close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Některé články jsou určené lidem od 18 let
OHLEDNĚ MANGA MI PROSÍM NAPIŠTE NA MAIL

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

SVĚT V TEMNOTĚ-MOC, SVĚŘENÁ ČLOVĚKU

25. února 2010 v 18:40 | Konduto |  Svět v Temnotě
7. Kapitola
MOC, SVĚŘENÁ ČLOVĚKU

Ten prevít! Chtěla sem mu dát pusu a on si zmizí a vzbudí mě. Udělal to určitě schválně. Koukla sem se na hodiny.
"Deset hodin dopoledne."k tomu všemu mu ještě neřekl jednu věc. Co znamenalo to, když říkal, že sem ve svých klucích vyvolala jejich schopnosti? Jak bych to asi dokázala?! Já žádnou zvláštní schopnost nemám! Bouchla sem zlostí do peřin. Máš co vysvětlovat, ty můj démone!
Po sprše sem vešla do společenské místnosti. Alex, Matt a Tomas seděli ležérně na velkém gauči. Eda a Kev se opírali ve stoje o stěnu. Nezaujatě hleděli na Andyho, který se na zemi hrabal v notebooku. Nathaniel seděl v jednom křesle. Jak mě zpozoroval, usmál se. To mě vytočilo.
"Bavíš se?!"
"Jen trochu."odpověděl mi stroze. Ten jeho úsměv vítězství mě štval. Otočila sem naštvaně hlavu. Moje tváře zrudly. Pořád se na mě díval.

"Takhle to dál nejde, Nathy!"řekla Alex. Můj démon se na ní otočil.
"Jak to myslíš?"
"To víš moc dobře!..........Nemůžeme pořád jen utíkat! Jednou…………"
"Jednou co?! Nás určitě chytnou!"
"Ano."řekla jenom. Podívala se omluvně směrem ke mně. Nevadilo mi to. Měla pravdu! Přidělávám jim problémy. Nathanielovi je dělám už od narození. Třeba bude lepší, když půjdu a nechám je nepokoji.
"To si zkus! Najdou tě a zneužijí pro svoje účely!"
"Zase se mi hrabeš v hlavě?!"
"Nehrabu, jen sem byl zvědavej, nad čím přemýšlíš?!"
"Jasně tím mě nekrm!"
"Klid děcko, něco vymyslíme."
"Neříkej mi děcko!"řekla sem nahlas. On mě napodobil.
"Tak promiň…………….Přemýšlel jsem. Vím o někom, kdo by nám mohl pomoci."Alex a ostatní démoni se na něj podívali s takovým divným výrazem.
"Nemyslíš doufám jeho, že ne?!"
"Jo ale budeme muset až do Kalifornie!"to už začalo zajímat nás. Lidskou rasu.
"Za kým a proč až na druhou stranu států?"optal se Tomas. Mě to ale zajímalo také.
"Za jedním starším démonem, který žije právě na západě!"odpověděl Nathaniel.
"Dobrá, kdy vyrazíme?"zeptala sem se. Nathaniel si mě změřil pohledem.
"Nejdřív se nasnídáme a pak vyrazíme!"řekl mi.
"To je fakt, nerad bych ve vás začal vidět svačinku."dodal Matt. Asi mu to přišlo vtipný. A ne jenom jemu. Řada démonů se nenápadně pousmála. Lidé nechápali ale co.

Trvalo jim to celou věčnost! Někdo by řekl, že démoni snad dokážou být rychlejší. A to ve všem. Seděla jsem v gauči, kde před tím můj démon. Hleděla sem do prázdna. Mí kluci byli kolem mě. Vyvstaly ve mně pochyby. Nebyla jsem si jistá, zda tohle chci. Zda chci, aby se kvůli mně Nathaniel tak trápil. Zda chci, aby všichni mí přátelé za mě nasazovali život. Zda chci, žít s pocitem, že sem nepotřebná. Sklopila jsem hlavu. Moje čokoládové dlouhé vlasy mi zakryly tvář. Tomas si toho všiml.
"Děje se něco?"
"Ne jen potřebuju na záchod."řekla jsem rychle a zvedla se. Na prahu dveří sem se zastavila a podívala se na své ochránce. Jak bych mohla vyvolat něco tak úžasného, jako jsou jejich schopnosti? Odpoví mi někdo? Asi ne. Pak mi to došlo. Co když umím něco podobného? Pohlédla jsem na své ruce. Sevřela je. Taková blbost!
Nahoře v pokoji sem si sbalila pár věcí a rozhodla se zmizet. Byla sem rozhodnutá, že něco dokážu sama. Pojedu do Kalifornie! Při útěku sem se ani nemusela moc snažit. Venku sem byla za chvíli. Rozhlédla jsem se a šla rychlým krokem pryč.

