
Vánice byla u vrcholu svých sil. Narutovi to ale nevadilo. Brodil se zamyšleně sněhem nedbaje o sebe. S hlavou skloněnou k zemi a s kapkami lítosti, které se při dopadu na zem proměnili na led. Vítr fičel a nabíral na síle. Srdce ho ale přehlušovalo. Dokonce tak moc, až to bylo nepříjemné.
Dlouhá ulice, jak si Naruto myslel, byla úplně prázdná. Nebo si to jenom chtěl namluvit. Do někoho totiž ve své nepozornosti vrazil.
"Promiňte."zašeptal.
"Ale to nic."
"Nashle."
"Počkej. Nevypadáš moc dobře, nemůžu ti nějak pomoci?"Muž byl vyšší než Naruto. Jeho dlouhý černý kabát s červenými vzory byl doplněn kloboukem. Jeho úsměv Narutovi připadal až groteskní na ostře řezaném obličeji.
"S tím mi asi nepomůžete. Ale díky."Naruto se pokusil o úsměv a pokračoval.
"A dáš mi alespoň šanci? Jen to zkusím, a když se mi to nepovede, tak to nechám být. Co říkáš?"
"Vůbec vás neznám?"
"A to je právě dobře, ne. Už mě nikdy neuvidíš, nemáš co ztratit."Naruto se zamyslel. Muž měl pravdu. A navíc to potřeboval někomu říct. Komukoliv!
"Tak dobře. Souhlasím."pousmál se, i když žalostně.
"Půjdeme někam, kde je teplo. Co takhle do kavárny?"
"Klidně."Po chvilce přešlapování. "Opravdu vám to nevadí?"
"Vůbec ne. Rád pomáhám lidem. Nemám rád, když se tváří jako ty."Muž se zasmál a otevřel skleněné dveře. Vešli do kavárny.
"To já taky ne. Ale…."
"Ale dneska ti to prostě nejde. Chápu, každý z nás má dobré dny a špatné. To je život, hochu."Když vešli, muž odložil kabát a společně s kloboukem ho podal obsluze. Namodralé sako vypadalo draze. Upravil si kravatu, elegantně se otočil a vyhlédl si prázdný stůl. Naruto si také sundal oranžovou bundu a odložil šálu s čepicí. Školní uniforma vypadala omšele na rozdíl od jeho společníka. Když přistoupil ke stolu, cizinec už seděl na polstrované židli. Vyzval Naruta, aby se posadil. Naruto místo toho natáhl ruku.
"Jsem Naruto. Naruto Uzumaki……..Těší mě."Muž mu ruku stiskl a slavnostně se představil.
"Já jsem Itachi. Itachi Uchiha……….Také mě těší."Při té větě se hloupě ušklíbl. Naruto to nepochopil, ale v téhle situaci nad tím nechtěl přemýšlet. Pak mu ale něco bliklo.
"Uchiha?"
"Něco se děje?"Itachi si projížděl menu. Pousmál se.
"Ne. Nic jenom, vaše jméno sem už někde slyšel."
"Ano a kde?"Naruto zapřemýšlel. Zrudl, když se mu v hlavě zjevila vzpomínka na Sasukeho.
"Ve škole. Nemáte nějakého příbuzného jménem Sasuke?"Itachi se opět usmál.
"Ano mám. Je to můj mladší bratr……Slyšel jsem, že prý nastoupil na nějakou školu, jako učitel."V tu chvíli jim přinesly horkou čokoládu. Itachi ji vzal gentlemansky do ruky a kousek upil.
"Jo to je pravda. Nastoupil u nás na začátku roku."
"Ale nebudeme se bavit o něm. Co ten tvůj problém?"Rudá barva se Narutovi vlila do tváře.
"Řekněme, že se zamilujete do svého učitele."
"Ano pokračuj, nestyď se."Itachi ho pozorně poslouchal. Nevypadal na to, že si z něj bude dělat legraci. Tak Naruto pokračoval.
