16. února 2010 v 17:03 | Kated
|
Co je Yuuriho podmínka? Vaření... Jak jim to společně půjde? Bude se to vůbec dát jíst? Co se bude dít dál? Nudný odpoledne, nebo procházka?
Zbytek pod perixem
Yuuri
"Podmínkou?"zopakoval po mě Natsuki.
"Knedlíky budu dělat já." usmál jsem se.
"Knedlíky?"řekl Natsuki a dostal záchvat smíchu.
"Nechápu co je tu směšný."řekl jsem podrážděně. Viděl jsem jak má Natsuki na krajíčku slovo ´TY´ a radši jsem ho zpražil pohledem. Když jsem tak udělal, rozesmál se dvakrát tolik.
"Ha, ha moc vtipný."
"No tak promiň."řekl omluvně a odstoupil od nastrouhaných brambor. Já k nim přesunul a vzal do ruky vajíčko. Chvíli na něj koukal a pak jím uhodil o linku. Divil jsem se, když se mi jeho obsah roztékal v ruce. Zato Natsuki se výsostně bavil.
"Natsuki já za to nemůžu! To to vajíčko!"vyjel jsem na Natsukiho.
"No jo sveď to na vajíčko." řekl a sebral mi z ruky druhý nepoškozený vajíčko.
"Já ti to připravím." vzal mouku a nasypal ji okolo brambor, dovnitř dal 2 vajíčka a sůl. Potom se na mě otočil. "Tak teď můžeš."
"Já bych to zvládl. Jenom jsem byl trochu vyvedený z míry."řekl jsem na svou obranu.
"Jo. Určitě."
"Já to myslím vážně Natsuki!"
"Vždyť já to vím."
Naštvaně jsem se začal matlat v bramborách a vytvářet z toho těsto. Šlo mi to hůř, než jsem si myslel. Těsto mi lítalo neustále mimo stůl a já byl celej špinavej. Trochu mě udivovalo, že se mi Natsuki nesměje.
"Děkuju, že si mi to dovolil Natsuki. Víš, doma mě k tomu mamka nepouští."
"Už taky vim proč."řekl a začal se mi znovu smát.
"Hele! Náhodou mi to jde skvěle."Prohlásil jsem, zrovna když mi další část spadla na zem. V tom se Natsuki rozesmál ještě víc. "To vidim."
´CC furt se mi směje. Sakra vždyť nejsem tak hroznej kuchař.´
"Vidím, že se tu někdo skvěle baví."řekl jsem trochu naštvaně.
V tom se Natsuki přestal smát a zvážnil. Ne však na dlouho.
"A nepotřeboval by mistr šéfkuchař pomoct?"
"No kdyby mi pomohl můj kuchtík tak ano."
Když to uslyšel, přišel ke mně blíž a sebral mi těsto z rukou. Ani jsem nestačil mrknout a už to měl hotový.
"To není fér!"vyjel jsem a složil si uraženě ruce na hrudi.
"Hi, Hí……..No ták Yuu-chan teď přijde to nejlepší."zvědavě jsem zvedl hlavu a podíval se do Natsukiho očí.
"Co?"
"No musíme to vytvarovat do knedlíků a pak to strčíme do utěrky."
"Utěrky?"nechápal jsem.
"No na netu říkali něco o plátně, ale prej stačí utěrka."
"Aha."řekl jsem a začal tvarovat knedlíky. Když sme je měli vytvarované vložili sme je do utěrek a zavázali. Pak sme je hodili do vody a nechali vařit.
……Po hodině…….
Ležel jsem na pohovce a koukal na Natsukiho jak dělá u plotny zelí. ´Je jak dokonalá žena v domácnosti. Až na to pohlavý.´ Mírně jsem zčervenal, když jsem si uvědomil, nad čím jsem to přemýšlel.
"Yuu-chan už je to hotový."
"Jupí!"vykřikl jsem a nahrnul se k Natsukimu. Natsuki mi nabral a hned po tom sme si šli sednout.
"Tak co? Jaký to je?"zeptal se Natsuki.
"Vynikající."odpověděl jsem popravdě Natsukimu a dál se ládoval. Po mě to ochutnal Natsuki a jako správný kuchař to ohodnotil. Zarazil mě fakt, že mu to chutnalo. Přeci jenom je zvyklí na Japonská jídla.
"To máte tak dobrý jídla furt?"
"Jup."řekl jsem mu s plnou pusou.
"Hlavně se neudav."řekl a usmál se na mě. V ten moment mi bylo teplo. Srdce mi začalo bušit jako o závod a já se nedokázal uklidnit.
