31. ledna 2010 v 20:04 | Konduto
|
4. Kapitola
DÍVKA A DÉMON
Naše pohledy se nedokázali odtrhnout. Ani sem nechtěl. Na to, že sem jí vlezl do hlavy a trochu ovlivnil její sen, vypadala v pořádku. Byla ještě hezčí než v tom snu. Hnědé dlouhé vlasy jí lemovaly krásný obličej. Její ústa byla lehce pootevřená, jakoby se zasekla a nevěděla, co říct. Oči sem viděl poprvé. Nádherné modré. Až moc se nad ní rozplývám!
"Takže si mě našla. Co teď?"musel sem se zeptat. Sám sem chtěl vědět odpověď. Přistoupila ke mně a prohlížela si mě.
"Co je? Jsi nějaká překvapená."
"To jsem. Vůbec ses nezměnil. Řekni, jak je to možný, že i po devatenácti letech vypadáš pořád stejně?"Byla ostražitá a upřímná. To se mi líbilo.
"Myslím, že to víš."
"Takže oni……….., ty si vážně?"přikývl sem. Vydechla. Její teplý dech sem cítil i přes naši třímetrovou vzdálenost. Dělal se mnou divy! Kdybych byl člověk, podlomily by se mi kolena! Chvíli přede mnou přešlapovala. Udělala pár nevinných až opatrných kroků směrem k mé maličkosti. Zahleděla se my do mých zatím černých očí a zamračila se.
"Ty se nebojíš?"
"Měla bych?!"řekla z ostra. Přivřel jsem lidské oči.
"Měla bys!"Usmála se.
"Na to nespoléhej!"Její odvaha mě překvapovala. Ještě, že už sem jedl!
"Věděl jsem, že jednou budeš problém."povzdechl sem si. To v jejím obličeji otřáslo. Zapomněla na své společníky, které jsem jen tak mimochodem nespouštěl z dohledu. City, které jí teď tekly po tvářích, byly zapříčiněny mnou. Věděl jsem to. Mrzelo mě to! Její pláč? Nechtěl jsem, aby brečela! Ne kvůli mně! A přesto jsem…….! Moment, proč mi to tak vadí?! Normálně bych nad tím mávl rukou ale teď?!.....To děvče? Je možný, že bych já……………..?
"Nebreč, prosím. Já,……….nemyslel jsem to tak. S lidmi sem se nikdy neuměl moc dobře bavit."překvapivě sem milý. Zvedla uslzenou tvář a pokusila se o úsměv.
"To není kvůli tomu, co si řekl…………..já jen,…"chytla mě za lem pláště a přitáhla se k mému tělu. Tak tohle sem fakt nečekal! V normální situaci bych ji setřásl, ale teď to nějak nešlo.
"Jen co?"byla ode mě jen pár centimetrů a mě to vůbec nevadilo. Naopak!
"Mohla sem jen doufat……..strašně jsem tě toužila najít."
"Opravdu?"Sem ale klikař, co? Ještě, že sem své druhy poslal pryč.
"Opravdu, věř mi!"
"Věřím ti…………Co chceš dělat teď?"vzhlédla a s pevným odhodlaným výrazem mi odpověděla.
"Zůstanu s tebou!"Cože? Jsem v pěkný prdeli! Tohle sem neplánoval.
"Zbláznila ses?"řekl sem ji a jemně je od sebe odstrčil. Pustila se, ale neustoupila.
"Možná ano!"pohlédl sem ji do očí. Je možný, že touží po tom samém jako já? V tom případě je to ještě horší! Jak sem jenom mohl! Zatracenej Lumier! Měl pravdu, parchant! Ona byla celou dobu to, co sem hledal!
"Neříkej mi, že ty mě………"
"A co když jo!"ženská tvrdohlavá! Ženská? Fakt sem to řekl?! Začínám blbnout! To je zlí.
"A já doufal, že to půjde snadno!"
"Jako co? Že mi bude stačit pár minut a dám ti pokoj?!"
