6. prosince 2008 v 23:45 | Konduto
|
 |
Ilustrátorka:Kated Autorka:Konduto |
1. Kapitola
ŘEČENÝ DÉMON
Stmívalo se. Ne, byla tma. Nedokázal jsem to poznat. Moje oči viděli svou potravu pořád stejně dobře. Co se mění na tom, že byla tma? Nic. Pořád sem měl hlad! A tak jsem vyrazil. Moje kořist se dala na útěk. Zbytečné! Pomyslel jsem si. Přímo ubohé! Co jiného bych taky čekal od člověka?! Nic než strach z něj nebyl cítit. Zakousnul jsem se. Čerstvá krav mi stékala po tváři. Utrhl jsem si trochu masa. Miloval jsem ho. To jediné jsem na lidech miloval! To jediné….Ostatní se mi hnusilo! Vzhlédl jsem a pohlédl mu do očí. Byl ještě naživu! Tím líp.
Zbytek pod perixem
Můj jídelní stůl byl prázdný. Střeva a játra. To jediné zbylo. Nemám je rád! Zvedl jsem se, upravil a zmizel. Vždycky po mě zbyde nepořádek. Uznávám, že rozsekané lidské tělo jehož končetiny visí všude kolem a jehož krev je všude jen ne v jeho těle, je trochu humus. Ale co?? Můj styl je můj styl. Po takové večeři jdu většinou na kutě. Ale tohle byl jiný večer. Cítil jsem to! Bylo nějak chladno, na můj vkus až moc. Moje podoba zůstávala pořád stejná. Červené oči mi svítili ve tmě a s mými vlasy si pohrával vítr. Vypadal jsem jak pohádková bytost, která nahání strach malým dětem. Ale mě se nebáli jen malé děti.
Najednou sem ucítil pach, ale ne lidský. A sakra! Proč teď! Přede mnou se zjevila postava. Bílý plášť jí vlál ve větru. Měla dlouhé bílé vlasy a obličej jako sníh. Šaty měla ve stejné barvě. Dívala se na mě. Uvědomil jsem si, že moje podoba není vhodná. Moje vlasy a oči se změnily. Místo červených vlasů byli černé a místo rudých krvelačných očí se objevili černé a klidné. Je to zdvořilost.
Před zástupcem bohů, byste se neměli ukazovat jako zvíře. Už tak si myslej, že jsou něco víc.
"Co tu chceš?!"zeptal jsem se. Víc zdvořile to nešlo. Fakt ne! A zvlášť ne v tomhle případě.! Měla zamračený pohled. Byla naštvaná. O to mi šlo!
"Jako vždy si nezklamal mé očekávání, démone!"řekla. Tohle nesnáším! Dokáže mě tím vytočit! Dostal sem chuť utrhnout jí jednu končetinu! Malá svačinky by bodla. Zase sem měl hlad.
"Víš, že mě dokáže nasrat, když mi říkáš démone! Takže bych ocenil, kdybys místo těch keců přešla k věci, drahá!!"řekl jsem. Na její zamračené tváři se objevil nepatrný usměv.
"Jak si přeješ! Déé…moo…nee!"řekla líným hlasem. A dost! Tohle přehnala! Vysunuli se mi drápy. A kostrč se prodloužila do ocasu. Jednu sem jí vrazil. Mrcha jedna! Zasloužila si to! Po chvilce se zvedla ze země. Uklidňoval sem se. Nesměl jsem zapomenout kdo to je i když….někdy jsem měl chuť jí zabít a vstřebat její energii. No co! Škoda. Dívala se na mě tím svým rozmazleně klidným pohledem. Chovala se jako bych jí nepraštil.
"Si dnes nějaký, jak to jen říct, naštvaný. Stalo se něco vážného nebo tě jen popudila má přítomnost, drahý.?"řekla tak jemně, že jsem měl znova chuť jí praštit ocasem. Ale ovládl sem se. Bohužel.
