
Byl krásný den a Konohou se ozýval smích. Děti si hrály a rodiče si povídali o novinkách. Blonďatý chlapec šel dlouhou ulicí a pozoroval je. Usmíval se, když viděl jak si děti spokojeně hrají a vzpomněl si na tu bolest, kterou musel prožít. Nikoho neměl byl tenkrát sám. A tak se rozhodl všem dokázat, že je jeden z nich, že není odlišný než oni sami. A taky, že dokázal.DOKÁZAL,… a sám. I když je to pořád jen kluk, už je jedním z nejlepších shinobi ve vesnici. On sám si to, ale neuvědomuje.Hlavně to na něm není vidět, tak za prvé nemá žádnou úctu ke starším nebo k výše postaveným lidem(mimo ty, kteří mu dokázali, že jim může věřit) za druhé pořád provokuje hloupými poznámkami a za poslední nesmyslné hádky s nejlepšími kamarády kvůli jídlu je už trochu pod pás.
Zbytek pod perixem
"NARUTO!"ozvalo se náhle za naším hrdinou. Běžel za ním o něco mladší kluk.(Dobře bylo mu 13 a byl to Konohamaru "Naruto máš jít za Hokage, pojd."řekl.
"Nevíš, co ta stará rachejtle zase chce, prcku?"
"Ne, nevím!"urazil se Konohamaru "a nejsem prcek!"
"Dobře, dobře…nemusíš se urážet, dělám si srandu, jasný?"omlouval se Naruto.
"A teď doopravdy, fakt nevíš co mi chce?"
"No, možná, že jo, ale vím určitě, že se ti to líbit nebude."řekl mu z úšklebkem jeho malý přítel.
"To mám teda radost, jestli si myslí, že jí budu hlídat nějaký spratky, po tom co se…"odmlčel se a sklopil hlavu.
"Nech to plavat"řekl nakonec a šli ulicí dál. Konohamaru ale věděl co chtěl říct. Nedávno se stala věc, která ho poznamenala. Jednou takhle přišel špeh do Konohy a zjistilo se bohužel pozdě, že dokáže ovládat jinchuriki. Poznal na Narutovi, že je démon a rozhodl se s jeho pomocí zničit Konohu.To se mu málem povedlo, protože Naruto se nedokázal ovládat a ničil na co přišel. Záchrana jak pro Konohu tak pro Naruta přišla od Hinaty, která ho v jeho nebezpečné podobě miny-kiubiho políbila. (riskovala tím svůj život, protože je známo, že když se dostane kiubiho chakra do těla člověka tak umírá v hrozných bolestech). Nikdo neví jak, ale Naruto se začal měnit zpátky do lidské podoby. A než se jed mohl rozšířit po Hinatině těle Naruto se ho zbavil. Ale přesto, že oba dva přežili se dostali po tom všem do bezvědomí a byli v něm asi týden. Když se konečně probrali ani jeden nic moc neříkal. Až do teď, myslel si Konohamaru. Ale ani on nevěděl na co doopravdy Naruto myslí. Nevěděl to nikdo dokonce i sám Naruto si nebyl jistý co se tenkrát stalo.
"Dotek…….jiné osoby,………..to byl dotek, kteří všichni znají?"
"Nevím……nevím co to bylo, ale taky nevím co sem měl dělat?"
"Co sem měl sakra dělat…..!!!.....Poprvé jsem to nevěděl..!!!.....ani teď to nevím."
"Ten pocit,….který jsem měl…..co to bylo….co….nedokážu to vysvětlit…nedokážu…proč?"
"V tu chvíli jsem zapomněl na všechno důležité….na všechno kolem sebe….jakoby se zastavil čas a já se odmítal vrátit do reality….nechtěl jsem…nechtěl…?"
"Jediné čím jsem si byl jistý…aby ten pocit,…ten dotek,…NIKDY neskončil."
"Měl jsem pocit žáru a spokojenosti…jako bych po něčem toužil, ale po čem? PO ČEM, SAKRA!!"
"Tak pojď, už tu čekám celou věčnost"řekla Tsunade a prohlížela si ho. To co povídala dál už Naruto nevnímal dál přemýšlel:
"Nevím sice po čem toužím, ale pokusím se to najít,…a přísahám, že to už neztratím….SLIBUJU…slibuju…………"












Vypadá to dobře.