"Tak trochu!"
"To nemyslíš vážně?"Prohlídl jsem si ji od hlavy až k patě. Ne nemyslím! Musela to na mě vidět. To přemáhání! Nejraději bych si vyrval srdce! To, co mi dělalo, se nedalo vydržet. Poskakovalo jen s toho, že sem se na ní díval. Sakra, proč zrovna já?!
"Dobrá."tvářila se překvapeně. "Můžeš se mnou zůstat."dodal sem na srozuměnou. Její obličej se najednou rozzářil.
"Vážně? Díky!"Skočila po mě jak šelma a objala mě. Ach jo, tahle dnešní mládež. Snažil sem se ji sundat, ale držela se jako klíště! K mé smůle dorazil můj tým.
"No konečně sis našel holku, Nathy!"řekl Matt a s úsměvem mě pozoroval, jak se pokouším sundat to děcko.
"Nech si ty keci!"
"A jak se tvoje kráska jmenuje?"optal se Matt a pohlédl na tu dívku. Pokrčil sem rameny.
"Daniela Serasová."já to opravdu řekl. Sem ztroskotanec. Matt vykulil oči a ona ho napodobila.
"Znáš mé jméno? Vždyť sem ti ho nikdy nenapsala stejně jako ty to svoje!"usmál sem se a cvrnknul jí do čela. Snad vím jméno toho, pro koho si jdu.
"Tvoje mysl tě prozrazuje."zrudla a kousek poodstoupila.
"Ve všem?"přivřel jsem oči.
"Ve všem."Jako by jí došly slova. Upřeně na mě hleděla a já v její mysli našel něco, co sem si přál nenajít. Jen z části sem snad doufal, že ten pocit najdu. Ale tohle oboustranné vše jen zhoršovalo. Miluju tě, říkala.
"Měli bychom zmizet!"i když sem se snažil mluvit o něčem jiném, nespouštěl sem jí z očí. Vyšli jsme. Už dlouho sem nešel pěšky. V odpoledních hodinách jsme došli jen na hranice.
Kvůli nim, lidem jsme museli všichni šlapat a to nás zdržovalo. Nikomu to ale zdá se nevadilo. Daniela šla kousek za mnou. Svojí partu kluků měla kolem sebe. Jeden ji chytl za ruku.
"Pořád trváš na to, že chceš být s ním?"
"Ano!"
"Podle všeho je to démon, Dany!"
"No a?"
"Já jen, mám o tebe strach."
"On mi nic neudělá!"
"On možná ne ale pohybuje se určitě v nebezpečných kruzích!"usmál jsem se a skočil za jejich dvojici.
"Jo, to pohybuju!"řekl jsem. Lekli se mě! Daniela nafoukla tváře jako malé dítě.
"Tohle nedělej! Lekla jsem se!"
"Sem na tebe moc rychlí?"
"Jo, zpomal! A vůbec, to všichni démoni poslouchají cizí rozhovory?"
"Jenom ty lidský."ta hádka mě začala bavit. Ušklíbl sem se a k mému překvapení ona taky.
Chytla mě za ruku.
"Tak snadno nevyhraješ! Na hádky sem expert!"
"O tom pochybuju!"její blízkost mi byla tak příjemná. Nechtěl jsem, aby odešla, ale taky sem věděl, že jestli nás najdou Bohové, unesou ji! A Michael mě zabije za to, že sem……..! Sevřela mi ruku.
"Něco tě trápí?"
"Ne! Jak si na to přišla?!"
"Tváříš se tak nešťastně."vzdychla. Její teplý dech? Oči mi sjely k jejím ústům. Co to se mnou je? Rychle sem se odvrátil.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Na co?"
"Jak se jmenuješ?"Zvláštní otázka. Zvláštní tím, že sem neměl páru, jak na ní mám odpovědět. Zamyslel jsem se. Zavřel oči a řekl.
"Nathaniel."asi uměla kouzlit, když sem jí řekl své pravé jméno bez námitek.