Bylo skoro poledne a já začala mýt hlad. Měla jsem u sebe dost peněz a tak letadlo a jídlo nebyl problém. Po vydatném obědě jsem si to namířila rovnou na letiště. Letělo mi to v jednu. Koupila jsem lístek a nastoupila do letadla. Už mě museli hledat. Myslím mí kluci. A až se to dozví Nathaniel, páni ten bude zuřit! Ale co, ty jeho výlevy mě vůbec nezajímají. Odstartovali jsme, už to nešlo vzít zpět. Letadlo vzlétlo do vzduchu. Ucítila jsem mírné otřesy, ale podle letušky to bylo normální. Takže sem se neměla čeho bát. Řekla jsem si, že bude lepší spát. Pohodlně sem si lehla a koukla se z okna. Před ním se mihl stín. Lekla jsem se! Koukla sem se na jasně modrou oblohu. Nic. Asi už mám vidiny. Položila jsem hlavu zpět do sedačky a usnula.
Hodina sem, hodina tam. Ani nevím, jak dlouho sem letěla. Probrala jsem, když letuška oznámila, že se máme připoutat. De se na přistání! Po mém prvním letu letadlem, podotýkám letadlem, protože sem poprvé letěla na démonovi. Otřesný zážitek! Letadlo je lepší. Je tu tepleji a navíc je tu obsluha. No tak, po mém prvním letu letadlem jsem se cítila odpočatě. Byla jsem tak zasněná, že sem si nevšimla velké cedule přede mnou. Hrklo ve mně!
"Vítá vás Minnesota?!"Tohle není Kalifornie? A sakra mám problém! Vždyť jsem úplně někde jinde! Nathaniel mě zabije! Chvíli jsem chodila sem a tam po letišti a pak sem se rozhodla vyjít ven. Byla jsem v největším městě tohohle státu. Minneapolis! Na poslední chvíli jsem si všimla autobusu, který měl na boku napsáno-Lake Superior-nebo-li Hořejší jezero. Okamžitě sem do něj nastoupila. Další pěkná blbost v tomhle dni! Jela sem několik hodin, než ten blbec zastavil. Když se to k mé smůle konečně uskutečnilo, vystoupila jsem a naskytl se mi ten nejnádhernější pohled, který sem měla tu čest vidět!
"Páni!!!!!!!"jezero bylo velké a překrásně modré. Neviděla jsem druhý konec, jakoby žádný nemělo. Sluneční paprsky už skoro vymizely, jak se za tu dobu setmělo. Přesto se ale pár z nich odráželo na hladině.
"Mladá slečna je tu poprvé?"řekl mi příchozí muž. Asi vystoupil se mnou. Byl vysoký a fousatý ale nepůsobil žádným odstrašujícím dojmem. Usmála sem se na něj, kupodivu jsem mu rozuměla.
"Ano."
"Máte zvláštní přízvuk? Odkud pak jste?"
"Z Anglie, udělala jsem si výlet. Znáte to."Hrála sem to fakt dobře. Byla jsem ztracená, ale přesto mi bylo tak nějak fajn. Nechápala sem ten pocit. Možná ho vyvolávalo to jezero. Pohlédla jsem na lesklou nekonečnou hladinu.
"Je nádherné, že?"řekl muž, když následoval můj pohled.
"Ano to je."
"Normálního člověka ten pohled hypnotizuje."řekl muž divným hlasem. Otočila sem se na ně, abych mu viděla do tváře. Zahlédl můj výraz a usmál se. "Myslím tím cizince. Jsou s toho paf."
"A vy tu bydlíte, pane?"
"Jsem Charles a ne nebydlím tu. Přijel jsem na návštěvu ke svým přátelům."ukázal směr, kterým asi půjde. Byla to cesta, která se táhla při kraji toho nádherného jezera. "Nechtěla byste mě doprovodit, slečno? Jenom kousek, prosím."Koukla sem se na hodinky. Za pět minut šest. Za hodinu bude tma. Usmála sem se.
"Jsem Daniela a půjdu moc ráda."no zas tak ráda asi ne ale nechtěla sem ho urazit. Víte, že staříci jsou docela nervní, když jim nevyjdete vstříc.
