9. února 2010 v 18:40 | Kated
|
Kdo je již jmenovaný Asogi? Bude se dělat oběd. Yuuri umí vařit? Asogi si hraje s ohněm. Copak neví že se spálí? Člověče nezlob se x Risk?
Zbytek pod perixem
Yuuri
"To je pravda Natsuki. Copak mě nepředstavíš svýmu kamarádovi?" řekl.
"Byl bych radši, kdybych nemusel" procedil Natsuki skrz zuby.
"To je Asogi"řekl stroze Natsuki.
"Jsem Natsukiho bratr a ty jseš?"Usmál se na mě a podal mi ruku. Já ji přijal.
"Yuuri."odpověděl jsem.
"Yuuri…To je pěkný jméno."polichotil mi.
"Ale holčičí!" vyprskl jsem.
"To už stačí. Tak jste se poznali a teď můžeš odjet pryč!"zařval Nasukiki na Asogiho.
"Já jsem neřekl, že někam jedu. Právě mě to tu začalo bavit."
"No tak zábava skončila."
"To mi jako poroučíš?!"
"Přestaňte."vyjel jsem na ně. Po mým zákroku se konečně přestali hádat.
"Brzy se zase uvidíme."řekl potěšeně Asogi a rázoval si to k sobě do pokoje.
"Yuu-chan?!"řekl Natsuki.
"Hmm."
"Ale nic."
"Když něco nakousneš tak to dořekni."
"Nebudeš mi věřit, ale zrovna teď jsem to zapomněl."
"Natsuki!"nafoukl jsem nevinně tvářičky.
"Yuu-chan snad by ses nečertil."popichoval mě.
"Pořád samí Yuu-chan, Yuu-chan, Yuu-chan já se jmenuju Yuuri!"
"No tak dobře, dobře jak myslíš. Pojď, zavedu tě do pokoje."
Můj pokoj byl přibližně stejně velký jako na ubytovně. Jediný rozdíl byl, že tu bylo vše ze dřeva. Mosazná postel vévodila celému pokoji.
"Můj pokoj je hned vedle."řekl Natsuki. "Tak kdybys něco potřeboval tak můžeš kdykoliv přijít."
"Kdykoliv?"
"Když říkám kdykoliv tak tím myslím kdykoliv."
"Asogi má pokoj na druhý straně chaty."
"Proč mi to říkáš?"
"Byl bych rád, kdyby si tam nechodil."
"Já tam ani neměl namířeno."
"Okolnosti se můžou změnit."
"Dobře Natsuki tak ti slibuju, že tam nikdy nevkročím." To mu nejspíš stačilo a už to dále nerozváděl.
"Za hoďku bude oběd tak si zatím vybal a udělej pohodlí."
"Rokaz."usmál jsem se, postavil se do pozoru a zasalutoval.
Natsuki se tomu jenom zasmál a odešel ven z mého pokoje. Po Natsukiho odchodu jsem si začal vybalovat věci a strkat je do skříně. Vybaleno jsem měl za 15 minut a tak jsem si lehl do postele a zavřel oči.
´Hmm. Tahle chata je tak velká, a je v tak krásném prostředí. Možná byl přeci jenom dobrý nápad odjet. Budu muset Natsukimu poděkovat.
Natsuki
"Asogi byl bych rád, kdybys odjel!"řekl jsem nevrle a vpadl do Asogiho pokoje. Asogi zrovna ležel ve své posteli a líbal se s jedním z jeho hraček. Na chvilku se odtrhl.
"Teď když naše hra začíná?!"řekl a pohlédl mi do očí.
"Asogi řekni mu, aby odešel, mi si chceme hrát."řekl jeden z Asogiho hraček.
"Natsuki mohl bys nás omluvit. Miki a Teru si chtějí hrát."
"Asogi!"zařval jsem
"Uděláš pro mě laskavost."otázal se mě Asogi. "Nemůžeš se zeptat Yuuriho jestli se nechce přidat?"
"Ty jeden!"rozeřval jsem se a přišel k jeho posteli. Napřáhl ruku a chtěl mu vrazit. Naneštěstí Asogi byl silnější a tak mu nedělalo problém zastavit moji ruku.
"Zatím hraju ´Člověče, nezlob se´, ale myslím, že se konečně dostávám k ´Risku´. A jak se říká Risk, je zisk."
V tom jak to dořekl, vstal a vyprovodil mě ze dveří. Poté za mnou zabouchl a zamkl dveře. "Ty parchante!" zařval jsem.
Po chvíli mi došlo, že mi neotevře a tak jsem šel do kuchyně připravit oběd.
Yuuri
Z mýho přemýšlení mě probudil Natsukiho zvýšený hlas. Po chvíli se ale vytratil a nahradilo ho dupání. Zdálo se, že byl Natsuki pořádně naštvaný. Teď bych nepřál nikomu se mu postavit do cesty. Po delším přemlouvání jsem se odhodlal vstát z postele a jít za Natsukim. Natsukiho jsem našel v kuchyni. Zrovna se hrabal v lednici a vytahoval vajíčka.
"Natsuki?"zeptal jsem se nervózně.
"Hmm."zase to jeho hmm. Zanadával jsem v mysli.