"A on se začne po dlouhém čase chovat divně a nechce vám říct, proč."
"Třaba je to něco do čeho tě nechce zatahovat?"
"Ale já to chci vědět! Chci mu pomoct!"Naruto vyskočil ze židle a málem ho převrhl.
"Ty jsi mu to ještě neřekl, že ne Naruto?"Rozkvétající růže nešla zastavit. Naruto se posadil.
"Ne."
"A jak víš, že on o tebe má zájem?"Narutovi ruce spočívali v oblasti stehen. Zaťal je v pěsti.
"To jak se mě dotýká, jak se mnou mluví…………. Jemný a přece si udržuje vzdálenost a odstup jako by se mě bál."Když jim přinesly dezert, oba dva vzali lžičku a pomalu ho odkrajovali.
"Už je ti líp? Většinou pomáhá, když někomu řekneš o svých problémech?"
"Někdy ano."přiznal Naruto. "Děkuji."
"Já děkuji. Že si mi dovolil tě vyslechnout."Poslední sousto. Poslední lok. Jejich rozhovor byl u konce. Itachi se zvedl a nechal Naruta samotného. U východu se oblékl. Naruto zaplatil a spěchal se rozloučit. V tom někdo zavolal Itachiho jméno. Na baru měl telefon. Přijal ho. Chvíli debatoval s druhou stranou. Naruto byl zvědaví a tak přistoupil blíž. Slyšel jen konec.
"Už znám ten důvod Sasukeho odchodu!"Naruto ztuhl. Itachi se usmál a položil sluchátko. Otočil se zpět na něj. Naruto dělal, že nic neslyšel.
"Někdo důležitý?"optal se falešně.
"Vůbec ne. Jen starý přítel."Lhal, to bylo tak jasné. Před kavárnou se Naruto rozloučil a rozhodl se jít domů. Muž mu však uvízl v paměti. Itachi ho ještě nějakou dobu pozoroval. Z ničeho nic z temna vedlejší uličky vystoupil menší muž. Měl stejný kabát jako Itachi. Lišil se akorát cylindrem. Ani jeden nepromluvil. Hleděli na mizejícího mladíka.
"To je ten důvod?"optal se Daidara.
"Ano."
"To ledacos vysvětluje, nemyslíš?"Itachi mu neodpověděl místo toho se otočil a šel na opačnou stranu než Naruto. Jeho společník se ale nehnul. Čekal! Itachi se zastavil.
"Nasaď na něj někoho. Ať ho sledují 24h denně."
"Proč? Je to jenom děcko?"
"To můj bratříček taky. A vzpomínáš, jak si ho prosil o život?"Daidara si odfrkl.
"Sasuke je něco jinýho! Tohle je jen spratek! Není nebezpečný!"Stáli tam zády k sobě. Itachi přivřel oči.
"On není obyčejný! On je……………?!"
"On je kdo? S čeho usuzuješ, že je pro nás nebezpečný?!"
"Jmenuje se Uzumaki! Naruto Uzumaki!"
Vítr zafoukal a přerušil tak rozhovor. Daidara měl čas na odpověď. Ta se proměnila na strachem vyřčenou otázku.
"Syn Namikaze? …………To není možný! Ten je přeci po smrti! ……….Sám si to říkal, že celá rodina byla zabita!"
"No, právě! Začínám o tom pochybovat!"Itachi si přitáhl špičku klobouku víc do obličeje a pokračoval v odchodu.
"Řeknu Kisamemu ať ho hlídá a něco o něm zjistím."Zavolal na Itachiho Daidara a posunul si toulec se zbraní.
"To bys mi udělal velkou radost………A ještě něco."
"A co?"
"Ať se policie nenápadně dozví o tom, kde se schovává jeden z nejlepších zabijáků v téhle zemi!"Daidara se zašklebil a tak rychle jako se objevil, tak taky zmizel.













tahle část je troru kratší...........zato se omluvuju.....chci vás napínat