"Samozřejmě, že je to tebou, ty huso!"Jako by to nevěděla. Kráva! Už mi lezla na nervy!
"Cítím z tebe nepatrné nepřátelství?"řekla.
"To bys taky měla! Pro tvou informaci jsme nepřátelé."řekl jsem potěšeně. Chtěla mě hodit do stejnýho pytle! Jaká drzost! Démon a Bůh, spojenci? To je jako bych chtěl skamarádit vlka a zajíce. Určitě by si podaly ruce(tlapky).
"Si pořád stejný, no nic. Přišla jsem tě varovat!"řekla a tvářila se vážně.
"Varovat? Mě? Jestli sis toho nevšimla, jsem démon třídy A. Nevím čeho bych se já měl bát?!"Nepočítám hladovku. S tý mám fakt trochu strach. O to tu ale nejde! O co jí ve skutečnosti jde? Chtěl jsem se jí podívat do hlavy ale upustil sem od toho jelikož mě ještě bolela z našeho posledního rozhovoru myšlenek.
"Nepodceňuj to! Myslím to vážně, Nathy! Poslouchej!"řekla. Fakt, že mě oslovila jménem mi prozradil, že už nejde o hru a lži. Mluvila vážně! Což dělala posledních 3000let co jsme se znali. (Jen tak pro informaci je mi 3200let a stále mladík) Za tu dobu mě jen málo oslovovala jménem. Proto jsem jí jako v každém případě nebral moc vážně. Vždycky moc přeháněla. Ale, pokaždé co mi řekla jménem to bylo vážnější než obvykle. Zpozorněl jsem!
"Jde o lidi!"řekla.
"O lidi? Děláš si srandu?!"Jde o ty prokletý lidi! To měla říct hned! Praštil bych jí znova. Takhle si musela počkat na brutální amputaci.
Když jí dorůstala končetina co sem jí utrhl. Zvedla se. To už sem byl na cestě pryč. Nemělo smysl poslouchat žvásty o lidech.
"Počkej!"volala za mnou. "Nathanieli!"zastavil jsem se.
"Cos to řekla!?"řekl jsem nasraně. "Jak se sakra opovažuješ, říkat mi celým jménem!!"Už sem jí měl dost. Říct někomu celým jménem je ta největší nezdvořilost. Ať už se jedná o Démony nebo Bohy.
"Počkej prosím!?......Já, …vím, že tvůj druh nemá lidi rád, ale …."řekla.
"Nemá je rád?! Jak bych mohl mít rád svojí kořist, nevíš?!"můj hlas se vrátil do normálu, ale přesto z něj čišela ironie.
"Lidi jsou v nebezpečí! Přijdeš o svojí potravu! To už by tě zajímat mělo?!"Měla pravdu! To mě štvalo! Občas se vyskytnout časy, kdy i lidská populace něco posere.
"Podle zákona.., Našeho zákona se to nesmí!"
"Jako bys někdy dodržoval ty vaše zákony!"odsekla kysele.
"Neurážej mě, Katy!"Já ji oslovil? Musela mě hodně naštvat. Ale ne dost! Zatím sem jí neřekl jejím pravým jménem.
"Nezbavíš se mě pokud mě nevyslechneš!"řekla. To už se dalo pokládat za vyhrožování.
"FAJN! Mluv, ať to mám za sebou!"řekl jsem po chvilce.
"Dobře. Poslouchej! Michael, všechna čest našemu vůdci, tě žádá, aby ses se svým, jak tomu zvěřinci říkáš?"
"Tým!"
"Aha. Takže ty a ten tvůj tým, jste povoláni na zasedání."
"Kdy a kde?"zeptal jsem se.
"Za tři dny v Londýně, stihneš?"
"Bez problému. Kdo tam všechno bude, Kate?"
"Převedu to do tvé řeči. Všichni kdo tě serou!"Bezva, takže nejenže se budu muset vybavovat s Míšou, bude tam i jeho otravnej spolek alias Nikolas, Erik a Oliver.