"Co to děláš?"
"Oběd. Nevidíš?"usmál se a ukázal mi vajíčka.
"To vidim."odsekl jsem a dodal "Nepotřebuješ pomoct?"
"Není třeba."to mě dopálilo. Natsuki si toho nejspíš všiml a radši to zamluvil.
"Ale jestli chceš tak mi můžeš pomoct."v tom se mi rozzářili oči.
"Opravdu? Můžu?"vylítl jsem k němu nadšeně a bral mu vajíčka z ruky. Na věšáku jsem viděl zástěru a tak jsem si ji oblíkl. Natsuki mě po očku sledoval a nemohl se vynadívat.
"Tak co myslíš?"otočil jsem se o 360° a rozzářil jsem se. Natsuki se na mě jenom hltavě koukal a nedokázal odtrhnout oči. Připadalo mi to divný.
"Natsuki?"
"Hmnu…….., vypadáš skvěle." Sice jsem chtěl slyšet takovou odpověď, ale i přesto jsem zrudl.
"Tak co budeme dělat?"
"No říkal jsem si, že už si dlouho nebyl doma, a tak jsem se rozhodl ti udělat knedlo, vepřo, zelo."
"Seš si jistej že to umíš?"
"Jasně koukl jsem se na net a zjistil si recept."
"Ty tady máš net??"
"Ne, ale v ubytovně mám notebook."
"Aha."
"Tak se do toho dáme ne?"mile se mě otázal.
"Ano pane."znovu jsem ze sebe udělal vojína Rajena.
"Dejte si oddych, vojíne."řekl se smíchem Natsuki."…., a podej mi polohrubou mouku ze skříňky za tebou."
"Dobře."mezitím co jsem lovil mouku ve skříni, šel Natsuki pro brambory.
"Myslíš, že nám to bude stačit?"otázal se mě a ukázal mi hordu brambor. Pár jsem jich odebrala a až potom mu na to kývl. Natsuki je dal vařit. Z druhýho hrnce vytáhl pečený maso a strčil ho do pekáče. Už jsem to nevydržel a musel se zeptat.
"Natsuki. Co mám dělat já?"
"No můžeš mi přinést česnek, pepř, sůl a pálivou papriku."jak mi Natsuki řekl tak jsem udělal. Chvíli jsem sledoval Natsukiho jak potírá maso česnekem, sype na něj sůl, pepř, papričku a polívá to vodou. Když už to měl připravený, strčil to do trouby a začal péct.
"Tak a teď ještě 2 hodiny."
"Cože?"vyhrkl jsem. "Vždyť si říkal, když jsme přijeli, že za chvíli bude oběd."
"No jo ale to jsem netušil, že budeme dělat knedlo, vepřo, zelo."
"Ale já mám hlad."zaškemral jsem.
"Dočkej času Yuu-chan"
"Hňň"našpulil jsem rtíky.
"Pojď mi radši pomoct s těma bramborama nebo se nedočkáš vůbec."
Rychle jsem přiskočil k Natsukimu a začal sloupávat z brambor šlupku.
"ÁÁÁÁÁuuuuu"zařval jsem a pustil vařící bramboru. V tu chvíli ke mě Natsuki přiskočil. Vzal můj prst a místo toho aby ho strčil pod vodu, si ho vložil do úst. V tu chvíli se mi splašeně rozbilo srdce a já dokázal pouze ztěžka oddychovat. Mé líce nabrali růžový nádech a málem se mi podlomila kolena.
"Ehm, Ehm." Ozvalo se náhle na schodech. "Doufám, že neruším."v tom sem zrudl ještě víc.
"Asogi-san?"
"Co tady ještě děláš?!"řekl Natsuki nevrle a vyndal si můj prst z úst.
"Hoši měli hlad."řekl a ukázal na dva kluky za ním.
"Ahoj."řekl jeden z nich. Usmál se na mě a zamával mi. Já mu úsměv a pozdrav opětoval. Kluk se ke mně rozeběhl a začal kolem mě skákat radostí.
"Já jsem Teru. Kdopak jseš ty?"
"Yuuri."
"Miki, Miki pojď sem." řekl a ten druhý kluk přišel blíž.
"Tohle je Miki."řekl Teru a zeptal se mě.
"Budeš si s náma a s Asogim hrát?"
"Hrát?"nechápal jsem.
"NE!"zařval Natsuki. To jsem opravdu nechápal.
"Možná později."řekl jsem
"Už se nemůžu dočkat. Tak se měj Yuu-kun."řekl Teru, políbil mě na tvář a odešel společně s Mikim a Asogim ven. Po chvíli jsem uslyšel nastartování motoru a odjetí auta.
"Co to bylo?"řekl jsem v šoku.
"Yuu-chan s nima nikam nechoď, rozumíš?!"
"Proč?"
"Protože když si budeš chtít hrát tak řekneš mě."řekl Natsuki a zazubil se na mě.
"No tak dobře, ale pod jednou podmínkou."
hmm... řekneš mě(to je teda jasny navrh)skoda ze ho Yuu nechape:P, som naozaj rada ze si napisala dalsiu kapitolku...peknee a este krajsie to bude, ked cim skor napises dalsiu
(ja viem niekedy chcem privela:P)