"Krásné jméno. Víš, kdo ti ho dal?"vím, bohužel. Nebo bohudík?
"Jeden strašně hloupej Bůh."
"Mám se ptát dál?"
"Jestli můžu, tak změň téma."
"Dobrá. Kam to jdeme?"konečně něco volnějšího.
"Někam hodně daleko."
"Pryč z Londýna?"
"Pravděpodobně."
"Jak dlouho to bude trvat?"vypadala zmateně. Ještě, že umím číst myšlenky.
"Ty si nikdy necestovala, viď?"zrudla.
"Nelez mi do hlavy laskavě!"
"Jak mi v tom chceš zabránit?"nafoukla se a zrychlila krok. Teď kráčela přede mnou. Vzdychl sem.
"Ty seš fakt malá holka."zastavila se. Moje věta v ní zrodila novou otázku. Tu, na kterou sem odpovídat nechtěl.
"Poslyš, kolik ti vlastně je?"neotočila se. Hleděla před sebe. Tam stáli Matt a ostatní z mého týmu. Mám jí lhát? To nemá cenu, když je se mnou Matt. A navíc podle prvního pravidla démonů nesmím lhát! Takže zbývá pravda.
"Jsem docela mladý, můj věk by se dal přirovnat k 20 letům člověka."tuhle pravdu asi slyšet nechtěla. Otočila se na podpatku a s pevným výrazem křikla.
"Tak kolik, Nathanieli?!"moje jméno. Říkala ho tak krásně. Bylo stvořené pro její ústa. Alex se divila, proč nic neříkám. Ani ona se ale neodvažovala zeptat. Zavřel jsem oči ani nevím proč, snad ze strachu. Nechtěl jsem vidět ten pohled.
"3200."Nevím, jak se tvářila. Ale šťastný pohled to určitě nebyl. Otevřel sem je až potom, co sem zaslechl pískání. To ona.
"Tý vado! Takovej dědek! Už se nedivím, proč mi říkáš malá holka."Cože?!
"Ty malá!"vzala to úplně jinak, než sem čekal!
"Copak? Závidíš mi?"mrkla na mě. Vytáčelo mě to!
"Mezi démony sem něco jako teenager! Takže, co závidět?"zkřížil jsem ruce na prsou.
"Démon má slabinu. Tvoje ego je asi hodně vysoký, co?"
"Ty jedno děcko! Víš vůbec, s kým mluvíš?"pohodila schválně vlasy. Jejich vůně byla neodolatelná. Ne, že bych měl hlad. Všichni přítomní jak lidi, tak démoni nás pozorovali a něco si v hloučku šuškali.
"Hádá se takhle často?"zeptal se Matt.
"Skoro pořád. Je to ženská a navíc kápo."odpověděl bez námitek Tomas.
"Jo to znám. Můj kápo Nathy se taky rád hádá."vzdychl. "Proč nej kmoši musí takhle trpět?"
"To netuším. Asi je to náš osud."podali si nechutně ruce a rozplakali se. Sakra, stejnej idiot jako Matt. Co sem komu udělal?! Nechal jsem té hádky s Danielou a přišel k nim.
"Jdeme moc pomalu! Ty lidi nás zdržujou!"řekl jsem.
"Tak promiň, že jsem jen člověk, Nathanieli!"slyšela to a to sem se pokusil šeptat. Já a ženský!
"Měl bys být trochu ohleduplnější, Nathy!"okřikla mě Alex.
"Jo to bys měl! Takhle se ke své dívce přece chovat nemůžeš, Naťoušku!"přidal se Matt. Fajn! Poslední kapka! Měl sem toho provokování až až. Nechal jsem si narůst ocas a praštil sem s ním Matta. Ten odletěl pár metrů a zanechal po sobě rýhu v zemi. Lidská mláďata se trochu vyděsila. No jo, moje pravá forma!
