Sasuke. Měl štěstí. Itachi na to nijak zvlášť nereagoval. "Začneš, nebo se mám ptát?"
"Možná bude lepší, když se budeš ptát."řekl Itachi. Naruto kývl. Zapřemýšlel.
"Jaký si měl důvod, zabít svou rodinu?"
"Žádný, byl to rozkaz."
"Rozkaz? A od koho?"Naruto zpozorněl. Itachi ho sledoval. Zase mezi nimi byla napjatá atmosféra.
"Od mého nadřízeného."
"Počkat, jak to myslíš? Ty si měl nadřízeného? A co si dělal?"
"Byl jsem kapitán, Naruto. To je policejní hodnost, kdyby sis nemohl vzpomenout."
"Ale přece……….., bylo ti 13let. To je……."
"Nemožné? To si tvůj otec myslel také."při slově otec se Naruto zachvěl. Itachi si toho všiml. Usmál se. "Když tak na tebe koukám, roste s tebe jeho přesná kopie."
"Já nejsem jako on!"řekl Naruto naštvaně. Věděl, že svého otce hodně připomíná. Nesnášel však, když mu to připomínali ostatní.
"Jistě nejsi. Povahově si jiný než on, ale tvůj vzhled."Itachi upil ze svého několikátého šálku čokolády. Čekal na Narutovu reakci.
"Co měl za hodnost můj táta?"
"Major."odpověděl Itachi bez připomínek.
"Takže to byl tvůj nadřízený?"Naruto sklopil hlavu.
"Ano."
"Panebože."Itachi tušil, že dojde k špatnému závěru. Rozhodl se ho uklidnit.
"Není to tak, jak si myslíš. Tvůj otec mi to nerozkázal."Naruto zvedl hlavu a podíval se mu do očí.
"Tak kdo teda?!"
"Minato Namikaze nebyl jediným majorem na velitelství. Byl však jediný, kdo s mým povýšením nesouhlasil. Prý sem moc naivní."
"Neodpověděl si mi na otázku!"řekl Naruto. Itachi se celou dobu díval jinam. Vzpomínal na ty časy, když byl ještě na straně tzv. dobra!
"Jednou se odehrával tajný sněm. Tam se plánovala přísně tajná operace…………Všichni kdo tam seděli, věděli, že do jejich města přijde démon."
"Kyuubi."řekl Naruto. Poslouchal každé slovo.
"Ano. A všichni také věděli, že Uchihové jsou na jeho straně……….Proto se rozhodli pro řešení."Itachi přivřel své černé oči.
"Jaké řešení?"
"Kyuubi měl na svědomí spoustu útoků. Společně s klanem Uchiha zaútočil jednoho večera na město. Byl to hotový masakr, Naruto."Jmenovaný si dával informace dohromady.
"Pak ho můj otec zastavil a sám zemřel."
"Konec zná každý."řekl Itachi a zahleděl se někam ven. Naruto ho napodobil.
"Kdo ti dal ten rozkaz, Itachi?"řekl a donutil tak osloveného se otočit. Chvíli si jen hleděli do očí. Pak Itachi vzdychl a zavřel oči.
"Jmenoval se Madara Uchiha, byl to jeden z majorů na našem velitelství."
"Jak to myslíš, byl?"otázal se zmateně Naruto.
"On už není, Naruto. Za záhadných okolností, toho večera co démon padl, zmizel."
"A jeho tělo?"řekl Naruto pozorně. Tohle téma bylo divné. Itachi ho pozoroval.
"Nikdy se nenašlo. Hodně lidí říká, že zemřel. Já tomu ale nevěřím, na to byl moc dobrý."Oba dva se zamysleli nad tím, co řekli a slyšeli. Naruto si dával všechno dohromady, teď jen poslední dilema, aby byla skládačka minulosti hotová.
"Jak zněl ten rozkaz přesně?"Itachi věděl, kam tím míří. Už to bylo koneckonců jedno.