"Musím už jít. Měj se, Nathy."s těmi to slovy zmizela. To bylo dobře. Kdyby tu zůstala, sežral bych jí. No, je čas svolat partu. Vyslal jsem krátkej signál. Nemusel jsem čekat dlouho. Za 5.minut se kolem mě shromáždil můj tým.
Vždy krásná a zabijácká Alexis, náfuku a chytrolína Edwarda a v neposlední řadě mého nejlepšího kamaráda a taky největšího idiota na světě Matta.
Společně s nimi jsem vyrazil na lov. Večer se chýlil ke konci. Na posledních zbytcích lidského masa si pochutnávali vlci. Super zvířata. Vždycky sem je měl rád. Ale teď k věci! Všichni jsme zamířili hluboko do kanadských lesů. Nepotřeboval jsem, aby nás někdo sledoval! Promluvil jsem: "Máme se ukázat u Míši. Co vy na to?"Chvilka ticha. To jsem čekal.
"A kdy, Nathy?"optala se Alexis.
"Za tři dny, v Roďáku."odpověděl jsem.
"V Roďáku?! To bude asi vážný, co?!"řekla Alex. Z ničeho nic:
"Tak daleko? Ach jo. To bude nuda! Nechtěl bys Nathy jít radši někam za ženskejma? Nebudeš litovat."řekl Matt a dloubl do mě.
"Ne, díky!"Nesnáším, když tohle dělá! Ale co. Démon musí všechno přetrpět, ne? Teda měl by..
"A kdy se dáme na cestu, Nathy?"optal se Edward.
"Jestli máte dost, …."ukázal jsem na zbytky. "….můžeme vyrazit hned!"odpověděl sem. Nikdo nic neřekl. "Tak jo, jdeme!"zavelel jsem. Odpoutali jsme se od země. Pod námi ubíhala zimní krajina. V tuhle roční dobu, bývá na území Kanady hodně sněhu. Mám ho rád z principu zabíjení. Krev se v něm krásně zbarvovala.
Sníh zmizel. Pod námi se objevil Atlantský oceán. Východ slunce. Je ráno. Zasedání!? Mám z něj divnej pocit. Zajímalo by mě co se zase děje? No, tak jako tak se to dozvím. Věděl jsem, že se ještě předtím musíme někde nažrat. A tak jsem se rozhodl zastavit ve Španělsku. Mají tu dobré a rychlé občerstvení. Víte jak to myslím?
Po vydatné snídani jsme se vydali do hlavního města.
"Madrid je ták krásný."řekl Matt.
"Jo to je, ale nemusíš být vždycky tak unešený!"řekla Alex. Docela jsem s ní souhlasil, upozorňovat na sebe je velká chyba! Obzvlášť, když jste z rasy démonů. Nikdo z nás nestojí o publicitu. Nikdo až na jednu výjimku.
"Podívej Nathy, krásný kostel."zařval na mě Matt přes celé náměstí. Doběhl jsem k němu a jednu mu vrazil.
"Víš, že mě nemáš oslovovat před lidmi!"řekl jsem naštvaně.
"A jejky, promiň Nathy. Jo a mimochodem…!"řekl vážně a podíval se zase jako démon. "Někdo nás sleduje, kamaráde!"Zase se usmál a ukázal hlavou směr. Nenápadně jsem to skontroval. Někdo nás fakt sledoval!
"Sakra, to není dobrý!"řekl jsem mu.
"Ne, to ne! Co uděláme, kápo?"optal se mě.
"To co umíme…!"zamyslel jsem se. "A musíme!"dodal jsem. Problém byl, že jsme nemohli vzlétnout ani použít běžné útoky. Na náměstí bylo moc lidí. Co teď?!? Dostal jsem nápad. Ale nejdřív jsme se museli dostat z veřejného prostranství.