"Není to moje holka, jasný!"řekl jsem nabručeně. Mé rudé oči hleděli tam kde Matt zmizel
"Proč si to udělal, ty idiote?! Je to tvůj kamarád, ne?"okřikla mě Daniela. Odfrknul jsem si!
"Nic mu není, děcko! Radši se uklidni!"řekl sem a pozoroval, jak se proti mně Matt vrhá. Jeho rychlost mě stáhla pryč. Rychle sem se s toho ale dostal a vyletěl do vzduchu. Prali jsme se jak malý kluci! Ale co, potřeboval sem to a on to věděl.
"Dneska dostaneš nakládačku, Nathy! Za to že si ošklivý na svou holku!"
"O tom si nech zdát! Rozbiju ti hubu za to, že plácáš hovadiny!"Vzduch začal řídnout. Byli jsme připraveni. Alex už dole na zemi prováděla bezpečnostní opatření. Všichni lidi stáli za dvěma démony. Edward hlídal Andrewa a Kevina. Alex zase Danielu a Tomase. Neuvěřitelný, že si pamatuju jejich jména! A to sem s nimi strávil jen jeden den! To je můj osobní úspěch.
Matt na mě spustil svoje kouzla. Vzduchem vířil oheň! Sem tam se objevila voda nebo blesky. To byly základní útoky všech démonů. Uměli jsme ovládat všech pět elementů. Vzduch, Oheň, Vodu, Zemi a Blesky! Jen několik démonů mělo zvláštní schopnosti. Jako naše Alex. Uměla používat led, což neuměl žádný z démonů na světě. Ona byla jednou z jedinečných. Byla jí od narození! Někteří démoni ale mohli získat svou jedinečnou schopnost i během života. Jak? Na to se snažím přijít už dlouho. Prý je to občas zapříčiněné změnou démonovi duše. Taková kravina, co! Démon a duše!
Rány lítaly sem a tam! Naše síla rvala zemi, sekala stromy a spálila vše živé v dosahu. Když už to trvalo tak přes hodinu, vypadalo to kolem nás jako v pekle. Alex jen vzdychla a napřáhla k našim postavám ruku. A je malér! Než jsme stačili něco udělat, zamrzla nám těla. S ohlušující ránou jsme dopadli na zem. Bolelo to, no jako vždy!
"Chováte se jako malí!"
"Ale…..!"začal Matt na obranu.
"Žádný ale! Kolikrát vás mám zmrazit, aby jste si uvědomili, že jste už dospělí?!"Já a Matt jsme se po sobě podívali. Pak se zase otočili zpět. Zamrkali jsme a usmáli se.
"Omlouváme se."řekli jsme na ráz. Alex to zdá se uklidnilo. Vzdychla a odkráčela směrem k Daniele. Dala jí ruku na rameno.
"Upřímnou soustrast, děvče. U toho nevyzrálého pitomce to budeš potřebovat!"ona řekla nevyzrálý pitomec?! Vždyť jsem jen o 500 let mladší než ona!
"Cos to………?!"
"Sklapni!"v tuhle chvíli z ní šel strach. No vážně! Zamával sem rukama.
"Dobrá, jenom klídek, Lexi!"Pohrdavě si odfrkla a kráčela dál. V tom se zastavila.
"Vím jak nahnat ztracený čas!"prohlásila. Vrátil sem se do normálu. Velitele!
"Jak? Mluv!"
"Jsme čtyři a oni taky, když každý z nás ponese jednoho, vyjde to!"řekla nadšeně Alex. Opravdu je z nás nejstarší? Občas o tom pochybuji. Povzdechl sem si.
"Tak dobrá. Určitě se tím zkrátí doba."
"Ještě si neřekl, kam letíme?"optala se Daniela. Měla tak nádherné oči. Říkaly pořád to samé, i když sem před ní stál ve své pravé podobě. Rudé vlasy mi zavlály ve větru a její rudá ústa se pootevřela. Chtěla na to něco říct? Možná. Nechtělo se mi teď zkoumat její hlavu, i když o to jí právě šlo.