"Zlikviduj všechny s klanu Uchiha! Do jednoho!"Naruto se zatvářil hodně pohoršeně. On sám by takový rozkaz nikdy nesplnil. V tom se od sebe on a Itachi lišili.
"Proč si teda nechal Sasukeho naživu?"
"Je to můj mladší bráška, Naruto. Miloval jsem ho víc než celý svět."
"Takže teď už nemiluješ?"chytil se Naruto té minulosti slovesa milovat. Itachi se ušklíbl.
"Staví se proti mně, Naruto! Kvůli tobě!"řekl smířený se svojí situací.
"Já vím. Ale upřímně, není v tom jenom důvod mé existence!"řekl Naruto a jeho tvář k Itachiho překvapení nevykazovala žádné známky opovržení.
"Ne to není. Máš pravdu………Nejsem zrovna nejlepší bratr pod sluncem."
"V jistém smyslu jsi, Itachi. Ale…….."
"Ale?"
"Poslední dobou si nějaký divný, paranoidní zdá se mi."
"Takže sis toho všiml?"
"Kdo by si nevšiml. Jsi dvakrát tak víc podezřívavější a pozornější, než když sem tě viděl naposledy."Itachi věděl, že byl dobrý nápad zajít za Narutem. Usmál se.
"Víš, proč sem za tebou přišel, Naruto?"
"Pochlub se."
"Protože si upřímný ke každému s kým se bavíš. Potřeboval sem vědět tvůj názor na mé chování."
"Proč?"
"Protože v Akatsuki je špeh. A možná je jich víc."Naruto chvíli přemýšlel nad tím, proč mu to říká. Pak ho ale něco napadlo. Pousmál se.
"Takže chceš můj názor na to, jestli vypadáš jako debil a nic netušíš?"
"Přesně si to vystihl."Itachi se ale neusmál. Už po několikáté nervózně pohlédl ven. Naruto si toho celou dobu nevšímal. Teď mu ale přišlo vhodné se zeptat.
"Někoho očekáváš?"Itachi se otočil zpět ke stolu. Pak neklidně klepal ukazováčkem do stolu.
"Sledují mě od té doby, co Zetsu zabil Sasoriho. Nevím, proč se pro to rozhodli až teď ale….."přestal klepat prstem o stůl a pohlédl na Naruta. "Ale je zcela jisté, že se něco děje. Něco s čím nepočítali."
"Kdo?"
"To nevím…………Nakukali mi, že můj bratr a ty jste nasadili toho špeha. Nebyl jsem si jistý, protože na vás všechno sedělo."Naruto se ušklíbl. Rozhodl se bránit.
"Ale to je blbost! My bysme přeci…………"
"Já vím. Od chvíle, co jsem tě potkal u té výlohy.
Vím, že vy za tím nejste."to Naruta zaskočilo. Itachi se ale usmál. Celý Naruto.
Vím, že vy za tím nejste."to Naruta zaskočilo. Itachi se ale usmál. Celý Naruto.
"Jak to myslíš? Co sem řekl, že tě to přesvědčilo?"
"Právě, že nic. Choval ses úplně přirozeně a navíc celou dobu se semnou bavíš zcela upřímně."Naruto se proti své vůli začervenal. Protočil oči a dlouhou dobu se na Itachiho nepodíval.
"Už budu muset jít."Itachi se zvedl a nasadil si sako. Podal Narutovi ruku. Ten se zvedl a bez protestů mu jí podal. Stisk. "Rád sem tě viděl, Naruto. Uvidíme se."řekl a už se blížil ke dveřím. Naruto se otočil s poslední otázkou. Osobní otázkou.
"Nezdá se ti někdy, že nejsme obyčejný nepřátelé?"Itachi držel kliku od skleněných dveří. Pousmál se a otočil hlavu k Narutovi.
"Nejsme nepřátelé, Naruto. V tom je ten vtip."s těmito slovy opustil prázdnou kavárnu. Naruto tam ještě chvíli seděl a pak za pět devět odešel také.













a je tu pokráčko mý milý čtenáři