Trápilo mě to! To, že sem utekla. Já jen nechtěla být pořád jen tou hloupou holkou, kterou pořád někdo zachraňuje. Chtěla jsem něco dokázat sama! Dokázat mu, že se o sebe umím postarat! Proto sem se vydala na tuhle cestu. Netušila jsem ale, že to tolik podělám. Zklamala sem ho! Svého milovaného démona. Zklamala jsem je! Své přátelé a ochránce. Svěsila jsem opět hlavu. Charles si toho všiml!
"Něco tě trápí, Danielo?"
"Ne,………….vlastně ano."řekla jsem. Komu by vyprávěl, problémy náctileté holky. Leda bobrům! Musela jsem se někomu zpovídat.
"Takže?"jakoby mi četl myšlenky.
"Řekněme, že sem zamilovaná."
"A kdo dneska ne. V čem je problém?"tyčil se nad mnou a já zvedla hlavu. Pohlédla jsem do jeho chápavých očí. Nevydržela jsem to a zařvala.
"Udělala jsem blbost! On,………bude zklamaný!"potřebovala jsem to ze sebe dostat, to ano ale ne v téhle formě a rozhodně ne jedinému člověku, který mi chce pomoci. "Omlouvám se."řekla jsem už normálnějším hlasem. Charles se usmál. Byl to jeden z těch chápavých výrazů starších lidí. Určitě to znáte.
"Nemusíš se omlouvat, něco mi říká, že si to potřebovala dostat ven."Kývla jsem a poděkovala. Bylo to od něj hezké. Byl mi sympatický. Minuli jsme ceduli. Stálo tam konec rezervace. Nepovoleným vstup zakázán! To mě trochu rozhodilo.
"Ehmm,………..Charlesi? Určitě jdeme správně?"
"Jistě proč? Snad se nebolíš?"
"To ne ale začíná se stmívat a ve tmě toho moc neuvidíme."najednou se ozval skřetí smích. Nějaký křaplavý hlas se ozval za mými zády. Přejel mi z toho mráz po zádech.
"Měla by ses bát, Danielo! Protože já tě vidím!"Ohlédla sem se a tam stál muž s pleškou na hlavě. Nebyl moc vysoký. Hrbil se! Zuby mu trčely ven s úst, jak byly dlouhé. Slintal! Jeho ocas se pohupoval ze strany na stranu. Kulil na mě své rudé oči a já poznala, že přede mnou stojí ten nejošklivější démon, které jsem kdy viděla. Ozval se další hlas. Také sem ho neznala.
"To není k jídlu, Paule!"z lesa vedle mě vyšel o něco vyšší muž. Jeho tesáky a ocas prozrazovaly, že o sebe dbá. Byl i vzhledově hezčí než ten Paul.
"A co s ní jiného! Nech mi jí, Lukasi! Moc prosím."řekl mu na to Paul.
"Ne!"řekl pro mě jediný známí hlas. Charles se otočil a upřel na mě rudé zraky. "Ani se jí nedotkneš, jasný! Musí zůstat živá."teprve teď mi začalo docházet, o co tu jde. Oni mě chtějí unést! Nalákali mě do pasti a já se nechala. Nathaniel mě fakt zabije! Co to semnou všichni mají sakra?! Čím sem tak výjimečná?
"Co po mě chcete, démoni?!"byla sem asi moc ostrá. Zapomněla jsem, že tohle nejsou Bohové. Musím být opatrnější! Lukas si mě prohlížel. Obešel mě a nakonec se ke mně naklonil.
"Ještě jednou budeš drzá, holčičko…………"
"Tak co!"osekla jsem. Usmál se a pošeptal mi do ucha.
"Tak se na tobě povozím tak, že se týden nezvedneš."zrudla sem a dala mu facku. Nic mu to neudělalo. Dál se na mě pobaveně díval.
"Divoká? To mám rád."
"Lukasi!"jmenovaný se otočil na svého velitele. "Když ne Paul, tak ty taky ne!"Lukas se urazil a odplivl si. Charles se otočil na mě. "Je čas, Danielo."
"Čas na co?"řekla sem podivně klidně. Charles se pousmál.
"Aby ses poddala nám i se svými schopnostmi."
