NAZDÁREK MILÍ ČTENÁŘI. DOUFÁM, ŽE JSTE NA MĚ PO TAK DLOUHÉ DOBĚ TŘEBA NEZAPOMNĚLI. ABYCH VÁM TO VYNAHRADIL, SEPSAL JSEM NEW STORY, KTERÉ SE VÁM URČITĚ ZALÍBÍ. JE TO NA PÁR NARUSASU.

Škola? To není zrovna romantické místo pro lásku. Přesto se tu nějaká objevit může!
Zvoní! Poslední průšviháři letí do třídy. Jeden to nestihne a srazí se na chodbě s vyučujícím. Ocitnou se v nepříjemné poloze. Obou zrudnou tváře.
"Pardón, omlouvám se, sensei Sasuke!"Mladík s načervenalou tváří se rychle zvedá a dostává se na nohy.
"Nic se nestalo. Měl bys chodit včas."řekl klidným hlasem.
"Dobře, jistě. Rozumím!"Mladík se usadil na své místo a hodina mohla pokračovat. Sensei Sasuke byl jedním s nejmladších a nejhezčích kantorů na této škole, proto byl obdivován a milován všemi studentkami. (Chlapci tuto myšlenku nesdíleli.)
Všechny dospívající dívky se tak vždycky těšily na jeho hodiny. Hodiny dějepisu! Dnes bylo na programu Japonsko a jeho mytologie. Světlovlasého mladíka to příliš nezajímalo a tak se díval z okna. Venku začalo sněžit. Vločky mu připadaly zábavnější.
"Naruto, odpověz na otázku!"řekl přísně ale stále v klidu sensei.
"Co?"probral se tázaný.
"Ty snad nedáváš pozor?"
"Ne jistě, že dávám! Takže, no…….ehmmm……..Jak zněla otázka?"Naruto vždycky začal rudnout, když na něj sensei promluvil nebo se na něj jen podíval. Sám nechápal proč. Trvá to ale už od začátku školního roku a teď je únor. Ten fakt ho trochu děsí.
"Jestli nezačneš dávat pozor, vyhodím tě!"řekl sensei a obrátil se s odpovědí na Sakuru. Ta bez problému odpověděla. Na její růžové tváři se objevil úsměv. Sensei jí ho oplatil a ptal se dál ostatním. Naruto jen protočil oči v sloup. Chvíli hleděl na tabuli a potom si zase z nepochopitelného důvodu prohlížel senseie Sasukeho. Když si konečně myslel, že se toho pocitu zbavil, do jeho obličeje se opět dostávaly náznaky červené barvy. Neodvrátil se. Zamyšleně hleděl na svého sensee.
Zvoní! Hodina končí. Všichni odcházejí ze tříd. Až na jednoho. Ani zvonek nedokázal Naruta dostat z transu, do kterého se při hodině dostal. Sensei Sasuke se k němu naklonil a promluvil: "Na co tak zíráš, Naruto?"jmenovaný sebou škubl, když si uvědomil, že senseův obličej je pár centimetrů od toho jeho. Lekl se tak moc, že spadl ze židle. Sensei se mu začal smát.
"Vyděsil jste mě, sensei!"zanaříkal Naruto, když se zvedal.
"Promiň. Nejdřív přijdeš pozdě, potom nedáváš pozor a posléze se koukáš tak zamyšleně na tabuli s rudou tváří. To mi prostě v daný okamžik přijde vtipné."Naruto byl pořád rudý. Musel se toho zbavit. Ale jak?
"Já se nekoukal na tabuli."zašeptal. Uctivě se rozloučil a odešel do šatny. Sensei ještě chvíli hleděl tam, kde mladík zmizel. Zavřel oči. Podíval se po prázdné třídě a pak na Narutovu lavici.
"Sešit?"
"Ach jo, to sem mu přece říkat nemusel. Co si o mě pomyslí?"řekl si pro sebe Naruto, když se přezouval a oblékal si bundu. Vzdychl. Otočil se. Do někoho narazil. "DÁVEJ SAKRA POZO……!"zarazil se.