"Všichni za mnou!"vydal jsem rozkaz v podobě myšlenky. Telepatie je v takových chvílích užitečná. Všichni jsme nenápadně vyšli z náměstí. Za jedním domem jsme to vzali vzduchem. Alex prozkoumala okolí svým dobrým citem na démonickou sílu. Našla hned čtyři. Byli od nás asi 2km. Po chvilce jsem je cítil taky. A co bylo horší znal jsem je. Byli jsme od nich asi 300m.
"Jdeš pozdě, Nathy! Nic jiného jsem ani nečekal."promluvil jeden z nich myšlenkou.
"Tebe bych tu nečekal! Co tu chceš?!"odpověděl jsem mu.
"Já nic, ale ty zřejmě něco hledáš."
"Já nic nehledám! Co bych měl hledat?!?"
"To víš jen ty, Nathy. Ale fakt, že ses zeptal dokazuje, že něco hledáš."
"Nesnáším, když takhle mluvíš! Proč si tady?"
"Kvůli osudu lidí."
"Děláš si srandu! Si z rasy démonů!"
"Každý není jako ty, Nathy! Některé démony zajímá co se stane z jejich potravou. Vím, že je nemáš rád ale to nemůže být důvodem, jim nevěřit. Oni nám sou velmi podobní, Nathy. Mají v sobě sílu, kterou mi nikdy nezískáme. Ale tvůj problém, Nathy je, že nevěříš nikomu a ničemu."
"Já věřím…."
"Ty nevěříš, ty víš a to je rozdíl, Nathy.!"
"Fajn! Necháme můj osud osudem a vrátíme se k tomu co tu děláš?!?"řekl jsem.
"Kvůli osudu lidí. Kolikrát ti to mám říkat!"
"Mohl bys být konkrétnější?!"
"Stejně jako ty jsem byl pozván na zasedání."
"Vážně?!? Chceš je oslnit svými úvahami?!?"řekl jsem posměšně.
"Ne. Jen chtějí znát názor i někoho chytřejšího než si ty!?!"usmál se na mě. To mě nasralo.!
"Provokace? Tak brzy? Ty se lepšíš."řekl jsem.
"Říkej si co chceš, Nathy. Už musíme jít. Omluv nás. V tu chvíli zmizeli.
"Zatracenej Lumier. Proč přizvali i jeho a celou partičku zatracenců?"řekla Alex.
"To netuším, ale mají proto jistě důvod."řekl jsem.
"Začíná to být zajímavé. Nemyslíš, Nathy?"optal se mě Matt.
"Jo. To jo."odpověděl jsem mu.
"Vyrazíme! Máme zpoždění."řekl po chvilce Ed. Kývnul jsem na něj i na ostatní a letěli jsme dál. V mích myšlenkách se objevovalo cosi, co jsem nedokázal popsat. Nechal jsem to být.
Třetí den ráno jsme dorazili do Roďáku. Pro ty blbější do Londýna. Na nic jsme nečekali a rovnou zamířili k Big Benu. Budova lidskobritského parlamentu sídlila hned vedle. Tam v nejhlubší části budovy byla zhotovena místnost pro porady a domluvy vyšších mocností. Nás. Bohů a Démonů. Vešli jsme dovnitř. Před námi se objevilo rozcestí. 7 hříchů, 7 dveří. Démone vyber si. Otevřel jsem dveře Envy(závisti). Místnost byla prázdná. Míša ani Lumier ještě nedorazili. Bezva!
"Porozhlédneme se tu."řekl jsem.
"Jasně!"Slyšel jsem sborově za sebou. Chodili jsme všude po místnosti. Kulatý stůl, ještě z dob Artuše, stál uprostřed a nad ním vysel lustr z Transylvánie. Vždycky jsem Drákulův styl miloval. Působil tak depresivně a strašidelně a navíc je to docela fajn chlapík. Fakt nevím co na něm Míšovi vadí. Ve dveřích Lust(vášně) se objevil Michael a jeho svěřenci.
"Nazdar, Míšo."řekl jsem. Ten naštvaném pohled sem chtěl vidět.
"Dobře. Za deset minut začínáme."řekl mi. Minuty ubíhali a Lumier nikde.