Stáli ze všech stran! Neměla sem šanci uniknout! Teď bych měla panikařit, ne? Tak proč to nedělám? Místo toho si dementně prohlížím své únosce. Sem to ale blbá! Lukas si asi všiml mého vnitřního rozporu, protože se na mě upřeně díval. Olízl se! Dostala sem chuť zvracet. Měla bych se alespoň snažit utéct, ne? Ale proč mě nohy neposlouchají? Co se to se mnou děje sakra?!
"Zvláštní?"zeptal se Charles a podrbal se ve svých vousech.
"Co je zvláštní?"řekla sem. Můj hlas nezněl vůbec vyděšeně. To mě děsilo! Charles udělal krok ke mně.
"To, že se nás nebojíš……..Normální člověk by už se dávno snažil utéct. Ale ty ne! Stojíš tu a čekáš…………Na svého démona."ta poslední věta semnou hrkla. Jak ví?
"Co tím myslíš?"
"Nathaniel nepřijde, děvče!"řekl Paul a zasmál se skřípavým hlasem. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že mají pravdu. Možná proto sem byla tak v klidu. Ta představa mě uklidňovala. Představa, že mě bude zase držet v náručí………….
"Letěl tě hledat i s ostatními do Kalifornie, jenže ty sis spletla letadlo a skončila tady!"ozval se spokojeným hlasem Lukas. Konečně mi začala docházet moje situace! Otočila sem se a rozeběhla pryč! Tušila sem, že to nemá cenu.
Za pět minut mě něco srazilo k zemi. Odřela sem si obličej, začala mi téct krev! Klečela sem a snažila se setřást tu zrůdu na mých nohou. Paul se mě ale nechtěl jen tak pustit. Kousl mě do lýtka! Vypískla sem bolestí! Procházela mi nohou až do boku! Bylo to nesnesitelné, přesto sem se snažila ho kopnout! Povedlo se! Pustil mě a sám se chvíli svíjel na zemi. Využila sem toho a zvedla se. Bolest mě vrátila na zem. Zaklela jsem! Druhý pokus dopadl lépe, postavila jsem se a kulhala co nejrychleji pryč. Doháněli mě! Cítila sem to! Ale co s tím?! Nedokázala sem se o sebe postarat! Nedokázala sem nic! Dokonce sem nedokázala ani nastoupit do správnýho letadla…………..
Začala sem brečet. Bolest v mé noze se stupňovala! Už sem nedokázala utíkat. Přiběhla sem na břeh jezera. Tam sem se zastavila a klekla si. Moje vlastní nohy mě zradily! Démoni se objevili! Stáli vedle sebe a posmívali se mi! Dostala sem vztek! Jejich smích mě neděsil, štval mě! Měla sem chuť je…………….je, …………………. "Mám chuť je zabít!"
Jako by se v mém nitru něco otevřelo. Pomyslné dveře, které ukrývaly něco velkého, mocného, smrtelného. Ta síla prostupovala mým tělem! Ovlivňovala vodní hladinu za mnou. Zvedla se a začala poslouchat mou mysl. Každý rozkaz, který sem ji v hlavě dala, splnila. Tyčila se nad mým tělem jako křídla. Vytvářela různé tvary a obrazce. Byl to nádherný pocit. Najednou jako by ji něco zmrazilo. Přestala se hýbat! To já. Zastavila sem ji. Moje nenávistné oči pohlédly na cíl. Tři démoni se zalekli. Ustoupili o krok dozadu. Vyčkávali na to, co udělám. Nedala jsem jim šanci! Masa vody se dala do pohybu! Měla jasný cíl!
"Rozdrť je! Rozdrť, ať z nich zbydou jen mastné fleky!" přišla ohlušující rána dopadajícího ohromného množství jezerní vody. Nastalo ticho! Démoni přede mnou už dávno nestáli. Nevím, kam se poděli. Nebo spíš vím. Když sem se uklidnila, voda začala opadat. Vrátila se zpět do jezera. Jezerní hladina se ještě dlouhou dobu uklidňovala. Když sem otevřela oči, řekla sem si, byl to jen sen. Musel to být sen, ne? S omylu mě však dostala pravda! Na vlastní oči sem před sebou zahlédla něco, co bych ve svých 19 letech normálně asi vidět neměla. Viděla sem pravdu! Moje modré oči hleděly na místo, kde ležely tři mrtvoly.