"Zapomněl sis na stole sešit, Naruto."řekl sensei Sasuke. Nebyl zrovna ve své kůži, když mu ho dával. Jeho výraz mluvil za své. Naruto si vzal sešit a s rudou tváří odkráčel pryč.
"Proč ho pořád vidím? Proč se objevuje všude, kde sem já? Je to náhoda? Sakra, proč mě to vůbec zajímá?"
Naruto se podrbal na hlavě a lehl si do postele. Nedokázal pochopit, proč stále myslí na senseie Sasukeho? Proč ho nedokáže dostat z hlavy? A proč…………
Někdo zazvonil! Z haly se ozval známí hlas.
"Naruto, jdi otevřít!"
"Už jdu!"s nechutí se zvednul a přešel k domovním dveřím. Otevřel! Stála tam Sakura ve svém růžovém zimním kompletu. Na čepici a ramenech měla čerstvý sníh.
"Ahoj, děje se něco?"zrovna tuhle návštěvu nečekal. Nejchytřejší holka ze třídy, zároveň nejhezčí stále na jeho prahu. Oklepala se od bílé nadílky a promluvila:
"Sensei mi řekl, že ti mám sdělit, že potřebuješ doučování a tak sem se tu stavila, když to mám po cestě."Nevypadala, že jí to těší, být tu s ním. Spíš to dělala pro to, že jí to zadal sensei Sasuke. Jako většině holek i jí se strašně líbí. Asi je do něj zamilovaná.
"Ehmmm…….díky. A kdo mě bude doučovat?"Nadhodil nenápadně. S ní by se klidně učil.
"Sensei Sasuke řekl, že se o tebe postará!"Vypadalo to, že jí to štve? Taky, že jo! Nejradši by ho měla pro sebe. Žárlila! Ostatně jako všechny holky na škole. Naruto nikdy nepochopil, co je na něm k vidění.
"Tak díky."Povrchně se semnou rozloučila a odešla. Zlostně sem za ní bouchnul dveřmi. "No skvělí!"
"Při jeho hodinách, další den jsme totiž měli hned tři, jsem byl jako vždycky tak mimo, že sem se nedokázal soustředit na výuku. Nevím, čím to je? Pořád sem měl pocit, že mi pukne srdce, jak bilo rychle! Nechápal jsem sám sebe.
Na konci hodiny ke mně přistoupil a řekl:"
"Sejdeme se v mém kabinetu po škole, ano?! Nezapomeň!?"usmál se a hrál tu hloupou roly hodnýho učitele.
"Dobrá!"řekl jsem znechuceně. Pak se ale naklonil blíž a pošeptal mi do ucha: "Chci s tebou mluvit, tak se nezpozdi."Naruto zrudl. Polkl a pokýval hlavou na souhlas.
Když odzvonila poslední hodina, sebral se a vyrazil do druhého patra. Zaklepal na kabinet sensee Sasukeho. Chvíli bylo ticho, vzápětí se ozvaly kroky. Klika se ohnula.
"Vítám tě. Pojď dál."Naruto vešel a prohlížel si místnost. Byla vcelku malá. Ve středu stál stůl se dvěma židlemi a kolem do kola stály masivní skříně a vitríny s učebními pomůckami. "Posaď se. Chci se s tebou domluvit, jak budou probíhat naše schůzky."Naruto poslechl a posadil se. Nedokázal se však zbavit toho známého pocitu, který mě vždycky, když………..
Od doby, kdy vešel do kabinetu, se mu stále zrychloval tep. Červeň v jeho obličeji houstla a houstla. Sensei si toho všiml, ale nic na to neřekl. Zatím.
"Takže, budeš muset chodit ke mně domů. Každý, řekněme sudý den, ano?"
"Dobře."divil se, že ze sebe ještě dokáže dostat nějaké smysluplné slovo. "A v kolik hodin?"dokonce i větu sestavit dokázal k jeho upřímnému překvapení samozřejmě.