´Co to je? Proč je mi takový teplo? Copak jsem nemocný?´
"Yuu-chan?"řekl starostlivě Natsuki a já si připadal jako bych oněměl.
"Jsem v-v-v po-po pořádku."vykoktal jsem ze sebe celý rudý.
"Yuu??"ozval se znovu Natsuki a přiložil mi ruku na čelo. Jeho dotyk byl tak příjemný. Kdybych byl kočkou tak bych nejspíš vrněl blahem. Když jsem si uvědomil celou tuhle situaci, tak jsem nenásilně smetl Natsukiho ruku z mého čela.
"Co-co t-t-to děláš?"znovu jsem zakoktal.
Natsuki
Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Yuuriho tvářičky znachověli a jeho oči byly pro jistotu zavřeny. I přes to jsem cílil, že se mi poddává. Když se mě zeptal ´co to děláš´nemohl jsem mu říct pravdu. To že ho miluji a chci s ním chodit. Kdybych sakra předtím přišel dřív. Nic by se nestalo a já bych se teď nemusel vymlouvat.
"No zkoušel jsem, jestli nemáš horečku." vymyslel jsem narychlo.
"Horečku?"zeptal se mě a tikal očima po celé místnosti.
"Jup."řekl jsem a usmál se nad Yuuriho rozpakama.
"Natsuki?"
"Copak."řekl jsem stále s úsměvem na tváři. Yuuri se na chvíli zarazil a nebyl schopen mi nic říct. Tak jsem radši prolomil ticho. "Co budeme dělat teď?"
"Eh?"
"No. Co bys chtěl dělat? Koukat na bednu, nebo se jít projít?"
"No já……Rád bych se šel projít."řekl mi s jiskřičkami v očích. Já se do nich zahleděl a utápěl se v nich. Kvůli tý azurový nemůžu už pár dní spát. Jak rád bych Yuuriho držel v náručích a jemně ho vískal ve vlasech. Jeho oči miluji stejně jako Yuuriho samotnýho. Pod mim pohledem se Yuuri rozpaky ošil.
"No tak půjdeme?"prohodil jsem a vyrazil ke dveřím.
………….
"Jak douho ještě půjdeme?"stěžoval si zdrceně Yuuri.
"Ale no tak Yuu-chan. Tak strašná ta cesta není."
"Není! To si děláš srandu! Už nejmíň půl hodiny se trmácíme do kopce."zastavil se a rychle oddychoval.
"Jestli chceš, tak si můžeme udělat přestávku."jen jsem to dořekl a Yuuri se skácel k zemi. Já si sedl naproti němu tak abych mu viděl do tváře. Yuuri nebyl asi moc zvyklí na delší tůry. V duchu jsem zabědoval. Jeho dech se po čase uklidnil a i jeho barva obličeje chytala ten správný nádech.
"Řekni, až budeme moct razit."
"Hmm….A jak je to ještě daleko?"otázal se mě.
"Hned za tamtím kopečkem."řekl jsem klidně a ukázal na místo necelých 100 metrů od nás. Yuuri na mě vyjeveně koukal a už se nadechoval k další větě.
"A proč si mi to neřekl dřív!"řekl trochu naštvaně Yuuri.
"Nóó….., neptal si se."odpověděl jsem mu s úsměvem. Teď byl Yuuri v šachu. Nevěděl, co mi na to má říct a tak nafoukl nevině tvářičky. Kvůli jeho gestu jsem se musel držet, abych se na něj nevrhl a nepolíbil ho.
Poslední dobou se mi to stává docela často. Z mého snění mě vytrhl Yuuri, který se na mě usmál a rozeběhl se, se slovy. "Kdo bude poslední nahoře, je nemehlo!" můj úsměv mi náhle opadl a mé nohy se rozeběhli za Yuurim. Přiznávám, nerad prohrávám. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem uměl a Yuuriho jsem krok za krokem doháněl. Zbývalo posledních 10 metrů a mě nenapadlo nic jinýho než se pokusit Yuuriho zastavit. V běhu jsem skočil a to přímo na Yuuriho záda. Yuuri společně se mnou klesl k zemi. "Natsuki to není fér."řekl a přetočil se na záda.
V tu chvíli jsem nedokázal racionálně uvažovat. Obkročmo jsem seděl a rozhodl jsem se pro riskantní čin. Překonal jsem tu krátkou vzdálenost, co byla mezi náma. Sklonil jsem se a přisál se k Yuuriho ústům.
na ten způsobu s utěrkou přišla kamošky mama tak se nedivte jo