5. Kapitola
PLATONICKÁ LÁSKA
Když mi zmizel s očí, přejela sem konečky prstů svá ústa. Byl tak jemný a milý. Nechtěl mi ublížit. Věděla sem to hned od začátku, proto sem se nebála. Musela sem o něm vědět víc. Chápat ho víc! Toužila sem po tom, proto jsem řekla, aby se mi ukázal. Byl v tom i strach ale co?! Najednou mi byla zima. Kraťasy a krátká mikina se mi vymstily. Vítr mi rozfoukal vlasy. Svoboda je tak příjemná. Vím to! A on také. Přesto……………….
Sklopila jsem hlavu. Co bude dál? Tomas měl pravdu. Ať ho miluju, jak chci, nikdy to nezmění to, čím je. Ale sny tu budou věčně. Usmála sem se. Naše společné sny. Nic víc nám není dovoleno.
Chytla sem své srdce. Bylo tak rychle! Těšila sem se! Dnešní noc. Pohlédnu pravdě do očí! Konečně poznám démona, kterého miluji!
"Dany?"čekal sem, který z mých kluků mě vytrhne s tohoto zamyšlení. Byl to Tomas.
"Ano?"
"Co znamenal ten slib?"
"Který?"
"Připomenu ti to."postavil se ke mně zády a řekl tím nejvážnějším hlasem. "Dobrá, slibuju!"potom se uvolnil a zašklebil se na mě. "Tohle, víš."tváře mi zrudly a nafoukly se.
"Do toho ti nic není!"
"Aha! Něco intimního! Tak to mě zajímá."přidal se Andy. Kevin udělal nenápadně jeden krok ke mně. Všichni čekali, co odpovím. Hrála sem dál uraženou a vydala se ke dveřím té farmy. Kluci to po chvilce vzdali a následovali mě dovnitř.
Hala byla obrovská. Přestali jsme dýchat, jak nás to oslnilo. Jediný problém byl prach! Věděla sem, co musíme udělat. Zatnula sem ruku v pěst.
"Není jiná možnost! Dáme se do úklidu, hoši!"
"Děláš si srandu, že jo?"otočila sem se se zabijáckým obličejem na Kevina. Ten jen polkl.
"Říkal si něco?!"zakroutil vyděšeně hlavou.
"Ne. Kde máme začít?"řekl se strachem v očích. Rozhlédla sem se.
"Tam! Gauč a všechno kolem něj!"
"Dobře."naše uklízecí četa pracovala několik hodin. Zatím co Kevin čistil gauč, Tomas se chopil luxu a předváděl své umění. Andy utíral prach a pavučiny. Na mě zbylo mytí oken. To, co sem celý život nesnášela. Pohled na kluky mě ale přesvědčil. A tak sem poctivě pracovala.
Tabulku za tabulkou sem leštila, jak nejlépe sem dovedla. Byly najednou tak lesklé a čisté. Když sem se obrátila, hleděla jsem na uklizenou a čistou halu. Byla nádherná.
"Teď ještě pokoje, kde budeme spát."řekl Tomas. Málem bych na to zapomněla. Přikývla sem. Vybrala jsem si pokoj naproti schodišti. Uklidila jsem ho a ustlala. Všichni jsme skončili o půlnoci. Byli jsme unavení a tak jsem rozhodla o večerce. Nikdo neprotestoval.
Poslední sem zavřela dveře já. Neměla jsem v úmyslu si jít lehnout, jen jsem nechtěla strašit kluky tím, že ponocuju. Neměli to rádi. Posadila sem se na postel a čekala. Hodiny ubíhaly a Nathaniel nikde. Vzdychla jsem. Únava mi lezla do očí. To sem nemohla dovolit. Rozhodla jsem se pro sprchu, kterou sem předtím myla. Vlezla jsem do ní a pustila vodu. Stékala mi po nahém těle a slepovala mé dlouhé vlasy. Ticho jen voda narážející o podlahu naplňovalo místnost. Pak jí ale k mému zděšení něco přerušilo! Zvuk otevírajících dveří. Vypnula sem vodu a vyšla z koupelny v krátkém ručníku. Voda ze mě odkapávala jako s vodníka. Já ale vnímala něco jiného. Rozhlížela sem se po pokoji. Nikoho sem neviděla. Otevřené dveře dokořán mě moc neuklidňovaly. Někdo tu byl! Zcela určitě! Ten pocit strachu, když vám někdo stojí za zády. Ten sem měla právě teď!
"Bojíš se?"jeho hlas. Chtěla sem se otočit a spatřit ho, jenže mé tělo se nechtělo hnout. Jakoby zamrzlo! To on? Proč mi to dělá?!
"Nathanieli? Proč mě nenecháš se otočit?!"řekla sem naštvaně. Hlas se mi ale zlomil. Zakryla jsem si ústa. Cítila sem, jak přivírá oči.
"Já? To nedělám já, to tvůj strach je silnější než tvá láska!"jako by spadly zábrany. Prudce sem se otočila! Nic……..!
