Tak sem tady zase, tentokrát trochu bádám ve svojí minulosti. Tak pojďte se mnou!

"Ticho………slyším jen ticho………Kde to jsem?Je tu tma………bojím se………bojím……kdo jsem?……co jsem?Co je to? ……Vy lidé - sotva se narodíte tak máte tolik zbytečných otázek……Kdo jsi? ……Kdo jsem- děláš si srandu, prcku?Jak vidím a slyším tak ne. Ty opravdu nevíš kdo jsem? ……Né, promiň, ale nevím……Jmenuji se Kyuubi no Yoko přezdívaný jako -devítiocasá liška-Lidé nám říkají démoni- SMŮLA, že nevědí jak se pletou ………Kdo jsou ti lidé o kterých pořád mluvíš? ……Lidé jsou ty nejubožejší zvířata jaká se kdy narodila- navzájem se zrazují- nenávidí se, ničí a zneužívají vše kolem sebe, taky to jednou poznáš ………Aha, můžu mít ještě otázku? ………Mluv, ale rychle! ……Kdo jsem já? ……ty, ty si………taky……člověk……a jednou……… tě zabiju……A proč? ……To se zeptej jich……Počkej nenechávej mě tu samotného……POČKEJ! ……jednou tě zabiju Namikaze a pomstím se………Počkej, necháputo…kdo jsem…počkeejj…"
Zbytek pod perixem
V pozdních hodinách se ozýval dětský pláč ze sirotčince. Pocházel od třídenního dítěte, které zrovna přinesli z bojiště. Černí strážci-ANBU-ho uložili do postýlky a zamknuli v nejspodnějším pokoji budovy. Když všichni odešli dítě přestalo plakat. Rozhlíželo se kolem sebe, ale nic nevidělo jen tmu. Začalo mít strach chtělo se dát znovu do pláče, ale náhle se zarazilo. Před ním stála osoba. Měla liščí uši, drápy a devět ocasů. Vznášela se nad jeho postýlkou o koukala na něj. Jejich oči se střetli. Byli tak rozdílné, ale přeci tak stejné. Na jedné straně smrtonosný pohled na té druhé pohled naděje a života. Dítě se přestalo bát a Démon to vycítil zůstal tedy sním dokud neusnul.
O TŘI ROKY POZDĚJI……
Tmavý pokoj. Všude tma. Probouzí se chlapec. Zvyknul si stávat v tuto hodinu. Jakoby mu něco říkalo, že je další den. Naučil se proto věřit jen svému srdci a svým pocitům. Rozhodoval se sám jako vždycky. A vždy věřil, že to jak se rozhodne je správné.
"Už tři roky se probouzím a nevím jestli jsem spal hodinu nebo víc. Pořád se ptám sám sebe, kdy už to skončí, jestli vůbec. Nemám ponětí co tu dělám a jaký je důvod mého života. Jediné co vím je, že být zavřený pod zemí a nevědět za co to rozhodně není. Občas si říkám jestli by se někdo staral kdybych se neprobudil vůbec, ale ne, všem je to jedno. Sem jim ukradený. A podle toho co mi říká Kyuubi to bude nejspíš pravda. Občas s ním souhlasím, ale někdy mi srdce řekne pravý opak a to už mu nevěřím ani slovo. Je to sice jediný kdo si se mnou povídá, ale jak mi sám řekl není se mnou, ale ani proti mně. A navíc mi ještě narovinu řekl, že mě jednou zabije. Jen nechápu proč, nikdy jsem mu nic neudělal, ale co démoni jsou divní a občas i jejich názory. Co mě, ale nejvíc štve je že mi nechce říct kdo jsem a přitom to ví, je mu 1003 měl by si pamatovat i první zrozence těch , no, jak se jim říká no Lidí. Podle toho jak o nich mluví je nemá moc v lásce asi mu něco provedli. Jediné co mi o mě řekl je to, že jsem člověk. Co to vlastně ten člověk je?To mi vadí, že to nevím a taky to, že mi říká prcku. Když jsem ho viděl poprvé řekl mi Namikaze, ale když jsem se ho na to zeptal tak mi řekl, že jsem se musel přeslechnout, že nic takového neřekl. Kvůli tomu jsme se pohádali a né jednou. Teď když se ho chci na toto téma zeptat tak vždycky zmizí a já nevím kam. Nevidím ho třeba celý den a to když se opravdu naštve. Když vychladne učí mě kreslit písmena a taky je říkat. V tomhle pokoji kde jsem , jsem já našel jednou obrázkovou knížku s pomocí Kyuubiho jsem všechno pojmenoval a toužil to všechno vidět na vlastní oči. Když jsem usínal často jsem snil o tom že uvidím ten nejkrásnější obrázek, ten co v prostředku knížky. Byla na něm krajina a kopce a to, to co jsem chtěl vždycky vidět. Říká se tomu Slunce. Rozhodl jsem se,že ho musím vidět za každou cenu. Rozhodl jsem se zažít něco jiného a vzrušujícího. Rozhodl jsem se utéct a už se nikdy nevracet."