"Do Kansasu!"
"Do středu spojených států amerických?"
"Přesně! Až tam budeme, hodíme si šlofíka ale teď…….."rozhlídl sem se. Podal sem Daniele ruku. "Musíme zmizet!"
"Vysvětlíš mi to někdy?"Chytil sem ji za ruku a hodil si jí na záda. Objala mě kolem krku a čekala na odpověď.
"Až budeme na místě, platí?"
"Platí!"S posledním slovem sem se odpoutal od země a vystřelil do vzduchu. Byl teplý, zatím tedy. Ostatní mě se svými pasažéry následovali.
Při letu naši lidští společníci nemohli mluvit. Vítr a tlak byli moc silní! My ostatní jsme se dorozumívali myšlenkami. Let nám trval asi dvě hodiny. Už byla tma a tak i vzduch byl o něco chladnější. Přesto mi bylo teplo. Na zádech jsem mě dívku, která spala. Rozhlédl sem se po ostatní démonech. Ty jen kývli a odletěli kousek dál. Nemusel jsem se koukat, kam letím. Jedna z mála výhod démona. Zavřel jsem oči a proklouzl znovu do jejího snu.
=)Tentokrát neležela. Seděla na nejzelenější trávě jakou sem, kdy spatřil. Měla zavřené oči. Její dlouhé hnědé vlasy spadaly na žensky tvarovaný hrudník. Pravidelně se pohyboval. Nahoru a dolu, nahoru a dolů………….
"Čekala si dlouho?"musel jsem začít. Její ústa vykouzlila úsměv.
"Ani ne."všechny zábrany mohly opadnout. Koneckonců je to jen sen, přesto jsem se držel v ucti hodné vzdálenosti. Proč, když po ní tak toužím? Nevím, snad ze zdvořilosti. Jakoby znala mé myšlenky.
"Budeš tam stát dlouho?"
"Podíváš se na mě?"zase se usmála. Já také. Otevřela oči barvy jarního deště a podívala se na mě.
"Spokojený?"
"Velmi."natáhla ruku směrem ke mně.
"Čeho se bojíš?"
"Tvého doteku."přiznal jsem a čekal na její reakci. Trochu zesmutněla. Stáhla ruku a položila si ji na srdce.
"Jsem odporná?"tohle sem nechtěl.
"Ne!............Právě, že ne."opravil sem se. Zase se usmála.
"Proč si mě tehdy zachránil?"nic sem neřekl. Zahleděl jsem se do nekonečna. Musel jsem zavřít oči. Až moc v nich dokázala číst. "Nathanieli."naléhala. Otočil jsem hlavu a udělal pár kroků k ní. Tři metry. Sedl sem si. Po pár minutách sem se na ní podíval. Prohlížel sem si jí. Měla na sobě jen krátké lehké šaty. Bílé na ramínka. Vydechl jsem, ona to celé pozorovala. Stále čekala na mou odpověď, jinak by se už dávno přisunula blíž.
"Danielo?"vydechl jsem její jméno. Srdce mi přitom poskočilo. Už sem se ani nebránil.
"Ano?"odpověděla mi stejnou. Měl jsem chuť se dotknout jejich vlhkých rtů. Přemohl sem to.
"Jak moc chceš znát pravdu?"
"Strašně moc!"řekla tvrději než předtím.
"Před 19 lety jsem dostal úkol od svého řekněme nadřízeného. Měl jsem zabít dítě, narozenou dívku."odmlčel jsem se. Využila toho.
"Proč si to neudělal?"
"Udělal bych to, kdyby………."přisunula se blíž. Cítil jsem její tělo. Zatím se mě ale nedotkla.
"Kdyby?"provinile sem se podíval do nachově růžových tvářích.
"Kdyby můj společník nezapálil nemocnici…………On potom zmizel a já……."
"Pokračuj."