"Nic není silnější než moje láska!"řekla sem a pohlédla na…… "Nathanieli?"hleděla sem do rudých očí. Překrývaly je rudé krátké vlasy. Jeho ústa celá od krve promluvila.
"Copak?"aniž bych chtěla, udělala sem krok dozadu. Prohlížela sem si ho dál. Byl celý od krve, která nebyla jeho. Ocas a drápy! Na sobě měl jen delší kraťasy a černé tričko. Přesto sem tu krev nepřehlédla a už vůbec ne ten jeho pohled. Polkla sem a udělala krok k němu. Ani se nehnul. Nechtěl mě vyděsit.
"Tohle znamená být démon?"řekla sem, když sem se uklidnila. Poznal to! Pousmál se.
"Taky."hleděla sem do těch očí lovce a věděla, že bych se v nich dokázala ztratit. Pomalu sem k němu natahovala ruce. Nedělala sem žádné prudké pohyby. Chtěla sem se ho dotknout. Jeden dotek, aby věděl, že se mi nehnusí ba naopak. Nechal se, i když při pouhém otření prstu o jeho tvář zavrčel.
"Ššš,……neboj se mě."takhle se baví člověk s pejskem, kterého bili. "Nic ti neudělám."po delší chvíli jsem se odvážila dotknout jeho úst. Mírně je pootevřel. Pomalu sem se k nim přibližovala. Zavřela sem oči.
V tom mě chytil za ruku a přitáhl si mě na svoji hruď. Skočil! Za ním se ozval výbuch! Můj pokoj se rozletěl do všech světových stran. Krčila sem se v jeho náručí a sledovala tu hrůzu. Dostali jsme se v čas na chodbu. Ostatní vyběhli s pokojů!
"Co se to sakra děje?!"zařval Tomas. Když pohlédl na místo, kde byl můj pokoj, zděsil se.
"Našli nás!"řekl Nathaniel a sevřel mě pevněji.
"Kdo?"řekl Kevin a zakrýval si ústa před létající prachem.
"Ti, kteří si přejí její smrt."odpovídal klidně, ale já věděla, že ho něco trápí. Chtěla sem se zeptat, ale nedokázala sem mluvit. Ještě ne. Podíval se na mě. Věděl, že sem v šoku a tak mě nesl. Vyběhl se mnou ven. Kluci ho následovali. Trochu sem se lekla, když se objevila Alex a Edward.
"Je to zlí, Nathy!"řekla a podívala se na mě. Pohladila mě. Sdělila mi tím myšlenku, abych se nebála. Pousmála sem se na ní. Pak se otočila na Nathaniela. Nic neříkali. To mě štvalo!
"Mluvte nahlas, sakra! Týká,………"nádech, výdech! "Týká se to i mě!"Alex kývla.
"Víš, že má pravdu."
"Jo vím."řekl Nathaniel. Postavil mě na zem, ale nepustil mě. "Poslouchej, slyšíš?"zaposlouchala sem se, ale nic. Ticho! Byly slyšet jen plameny, které postupovaly dál místnostmi farmy. Zakroutila sem hlavou. Pousmál se. "Jsou tu, děcko."
Kousek od nás se zjevili čtyři Bohové. Už sem v tom začínala lítat. K mé smůle to byli ti, které jsme potkali před mým shledáním s Natanielem. Miriam udělala krok k nám.
"Takže si našla, co si hledala."řekla. Já se ze vší silou pustila Nathaniela a udělala krok k ní.
"Ano."hleděla překvapeně. Otočila se a čekala na rozkaz od Simona. Toho molího kluka sem vůbec neměla ráda. Pohlédl za mě.
"Máš co vysvětlovat, spratku!"řekl Simon. Nathaniel se jen zašklebil.
"Pochybuju, Sisi!"Oni se znají? Asi ano, protože jsem viděla, jak to Simona rozpaluje. Nesnášeli se, to bylo jasné.
"Mého bratra zajímá, proč se taháš se svým jídlem?!"
"To tebe a Míšu nemusí tankovat!"
"Tak to se mýlíš!"řekl a luskl prsty. V tom okamžiku nás obstoupili jeho tři společníci.
"Promiň, Sisi. Teď sem se měl leknout?"řekl Nathaniel posměšně. Už mi nic nedávalo smysl.
"Odkud ho znáš?"řekla jsem. Jen si odfrkl.
"Stará škola!"
"Nechceš mi to třeba přiblížit?!"
"Uhodla si. Nechci!"Byl vážný. Ten Bůh s tělem dvanáctiletého chlapce byl asi nebezpečný, když mě tak rychle odbyl. Přesto mě to naštvalo.
"Ale no ták. Nebuď hrubí na to dítě. Je jenom zvědavá."ozval se Simon. Tentokrát se usmíval on.
"Nikdo se tě na nic neptal, Sisi!"já sem se ale nehodlala vzdát. Chtěla sem znát pravdu! Bylo fuk, kdo mi jí řekne.
"Ty mi to vysvětlíš, Simone?"stočil na mě svůj pohled. Usmál se.