Schoulila jsem se do klubíčka. Slzy jedna za druhou stékaly po mých tvářích. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Zabila jsem! Zabila…………….Byli to démoni a chtěli tě zabít, řekla sem si pro útěchu. To mě ale neomlouvalo! Ba ani moc neuklidňovalo! Najednou sem chtěla slyšet jeho hlas. Ať mi klidně vleze do hlavy. Ať mi čte myšlenky. Jen ať je zase semnou! Prosím!
"Přestaň fňukat, děcko. Nesluší ti to."ozval se jemný hlas v mé hlavě. Usmála sem se a vydechla.
"Jsi tu nebo si teprve na cestě?"
"Jsem tu, stojím před tebou a za mnou sou tři mázlí démoni."
"Nathanieli já, ……..já nevím…………."
"Klid. Je to moje vina……..Měl jsem ti to říct dřív."
"Takže ty víš, co to semnou je?"
"Nic s tebou není, Danielo."Pohlédla jsem do černých očí a viděla tu bolest. Pravdu o mě, kterou přede mnou musel tajit, ho ničila. Věděla sem, že mi nechce lhát, ale zřejmě musel. Možná to tak bylo do teď lepší. Nechtěla sem se kvůli tomu hádat.
"Řekneš mi konečně pravdu………Pravdu o mých,……schopnostech?"
"Sice tím zrazuju svůj druh a nejspíš za to zaplatím ale ano, řeknu ti pravdu!"můj démon se na mě usmál a podal mi ruku. Já ji přijala a nechala se zvednout. Vzal mě do své náruče a nesl mě k ostatním. Tam mě položil a řekl Kevinovi, ať mě uzdraví. Od mých kluků sem schytala spoustu nadávek a od démonů hodně poznámek. Přesto sem se nedokázala přestat usmívat. Uvědomila jsem si totiž, jak jsou pro mě všichni důležití. Stáčí mi jen jejich přítomnost, abych se cítila šťastně. A ne jen já mám v sobě tyto pocity.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Konduto Konduto | Web | 25. února 2010 v 19:03 | Reagovat

Nad čím přemýšlí Daniela? :-? Proč utekla?  :-| A co se stane v ohrožení jejího života? :-P čtěte a uvidíte

2 Hirayi-chan Hirayi-chan | Web | 25. února 2010 v 19:45 | Reagovat

Sťahovala som blog.Ak chceš byť ďalej affs tak sa prihlás tu:
http://junjou-romantica.blog.cz/1002/affs-ktore-chcete-ostat
Len do 5.3.

3 Hinata Uzumaki Hinata Uzumaki | Web | 26. února 2010 v 14:52 | Reagovat

necheš se sprátelit?

4 Alexia Alexia | 26. února 2010 v 16:12 | Reagovat

tak to bolo moc pekne sa tesim na pokracovanie :-D

5 Sakura Uchiha Sakura Uchiha | Web | 26. února 2010 v 16:56 | Reagovat

ok co na diplom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Přeložit tuto stránku:
------->English ------>Deutsch ----->Japanese ---->Slovensky ---->Vietnamsky --->en français
----->Romania