"Po vyučování. Prostě až skončíš."
"Fajn. Rozumím."Naruto se musel nadechovat rychleji.
"Co to semnou sakra je?"Pohlédl na sensee Sasukeho. Najednou to pochopil! V době kdy mu začal tenhle pocit, k nim nastoupil sensei Sasuke! Není pochyb! Příčina toho pocitu je on! Zrudl ještě víc. Musel pryč! A to hned!
"Už můžu jít?"zeptal se a už se zvedal ze židle. Srdce mu bušilo tak nahlas, že měl pocit, že ho musí sensei slyšet.
"Já,……..já ho,……….."Myšlenky se mu v hlavě najednou spojovaly. Všechno dávalo smysl. "Já ho miluji!"zarazil se. Sensei stál těsně za ním. Držel mu polootevřené dveře.
"Proč se na mých hodinách nesoustředíš, Naruto?"pošeptal mu do ucha.
"Já,……."Naruto zavřel oči. Nemůže, tohle nemůže.
"Proč se místo výuky zajímáš o tabuli?"
"Říkal jsem vám, že se nedívám na tabuli!"Při těch slovech ho odstrčil a naštvaně mu hleděl do očí.
"A na co se tak díváš? Co tě uvádí do takového transu?"
"No,……já,…….jak bych to…."Sensei čekal na jeho odpověď. Pořád byl moc blízko. Naruto byl sice celou dobu rudý ale, když si uvědomil, že stojí jen dva metry od něj, zrudl ještě víc. Sensei k němu přistoupil a pohladil ho po vlasech. Pak jeho ruka sjela na Narutovu tvář. "Jeho dotek…!"
"Já…"
"Ano?"Naruto sic nechtěl sebevíc, musel ustoupit o krok dozadu. Jeho srdce bilo jako splašené. Zhroutil by se nad pocitem z jeho doteku.
"Ale nic. To není důležité."sensei zavřel oči.
"Jak myslíš."
"Učitel! Učitel přece nesmí mýt nic se studenty, takže je to na nic! K ničemu! Tahle hloupá láska nikam nevede!"
"Omluvte mě."zašeptal Naruto a s hlavou skloněnou k zemi.
Sasuke se na něj ztrápeně podíval. Zavřel oči: "Zítra je první den. Přijď včas."
"Jistě."Dveře se zavřely. Sensei Sasuke chvíli beze slova stál. Potom si jednu z rukou přitiskl na ústa. Vzdychl.
"Už to dlouho nevydržím!"řekl si pro sebe. S narůžovělými líčky přešel k oknu. Díval se jak Naruto vychází s prostor školy. "Ta lež mě žere za živa."
Naruto šel rychlým krokem. Jeho myšlenky byly konečně uspořádané. Jeho kroky byly zaznamenané ve sněhu. Jeho srdce už vědělo, co chce. Teď už plně chápal svoje city, které v sobě drží už od začátku školního roku. Jeho ruka zabloudila na tvář, tam, kde se ho sensei Sasuke dotkl. Vzdychl.
Ruku nesundal ani, když přišel domu. Zavřel se ve svém pokoji a pořád přejížděl část kůže, kde se ho jemné a teplé prsty naposledy dotkly.
"Chtěl bych ten pocit zažít znovu. Chtěl bych, aby trval déle. Chtěl bych ho pocítit na celém těle." Lehl si do postele a při té poslední myšlence zrudl a schoval se pod peřinou. Jeho tělo se klepalo, ale ne zimou na to byl moc zpocený. Ne, klepalo se nedočkavostí. Klepalo se, protože vědělo, že už nikdy nedostane ten nádherný pocit.
"Jak to bez něj ale vydržím? Jak?!"Slzy se mu začaly valit po tváři. Jedna jakoby předháněla druhou.













Vypadá to úplne perfektne.Teším sa na další diel.