"Třeba nepřijde."řekla Kate.
"O to se neboj, když sem ho potkal byl natěšenej jak blecha."řekl jsem.
"Sháněl mě někdo.?"U dveří Greed(lakoty) se objevil Lumier a jeho banda složená z Wiliama, Davida, Carmen a Felixe.
"Jdeš pozdě!"řekla Kate.
"Najdu, drahá. Akorát vy jste tu brzo."Usmál se. Tohle na něm nesnáším.
"Takže, začneme!"řekl Michael. Všichni jsme se usadili k velkému kulatému stolu.
"Přišli jsme projednávat problémy, které stojí za naší pozornost. První je….."Takhle to pokračovalo asi dvě hodiny. Probírali jsme pro mě nedůležité věci. Čekal jsem až přijde ten hlavní problém, kvůli kterému se vůbec uskutečnil tenhle sněm.
"Dostáváme se k poslednímu ale nejhlavnějšímu problému."Při těchto slovech sem zpozorněl.
"Problém, který se týká lidí."
"Tak už nás nenapínej, Míšo."řekl jsem nedočkavě.
"Nathy má pravdu, do toho."řekl Lu. Nechutné. On se mnou souhlasí. Ble!
"Dobrá tedy. Lidem hrozí nebezpečí. Za půl roku se má narodit dítě a to bude mít moc zachránit nebo zničit lidstvo.
"No a? Jak to souvisí s námi?"nedocházela mi pointa.
"To dítě bude mít větší sílu než většina z nás. A je možné, že nás bude chtít vyhladit nebo nám vládnout. To nesmíme dovolit! Proto musíme sáhnout po radikálním řešení."
"To nemyslíš vážně, Michaeli? Jakmile ti jde o trůn tak se staráš?!"Nevěřitelném chlap.
"Nech si ty keci! O tohle vůbec nejde!"řekl mi.
"A o co? Víš, že je zakázáno zasahovat do osudu lidí.!"Došla mi trpělivost.
"Vím, ale co jiného máme dělat? Tebe snad něco napadá?"Dostal mě.
"Ne. Ale tohle je proti řádu!"
"Děláš jako bys ho vždy dodržoval."usmál se.
"Co tím chceš říct! Já ho dodržuju!"To už jsem byl na nohou.
"Ty si ho upravuješ pro vlastní potřeby! A to je rozdíl!"Michael se zvedl také.
"Zase mě poučuješ! Už mi dávno není sto! Tak toho nech!"To už sem křičel. Chvilku bylo ticho.
"Nedáváš mi na výběr."řekl klidněji. "Napadá tě vůbec důvod, proč jsem pozval i Lumiera? Ne? Protože sem věděl, jak na to zareaguješ, Nathanieli."Oslovil mě. Dobře. Teď mu to odpustím. Koneckonců on je ten, který…Sakra málem sem se překecl!
"Tak, co teď s tím, Michaeli?"Můj hlas už byl klidnější. Pohlédl mi do očí.
"Rozhodl jsem se, že ty a Lumier se postaráte o to děvče."Já a Lu? To si dělá srandu, ne? Já mu ukážu. Moment! Říkal…. "Děvče?"To mi došlo až teď? Asi už fakt potřebuju jíst.
"Ano. To nenarozené dítě je dívka. Jeho matce neublížíš! Počkáš až se narodí dcera a tu zabiješ! To je rozkaz, Nathanieli!"Zamračil jsem se. Je jediný kdo mě může oslovovat celým jménem a né přezdívkou. Mám proto své důvody.
"Fajn. Ale to je naposled co za tebe dělám špinavou práci! A ten rozkaz si strč někam!"s těmito slovy sem opustil místnost. Potřeboval jsem na vzduch. Když sem vyšel ven, před Big Benem stál osamělý muž. Můj žaludek se ozval. Oči zrudly.
"Příroda volá!"
kawaii obrázeQ :)))) a co těšíš se do školy
:O