"Tvé matce se nemělo nic stát, chtěl jsem ji odnést, ale spadl na ní strop………Když umírala, žádala mě……."to už sem vedle sebe slyšel vzlyky. Neslyšel bych je, kdyby neseděla tak blízko.
"Žádala o co?"řekla. Jedna za druhou jí slzy padaly s tváří.
"Abych tě ochraňoval a staral se o tebe."stočila na mě své modré uslzené oči.
"Cos jí řekl?"
"Přemluvila mě……………Slíbil jsem, že tě ochráním, a když démon něco slíbí tak to dodrží i za cenu svého života!"Pousmála se a naklonila se ke mně.
"Neopovažuj se,……kvůli mně obětovat svůj život!"podíval sem se jí do očí. Byla moc blízko. Neodolal jsem. V poslední chvíli sem jen opřel o její čelo. Nasával sem její vůni.
"A co když opovážím?"
"Nathanieli.?"horký vzduch ovanul moje ústa. Sykl sem!
"Nedělej to!"
"Je to jen sen, Nathanieli. Co se může stát, když mě tu políbíš?"
"Nevím,……."jemně se dotkla svými rty těch mých. Nevydržel sem to. Moje rty se spojily s těmi jejími. Líbal sem jí tak jemně. Nechtěl jsem jí ublížit. Cítil sem její dlaně na svých tvářích. Po chvilce se její ruce zaplétaly do mých černých vlasů. Ve stejnou chvíli se moje prsty lehce dotkly její růžového obličeje. Ta chvíle jakoby trvala celou věčnost. Musel sem se odtáhnout jako první. Ona by to nedokázala. Pár centimetrů od sebe jsme si prohlíželi obličej toho druhého. Věděl jsem, že tu nádhernou chvíli můžu zkazit jen já. Přivřel jsem oči. "Jsme tu……………….."(=
Otevřel jsem oči. Svítalo! Slunce ohřívalo můj studený obličej. Dívka na mých zádech se pohnula. Chtěla, abych věděl, že je vzhůru. Nemusela to dělat, věděl sem to. Koneckonců sem jí probudil.
"Co bude teď?"věděl sem, že myslí nás. Přesto sem odpověděl jinak.
"Musíme se najíst. Po tak dlouhém letu jsme vyčerpaní."
"Jak dlouho nemusíte jíst?"přistoupila na mojí změnu tématu. Byl jsem za to vděčný.
"To je u každého jedince jiné. Já třeba nemusím jíst půl roku."
"Když máš hlad, si nebezpečný?"
"Ano!"
"Takže………."
"Takže se budu snažit, aby ho nikdo z nás neměl! Proto jdeme jíst!"
"Dobře………Kde necháš nás ostatní?"
"Na jedné opuštěné farmě."
"To je jak v hororu."
"Skoro."v takovou chvíli myslí na horor. Roztomilé děcko!
"Nathanieli, slib mi něco?"Její ruka mi pevně sevřela rameno. Zůstal jsem chvíli vyset ve vzduchu. Ostatní už byli na zemi. Stáli kousek od velké farmy. Čekali na nás.
"A co?"
"Až se najíš, přijď se mi ukázat!"otočil sem se na ní. Měla pevný výraz. Byla si jistá. "Nebojím se, jen chci………."
"Vědět, co znamená být démon?"Kývla. Její modré oči mě přemlouvaly. Začal sem klesat. Dosedl sem mezi ostatní. Pustila se mě. Neotočil sem se. Stále mi koukala na záda. Chtěla znát démony, aby poznala mě! Vzdychl sem.
"Dobrá, slibuju!"její tvář vykouzlila úsměv. Kývl sem na ostatní, myslím démony. Pochopili mě! Naše čtyřka vyrazila na lov!
Ten můj taky skončil v koši
už takhle jsem u toho seděla hodinu a něco...
Na druhej pokus si netroufám
něž bych to udělala tak bych se zbláznila
to bych nedodělala ani kdybych se vopupínkovala
Zkusum jeřába prej je jednoduší ;)