Jeden z ANBU zrovna procházel tmavou chodbou kde se už po tři roky nerozsvítilo jediné světlo. Měl za úkol přinést jídlo malému tříletému chlapci. Při tom měl být opatrný. Všichni se toho kluka totiž báli. Nikdo nevěděl co dokáže a co může udělat když si nebude na něj dávat pozor. Škoda, že se mýlili. Muž přišel ke zvukotěsným dveřím v posledním patře podzemí a otevřel. Chlapec se nepohnul. ANBU šel blíž, aby mu mohl dát jídlo. Chlapec pomalu otočil oči a pak i celou hlavu. V jeho pohledu byla vidět nenávist. AMBU sebou škubl a kousek poodstoupil. Chlapcův pohled se náhle změnil na lítostiví. ANBU položil jídlo na zem asi dva metry od postýlky a odešel jak nejrychleji mohl. Chlapec z námahou, ale vynalézavostí přelezl ohradu postýlky. Spadnul při tom. Chtěl se dát do pláče, protože ho to bolelo, věděl ale, že se nic nestane. Ty dveře se neotevřou ani kdyby umíral. Zadržel slzu a najedl se.
"Už to nevydržím. Musím odtud pryč. Jsem rozhodnutý………Nejdřív musíš vymyslet plán, prcku………už ho dávno mám Kyuubi………vážně?,šikula a kdy chceš jít na to? ……za dva dny, musím se ještě něco naučit………a co prosím tě? ……chodit po dvou! ………haha, aha na to jsem zapomněl, prcku……co je tu k smíchu? ……to, že se to chceš naučit za dva dny, haha……zvládnu to, pomalu mi to začíná docházet, pozoroval jsem jak to dělají oni……tak to zkus, haha, máš na to dva dny, haha……"
Jednoho rána ( jestli bylo ráno to nevím, podle pokoje kde byla pořád tma se to nedalo odhadnout ) se chlapec instinktivně probudil. A začal cvičit chůzi po dvou. Moc mu to nešlo padal na různé věci, které byly v pokoji. Bolest kterou cítil jakoby ignoroval pokaždé, když spadnul. Zase a zase se rychle zvedl a pokračoval v tréninku. Celý den uplynul jako voda. Pro chlapce to bylo naprosté vyčerpání a tak usnul na zemi. Druhý den -DEN ÚTĚKU- jak mu chlapec říkal byl tu. Probudil se a čekal až mu ANBU zase přinesou jídlo. Sotva se otevírali dveře chlapec zpozorněl. Byl tak napnutý z toho co se teď chystá udělat, že ani neměl strach. Jak se dal ANBU na odchod chlapec na nic nečekal a kopnul jednu dřevěnou hrací kostku ke dveřím. Ta je zastavila těsně před tím než se mohli zavřít. Chvilku počkal jestli si toho ten šašek všiml. Když se nic nedělo usoudil, že první úkol zvládl.
Všechno co si chtěl vzít sebou už měl připravené. Roztrhaná přikrývka svázaná tak, aby byla dlouhá jako provaz, jídlo, které přinesl ANBU, pár tužek, papír a samozřejmě jeho oblíbenou knížku, kde byl zobrazen jeho dnešní cíl. Protáhl se mezi dveřmi a kopnul do kostky, dveře se zavřely. Teď už se vrátit nemůže.
"A co teď, prcku? ……musíme najít schodiště, které vede do prvního patra……a co pak? ……vystoupáme až ven na střechu……jo jasný a tam počkáš až vyjde Slunce……jo, bude to skvělí……no, a přemýšlel si co budeme dělat jestli nás někdo bude sledovat? ……utečeme, za žádnou cenu se nenechám chytit a zavřít zpátky ……fajn, fajn……"
Chlapec se vydal ke schodišti. Když stál pod nimi zděsil se. Schody byli nějak moc vysoký. Chlapce to ale neodradilo a začal šplhat po schodech nahoru. Po hodině usilovného stoupání se zastavil, aby se vydýchal. Démon stál vedle něj jako stín, který ho neustále hlídal. Najednou se chlapec rozhodnul pokračovat. Démon na něm viděl únavu, nemohl však nic dělat. Né, že by nemohl, spíš nechtěl. Pohled na trápícího se člověka zbožňoval. Když už se zdálo, že to utrpení neskončí byl před ním poslední schod. Chlapec ho z námahou zdolal a už stál před dveřmi, které vedli na střechu. Otevřel je.












Prej sem slyšela, že toužíš po dálší povídce Naruta. Tak tady je jedna z mého arzenálu.