10. ledna 2010 v 16:38 | Kated
|
3. díl Yuu-chana
Tenhle dílek je vlastně o tom jak se Yuu-chan skamarádí s novýma spolužákama. Najde si tam dobrýho přítele Hikaru. Po škole jde Yuuri sám domu a potká opylí chlápky.
Co se stane mezi ním a jimi? Co dělá mezitím Natsuki?
Příběh pod perixem
Yuuri:
"Ahoj Yuuuuuuuu-chan" protáhne Natsuki. "Dlouho jsme se neviděli."
"No jo celý dvě hodiny....A neříkej mi Yuu-chan!"odvětím.
"Tak co, jak se ti tady líbí?"
"No líbí se mi tu, akorát bych nejraději jednoho nebo rovnou dva lidi vymazal z povrchu zemského."povzdechnu si.
"Ale copak, copak někdo tě snad naštval?"otázal se. "Toho bych rád poznal" Dodá s chichotem Natsuki.
"Heeeej Natsuki to na tebe máme čekat celí den?!"zabručí kluk s havraními vlasy.
"V poho kámo, už du"Odpověděl mu Natsuki. Obrátil se zpátky na mě, rozloučil se a šel za svýma kamarády.
Když Natsuki zmizel za rohem, probodávali mě holčičí oči. Nad těmito pohledy jsem zakroutil hlavou a doháněl svou třídu dlouhou chodbou. Nešťastnou náhodou jsem narazil do jednoho z nich. "Promiň………., jseš v pořádku?"starostlivě jsem se optal.
"Jo, to je v pohodě. Nic se nastalo"Se zájmem si mě začal prohlížet. "Ty jseš Yuuri že jo??"
"Ehmmm, j….jo proč?!"řekl jsem zaraženě
"Já jsem Hikaru, těší mě."podal mi vstřícně ruku. Já ji přijal.
"Mě taky."
"Teď máme chemii tak jestli chceš tak si můžeš sednout vedle mě."
"Uhm…., klidně, stejnak nevím, vedle koho bych si sednul."
"Dobře tak tedy dohodnuto"
O hodinu se bavíme šeptem tak aby nás profesor neslyšel…….
"Tohle je náš chemikář"začal Hikaru "……, říkáme mu koblížek"zařehní se Hikaru,
"Proč koblížek?" nechápu
"No to víš….Je malej a kulatej."
Vzhlídnu na učitele a prohlídnu si ho. No jo Hikaru měl pravdu. Teď se dokonce zbarvil do ruda, když mu jedna spolužačka nedokázala zapsat vzorec komplexní sloučeniny pentakyano-nitrosylželeznatanu disodného.
"No jo dneska je jahodový"ozve se po chvíli Hikaru. To už nevydržím a zasměju se na celou třídu.
"No jak vidím pane Okinawo, když se tak náramě bavíte se svým sousedem tak zajisté látku perfektě ovládáte a můžete jít k tabuli."Řekne a vyzve mě k tabuli.
Já se jen neochotně zvednu a loudám se k ní..
"Zapište mi vzorec chlorid-síranu hexaamminkobaltitýho"
"Do pr…"
"Co prosím?!"Vykulí oči a čeká, co řeknu. Chvilinku přemýšlím a vymýšlím co teď.
"Do prava, nebo do leva????"mile se usměju a čekám na jeho reakci.
"No jak vidím, tak evidentně nezvládáte chemii a dnes vás musím ohodnotit nedostatečnou."
Po mém fiasku si sednu do lavice a radši dávám pozor. Po chemii jsme měli pouze nudný předměty jako je například fyzika. Vůbec nechápu, co na tom může Hikara bavit. Navíc ten co to učí je pěkně nudnej a myslí si, že na nás zaperlí těma jeho vtípkama a nebo frázemi.
Jeho "Devět, po cestě šel statný medvěd"je známé po celé škole.
Naštěstí se při fyzice dalo spát a učitel si toho ani nevšimnul."Crrr" Zase mě vysvobodil ten zvonek spásy. Už jenom dvě hodiny pomyslel sem si a ani nevěděl, že tak rychle utečou. Po poslední hodině jsem šel do šaten. Přezul se a vyrazil ke školní bráně.
U brány jsem zahlídl hlouček holek, který mluvil o Natsukim. Nechápal jsem je. Dobře, uznávám, byl nejhezčí na škole, ale přesto nebyl takovej dobrák, jakým ho dělali. Radši jsem mezi nimi rychle proplul a vydal se na cestu domů.
Přešel jsem přes přechod a zastavil se před parkem. Chvíli naň koukal a poté vykročil.
Parkem jsem procházel velice pomalu a kochal se pohledem. Všude byla zeleň, nad kterou se rozprostíralo průzračně modré nebe. Kvůli tomu pohledu jsem se natáhl na zem a sledoval plující mraky po obloze.
Začaly se mi klížit oči a chvíli na to usnul.
Natsuki:
"Natsuki, jdeš s náma?"otázal se mě můj kamarád.
"Jasně, Toushi."odpověděl jsem.