"Ale samozřejmě, mé dítě. Jen se ptej."trochu mě to děsilo, ale Nathaniel neprotestoval. Tak sem to zkusila.
"Odkud se znáte?"
"Žili jsme spolu, když jsme byli malí."to sem nechápala.
"Já myslela, že se vaše rody nesnášejí?"
"To ano!........Ale tenhle spratek byl výjimka!"Výjimka? Zamotávala sem se do toho fakt hodně.
"Oni existují výjimky?"
"Jen jedna! Ta, která stojí vedle tebe!"
"Pořád to nechápu."přiznala sem. Vzdychl. Byl to ale potěšený vzdech. Vyžíval se v tomhle vysvětlování.
"Nikdy tě nenapadlo, proč je ten spratek tak známí mezi Bohy?"zděsila sem se. Vlastně ne. Nikdy sem nad tím neuvažovala, proč o něm Bohové vědí. Znají ho! Teď mi teprve došlo, že to musí mýt pádný důvod.
"Proč tedy?"
"Protože……………"
"Protože sem byl jedním z nich vychován! A tahle princezna Sisi se nikdy nevyrovná s tím, že to byl její starší bratr!"dořekl už pořádně naštvaný Nathaniel. Viděla sem to na něm a radši sem mlčela. Sklopila sem hlavu. Chtěla sem se omluvit ale……………
"Já vím, co je to za dítě!"řekl Simon najednou. Můj démon přivřel oči.
"Nevíš nic! A i kdyby tak co s tím?"
"Něco přece, spratku! Michaela to, co vím, možná bude zajímat."usmál se. "Kdo ví?"
"Odcházíme! Sisi už skončila s proslovem!"řekl Nathaniel a otočil se.
"Stát!..........Ty ani tvoje smíšená parta nikam nepůjdete!"zastavili jsme se a čekali. Můj démon pohlédl na Tomase a něco mu sdělil myšlenkou. To, jak kývl, sem viděla jen já. Pak se otočil na mě.
"Teď mě poslouchej! Vím, co mají tví kmoši za schopnosti. Vyvolala si je v nich, ale to ti vysvětlím pak! Řekl sem Tomasovi, kam máte jít! My se tu postaráme o tyhle……..Prosím běž s ním bez řečí!.................A neboj se, vrátím se k tobě! Věř mi!"
Nic víc, nic míň! Řekl vše, co chtěl. Kývla jsem a pousmála se. Chytla sem se Tomasovi ruky. Jeho schopnost se ukázala. Prostor se otevřel a zase zavřel. Krajina jakoby se nezměnila. Já a mí kluci jsme ale stáli někde úplně jinde!
Tomas věděl od Nathaniela, kde na něj a ostatní máme čekat. Bez řečí sem ho následovala. Najednou se zastavil. Ukázal nenápadně ke stromům na levé straně. Dvě postavy na nás hleděly.
"Takže ono jich je víc."řekl Kevin a postavil se do útočné pozice. Věděla sem, co to znamená. Kluci předvedou své schopnosti.
"Jmenuji se Nikolas a žádám o tu dívku!"vypadal na 16, ale zněl stejně vážně jako Alex. Ten druhý byl asi o něco starší a představil se jako Erik.
"Tu dostaneš jen přes naše mrtvoly!"prohlásil Tomas. Sekunda stačila na to, aby Nikolasova ruka zajela do jeho hrudníku. Lekla sem se! Tomas se ale pousmál. Jeho tělo zmizelo. Rozplynulo se a objevilo na jiném místě.
"Vedle!"
"Člověk se schopností pohybovat se v prostoru? Zajímavé, že Eriku."
"To ano. Asi to bude trvat déle, než jsme chtěli!"oba Bohové se připravili na protiútok.
"Začíná se to tu rozjíždět!"řekl Kevin a vzal do ruky zlomenou větev. Erik se mu vysmál.
"To má být jako co?"
"Moje zbraň, připrav se!"řekl Kevin a sebevědomě vyběhl proti svému protivníkovi. Erik se ani nehnul. Vyčkával! Když byl Kevin pár metrů od cíle, něco se změnilo. Větev v jeho ruce změnila tvar i podstatu. Místo ní teď držel meč. Erik se lekl a v poslední sekundě uhnul. Tím to ale nekončilo. Meč se prodloužil a ostří sledovalo svou oběť dál. Erik před ním utíkal.
"Co to je za zbraň, sakra?!"
"Vysvětlím ti to, chceš?"ušklíbl se Kevin. "Dokážu z jakékoliv věci udělat jinou věc! To je co!"řekl a pokračoval dál v útocích. Já to celé sledovala. Tomas bojoval proti Nikolasi a Kevin proti Erikovi. Chránili mě! Mě malou zamilovanou holku, co se nedokáže ubránit sama. Proklínala sem se! Andy seděl kousek přede mnou. Pozoroval okolí. Nic nesměl přehlédnout! A přesto přehlédl……
Cítila sem něčí přítomnost a pak tupou ránu do hlavy. Bolest a tma mi zaplnily mysl.












nějak jsem se rozjela co?

No určitě jen tak dál