To co viděl ho však nepotěšilo. Byla tu tma. Stejná tma jako vevnitř. Chtělo se mu brečet avšak na něco si vzpomněl. Na to co si přečetl v té knize."Bylo tam napsáno, že -den střídá noc-to znamená, že je ještě noc. A kdy bude den? ……otázka za všechny prachy vážně, hiha……nemohl bys být jednou zticha, alespoň jednou, já bych to ocenil……to co chceš je mi putna……aáá takže hádka, no bezva ještě tohle……nikdo tě nenaučil pravidlům slušného chování, prcku?……ne, protože celý život mluvím sám se sebou, lépe řečeno z hrozně nepříjemnou liškou……fajn……fajn."
Zbytek pod perixem
Chlapce najednou vrátila zpět do reality ta věc. Věc, kterou chtěl vidět. Východ Slunce. Slunce v dály vycházelo a jeho paprsky doléhaly na chlapcův obličej. Hřály ho a dodávaly energii jakoby znova ožil. Sám nedokázal odtrhnout oči od té krásy, od té síly. Nechtěl, aby ten pocit zmizel.
"NAMIKAZE!"
Nechtěl se ho vzdát.
"NAMIKAZE!"
Nechtěl, aby odešel.
"NAMIKAZE!"………CO JE! CO SE DĚJE! ………jdou sem, jdou si pro tebe tak něco dělej! ………COŽE! Ale jak si……? ……to je jedno běž,ŘEKL JSEM BĚŽ!"
Malý chlapec nevěděl co má dělat. Stoupl si na okraj budovy tak, aby nespadl přitom si omylem zamotal nohu do svého provizorního provazu. Když se otevřely dveře nečekal to a neudržel rovnováhu. Padal a padal. Pak se jako zázrakem zastavil. Podíval se. Držel ho provaz do kterého se zamotal. Byl pár centimetrů od země rozvázal zamotanou nohu a dal si při tom na čumák. Nebrečel ale, zvedl se a běžel jak nejrychleji uměl. Pronásledovali ho. Cítil to až na morku kostí. Běžel a běžel. Nevěděl kam běží a ani ho to nezajímalo. Ale. Ale teprve teď si uvědomil něco co ho překvapilo víc než sluneční paprsky. Kolem dokola byli, byli……..
"Lidé, tohle jsou lidé o kterých mluvil Kyuubi ………nezdají se tak špatní jen se tak divně koukají, jakoby nikdy neviděli Malého kluka ……"
"Támhle je, za ním!"ozvalo od někud. Všiml si, že zastavil. Pořád se ohlížel. Zase se rozběhl. Měl hloupej pocit. A tak se rozhlížel kolem dokola. Hlavu si mohl ukroutit. Pohlédl před sebe, nic neviděl. Do někoho narazil. Ten se otočil. Proti chlapci byl veliký, přímo obr. Chlapec se ho ale nebál to neznámého děsilo ale zároveň překvapilo. Najednou na něj promluvil:
"Promiň, neviděl jsem tě."řekl omluvným hlasem.
"Eheee…."vydal po chvilce ze sebe chlapec.
"Řekl jsem promiň."zopakoval neznámí v domnění, že ho kluk neslyšel.
"Za co se mi omlouváš?"otázal se chlapec. "Vždyť já sem vrazil do tebe."řekl tvrději aby dal na jevo, že uznává svou chybu. Neznámí to zřejmě pochopil a usmál se. Chlapec nevěděl proč ale jeho úsměv mu přišel srandovní a tak se začal smát. Pak si uvědomil, že spěchá a chtěl zase běžet. Neznámí ho zastavil. Až teď si chlapec všiml, že má zamaskovanou polovinu obličeje. Takže na něj koukal jen z jedním okem a to ho docela znervózňovalo:
"Kdo vůbec si, prcku?"řekl mu.
"Já, no, já…..nevím."odpověděl mu chlapec.
"Ty nevíš jak se jmenuješ.?"otázal se neznámí.
"Ne, a jak by to mělo znít?"řekl mu kluk, který se za něj schovával.
"No, to je u každého jiné?"
"Takže i u tebe?"ptal se zvědavě kluk.
"Ano. Já se jmenuji Hatake Kakashi." Řekl mu.
"Ale já nevím jak se jmenuju.! Počkej zeptám se.!"a zamyslel se. Kakashi ho jen sledoval z né moc potěšujícím pohledem. "Je to on?"Myslel si.
"Kyuubi,…………kyuubi…………KYUUBI! ……co je? ………jak se jmenuju?řekni mi to prosím když už mi nechceš říct kdo jsem ……dobrá tedy, když to chceš vědět tvé jméno je………………………………
"Už vím."řekl nadšeně chlapec. Muž byl překvapen tím jak se položil na tak krátkou dobu do transu a hned se z něho zase vzbudil. Ale s nezájmem řekl:
"Tak mi to řekni, když už si nad tím musel přemýšlet."
"Jmenuju se Naruto, Naruto Uzumaki."řekl potěšeně. Muž se zarazil ten kluk je…….
"BĚŽEL TUDY, RYCHLE!"ozval se hlas.
Kakashi se otočil, vzal kluka do náruče a vyskočil tak vysoko, že se Narutovi na malou chvíli chtělo zvracet. Skočil na střechu a uháněl pryč. Zastavil se až před budovou Lorda Hokáge tam chvíli vyčkával. Naruto to už nemohl vydržet a začal sebou házet.
"Pust mě sakra nejsem pytel!"řekl naštvaně. Najednou si všiml, že se Kakashi díval taky naštvaně. Přestal sebou házet. Pohlédli si zhluboka do očí.
"Na tom klukovi je něco zvláštního, něco jiného, něco silného. A jak se mu podobá ……neskutečné, opravdu ……A to jeho jméno -Uzumaki- někde sem ho slyšel, ale kde……ty jeho oči…nevidím v nich strach, nevidím ho, vidím jen odvahu a odhodlanost pustit se do čehokoliv pro kohokoliv kdo mu bude blízký……zvláštní ten pohled sem taky někde viděl…?!."
"Tak co se děje, položíš mě na zem nebo ne? To neznamená, že jsem menší, že si můžeš dovolovat."řekl Naruto. Kakashi se usmál a udělal co chtěl.
"Promiň, ale měl jsem dojem, že jsme tam vocať měli rychle zmizet. Mimochodem proč tě honí?"řekl Kakashi. Naruto se zarazil.
"Nevím, jak to mám vědět!."řekl na konec.
"A kolik ti je, jestli to teda víš?"řekl Kakashi.
"Tak tohle vím náhodou přesně, víš. Jsou mi tři roky a tři dny."řekl Naruto.
"Tři roky, je to on, před třemi roky se to stalo………to……"myslel si Kakashi.
"A kolik je tobě?"zeptal se Naruto.
"Si nějaký vyčůraný, tak dobrá ať je po tvém je mi 17."odpověděl mu Kakashi.
"Aha,….Proč si mi pomohl?"zeptal se Naruto.
"No, jen sem si říkal, že potřebuješ píchnout, prcku."řekl mu.
"Aeeaa……Moc to nechápu, ale díky Kakshi."řekl Naruto.
"Kakashi, jmenuju se Kakashi, prcku."řekl.
"Aha, promiň Kakshiii..hihi."řekl Naruto a zazubil se. Kakashi se naštval a jednu mu vrazil.
"Auu….Nemusíš se hned urážet Kakashi, dělám si srandu."řekl Naruto a zvedl se.












A další............