"Hele, hele Natsuki co to bylo vlastně za týpka, cos ho dneska zdravil?"ptal se Toushi
"Ále, to byl jenom Yuuri. Bydlí se mnou na pokoji. Proč?"
"Jen tak, koukal ses na něj, jak na nějakou krasavici, se kterou flirtuješ."
"Si pleteš pojmy s dojmy"
"Hmm……."
Yuuri:
Z mého snění mě probrala zima, která mi pronikala celým tělem. Oklepal jsem se a zamžoural očima. Otevřel jsem je velice pomalu a zjistil, že se slunce dotýká horizontu.
"Oh my little Freund" zaklel jsem.
Rychle jsem si sbalil saky, paky a běžel směrem, o kterém jsem si myslel, že je ten správný.
Minul jsem na rozcestí odbočku a mířil si to do neznáma……..
"Sáááááákra kde to jsem?! Sakra….sakra…..sakra" zařval jsem do ticha a složil se na lavičku.
"AAAAAAAlllllllllllééééééééééééé ko-koho pak to tu má-máméééééééééé"
"Štěňátko, ztracenýýýýýýýýýý"
Zaslechl jsem za sebou dva neznámý, opilý hlasy. Polekaně jsem se zvedl a podíval se oním směrem. Byli tam dva muži středních let.
První měl dlouhý kabát černé barvy, rozcuchaný vlasy a flašku Sake v ruce.
Druhý měl zelenou bundu, natržený kalhoty, vlasy slepené od Sake a malou lesklou věc v ruce.
"Chlapečku, nemusíš se nás bát, nechceme ti ublííížit."zašklebil se jeden z nich a pomalu se začal přibližovat.
Neváhal jsem a rychle se otočil a snažil se utéct. I přes podnapilý stav mých pronásledovatelů to bylo marné. Jeden z nich mě zachytil za ruku a strhnul ke stromu, u kterého jsem se pod nárazem složil. Přistoupily ke mně.
"Chlapečku, jak jsem říkal. Nemáš se čeho bát."zašklebil se a pohyboval s nožem před mýma očima.
"Nechte mě!!!"křičel jsem
"Jen si křič, tady tě stejně nikdo neuslyší."
"Néééééééééé, pomóóóóóóóóc"snažil jsem se proklouznout mezi nimi.
"Ale, ale, chlapeček se nám vzpouzí." "…., Takeshi podrž ho. Užijeme si trochu legrace."oslovený mě chytl za ruce a tím držel v šachu.
"Hele Seshi. Chci si ale taky užít." řekl Takeshi
"To se neboj. Tohle štěně si můžeme vzít oba."řekl Seshi
Oba dva si mě prohlíželi a čekali na mé reakce. Můj strach hned vyčetli z mých očí.
"HHHeey….. Tak ono se nám to bojí……."promluvil posměšně jeden z nich.
" ..., A to ještě neví čeho."dopověděl druhý.
Ne! Co se to děje? Proč? Proč já? Nechápu to. Celý den byl tak krásnej. Sakra….sakra. Proč jsem sakra usnul?! Jsem blbec! Mám strach! Prosím, pomožte mi někdo. Kdokoliv!
Ten pocit. Dělá se mi zle. Ještě nikdy jsem…..no ehm…..Nechci aby se to stalo. Chci se zamilovat. Copak chci hodně. Proč tudy nikdo nejde? Proč? Potřebuju pomoccccc……….
V tom mi Seshi začal přejíždět s nožem k mému krku a dělal tam malé rýhy, ze kterých se řinuli potůčky krve. Zasmál se nad tím a jel s ním k mé košile.
Knoflíky u košile mi začal odřezávat a za chvíli už jsem neměl ani jeden. Zkoumavě pohlédl na mé tělo. Přisál se k mé bradavce a začal ji sát.
Sakra…… já tohle nechci. Ale přesto, je to docela příjemný a o to mě to děsí ještě víc.
"Po…..!"moji snahu o volání o pomoc zmařil Takashi. Využil té situace a pronikl svým jazykem do mých úst. Zkusmo jsem skousnul, ale to nepomohlo. Jenom mě víc přišpendlil na zemi a drtil mi tím ruce.
Mezitím mi Seshi začal rozepínat zip u mých kalhot. To jsem si poměrně rychle uvědomil a začal s sebou házet, jak nejvíc to šlo. Udeřil mě, a pokračoval dál. Zip už byl otevřený a jeho nedočkavé mužství se tlačilo v jeho kalhotech. Takashi na tom nebyl o moc líp a tak na dočasné uspokojení chytl můj úd přes látku slip do ruky a začal ho mnout.
Cítil jsem povolení v sevření rukou a snažil se uniknout. Posadil jsem se a vymrštil na nohy. Naneštěstí mi to vůbec nepomohlo a byl jsem vtažen zpět.
"Králíčku! Tohle se ale nedělá!" "……., budu tě muset naučit slušnému chování!"dořekl Seshi a začal si rozepínat svůj poklopec. Polilo mě horko……..
to je dobrý sis
te´d si to konečně opepřila
